Birghir byl stále natolik vykolejený, že se nedokázal ani pohnout. S náhlým nádechem jen stihl přivřít tlamu, ale nic víc. Dva běsové skočili šikmo od sebe, takže chudák Birghir ani nevěděl, koho sledovat, jenže druhým skokem už zase směřovali k sobě, ale také přímo na mladého nodra. Ani ho nenapadlo postavit se do obranné pozice přesto, že jeho mysl šílela. Jejich přední tlapy se mu opřely do ramen, zavrávoral a pořád se bez sebemenšího výkřiku nechal povalit na záda. Křídla se mu přitom sama od sebe pootevřela, běsové neváhali a svou váhou mu každý jedno ze své strany přišpendlil k zemi a přišlápli mu je i mezi ramenem a loktem. Jen těžko by se jim z tohohle vyvlékl, to ještě chápal, přestože se o to ani nesnažil.
S naprostým šokem stále zíral na místo, kde trojice nočních běsů ještě před okamžikem stála, ale teď tam byla už jen ta dračice. Pohrdavě si odfrkla, trochu roztáhla křídla, aby působila hrozivěji, s naštvaným výrazem pomalu slezla z kmene a krok po kroku se blížila k němu. Birghir se neodvažoval jakkoli pohnout, jen z ní nespouštěl oči. Srdce mu divoce bušilo a hrudník se zvedal prudkými, rychlými nádechy. Vždyť tady byli tři noční běsové! A jestli jsou všichni Stínokřídlí takoví, pak jich tu musí být mnohem víc! Tohle je ostrov na který by se měl Škyťák s Bezzubkou a ostatními jezdci vydat!
Dračice už byla u něho. Necenila zuby, ale její výhružné zelenožluté oči ho propalovaly. Za to mladý sameček, co mu držel levé křídlo neustále tlumeně vrčel. Větší noční běs ho ale jediným typickým tichým zavřísknutím okřikl a menší Stínokřídlý zmlkl, jeho pohled byl ale stejně tvrdý jako předtím.
Birghir pořád nespouštěl oči z noční běsky. Měl strach, ale šok byl pořád silnější. Vždyť to, co se mu dělo, by nikdy v životě nečekal! Přistoupila k němu z leva a pak se mu nečekaně hbitě opřela předníma nohama o hrudník. Nodr překvapeně vyhekl. Dračice reagovala tak, že ho jednou tlapou chytla pod krkem a lehce přitlačila. Birghir ihned ztichl a svýma zděšenýma žlutýma očima se díval přímo do těch zelených. Jasně teď viděl, že je určitě nejstarší z trojice. Zblízka si všiml mnoha jizev, které její tělo pokrývaly, ale také děr v křídlech. Ta toho taky musela zažít. A on pořád nevěřil tomu, že tohle je skutečnost.
„Ty nejsi Trnocas..." Promluvila dračice pomalu a klidně, jako by sama uvažovala, přestože její výraz nebyl zrovna nadšený. „Nejsi cítit jako oni, i když se to na první dojem tak zdá... A neviděla jsem tě na žádném shromáždění. Co jsi zač a co děláš na našem teritoriu?"
Birghir nebyl schopný slova. Věděl, že byl dlouho zticha, ale jeho mysl vířila tak rychle, že si to ani neuvědomoval. Nervózně polkl a pootevřel tlamu, ale nebyl schopný ze sebe cokoli dostat. Dračice se mu víc opřela o krk, dokud přidušeně nevykřikl.
„Asi jsme si nerozuměli," řekla a tentokrát už cenila bílé zuby a tlumeně vrčela, „kdo jsi a co děláš na našem teritoriu?!"
Nodr pořád nezvládl nic říct. Šokovaně se díval do těch nezaměnitelných zelených očí, jaké měl jen jediný drak, kterého znal. Věděli tihle, že tam za Mlžnou stěnou je další noční běs jako oni, co jen doufá, že jednou najde tohle místo?
„Rozumí nám vůbec?" Zeptal se s úšklebkem mladý sameček nalevo. Ten druhý mu něco tlumeně odpověděl, ale tamten posměšně štěkl směrem k Birghirovi: „Hej! Slyšíš nás?" Obrátil se ještě na dračici. „Co mu trochu seškrábnout šupiny? Třeba začne zpívat."
Samec na pravé straně už naštvaně vykřikl: „Sklapni, Střelče!"
Střelec si pobaveně odfrkl a stáhl se, ale situaci stále zaujatě sledoval. Dračici, která se nodrovi opírala o krk, už nejspíš taky docházela trpělivost. Vztekle vrčela, cenila zuby a křídla držela hrozivě poloroztažená. Její krátké ostny ze zadní strany předních nohou se mu začaly bolestivě zarývat do kůže. Najednou začala rozevírat tlamu. V ten moment se Birghir probral z prvního šoku. Vždyť ona ho chce buď zakousnout, nebo spálit zaživa! V očích se mu objevil děs a zoufale se snažil překulit, ale oba draci mu drželi křídla u země celou svou váhou a zadníma nohama v téhle pozici nic nesvedl. Nevěděl, co dělat. V hrůze taky vycenil zuby a doufal, že ji alespoň zastraší, ale s běskou to ani nehnulo. Narovnala se, připravená vystřelit hbitostí hada. Její tělo se dalo do pohybu a Birghir v očekávání bolesti už jen křečovitě zavřel oči.
„NOCI!" Kdesi za jeho hlavou se ozval hlasitý a hrozivý výkřik. Trn! Birghir se odvážil otevřít oči. Všichni tři běsové teď upírali pozornost na Trnocase a cenili zuby ještě zuřivěji než předtím.
„Ale, ale," Noc ještě jednou nenápadně přitlačila na Birghirův krk a pak z něj tlapu sundala. Smaragdový drak hned zalapal po vzduchu a snažil se nerozkašlat. „Jestlipak to není sám Trn. A Ostnopal, že ano?" Místo odpovědi se ozvalo Ostnopalovo zavrčení.
„A na našem území!" Vyštěkl ten starší samec.
„Nehledáme tu kořist, teritorium, ani boj," řekl Trn a snažil se udržet si klidný hlas, „jen si vyzvedávám svého učedníka."
„Jeho?" Běska do Birghira rýpla drápem. „Našli jsme ho přesně tady. Copak své mladé neučíte respektovat hranice?"
