Birghir odvedl Deštíka zpátky k místu bojišti a mládě se na tu velkou na zemi vypálenou spirálu nemohlo vynadívat, ale starší nodr ho brzy zahnal do úkrytu. Deštík se teď na něho díval s takovým obdivem a respektem, že smaragdově zelený drak se občas neubránil pocitu hrdosti a spokojenosti sám nad sebou. Ale teď nebyl čas nad tím dlouhodobě přemýšlet, byl z toho šíleného dne tak unavený, že usnul krátce po setmění s hlavou dráčete opřenou o krk.

* * *

Další den přišel brzy. Hned za svítání byl Deštík na nohou a pořád vybíhal ven a zase dovnitř. Vyhlížel svou matku a pobízel Birghira, aby konečně vstal. Drak ho po chvíli poslechl a vydrápal se ven. Skrz potrhané mraky občas svitl sluneční paprsek. Nodr si důkladně protáhl všechny svaly a rozhodl, že poletí na lov. Dráče sice vypadalo, jako by raději ještě chvíli zůstalo a čekalo, ale poslechlo. Birghir ho zase nechal držet se na zádech a opatrně s ním vzlétl.
Když se už blížili k moři, před skalisky se jim naskytl nádherný pohled na jistého draka. Palič, nakloněný zády k nim, tam s doširoka roztaženými křídly prolétal, ozářený ranním sluncem. Na pozdrav hlasitě zařval a Birghir mu řev vrátil i když ne tak hlasitě. Deštík se nezmohl na žádný zvuk. Jen na obra zíral s otevřenou tlamou, jako by to byl sám Thór. Birghir se se zadostiučiněním spokojeně usmál. Tajfumerang se výrazu toho mláděte pobaveně ušklíbl a brzy zmizel na severovýchodní straně ostrova.
Lov ryb probíhal podobně jako včera. Birghir vysadil dráče na skalisku, vystřeloval z ocasu ostny a zasáhnutou kořist rychle chytil a vytáhl z vody. Nehodlal se potápět, když poblíž byli úhoři. Fuj. Ale přestože tím strávil víc času, než předchozí den, chytil méně ryb. Navíc musel častěji odpočívat, protože od neustálého silného větru ho bolela křídla.
Kromě toho se Deštík začal rychle nudit. Hupkal po skalce, díval se dolů, nakláněl se, očima hledal tajfumeranga a hlavně svou matku, hrál si s vlastními ostny a pak ho napadlo roztáhnout křídla. Bohužel v tom samém okamžiku se mu do nich opřel poryv větru, který ho sfoukl ze skalky.
Zakřičel, jak nejvíc mohl, a zběsile křídly mával, ale když padal zády napřed nebylo mu to nic platné. Birghir se za voláním hned otočil a zděšeně vykulil oči. Nechal lov lovem a co nejrychleji se rozletěl směrem k dráčeti. Ale padalo moc rychle. Byl sotva v druhé třetině cesty k němu, když tyrkysový nodřík zmizel pod neklidnou hladinou a jeho křik ustal. Birghir vylekaně zařval a zrychlil. Dorazil na místo. Přes temné vlny a zpěněnou vodu nic neviděl. Kde je? Nemohl se tam přece potopit. Dostal příšerný strach. Připadal si stejně bezmocný a vyděšený, jako když našel Sigrid v lese. Rozhlížel se všude kolem sebe.
„Deštíku!" Zařval zoufale a pořád se otáčel. Proč ho nevidí?! Nemůže se přece utopit!
