Uplynulo pár dnů od bitvy. Píseček už se začínal zotavovat a jeho rýha od tesáků na krku se už zanítila. Byla hluboká, trvalo to déle, než u menších škrábancích.
Vyškrábala jsem se na tlapky. Protáhla jsem se a vytřepala si z kožíšku několik zrnek písku, které se povalovali na zemi jeskyňky. Ve vchodu zářilo oslňující slunce. Vyšla jsem tedy z doupěte a namířila si to k oáze, abych se napila.
Zastavila jsem u krásně modré vody a sklonila se abych se napila. Zastřihla jsem ušima, a zvedla hlavu když jsem uslyšela vzdálené mňoukání. Já se nejistě ohlédla, a vyrazila potichu směrem k němu. Radši to omrknu. Řekla jsem si a zpomalila, když jsem ho uslyšela znovu. Nebyla jsem daleko. Přikrčila jsem se a splynula s pískem. Moje srst mi poskytovala mnoho výhod. I tak jsem se radši schovala za kaktus, a dala si pozor abych se ho nedotkla. Pak jsem je spatřila. Kočky z klanu Živé skály. Byla to tříčlenná skupina šedých koček ale každý měl jinný odstín. Byli to nejspíš sourozenci.
,,Nemají šanci." prskla jedna.
,,Přesně tak. Schválně, jestli se jim bude líbit prázdný Vodní par nebo jak tomu říkají." uchechtla se další. Přidali do kroku a mně zmizeli z dohledu. Vyděšená jsem se rozutíkala do tábora, ale spletla jsem si směr a zastavila jsem těsně za kočkami smykem. Písek na ně vyletěl a oni se na mě rozhněvaně podívali. Přestali s prací, kterou měli rozdělanou. Přitiskla jsem si uši k hlavě. Zasypávají Vodní dar!