Udělala pomalu krok k němu. Ostnopal se naštvaně nahrbil, Trn nebezpečně přivřel oči a ostny podél hřbetu se mu naježily.
„Spilehni se," mluvil důrazně skrz zaťaté zuby, „že tohle si s ním vyřídím taky. Už se to nestane."
„Lháři!" Vyštěkla Noc tak hlasitě, že sebou Birghir a dokonce i Trn s Ostnopalem vylekaně cukli. „Tohle není poprvé ani naposled, co se tu jeden z vás objevil. Dost nedávno jsme tu našli váš pach!"
„To není možné," odporoval Trn, evidentně překvapený, „nikdo z našich by si nedovolil jen tak lézt na cizí území."
„A co tenhle?" Ozval se útočně Střelec a trhl hlavou směrem k narušiteli, kterého stále držel u země.
„Jak říkám, s ním si to vyřídím hned, co se vrátíme na své teritorium." Zavrčel na něho válečník.
„To jste vážně takoví slaboši na to, abyste přiznali, že opakovaně překračujete naše hranice, když my tu máme zjevné důkazy?" Vycenil s opovržením zuby druhý samec.
„Já tu žádné další nevidím." Ušklíbl se Trn.
„Dávej si pozor, Stíne, až nás příště nazveš slabochy," postoupil Ostnopal dopředu, „pokud vím, tak s Žárem sis celkem nedávno síly změřil a nedopadl jsi moc slavně."
Stín zuřivě zavřeštěl a Střelec se k němu přidal. Trn vystoupil před Ostnopala a schoval ho za sebou.
„Má to být snad výhrůžka?" Obrátila se na Trnocase Noc a vztekle švihla ocasem.
„Jistěže ne," odvětil Trn stejně klidným hlasem, „jen nám vrať jeho a my zase zmizíme."
Noc věnovala nodrům ještě jeden přísný pohled a pak zahučením přikázala oběma běsům, aby odstoupili. Birghir se ihned, jakmile měl volná křídla, překulil na břicho a pořád vyjeveně na Stínokřídlé zíral. Teď už si je mohl aspoň trochu prohlédnout. Všichni byli zbarvením stejní, tedy kromě světlounkých vzorů na těle nejmladšího z nich, ale velikostí se lišili. Stín byl dospělý, možná v podobném věku jako Bezzubka, a měl na sobě několik nedávno utržených a hojících se ran, nejspíš od Žára. Střelec byl oproti němu viditelně mladší a také menší, nejspíš byl ještě učedník, ale drze a vítězně se na Birghira šklebil. Ta dračice, Noc, z nich byla nejstarší a nejvíce poznamenaná bojem. Její tělo bylo poseté mnoha jizvami a v křídlech měla pár děr. Ale moment. Noc? Zástupkyně velitele Stínokřídlých?! O té vyprávěla Červenka. Tohle má být ta Cizincova partnerka. Toho draka, co nebyl odsud a způsobil válku. Mohl to být také noční běs?! Třeba všechno tohle stálo za záhadou vyhynutí běsů, jak tomu vikingové měli věřit. Ó, kdyby jen věděli, jak moc se mýlí! Stále tomu nemohl uvěřit. Vždyť draci ani nemohli tušit, jaký poklad jejich ostrov skrývá!
„Smaragde, pojď," pokynul mu Trn a netrpělivě švihl ocasem. Jeho učedník se mátožně zvedl na nohy a trochu vratkým krokem zamířil ke svým.
„Doprovodíme vás na hranice." Prohlásila dračice, Trn přikývl a šestice se už bez dalších slov vydala na východ směrem k říčce.
Birghirovo srdce pořád bilo jako splašené a jeho myslí rychle prolétalo tolik myšlenek, až se mu občas zatmívalo před očima. Stínokřídlí! Jsou to noční běsové! Na vlastní oči je spatřil! Ti hrůzostrašní potomci ohnivého blesku a samotné smrti. Ti, které se Škyťák a Bezzubka snaží celou tu dobu najít. Prý nejvzácnější draci! A přitom jich je tu celý klan! Jen dobře ukrytý. Jako celý tenhle ostrov. Najednou se zarazil. Proč je nikdo nenašel? Vždyť jezdci mohli pátrat i po něm. Palič teď už věděl, kam s Deštíkem zamířili. Vzdali to snad? Nebo je tu pořád ještě šance, že pátrají. Dovedli by je přímo sem. Ale... bylo to správné? Tenhle ostrov je z nějakého důvodu chráněný.
Brzy před sebou zaslechl zvuky běžící vody a vzápětí Ostnopal a Trn jedním skokem a mávnutím křídel stáli na druhé straně. Birghir se vzpamatoval a následoval je. Když byli na svém území, ohlédli se ještě za trojicí běsů.
„Doufám, že nám to vysvětlíte," odfrkla si Noc, „jinak budou následky." Mávla ocasem a spolu se Stínem a Střelcem zmizela v lese.
„Dračice blbá." Zavrčel tlumeně a naštvaně Ostnopal, když běsové byli z doslechu. V ten samý moment se Trn obrátil na svého učedníka a oči mu nebezpečně planuly. Birghir byl ale stále příliš mimo na to, aby měl strach.
„Co tě to napadlo?" Zasyčel. „Neříkal jsem ti snad ať tam počkáš? Hranice tu nejsou od toho, aby sis je překračoval, kdy se ti zamane! Jsi v pořádku?"
„Jo, ale Trne, vždyť..." Birghir se konečně začínal vzpamatovávat a poprvé promluvil. „To byli noční běsové!"
„Noční, co?" Naklonil nechápavě hlavu na stranu Ostnopal.
„No... přece..." Smaragdový drak přes tu bouři myšlenek, nevěděl, co říct. Těkal pohledem z místa na místo a přemýšlel, jak to říct.
„Uklidni se, o čem to mluvíš?" Zeptal se Trn zmateně.
„Noční běsové! Jsou to nejvzácnější draci! Všichni si myslí, že už vyhynuli! Tedy, tam odkud jsem přiletěl je jeden noční běs, ale všichni si myslí, že je sám. A hledají další jako je on, ale marně. Alespoň to tak bylo do doby, co jsem tam byl. Chápete to ne? Trne, víš, jak je tohle převratné a důležité?!" Šílel a věděl, že jim musí připadat jako blázen. Jak by to mohli chápat?