Zaslechl za sebou sípavým hluboký nádech a prudce se otočil. To už ale bylo nad hladinou jen křidélko a hlava zmizela pod vodou. Vzápětí se přes mládě převalila vlna a opět zmizelo. Birghir se tentokrát po hlavě vrhl pod chladnou hladinu, minul Deštíka a zadní nohou ho chytil za ocas. Vynořil se a chtěl vzlétnout. Ale přísahal by, že se mu zastavilo srdce, když zjistil, že to nejde. Vln bylo příliš a on nebyl dost silný. A jestli tady jsou mořští draci a nebo ještě hůř, električtí úhoři, už bylo po nich. Ale musel dostat dráče na vzduch. Ponořil hlavu, pustil ho, chytil do zubů a prudce hlavou prorazil hladinu. Neviděl, jestli se dráče nějak hýbe, ale netrhalo sebou. Jak se odtud u všech bohů má dostat?! Byl vyčerpaný zoufalstvím a dlouhým lovem.
Náhle se přes něho přehnala vlna a potopila ho. Birghir se i s Deštíkem ocitl zase pod vodou. Jediný instinkt, který ho teď ovládal, byl vynořit se. Zabral křídly takovou silou, že z moře vyrazil až do půli těla a pak sebou zase plál na hladinu. Ale překvapilo ho to. Kdyby byl dost rychlý, mohlo by to vyjít. Dráče svíral pevně v čelistech a opět se potopil. Tentokrát se jedna z jeho zadních tlap dotkla nějakého kamene, čehož se sice příšerně lekl, ale využil toho a odrazil se. Jakmile byl v nejvyšším bodě nad hladinou, mávl křídly opět. Fungovalo to! Už jen zadní nohy a ocas byl ve slané vodě. Ale gravitace a další vlna ho zase táhla dolů. Potopil se, odrazil, zabral znovu a po několika rychle za sebou jdoucích mávnutích byl konečně ve vzduchu! Už nikdy, už nikdy, už nikdy se do té děsné pasti nechtěl vrátit. Kdyby tam to podmořské skalisko nebylo, netušil by, jak ven.
Přistál hned na písčitém břehu, zničeně oddechoval, ale rychle položil na zem i dráče. Nehýbalo se, ale dýchalo, třáslo se a oči mělo v bolestném výrazu zavřené.
„Neboj, to bude dobrý," mluvil na něho větší drak, „to tě přejde." Myslel, že se jen nalokal slané vody. A musela mu být zima. Vychrlil co nejmírnější plamen dokázal a pomalu kolem dráčete kroužil hlavou. Deštník po chvíli pootevřel oči.
„D-d-d-díky, Smarag-g-gde." Dostal ze sebe přes drkotající zuby.
„Není za co," oddechl si Birghir, ale to oslovení mu připadalo...cizí, „co jsi tam dělal?"
„Já, já jsem jen ro-roztáhl křídla," omlouval se.
„To nemůžeš, když je takový vítr! Co kdyby ses utopil?"
„Pro-promiň." Sklopil oči Deštík a Birghir si povzdechl.
„Ještě odpočívej, doletím, pro ty dvě ryby na skalisku a hned se vrátím." Dráče se stočilo do klubíčka a zavřelo oči. Birghir se za chvíli s dvěma středně velkými kusy vrátil. Sám byl z toho zážitku snad vystrašenější, než dráče, i když to před ním nedával najevo. Opět přistál a Deštík se roztřeseně zvedl.
„Takhle to dál nejde," prohlásil Birghir a malý nodr se na něho s obavami podíval, „ještě před západem slunce dostaneš první lekci v létání. Nechceš snad, aby tě matka tahala na zádech jako čerstvě vylíhnuté dráče, ne?" Deštík z té novinky nebyl zrovna nadšený, ale podřízeně se přikrčil a přikývl.
„Dobře. Teď pojď, vrátíme se." Rozhodl smaragdově zelený nodr a pěšky i s mládětem za ocasem vyrazil k jejich úkrytu.

