Zdravím, zde přináším další díl. Jak na tom teď Sam asi bude? přijme to, co udělal nebo ho to bude stále dále užírat zevnitř? A co Liam? Překlepne mu trochu, když ho vlastně Sam zachránil nebo zůstane vše při starém? 
Komentář či hvězdička potěší a přeji příjemné počtení. ♥

Domů jsme dorazili až po delší době, ne že bych to nějak extra vnímal. Jen jsem se dále tulil k Leovi a dokonce jsem se jím i nechal vynést z auta, i když jsem původně protestoval. Donesl mě až do pokoje, kde mě pustil a já se rozhlédl kolem. Tohle je to, co ti lidé chtěli. Teplou postel. Bezpečí. A my jim sebrali život. Zavřel jsem oči a roztřeseně vydechl, když se mi před očima opět zobrazila ta scéna. Děti. Dvě děti. Dva tak mladé životy. 
S hrůzou jsem oči otevřel, když mi došlo, že už přitom necítím osten výčitek jako předtím. "Šup, jdeme do sprchy." Pobídne mě Leo a já se otočím ke dveřím, ze kterých na mě hledí. Už už jsem chtěl přikývnout, ale pak mi došlo, že mám na těle drobné modřinky z toho, jak pevně mě Liam svíral. Ne, nemohl jsem dovolit, aby to Leo viděl. Už jednou...už jednou mi nevěřil a teď by mi nevěřil opět. Nevěřil by mi, že mě jeho vlastní bratr...znásilnil. Proto jsem jen zavrtěl hlavou a na rty dotlačil úsměv. "Jdi první, já se jdu podívat za sestřičkou." Zamítnu a vydám se ke dveřím. Ještě v nich jsem se na Lea otočil a krátce mu mávl, než jsem odešel. Na chodbě jsem se o dveře opřel a vydýchával se. Chtěl jsem mu to říci. Chtěl jsem, aby věděl, co mi jeho vlastní bratr provedl, ale...ale nemohl. Ne kvůli tomu, co mi řekl. Raději jsem se tedy vydal dál na cestu a netrvalo dlouho, než mi sestřička padla kolem krku. Za ní už stál Riki a usmíval se. Byl stále potlučený, ale vypadalo to, že byl z toho nejhoršího venku. Pozvali mě dovnitř a povídali jsme si. Riki se vyptával na to, jak to probíhalo, co jsme našli a co se stalo. Mluvil jsem o tom okolkově. Až když jeho matka Aizu zavolala, jestli by jí pomohla, odmlčel jsem se. Až když jsem měl jistotu, že tu jsme sami dva, na Rikiho jsem se zadíval. A pověděl mu, co se stalo. Ne to o Liamovi, ale o těch dětech. Poslouchal. Pak bylo ticho. Jen mi stiskl rameno. A to mi stačilo k tomu, abych věděl, že u něj je vše dobré. "A co...Liam?" Při tom jméně jsem sebou cukl. Asi to stačilo k tomu, aby pochopil. Stiskl ruce v pěst a zvedl se. Chytl jsem ho za látku oblečení a zvedl k němu hlavu. Chvíli mi pohled oplácel, než si povzdechl a sedl si zpět. "Ublížil ti?" Zeptá se jen. Chvíli jsem byl tiše, než jsem přikývl. "Tobě..?" Zavrtěl hlavou. "Mně ne, ale měl jsem tady kamaráda. Cestoval s námi, když jsme tu ještě nebyli. Byl pro mě jako bratr, byl jen o pár měsíců mladší než já. Byl to strašně velký dobrodruh. Když jsme se dostali sem, ihned se chtěl zapojit do výzvědné a pátrací skupiny, chtěl s nimi jezdit ven, všechny zachraňovat a zabíjet mrtváky." Při povídání se zahleděl do dáli, jak vzpomínal a na rtech mu hrál mírný, avšak smutný úsměv. "Jenže jednou se vrátil...jiný. Při