„Ne!" Zavrčel Trn. „Ale vím, že jsi porušil můj rozkaz a nechal se chytit! Víš co by tohle mohlo znamenat? Chápeš ty, že s tím, jaké bylo mezi námi a Stínokřídlými napětí, mohou teď kvůli tvé chybě rovnou zaútočit?"
„Trne, já..." Začal smaragdový nodr, ale Trn najednou útočně pozvedal křídla a s vyceněnými zuby pokračoval.
„Já nehodlám ztratit už nikoho dalšího! Nemůžu připustit žádnou další potyčku! Tak dlouho trvalo, než tu zavládl mír a nechci, aby ho zkazili nerozvážní mladí draci, co nemyslí na ostatní, jako jsi ty a nebo Žár!"
Birghir se chtěl bránit, ale Trn mu nedal prostor. Na očích mu bylo vidět, že má vztek, ale taky strach z toho, co by se mohlo stát.
„Víš, co je to válka? Ne! Byl jsi někdy v boji? Zemřel tvůj blízký a ty jsi mu nedokázal pomoct?!"
„ANO!" Neovládl se už Birghir a zařval na svého učitele. Trn se překvapeně narovnal a složil křídla, zatímco jeho učedník teď vylekaně zíral do země a hrudník se mu zvedal hlubokými nádechy. Co to udělal? Nechtěl na něho křičet. To ne! Z toho bude mít ještě větší problém. Ale co měl dělat? Hlavou se mu teď míhaly jeho poslední okamžiky se Sigrid. Ano. Ani on nedokázal zachránit člověka, kterého miloval ze všech nejvíc. Ale věděl, že tohle by Trn taky nepochopil. Nikdo to nemohl chápat. Nikdo z těhle draků nepoznal pouto mezi drakem a jezdcem. Nikdo. Ale jak by mohli? Ach, Sigrid! Pořád mu chyběla, i když se snažil na to nemyslet! Ale byla pryč. Byla pryč a přesně proto skončil tady. Nezasloužil si ji a věděl to. Neochránil ji. A to si nikdy neodpustí.
Křečovitě zavřel oči, aby ani jeden z Trnocasů neviděl jeho bolestivý výraz a křídly si trochu zakryl hlavu, ale znenadání se jeho hřbetu jemně dotklo křídlo.
„Smaragde, omlouvám se," řekl od srdce a s pochopením Trn, „neměl jsem na tebe tak vyjet, mrzí mě to. Ale, víš, mám prostě strach o svá dráčata a náš kmen. V boji nemůžeš zachránit všechny. Ale to ty asi dobře znáš... A já také. Snad každý drak na tomto ostrově. Právě proto bych chtěl, aby byli všichni v bezpečí. Ať už se ti přihodilo cokoli, nemusíš mi to říkat, jen když sám budeš chtít."
Birghir se ale neodvažoval pohlédnout Trnovi do očí a mlčel. Starší Trnocas na něho ale netlačil.
„Měli bychom se vrátit a říct Slunečnímu trnovi, co se stalo." Prohlásil, kývnul na Ostnopala, který doteď celou situaci celkem polekaně sledoval, a pokračoval: „Musíme vyřídit ještě jednu věc, Smaragde, ale až tam. Pojď, prosím."
Jeho učedník ještě chvilku stál na místě, pak se ale sebral a pronásledován výčitkami a stestkem odešel za staršími nodry směrem k táboru.

„Co se stalo?" Vyzval velitel Trna, když mu řekl, že je to důležité. Kolem stálo už několik dalších Trnocasů, jako by přesně věděli, že se něco přihodilo. Birghir se neodvažoval na nikoho podívat a držel hlavu dole.
„Máme tu dvě věci, které musíš vědět," začal světle zelenomodrý drak, „Ostnopal objevil v lese jeden strom, který zasáhl blesk při té bouřce. Je to jeden listnáč poblíž hranice se Stínokřídlými. Ještě stojí a možná se vzpamatuje, ale ostatní by se k němu raději teď neměli moc přibližovat. Nevíme, jak na tom bude, tak aby na někoho nespadl. Možná bude lepší ho shodit. A pak je tu ta druhá věc..." Odmlčel se a smaragdový nodr vycítil, že ani jemu se nechce to říkat.
„Ano?" Povzbudil ho Uhel, který stál jen kousek od Slunečního trna.
Trn se zhluboka nadechl. „Smaragda chytili na území Stínokřídlých."
Z davu se najednou ozvalo několik zalapání po dechu, vzápětí následované hlasitým povykem a hlukem. Birghir se teď chtěl zamaskovat jako žíravec. Slyšel, že pár draků dokonce naštvaně zavrčelo. Zachytil i Zlomrohův naštvaný pohled a jeho přivřené jiskrné oči. Jako by říkal, že měl pravdu.
„Jak se to stalo?" Sluneční trn to skoro vyštěkl, aby si zjednal klid a mával přitom ocasem ze strany na stranu, jako by se chystal k výpadu. Byl rozhněvaný taky, ale učedník mu to ani nemohl mít za zlé. Teprve teď si začínal uvědomovat, co způsobil.
„Smaragd si myslel, že tam něco je, takže ignoroval můj rozkaz a šel za hranice, jenže dřív, než jsem se k němu dostal, našla ho jejich hlídka. Noc, Stín a Střelec."
„Jak to, že byl sám?" Divil se Uhel.
„Šel jsem se s Ostnopalem podívat na ten strom a řekl mu ať počká a vyčistí koryto řeky od spadaných větví, ale Smaragd si našel lepší plán." Trn po něm střelil přísným pohledem.
„Neměl jsi ho tam nechávat." Prohlásil káravě Sluneční trn. „Je tu nový a myslím, že nikdo z nás, možná kromě tvého nejmladšího syna, ho ještě úplně nezná."
„Ano, ale věřil jsem mu. Omlouvám se." Trn podřízeně sklonil hlavu a Birghir si smutně povzdechl. Zklamal snad úplně všechny, ale chtěl svého učitele bránit.
„Nebyla to jeho chyba!" Prohlásil. „To já jsem tam šel."
„Proč?" Sluneční trn nechápavě naklonil hlavu na stranu.
Birghir znejistěl. Jak jim to má vysvětlit? Trn jeho chování také nepochopil.