Pár hodin odpočívali a Birghir doufal, že se počasí zlepší. To s létáním myslel vážně. Jediné, co by mu mohlo zabránit vyhodit Deštíka do vzduchu by byl leda hurikán a pořádná bouře. Avšak když vyšli ven, vypadalo to, že se počasí přeci jen trochu zlepšuje. Sice pořád foukal vítr, ale ne tak moc jako předtím. Slunce se už blížilo k západu. Ale pořád měl čas. Víc ho znervózňovalo, že zítra má nastat ten třetí východ slunce. Jestli se Deštíkova matka nevrátí...
„Můžu si vzít tu rybu?" Zeptal se Deštík.
„Ne, až po létání." Odpověděl krátce nodr.
„Ale já nechci," pokusilo se mládě o malý odpor.
„Ale budeš muset," odsekl Birghir a vstal. Deštík vypadal, že se chystá skočit po hlavě zpátky pod kmen, ale smaragdově zelený drak ho chňapl za ocas a i přes jeho naštvané pištění se odrazil a vzlétl s ním. Teď občas křikl strachy, když se mu země tak rychle vzdalovala.
„Ticho! Přece už nejsi malé dráče," huhlal Birghir a nepouštěl z tlamy Deštíkův ocas. Musí se to aspoň trochu naučit. Kdo ví, co bude zítra. Jak ho má naučit létat? Náhle se myšlenkami zatoulal do minulosti.

Byl ještě malý. Bylo to hned jeho první jaro od doby, kdy se vylíhl. Ten den svítilo slunce, ale přesto byly po vesnici rozházené ostrůvky bílého sněhu. Ještě ani nestihl roztát. Birghir si chtěl užívat po těch mrazech teplých slunečních paprsků, ale jeho lidská sestra měla jiný plán. Sigrid mu rukou naznačila ať jde za ní. To nemohl odmítnout. Po dvou se za ní rozběhl a ona po svých dvou utíkala do lesa. Tehdy ještě byla taky docela malá, takže nodřík ji po chvíli dohnal. Zastavili se poblíž vysokého útesu, na kterém nerostly žádné stromy. Foukal tam vítr.
Birghir se zvědavě rozhlížel, vyrušila ho až trochu břečkovitá sněhová koule, která dopadla jen kousek od něho a když se roztříštila, nahodila mu částečně i nohy. Polekaně vyskočil, podíval se na Sigrid a naklonil hlavu na stranu.
„Pojď sem!" Smála se na něho, předklonila se a dlaněmi se dvakrát plácla do stehen. Nodřík vstal a přihopkal k ní. Vlastně jí skočil do náruče a pořádně se k ní přitulil, div Sigrid málem neupadla. Od Žránoc už trochu vyrostl, to musela uznat.
„No jo, no jo," smála se, když už bylo mazlení dost. Birghir se tedy odtáhl a s očekáváním se na ni díval. Skoro jako by se jeho očka usmívala. Sigrid svého draka vážně milovala.
„Dnes se budeme učit létat, co ty na to?" Zeptala se ho. Birghir samozřejmě neměl tušení, co říká. Ale říkala to skoro stejným tónem, jako když si s ním chtěla hrát, tak zaujatě poskočil. Sigrid to brala jako souhlas.
„Udělej tohle," řekla, roztáhla ruce a zamávala jimi. Birghirovi to tehdy připadalo neuvěřitelně legrační. To si myslí, že když nemá křídla, jako má jeho maminka a tatínek, že takhle někdy poletí? Vypadala vážně komicky. Nodr radostně zavřeštěl a napodobil ji.
„Výborně!" Pochválila ho Sigrid. „Až budeš ve vzduchu, nezapomeň mávat křídly." Říkala, když ho sbírala do náruče. Šla s ním ke kraji útesu. Birghir se necítil nijak ohroženě. Byl přece s ní. Sigrid se skoro na konci zastavila a podívala se dolů. Bylo tam jen neklidné moře. A foukal tu vítr snad ještě víc. Bála se jít dál, protože kvůli sněhu by mohla snadno sklouznout a ještě s Birghirem by zahučela do ledové vody. Otočila se zpět k lesu. Krajina se před ní teď rozbíhala.