každém doteku sebou cukl, tvářil se vyděšeně, skoro nemluvil. A už nechtěl jezdit s nimi za zeď. Až po asi měsíci mi řekl, co se stalo." Musel se zhluboka nadechnout, aby mohl pokračovat dál. Nějak jsem už věděl, co bude následovat. Bohužel jsem se nemýlil. "Jednou mi to řekl. Před tím, než měl jet zase za zeď. Netušil jsem, že to bylo naposledy. Řekl mi, že si ho Liam vybral do dvojice. Povídal, jak byl prvně nadšený, že si ho vybral někdo jako Liam. No, pak ho to přešlo. Pověděl mi, co s ním dělal. Jak ho v jednom domě zatáhl do prázdného pokoje a tam.." Nedopověděl. Já zavřel oči a hlavu schoval do dlaní. Bylo to úplně stejné, jako to udělal mně. "Už se nevrátil, prý skočil z vysoké budovy. Nechtěl se nechat sežrat těmi potvorami, ale chtěl umřít. Nemohl tak žít. Když jsem se to dozvěděl, vyšiloval jsem. Chtěl jsem Liama zabít. No, jak vidíš, nevyšlo to. Nechali mě žít jen díky tomu, že to svedli na pomatení smyslů. Od té doby ale...nenávidím ho. Proto jsem tě varoval." Teď už jsem o chápal. Teď už jsem věděl, že jsem si měl dávat pozor. Bohužel, bylo pozdě. "Měl bys to říct Leovi, na tebe dá. Něco s tím udělá, nemůžeš přece trpět dál. Nejde to. Co když...co když to také jednou nevydržíš? Co by bez tebe dělala Aiza?" Řekne a úpěnlivě se na mě zadívá. Chtěl jsem něco říci, ale to už se Aiza přiřítila zpět a Rikiho objala kolem krku. Usmál jsem se. Aspoň oni byli šťastní. 
Ještě chvíli jsem se s nimi bavil, než jsem se vydal zpět do domu. Leo tu nebyl. Nebyl ani v ložnici, ani v kuchyni, ani v koupelně...nikde. Těžko říci, jestli to bylo dobře nebo ne. Já mu to opravdu chtěl říci. Opravdu jsem mu chtěl říct, co Liam udělal. Tohle mi asi napovídalo, že bych to dělat neměl. Proto jsem se jen vysvlékl a zalezl do koupelny. Voda...konečně. Ani jsem nepostřehl cvaknutí dveří, až když jsem na bocích pocítil dotek, pochopil jsem, že tu nejsem sám. Téměř jsem povyskočil a chtěl Leovi říci, že se má příště ozvat...jenže to nebyl on. S hrůzou jsem shledal, že je to Liam. Ucouvl jsem až na samý konec sprchového koutu a překřížil si ruce přes tělo. Jako by to snad mohlo pomoci. On se jen zle uchechtl a vlezl dovnitř. "To bude asi osud, chtěl jsem tě pak jít navštívit a...poděkovat ti za to, jak jsi mi zachránil život." Poví s vrnivým podtónem, co mi vžene hrůzu do očí. "J-jdi ode mě! Já...řeknu to Leovi. Řeknu!" Hlesnu roztřeseně. Liamův pohled ztvrdl a než jsem se nadál, jeho ruka svírala můj krk, až jsem téměř nemohl dýchat. "Jo? Řekneš mu to? A co pak? Myslíš, že ti bude věřit? Že ti to celé uvěří? Já se vlastně...vrátil z mrtvých. Je rád, že jsem tu. Opravdu myslíš, že dá přednost nějaké šukací panně před vlastní krví?" Zavrčí a více krk zmáčkne. Přiblížil se ke mně, až jsem na uchu pocítil jeho dech. "Navíc, copak jsi zapomněl, co jsem ti minule říkal?" Na chvíli se odmlčí a já koutkem oka zachytím jeho úšklebek. "Myslel jsem to vážně. Pokud někde něco řekneš, zabiju ti tu tvou drahocennou sestřičku, a to pěkně pomalu."