„Víte, tam u nás, je jeden drak, který vypadá přesně jako tihle Stínokřídlí. Ale celý ostrov si myslí, že už je poslední svého druhu. A když jsem tady zachytil povědomý pach, potřeboval jsem vědět, co mi připomíná. A-a zjistil jsem, že tady je víc draků, jako on, a..." Čím víc Birghir mluvil, tím víc si připadal jako hlupák.
„A co hodláš s tímhle poznatkem dělat?" Zeptal se Uhel.
Birghir chvilku mlčel a pak se svešenou hlavu řekl jen: „Nic."
„Tak si to pamatuj, až si zase budeš příště říkat, že jen tak překročíš hranice!" Zavrčel Sluneční trn a pak zvýšil hlas, aby ho slyšeli všichni: „Musíme teď dávat u hranic se Stínokřídlými větší pozor, nevíme, jak Smaragdův vpád využijí. Nechci, aby na západní stranu našeho lesa chodili Trnocasové sami a už vůbec nechci, aby tam chodila dráčata." Podíval se po Ostnopalovi a Fialce, ale také po Trnovi.
Birghirův učitel toho využil a ještě promluvil: „Ano, Sluneční trne, ale ještě jsem si vzpomněl na něco."
„Povídej." Vyzval ho velitel.
„Noc tvrdila, že na jejich území objevili velmi nedávno náš pach a že to není poprvé. Obvinila nás, že opakovaně překračujeme jejich hranice."
Draci překvapeně vykulili oči, než jim došlo, co Trn vlastně řekl.
„To je lež!"
„Jsou to jen lháři!"
„Akorát chtějí vyvolat boj!"
„Nikdo z nás by tam jen tak nevlezl!"
Birghir se chtěl propadnout do země, když mu došlo, že poslední větu vykřikl Zlomroh.
Sluneční trn se tvářil klidně a když Uhel pochopil, že nechá rozruch odeznít, postoupil dopředu a hlasitě zařval. Draci postupně zmlkli a podívali se zpátky na Slunečního trna.
„Nemyslím si, že je to pravda. Věřím tomu, že nikdo z vás by tam opakovaně nechodil. Ale musíme být připraveni, že to proti nám kdykoli použijí." Náhle se zase obrátil na smaragdového nodra, který se ještě jednou omluvně přikrčil. „Smaragde, chtěl jsem s tebou počkat až do příštího úplňku, abys měl trochu víc znalostí o ostrově, jeho klanech a našem způsobu života, ale nemáme čas. Zítra se mnou půjdeš na shromáždění."
Birghir překvapeně vykulil oči, aniž by věděl, co jeho verdikt znamenal. Slyšel, že si Trnocasové mezi sebou začali šuškat, ale Trn hned postoupil dopředu a s nejistotou v hlase vznesl protest: „To nemůže! Ještě jsem ho nenaučil dost o ostatních klanech, o některých jsme ještě vůbec nemluvili! Je na to příliš brzy! Sluneční trne, jsi si jistý, že už je čas?"
„Ano." Řekl důrazně velitel a Trn se s omluvou zase stáhl. „Ale nepůjdeme sami. Musíme jim vysvětlit, jak se k nám Smaragd dostal a co nás přimělo nechat ho tu. Takže Trne, ty a Deštík jdete zítra také."
Birghirův učitel zvedl zrak a rázně přikývl. Když mu gesto Sluneční trn vrátil, pokračoval: „Vysvětli jim základy, aby se zítra nepůsobili jako čerstvě vylíhnutá dráčata a bude to dobré. Dnes v noci budou hlídat tábor dva draci, Ostnopale, Ostrokřídlo, bude to na vás."
Oba se po sobě podívali a přikývli.
„Zároveň i přes noc proběhnou tři hlídky složené minimálně ze tří Trnocasů. Žár, Sníh a Vichr vyrazí před půlnocí, zkontrolují hranici se Stínokřídlými a bez rvaček se vrátí zpátky." Přísně se podíval na žlutooranžového draka zatímco všichni tři přikývli. „Dál, asi za dobu, kdy měsíc klesne z nejvyššího bodu do půli cesty k moři, vyletím já, Jehlice a Ohnivý zub," počkal až dva jmenovaní odsouhlasí a pokračoval, „a nakonec před východem slunce proběhne poslední noční hlídka. Hbitá nožka, Křivozubka a Trnoletka." Všechny tři dračice přikývly. „Ráno pak hlídky budou probíhat už v obvyklé časy, ale raději stále po třech Trnocasích. Uhle, prosím rozdělíš do nich po svítání zbylé draky? Na shromáždění se pak pokusíme vše vysvětlit a můžeme jen doufat, že Stínokřídlí se budou chovat aspoň trochu rozumně..."
Z jeskyně starších se ozval upřímný pobavený smích Modrého šráma a Sluneční trn po něm střelil rychlým přísným pohledem.
„Tak fajn, dobře se vyspěte a zítra snad už budeme usínat s větším klidem, klanový sraz je u konce." S tímhle seskočil ze skalky a draci se s mumláním začali rozcházet.
„Trne, o čem to mluvil? Jaké shromáždění?" Zeptal se polekaně Birghir a Deštík už stál vedle něj a upíral na otce stejný vyjukaný pohled.
„Pojďte do hnízda, vysvětlím vám to." Pobídl je a vydal se ke křovitému úkrytu. Birghir a Deštík se po sobě trochu nervózně podívali a následovali ho. Uvnitř se Trn posadil vedle kmene, počkal, až se mladší draci přidají a začal: „Na shromáždění se často schází velitelé z celého ostrova, když je třeba něco vyřešit. Vždycky odpoledne před úplňkovou nocí, dřív, než slunce začne zapadat, velitelé vyletí nad svým táborem tak vysoko, aby na sebe dohlédli. Když některý z nich potřebuje něco probrat, dá jim signál a pak záleží jen na tom, kolik z nich mu odpoví souhlas. Ti, kdo se ozvou pak musí dorazit k Oku, to je místo, kde se shromáždění koná. Území kolem nepatří žádnému klanu, aby tam nedocházelo ke sporům. Ani o úplňkové noci nesmí dojít k žádné bitvě, pokud se shromáždění koná. Tehdy se drží mír."
„Ale, k čemu jsme Slunečnímu trnovi na shromáždění my?" Zeptal se překvapeně Deštík.