„Připraven?" Zeptala se natěšeně. Birghir se na ni podíval, ale nevěděl, co na to říct. „Tak teď!" Sigrid ho vší silou vyhodila nad sebe. Pro Birghira to byl naprosto neznámý pocit. Ve vzduchu se necítil bezpečně. Zmateně se tam s křikem zatočil a padal zpátky, ale na zem nedopadl. Sigrid ho chytla tak, že jí teď v náruči ležel zády k zemi jako dítě. Vyjeveně se na ni díval. Co se to stalo?
„Musíš mávat křídly, ty letče!" Vysvětlila mu pobaveně, jemně ho chytila za křidélka a pohnula s nimi párkrát tam a zpět. Nodrovi se v hlavě trochu rozsvítilo. Aha, takže to on má létat a ne ona. Otočil se jí v náruči nohama dolů, aby ho mohla zase vyhodit. Sigrid se nad tou spoluprácí trochu zarazila, ale odhodlaně přikývla.
Přikrčila se a znovu ho vyhodila vzhůru. Pro Birghira to byl nezvyk, ale hned co byl v nejvyšším bodě zamával chaoticky křídly. Ale i přes to zase padal. Sigrid ho tentokrát nechytila. Místo toho popoběhla pod něho a sotva na ni dopadly jeho zadní nohy, znovu ho vyhodila do vzduchu. Birghir to sice nečekal, ale už mu pocit žádné pevné půdy pod nohama nepřipadal tak cizí. Trochu symetričtěji zamával křídly a tentokrát se udržel ve vzduchu o něco déle. Sigrid zase popoběhla pod něho a opět mu pomohla odrazit se zpět vzhůru. Nodřík si s každým mávnutím připadal jistější. Sigrid ho odrazila ještě jednou, ale tentokrát už nechtěl spadnout. Ucítil, jako by vzduch pod jeho křídly zhoustl a on se při každém mávnutí mohl dostat výš. Zabíral křídly jak jen mohl a snažil se přitom vybavit si létání dospělých. Z Boudilky si ale těžko mohl brát příklad, když si občas ani nebyl jistý, zda křídla má. Snažil se tedy vybavit si létání Buřiny a ostatních draků od jezdců, protože, když mohl, rád je se Sigrid ze země pozoroval. Říkala mu, že jednou budou létat lépe než oni. Myslel na to. A fungovalo to. On letěl! On vážně letěl!
„Juhůůůůů!" Křičela na zemi pod ním Sigrid a s vítězně sevřenou pěstí dvakrát vyskočila do vzduchu. Birghir se na ni podíval a z očí mu sršela radost. To byl úžasný pocit!
Ale čím dál víc se blížil ke stromům. Zkusil tedy instinktivně vnímat vítr a s roztaženými křídly se naklonil. Zatáčel a mířil zpátky k Sigrid, která ho celou dobu nadšeně pozorovala. Přestal mávat křídly, aby už nestoupal trochu nejistě plachtil směrem k ní. Pomalu klesal a už ji měl na dosah, ale překvapeně zjistil, že neví jak zastavit.
Polekaně roztáhl křídla, oba vykřikli, Birghir dívku lehkým nárazem srazil na zem a dopadl na ni. Dostal strach, že udělal chybu a snažil se z dívky rychle slézt a zkontrolovat, jestli jí nic není, ale ona se jen zasmála, objala jeho tělíčko a krk a pořádně se k němu přitulila. Birghir po krátkém překvapení šťastně zavrněl a se zavřenýma očima se o ni otřel.
„Výborně, Birghire!" Pochválila ho a zadívala se do jeho žlutých velkých očí. „Já jsem od začátku věděla, že budeš nejlepší." A zase ho objala. Birghir v ten moment ani šťastnější být nemohl.

Byla to jeho nádherná vzpomínka. Jeden z nejúžasnějších momentů jeho života. Ale při vzpomínce na svou jezdkyni, jako by mu mysl a srdce objaly ledové, ostré drápy. Tak moc mu chybí. Všechno mu chybí. Bylo to pryč. Nodr na chvíli úplně ztratil pojem o čase. Probral ho až Deštíkův nespokojený křik: „Smaragde, už jsme dost vysoko!"
Birghir se podíval dolů a a úlekem zjistil, že ostrov je z téhle výšky neskutečně malý.
„Vylez mi na hřbet!" Zahuhlal, rozhoupal dráče a pak otočil hlavu co nejvíc k zádům. Tyrkysové mládě se mu zachytilo o křídlo a vydrápalo se nahoru. Vyděšeně a nervózně se dívalo dolů na vzdálenou pevninu a hrudníček se mu nepravidelně zdvihal rychlými nádechy. Birghir si našel vzdušný proud, takže mu stačilo jen mít roztažená křídla a příliš se nenaklánět. Tady nahoře byl vítr silnější.
„Podívej!" Otočil na mládě hlavu. „Stačí jen vycítit směr větru a jde to samo. Pro začátek bys měl umět plachtit. Jen zkus mít roztažená křídla."
Deštík nevypadal moc přesvědčeně a odmítal se hnout z nodřích zad.
„Neboj se, podívej se na mě," snažil se ho Birghir uklidnit a povzbudit, „já ti věřím, zvládneš to. Nenechám tě spadnout."
Malý nodr vypadal, že se vážně trochu uklidnil. Odvážně přistoupil Birghirovi až k rameni a podíval se přímo dolů. Zase polekaně couvl.
„Bež přes křídla," křikl smaragdový drak a doufal, že se nepřecenil a jeho váhu udrží. Deštík poslechl a pomalu, krůček po krůčku se přesouval na jeho pravou křídelní blánu. Když byl na úrovni křídelního drápu, zastavil se a zase vyjukaně zíral dolů. Birghirovo křídlo se po chvíli začalo pod silovým vypětím třást a věděl, že to už moc dlouho nevydrží. Deštík ale vypadal moc vyděšeně na to, aby sám skočil. Nodr neviděl jinou možnost.
„Dešti!" Křikl na něho a mládě se na něho strachy rozšířenými zornicemi podívalo. „Nezapomeň roztáhnout křídla!" A pravé křídlo si přitáhl k tělu. Dráče vykřiklo, hned jak zjistilo, že na ničem nestojí a začalo chaoticky padat. Birghir složil křídla a hnal se za ním. Za okamžik se dostal pod něho.
„Poslouchej!" Zařval. „Slož je k tělu a nasměruj se hlavou dolů!" Deštík ho poslechl a nepatrně uklidněn tím, že Birghir je před ním, vážně udělal, co po něm chtěl a i přes to, že s ním vítr občas cukl se mu podařilo přejít do střemhlavého letu. Birghir se přesunul vedle něho a udržoval s ním rychlost.
„Výborně! A teď jen roztáhni křídla! Neboj se, jsem tady!"
Deštík v očekávání dalších šílených vývrtek vycenil zuby a rozevřel křídla. Birghir okamžitě udělal totéž a radostně sledoval Deštíkův udivený pohled. S překvapeným výkřikem najednou přestal padat a plachtil. Dokázal to, letěl! Jeho jiskrné oči se podívaly do očí svého učitele. Vydal ze sebe radostné zavýsknutí a lehce mávl křídly. Sice pořád klesal, ale neměl už takový strach. Birghir akrobaticky poletoval kolem něho a oba si užívali radost z toho pocitu. Zvláště pro Deštíka bylo teď létání úplně novým pojmem. Dokonce zkoušel i lehké zatáčení, ale jelikož byl vítr ještě docela silný, raději toho brzy nechal. Zapadající slunce, jehož paprsky se odrážely ve vlnách tmavého moře, mu poskytovalo nádherný výhled. Všude byl, až na mírné hučení větru, klid. Byl šťastný.