„Učedníci obvykle na srazy nechodí a dráčata už vůbec ne, ale vás dvou se týká věc, co se musí probrat se všemi."
„A to?" Naléhal Birghir.
„Už víte, že cizinci tu nejsou vítáni. A teď už minimálně dva klany vědí, nebo aspoň tuší, že Smaragd a ty jste se nevylíhli tady. Čtyřkřídlí a Stínokřídlí. Možná už se to doneslo dál. Ze strany Stínokřídlých určitě dojde k obvinění z porušení zákonů ostrova a Sluneční trn musí obhájit vaše místo mezi Trnocasy. Vy a já tam budeme jako důkaz, kdyby se někdo z velitelů, nebo zástupců zeptal přímo vás."
„Je možné, že nás z ostrova vyženou?" Zeptal se vylekaně Deštík.
Trn se narovnal a s vážnýma očima řekl: „To jim nikdy nedovolím. Ale musíte vědět, co se sluší a patří a také, jak to chodí."
Mladší draci nastražili uši a s maximálním soustředěním se natáhli blíž k Trnovi. Ten spustil: „Oko je kamenný kruh, který se nachází uprostřed jezírka. Je zhruba ve středu ostrova. V běžné dny je možné setkat se tam s kýmkoli z cizího klanu, ale o úplňkovém dni a noci se tam obvykle schází pouze velitelé, nebo jejich zástupci, pokud vůdce klanu nemůže, a jeden až dva další draci jako doprovod. Někdy jich je víc, záleží na situaci. Dokud nedorazí všichni, kdo odsouhlasili příchod, čeká se na břehu. Tehdy je ještě možné promluvit si s některým z jiného kmene o samotě, ale když se velitelé přesunou ke středu jezírka, mluví otevřeně o tom, proč se sešli. Ostatní zůstávají na břehu a poslouchají, do Oka jdou jen, když se jich to týká. Což budete vy dva."
Deštík zalapal po dechu a Birghir málem udělal totéž. To se na ně budou dívat velitelé celého ostrova?!
„Ale... co máme dělat?" Zeptal se s vyděšeným pohledem smaragdově zelený nodr.
„Budou se vás ptát a vy jim řeknete pravdu. Že jsi našel Deštíka samotného, bez matky a rozhodl jsi se přivést ho domů. A jelikož sám jsi se neměl kam vrátit, chtěl jsi se stát plnohodnotným členem Trnocasů, my tě přijali a teď jsi můj učedník."
Birghir chtěl něco říct, ale zmlkl. Vzpomněl si na něco, na co se chtěl zeptat. Ale byla teď vhodná chvíle? Možná, že ano. A mohl se na to vůbec ptát? Nenaštve tím svého učitele?
„Co je?" Zeptal se po chvilce Trn a trochu naklonil hlavu na stranu. Birghir otevřel tlamu, ale zase ji zavřel. Deštík se po něm nechápavě podíval.
„Nad čím přemýšlíš?" Vyzval ho Trn znovu.
„Trne," začal nejistě a pomalu Birghir, „jak je možné, že se Deštík nevylíhl tady?"
Deštík sice překvapením pootevřel tlamu, ale s očekáváním se na svého otce podíval. Nejspíš nad tím nikdy moc nepřemýšlel, nebo to chtěl slyšet od něho. Trn na moment vypadal, že ho otázka rozhodila, ale na chvilku zavřel oči a nadechl se.
„Stejně by na to pravděpodobně došla řeč zítra. Víte, když Mechodrapka čekala naše vajíčka, mezi námi a Stínokřídlými se vyostřoval další vážný konflikt. Všichni, nejen my, ale celý ostrov se bál, že zase dojde k válce. Takže jsem přišel s nápadem, aby odletěla a raději přečkala pár úplňků jinde, než aby byl v ohrožení život nevylíhnutých dráčat. Sluneční trn nakonec souhlasil, jelikož ona byla jedna z těch, co byli vybráni do boje o Severní ostrovy. Takže znala svět za Mlžnou stěnou a nebylo tak nebezpečné ji pustit. Měla zůstat většinu období tepla mimo ostrov, ale vrátit se dřív, než začne období padání listí. Sice to sama nezvládla, ale díky tobě, Smaragde, i Deštíkovi, jako by to dokázala." Podíval se na své dráče a pak na Birghira. „To, že jsi tady, pro mě znamená víc, než si umíš představit. Když jsem řekl, že tě beru jako své dráče, myslel jsem to vážně, ale vím, že ti nikdy nebudu moci dostatečně poděkovat, za to, co jsi pro nás udělal... Ale tolik mi Mechodrapku připomínáš."
Deštík, jehož oči byly teď plné smutku ze vzpomínek na svou matku, se přitulil k Birghirovi a ten si ho křídlem povzbudivě přitáhl k sobě a lesknoucíma se dojatýma očima se podíval na Trna. Byl viditelně smutný taky, ale zároveň měl v očích upřímnou lásku a byl rád za pouto, které mezi sebou mladší draci měli. Trn nakonec neodolal a oba je doslova schoval pod svá křídla, přitiskl k sobě a zase pustil.
„Miluju vás oba. A věřte, že udělám všechno proto, aby z vás vyrostli ti nejlepší Trnocasové."
„Díky, Trne." Usmál se vděčně Birghir skrz vír emocí, které cítil. Světle modrozelený drak přikývl, pak se trochu sebral a zvážněl.
„Teď ale běžte oba spát, zítra se musíte připravit."

* * *

Další den ráno se Birghir probudil za úsvitu s Deštíkem po boku. Trn už byl na nohou a s nejistým výrazem hleděl z nory ven. Co nejpatrněji podsunul nohy pod sebe, aby dráče nevyrušil a vyhnul se Žárovi, který spolu se staršími bratry odpočíval po noční hlídce. Nakonec taky kvůli nim ulehli déle, než měli v plánu, jelikož trojčata s nimi večer neustále chtěla rozebírat, co se stalo na hranicích.
„Děje se něco?" Šeptl Birghir.
„Ne, jen přemýšlím, co dělat." Řekl Trn, aniž by se na něj podíval. „Dneska je poslední den, kdy si můžu vzít Jiskřenku na výcvik, zítra Zlomrohovi končí trest."