Blížili se ke své mýtince čím dál víc a Deštík se tázavě podíval na Birghira.
„Teď budeš muset zpomalit, aby jsi přistál a nezlámal si při tom nohy. Uděláš to tak, že je dáš pod sebe a začneš rychle mávat křídly. Poletím kousek napřed a ukážu ti to."
Dráče sice zmínka o zlomeninách vystrašila, navíc ani nerozuměl tomu, jak by ho mávání křídel mělo brzdit, ale nespouštěl Birghira z očí a snažil se vidět všechno, co dělá. Větší nodr složil křídla, aby ho předlétl a když byl na úrovni korun stromů, znovu je roztáhl, tělo se mu posunulo víc do svislé polohy, připravil si nohy na přistání a máváním křídel zpomalil tak, že s lehkostí dosedl. Otočil se na něho a zavolal: „Neboj, kdyby něco, tak tě chytím."
Deštík polkl a připravil se. Když minul první větve korun stromů, začal tedy křídly mávat a snažil se přichystat si nohy a tělo na přistání. Ale moc mu to nešlo. Nekoordinovaně se hýbal vzduchem doprava a doleva a zároveň s tím se stupňoval jeho strach a rychlost klesání. Když už si vážně dráče myslelo, že spadne a zláme si nohy, znenadání se pod ním objevil smaragdový šupinatý hřbet, Deštík na něj dopadl a sklouzl se na zem po nataženém křídle. Vylekaně oddechoval, ale za okamžik se mu po obličeji rozlila radost ze zážitku.
„To bylo ÚŽASNÝ!" Vykřikl.
„Vidíš a ani to nebolelo," usmál se Birghir.
„No, trochu jo," namítl Deštík, „ale i tak, úžasný!"
„To jsem rád," řekl popravdě, „a teď uděláme následující. Sníme ty dvě ryby, ty si odpočineš a já půjdu ještě na ráno něco nalovit. Chceš snad vyrazit co nejdřív, ne?"
Nodřík přikývl, ale trochu znejistěl, když se mu zase dostalo do hlavy, že jeho maminka stále nepřiletěla. Přesto se na zasloužené jídlo těšil. Spolu s Birghirem snědl zbytek z úlovků a starší drak mu pak nařídil, aby zůstal skrytý, že se snad brzy vrátí. Deštík byl naštěstí natolik unavený, že poslechl a zůstal pod kmenem stromu. Birghir mohl vyrazit na lov a přemýšlet.
Už se stmívalo. Slunce už mizelo pod hladinou moře. Jen doufal, že nenarazí na úhoře. Ale pořádnou potravu potřebovali. Předpokládal, že Deštíkova matka vážně nedorazí a cesta na Blp s dráčetem nebude krátká. Musí ho vzít tam. Přes všechno nebezpečí, nepřátelské pohledy draků, lidí, hlavně Hawarda, a zdrcující myšlenky na jeho Sigrid. Klidně pak zase odletí, ale dráče neodmítnou. Nevěděl, jaké výmysly o nějakých Trnocasech a jeho domově mu ta nodří samice napovídala, ale nebude hledat něco, co ani neexistuje. Blp je jeho jediná naděje.
Za soumraku se u hladiny objevilo snad víc ryb, než během dne. Birghir nalovil celkem pět kusů různé velikosti. Tři největší chtěl nechat na ráno, nejmenší dát ještě teď Deštíkovi a ty zbylé dvě malé sníst. A také to hned udělal. Ty tři velké ryby zahrabal do vlhkého písku a malinkou vzal do tlamy. Když se podíval na západ, slunce už bylo dávno pryč. Zůstala po něm jen stále tmavší obloha. Už bylo šero a na nebi se objevily první hvězdy. Nodr vzlétl.