Birghira to trochu znervóznilo. Ten nodr ho upřímně děsil. Třeba to ale už bude mezi nimi lepší. Koneckonců, měl na své straně Trna a jeho syny. Co ho ale hodně zamrzlo byl fakt, že se asi bude s Jiskřenkou vídat méně. Podíval se na svého učitele.
„Promiň, ale asi budu muset požádat někoho jiného, aby si ji vzal na starost. Tobě a Deštíkovi musím ještě říct o ostatních a zároveň musíme zopakovat ty, co už jsme probírali, pro jistotu, ať vidí, že máš nějakou snahu. Když to ale budeme stíhat, třeba si odpoledne ještě budete moct jít zabojovat."
„Dobře, Trne," přikývl Birghir.
„Běž a vem něco k jídlu pro sebe, Deštíka a jestli tam toho bude dost tak i pro mně, nezapomeň, že to, co je v zásobách by mělo přinejhorším být pro celý klan. Já zatím vzbudím toho spáče." Zelenomodrý drak ustoupil, aby se Birghir protáhl ven.
Z moře foukal příjemný chladný vítr a nebe bylo zase pokryté mraky. Ale nepršelo. Rychle si protáhl křídla, nohy a tělo a vyrazil do skrýše na potravu. Několik kusů ryb tam bylo. Nejraději by jednu na místě snědl a vzal si ještě jednu zpátky, ale věděl, že nesmí. Vzal tedy tři malé, aby se neřeklo a zase přiklopil skalku jako víko nad jamku.
Když se vrátil na mýtinu z doupěte právě s ospalým zívnutím vycházel Deštík a kousek od malé skalky Trn cosi řešil s Uhlem a Jiskřenkou. Dračice ho hned zachytila pohledem a tak trochu smutně pozdravila. Trn nejspíš právě žádal zástupce, aby ji přiřadil k někomu jinému. Birghir jí pozdrav s omluvným pohledem vrátil a raději zamířil k Deštíkovi.
„Nazdááár." Protáhl Deštík v dalším zívnutí.
„Ahoj. Jak se těšíš na lekci?" Posadil se k němu Birghir a položil ryby na zem.
„Mám strach, že si nic nezapamatuju. Maminka mi už něco málo říkala, ale určitě na tom nebudu lépe než ty." Znervóznil.
„Nebuď si tím tak jistý, mně se zase povedlo porušit ten nejpodstatnější zákaz, který mi Trn dal a to jsem se sotva začal učit." Zasmál se Birghir, aby dráče trochu zbavil stresu.
Jako na zavolanou se Trn otočil od Jiskřenky a Uhla a zamířil k nim, zatímco oranžová dračice s červenými znaky se po ještě jednom smutném očním kontaktu s Birghirem obrátila a připojila se k Ostrorohovi a Fialce, kteří spolu zrovna vycházeli z jeskyně na ranní hlídku.
Birghira napadlo, jestli by někdo neměl hlídat jejich dráčata, ale v zápětí na místo nich vešla do úkrytu Ostrokřídla, která měla noční stráž tábora a unaveně si lehla ke svým dosud spícím neteřím a synovci a téměř hned spala taky. Stejně tak Ostnopal už opouštěl svoje místo a šel si někam odpočinout.
Trn se mezitím připojil k Birghirovi s Deštíkovi. Každý si vzal jednu rybu a nejdřív se v klidu najedli.
„Takže," začal Trn, „nejdřív pár faktů na zopakování. Deštíku, kolik tu žije kmenů?"
„Deset?" Vyklopilo ze sebe trochu pochybovačně dráče.
„Výborně," pochválil ho otec, „a, Smaragde, jak se jmenují?"
„No," Birghir už věděl, že za tohle pochvalu nedostane, „My, Trnocasové, pak Stínokřídlí, Rychloplavci, Čtyřkřídlí,..." Zasekl se.
„Parožáci." Řekl Trn.
„Trojocasové!" Vzpomněl si ještě Birghir, ale zase byl v koncích.
„Pestrostřelci, Třpyťokřídlí, Tlustorozi a Kamenní," dokončil učitel za něj, „pokud dorazí všichni, ještě vám je samozřejmě ukážu, ale snažte se pamatovat si, co vám říkám. Bude se to hodit, zvláště, když se budou ptát přímo vás. Takže znovu."
Birghir a Deštík se na sebe trochu útrpně podívali. A to nevěděli, že to bude ještě horší. Trn do nich celé dopoledne hustil jména klanů, jeho všemožných členů, hlavně velitele a zástupce a také jejich vztahy s nimi i mezi sebou.
Birghir si už v poledne myslel, že to je stejně vyčerpávající, jako letět celý den a noc. Hlavně se mu všechno pletlo dohromady a bál se, že zapomene i na to, co doteď znal. Jediné štěstí bylo, že dostali pauzu na další jídlo, jelikož dnes už se lov vydařil. Mraky se začínali pomalu trhat a místy konečně prosvítalo slunce.
On i Deštík, který byl už tak unavený, že málem zase spal, dostali každý čerstvou rybu, využili toho, že Trn šel ještě cosi řešit s velitelem, a odpočívali. Birghir se po jídle snažil opakovat si všemožné postřehy z Trnocasovy přednášky, jen chudák Deštík opravdu usnul. I na něj to bylo dost nových informací, ale co to teprve muselo být pro dráče?
Trn se ale celkem brzy vrátil, rychle spořádal vlastní porci a ještě se olizoval, když Birghirovi vysvětloval, co bude dál.
„Neboj se, myslím, že to nejhorší už máte za sebou. Už jen pár podstatných zákonů, z nich byste už některé měli znát a pak probereme se Slunečním trnem strategii. Teď se uvidí, kdo se na vás přijde podívat." Trhl hlavou k velitelově jeskyňce. Žlutotyrkysový drak už stál nahoře a rozhlížel se po obloze. Pak najednou zbystřil, naježil ostnatou korunu a vzlétl. Mířil pořád do výšky, pak se zastavil, poletoval na místě a pořád se rozhlížel.
„Čeká, až se do vzduchu dostanou všichni velitelé," vysvětlil Trn, „až se tak stane, uvidí se, kdo se sněmu účastní."
Sluneční trn ještě chvíli poletoval na místě a sem tam kývnul, jako by někoho zdravil. Často se díval k území Stínokřídlých. Pak se rozhlédl ještě jednou a pomalu, jako by se ujišťoval, že už jsou ve vzduchu všichni a poté hlasitě zařval. Ihned poté, co začal, se přidal typický řev nočního běsa a brzy po něm další zvučnější z druhé strany.
„Stínokřídlí a Čtyřkřídlí." Řekl Trn, zatímco velitelův řev utichl. Zůstával ale na místě. Vzápětí se totiž ozval jeden krátký výkřik, velmi vzdálená ozvěna dalšího souhlasu a po ní ještě jedna tišší.
„To byli Třpyťokřídlí, Trojocasové a Pestrostřelci."
Ozval se další, tentokrát blízký křik.
„Rychloplavci." Podotkl Trn. No snad tam vážně nebudou všichni?
Pak se ozval vzdálený, ale velmi zvučný zvuk, který Birghirovi připomněl troubení na vikingské rohy. Po něm následoval jeden zase tišší.
„Parožáci a Tlustorozi. Zbývají už jen Kamenní." Birghir se nervózně zavrtěl a Deštík udělal totéž. Za okamžik se ale ozval i poslední výkřik. Birghir byl nervozitou bez sebe. Budou je sledovat členové všech klanů.
Sluneční trn mezitím sletěl dolů a přistoupil k nim.
„Je rozhodnuto, večer před západem slunce se velitelé z celého ostrova sejdou u Oka a my tam budeme muset vysvětlit, proč jsme je svolali."
„Odpusť mi, Sluneční trne, ale ještě jsem s nimi nestihl zopakovat ani naše zákony." Ozval se omluvně Trn.
„To nevadí, musíme to ale všechno stihnout. Hlavní je připravit je na všechno možné, co by se během shromáždění mohlo stát. Musíme ostatním dokázat, že už patří mezi nás a že oni je musí také přijmout."
„Ale co když ne?" Zeptalo se vyděšeně dráče.
Sluneční trn zaváhal. „Deštíku, nemusíš se ničeho bát. Tvoje rodina je mezi námi a nebýt toho, že Mechodrapka tu nezůstala, vylíhl by ses tady. Větší starost mám o Smaragda." Velitel se na upřímně zkoprnělého učedníka vážně podíval. „Musíš je přesvědčit o tom, že tady je tvé místo, nehodláš ho nikdy opustit a jsi věrný člen Trnocasů. Jinak bude tvé přijetí bez šance."

* * *

Trojice draků letěla nízko nad stromy. Mířili do středu ostrova. V čele byl Sluneční trn a za ním vedle sebe Trn a Birghir. Deštík se tentokrát přidržoval na hřbetě svého otce, vyděšeně se díval dopředu a občas nervózně švihl ocáskem a otočil se na smaragdově zeleného nodra. Ten na tom byl podobně. Přestože ještě nebyli mimo své teritorium, k nozdrám mu začaly pronikat pachy cizích draků. Poznal Stínokřídlé a dokonce i Čtyřkřídlé. Ostatní mu byli zatím neznámí, ale dokázal je od sebe odlišit. Už se blížili k Oku. Birghir nejistě polkl.
Trn i sám velitel se jim sice celé odpoledne věnovali a řešili s nimi různé scénáře průběhu sněmu, ale Birghir měl stejně strach, že to zkazí, nebo nastane něco úplně nového. Mrzelo ho, že se nestihl odreagovat tréninkem s Jiskřenkou, ale dračice ho alespoň před odletem přišla ještě povzbudit. Jen chudák Deštík byl pak z toho všeho tak unavený, že mu bylo dovoleno jít si na chvíli lehnout, aby neusnul u Oka. Birghir by se popravdě divil, kdyby se to stalo. On sám měl takové nervy, že se jen těžko teď mohl cítit tak unavený jako během lekcí.
„Jsme tady." Šeptl Trn směrem k němu a probral ho z myšlenek. Birghir si najednou uvědomil, že cítí spoustu nových pachů. Před Trnocasi se otevřela mýtina, jejíž střed a vlastně i většinu vyplňovalo jezírko. Nevypadalo, že je hluboké, ale jeho hladina se v ohnivém světle paprsků nádherně třpytila. Uprostřed stál velký, plochý šedivý kámen tvaru téměř dokonalého kruhu, jež o moc nad hladinou nevyčníval. Na něm byl kus od okraje vyrytý další kruh.
Na březích jezera, kde zapadající slunce vytvářelo dlouhatánské stíny už stálo pár cizích draků.
Okamžitě poznal některé Stínokřídlé. Byla tu zástupkyně velitele Noc, Stín a s nimi dva další běsové, které neznal. Sotva je spatřili, vycenili na ně zuby a vztekle přivřeli oči. Pěkné přivítání.
Dál tu byli dva obrovští, mohutní, čtyřnozí draci. Jejich hlavu zdobilo majestátní paroží a hřbet měli pokrytý ostrými pláty, které vypadaly jako úlomky kamenů. Jeden z dvojice byl ale opravdu gigantický. Jeho parohy byly mnohem víc do špičky, místy v nich měl díry a jeho hřbetní ostny byly větší. Seděli spolu klidně na břehu a jejich malé oči nic neprozrazovaly. Kdežto Birghir a Deštík na ně nestačili zírat, když přistávali. Dráče slezlo na zem a trochu vylekaně se rozhlíželo, ale Sluneční trn se ochotně postavil před své druhy.
„Támhle jsou Stínokřídlí," řekl Trn a pohledem ukázal na čtveřici, „velitel Měsíční blesk, zástupkyně Noc a s nimi Stín a válečnice Černokřídla. Ti dva velcí," nemyslel tím nikoho jiného, než ty dva obry, „jsou Parožáci. Ten větší, žlutooranžový je velitel Velké slunce a ten druhý jeho zástupce, Jetel." Jetel byl zelený s velmi světlým spodkem těla a levandulově fialovými znaky.
Deštíkův otec trhl hlavou k pětici draků stojících opodál. Chodili po dvou zadních, ale krom jednoho páru křídel měli také krátké přední končetiny. Na hlavě měli za sebou tři rohy a podobný zobák jako nodři, ale celkově byli menší. Byli nádherně zbarvení. V čele tmavě fialový a s ním mořsky modrý, zelený, oranžovožlutý a červený drak, každý s kontrastními znaky. Stáli ochranářsky u sebe a klidně se rozhlíželi.