Brzy nato přistál u jejich skrýše, dráče vykouklo ven a šlo se s ním přivítat. S radostí přijalo malý dárek a oba nodři se poté uložili ke spánku. Venku už panovala noc.
„Ty, Smaragde," zašeptal Deštík, ale v jeho hlasu bylo cosi divného.
„No?" Zívl ospale a otevřel jedno oko.
„Myslíš, že maminka přiletí?"
Birghir zaváhal. Třeba ji lovci nechytili. Pořád tu naděje byla.
„Určitě," přikývl rozhodně. Deštíkovi se obličej zkřivil, přitulil se k většímu drakovi a tiše zafňukal. „Hrozně moc mi chybí."
„To mně taky," vzdychl Birghir a vzpomněl si na Sigrid a na Buřinu. Tak rád by je zase viděl. Objal dráče křídlem a oba po dlouhém přemítání o svém smutku usnuli neklidným spánkem.

* * *

Ráno začalo podobně jako to předchozí. Deštík byl samou nejistotou vzhůru ještě před úsvitem a probudil svého opatrovníka. Birghir by sice nejraději ještě spal, ale strach z toho, co mělo přijít by ho usnout už nenechal. Vylezl ven a protáhl se. Deštík po něm chtěl, aby občas vylétl a zkontroloval, jestli se už nodří samice neblíží. Birghira to rychle omrzelo a raději nabídl dráčeti, že ho vezme na východní stranu ostrova, odkud uvidí na nebe a východ slunce. Deštík souhlasil, vylezl mu na hřbet a oba za chvíli přistáli na kraji ostrova.
Birghir se posadil a přemýšlel, co má říct. Jak má dráčeti povědět, že jeho matku chytili lovci? Kdyby nebyla někde v kleci, určitě by se dávno vrátila. Žádný nodr nenechá bezbranné mládě v divočině.
S každým okamžikem nebe světlalo, až se na obzoru objevil první zářivý paprsek slunce. Birghir by nejraději zmizel. Alespoň rychle doletěl pro ty tři ryby, opláchl je od písku v moři a vrátil se s nimi. Své dvě porce z neklidu rovnou spořádal a jednu největší chtěl nechat mláděti, ale to na jídlo z nemělo ani pomyšlení.
Deštík byl každým okamžikem zoufalejší, samou nervozitou přecházel po malém útesu a švihal ocáskem. A Birghir na tom nebyl o moc lépe. Úchvatný pohled na vycházející slunce ani jednomu nepřinášel klid. Ohnivá koule se z moře vynořovala snad rychleji než obvykle. Jakmile vystoupala na nebe a od oceánu se úplně oddělila, Deštík už poraženě seděl v trávě a díval se do země. Starší nodr pochopil, že to musí říct hned.
„Deštíku?" Oslovil ho a dráče k němu zvedlo své smutné velké oči. „Tvoje maminka řekla, že když nepřiletí, musíš odsud pryč, viď?" Dráče přikývlo a Birghir pokračoval:„Když jsem mluvil s tím tajfumerangem, co nás tehdy přepadl, říkal, že když sem letěl, potkal lovecké lodě."
Deštíkovy oči se rozšířily překvapením. „Co-cože?" Vykoktal ze sebe roztřeseným slabým hlasem. „To...tohle ne. To přece nejde. On lhal!"
„Ona by tě tady nenechala, takže ji museli chytit. Ty víš, že nelhal." Deštík ze sebe vydal hlasitý nářek, který Birghirovi drásal srdce. Přesně takhle tehdy řval i on. Ale teď ho musí vzít na Blp, tam se o něho postarají.
„Poslouchej," začal jemně, „vezmu tě na Blp. Vyrostl jsem tam, postarají se o tebe."
„Cože? Ne! Já musím domů!" Vykřikl Deštík a vstal. V lesklých očích byl teď i hněv.
„Domů, domů, kam je to domů?" Odbyl ho Birghir. „Letíme na Blp."
„Ne! Řekla, že jestli ji chytí, mám letět domů! Že se tam potkáme. Mám tam tatínka a brášky a...a ostatní Trnocase."
„Nepovídej, a ty snad víš kudy? Prostě letíme na Blp a konec!" Okřikl ho a obrátil se k lesu. Možná to od něj bylo kruté, jenže musel jednat. K takovým řečem ho jeho matka vede a on se kvůli tomu ještě má namáhat s hledáním neexistujícího.
„NE!" Zakřičel Deštík odhodlaně. Birghir se zastavil, vycenil zuby a otočil se. V očích dráčete strach nebyl, jen vzdor. Chystal se mu něco říct, ale všiml si, že na obzoru se v záři slunce něco objevilo. Smaragdového nodra ihned vztek přešel a zkoumavě se zahleděl do dáli. Deštík se po chvilce také otočil a zadíval se na východ. Birghir nasál vzduch, ale nic necítil, jen moře. Tam na vodě něco bylo. Po chvíli to nodrovi došlo. Byla to loď. A zdálo se, že jen s jediným pasažérem. Vikingská loď. Všiml si plachet. Přesně takovéhle mají...
Do Birghira jako by udeřil blesk. Jeho nos i oko v tom momentě rozeznalo vikinga, který se na moři plavil. Haward.
„Musíme pryč!" Vykřikl strachy bez sebe.
„Cože? Proč? Co to je?"
„Víš, jak jsem mluvil o loveckých lodích?" Deštík přikývl. „Tak tohle je jedna z nich! Rychle, nastup si!"
Birghirův strach se přesunul i na dráče a to bez váhání poslechlo. Nodr ještě do tlapy vzal rybu a vzlétl. Letěl ale nízko nad stromy a přistál na pláži na západní straně ostrova. Na Blp nemůže. Teď ještě ne. Ale kam?! Deštník rychle seskočil a poplašeně hleděl na většího draka.
„Rychle se najez," rozkázal a nervózně přecházel po písku. Začínal být zoufalý. Něco ho napadlo, ale bylo to šílené. Musí být rychlí. „Víš kudy na ten tvůj ostrov?"
Deštík se na něho překvapeně podíval a nejistě mezi přežvykováním vykoktal:„J-jo. Asi jo." Nejraději by se zeptal, proč tak najednou, ale Birghir vypadal rozrušeně.
„A kudy?" Zeptal se rychle a podíval se na něho. Jeho zornice byly ostražitě zúžené.
„Asi to bylo tamtudy," a ukázal hlavou směrem někam na severozápad.
„Jak asi? A jsi si tím jistý?" Skočil k němu a čekal na odpověď. Deštík se trochu odtáhl a nejistě přikývl. Birghira to moc nepřesvědčilo, ale strach byl silnější.
„Nemáme čas! Dobře, vezmu tě domů."
Deštík vstal a oči se mu rozsvítily nadějí.
„Vážně?"
„Ano, ale rychle to dojez a letíme!" Naléhal. Tyrkysové dráče se nedalo dvakrát pobízet. Zhltlo rybu dvakrát rychleji a nalezlo neklidnému Birghirovi na hřbet.
„Tak dobře, připrav se, letíme pryč." Řekl Birghir, přikrčil se, vyskočil a mávl křídly. Vzlétl. Sotva trochu nabral výšku spatřil, že vikingská loď už skoro dosáhla břehu. Muže na lodi teď viděl jasně. Jeho zlý pohled mu propaloval šupiny a jeho výhružný řev se nesl vzduchem. Nodrovi se zježily ostny na ocase a raději se podíval před sebe. Snad mu Palič neublíží. Ani se s ním nestihl rozloučit a poděkovat mu. Ale už bylo pozdě. Teď před sebou měli asi dalekou cestu. Nadechl se a mávl křídly.