„To jsou Pestrostřelci," představil je Trn, „ta tmavě fialová je velitelka Zářivá hvězda."
„Nevěděl jsem, že jsou o tolik menší." Podivil se Deštík.
„Zrovna teď nemáš co říkat, dráče." Uchechtl se jeho otec pobaveně. Birghir si odlehčeně odfrkl a podíval se na dospělou dračici a její společnost. Jeden Pestrostřelec, ten červený byl ještě menší a drobnější než ostatní. Birghir tipoval, že je to učedník.
Trn by možná pokračoval v představování, ale něco je vyrušilo. Náhle se vzduchem ozvalo mohutné mávání křídel. Nodři vzhlédli a spatřili trojici Čtyřkřídlých. První přistával modrý drak s černými znaky a stříbřitožlutým spodkem těla a za ním azurově modrá dračice s červenými znaky a pak samec, kterého Birghir už viděl. Byl to ten tmavý šedivě zelený zjizvený Čtyřkřídlý, který jeho a Deštíka zastihl u Mlžné stěny, když poprvé přiletěli. Jen s sebou tehdy měl ještě jednoho draka. Okamžitě se na smaragdového nodra podezřívavě podíval a Birghir chtě nechtě sklopil hlavu.
„Ostrý měsíci," Sluneční trn vyrazil trojici naproti s přátelským pozdravem, poté také kývl na staršího samce a mladou dračici, „a Stromodrápe a... Azuro, je to tak?"
Oba přikývli a téměř naráz odpověděli: „Buď zdráv, Sluneční trne." Stromodráp se rychle naklonil k Ostrému měsíci a něco mu pošeptal. Drak přikývl. Pak se jeho doprovod usadil a díval se kolem, kdežto velitelé Trnocasů a Čtyřkřídlých stále zůstali naproti sobě.
„Chceš mi vysvětlit, co dělal tak daleko od tvého území učedník a dráče? Shodou okolností támhleti dva." Lehce ukázal na Birghira a Deštíka.
„Ano, za to narušení hranic se omlouvám a vysvětlím to, ale nejen tobě. Musí to slyšet všichni." Odpověděl s klidem Sluneční trn.
„Dobrá, jak si přeješ." Mírně se poklonil velitel a vydal se za svými druhy, kteří po Trnocasech, zvláště po Deštíkovi a Birghirovi, zvědavě pokukovali.
Po nich přiletěli další dva klany. Tedy, jeden z nich přišel. čtyři Trojocasové a tři Tlustorozi. Birghir znovu nestačil zírat, když je uviděl. Trojocasové byli docela hubení, ale do délky museli být stejní jako nodři. Také chodili jen po zadních, jelikož kratší přední končetiny byly zakončené klepety. Tělo jim kryly pláty připomínající brnění, hlava byla velká, trojúhelníkového tvaru, s dvěma mohutnými, podivnými, po stranách oblými rohy, očka malá a na konci přední čelisti měli taky zobák. Okamžitě ho ale zaujal zvláštní jako by spletený ocas s bodcem na konci. Byl ve třech barvách, jaké měli na celém těle.
Tlustorozi byli zase mohutní, tady by se vážně dalo říct i tlustí, draci s malou kulatou hlavou opatřenou dvěma rohy po stranách hlavy a jedním silným na čele, neměli téměř žádný krk, jelikož hned za ním následovalo opravdu velké tělo sem tam pokryté ostny, se čtyřmi končetinami, jedním párem celkem velkých křídel a krátkým ocasem. Měli takový zvláštní výraz, až to Birghirovi připomnělo jaky, které Blpané chovali.
Sotva Trojocasové přistáli, smaragdovému nodrovi neuniklo, jak Pestrostřelci obrátili pozornost na ně a hrdě se narovnali. Sem tam dokonce někdo z obou kmenů odhalil zuby. Birghir si vzpomněl, jak jim Trn dopoledne říkal, že Trojocasové a Pestrostřelci mezi sebou mají stejně napjaté vztahy jako oni a Stínokřídlí. Ale věřil, že tady k žádné potyčce nedojde.
„Támhle," Trn ukázal na Trojocase s velmi tmavě červeným vrškem těla, žlutým spodkem těla a tmavě fialovými znaky, „ta uprostřed, je velitelka Trojitá hvězda. Jejího zástupce tu dnes nevidím. A ten malý, světle hnědý Tlustoroh se žlutými pruhy je Sluneční proužek."
„Já myslel, že je to jen učedník," podivil se Deštík a dokonale zrcadlil Birghirovy myšlenky.
„Ano, je mladý, ale popravdě, Tlustorozi se stejně jako Parožáci a Kamenní neradi míchají do sporů, jak už jsem vám dnes říkal, takže velká rozhodnutí nedělají moc často. A podívejme, zrovna o nich mluvíme..."
Podíval se vzhůru na nebe a mladší draci ho napodobili.
Vzduchem k nim mířila dvojice velkých draků. Tohle musí být Kamenní. Jejich těla, jako by byla pokrytá kusy hornin a porostlá mechem. Jeden z nich byl světle šedivý, dračice zase hnědošedá. Měli jen dvě zadní končetiny a jeden pár křídel, krátký ocas a velkou kulatou hlavu s několika hroty, posazenou na silném krku. Jejich oči byly zakalené a smaragdově zeleného Trnocase upřímně děsily. Byli slepí, připomněl si Birghir.
„Hrubé slunce a Skála?" Tipl si Deštík.
„Výborně, Deštíku," upřímně, ale spokojeně se podivil Trn, „velitel a s ním i jeho zástupkyně."
Většina draků z různých klanů se vzájemně zdravila a dokonce si spolu i povídali. Sluneční trn ale zůstával u vlastních a uctivým kývnutím zdravil příchozí na dálku.
„Už jen dva kmeny a můžeme začít," konstatoval Trn, „poznáš, kdo chybí, Deštíku?" Birghirovi došlo, že se snaží své nervózní a možná i vystrašené dráče trochu zabavit, ale přemýšlel taky. O jednom věděl určitě a brzy si vzpomněl i na ten druhý. Možná, že si z Trnových lekcí přeci jen něco odnesl.
„Rychloplavci a..." Přemýšlelo dlouze mládě.
„Ti jak jsou podobní Stínokřídlým." Napověděl mu Trn.
„Třpyťokřídlí!" Vyjekl nadšeně Deštík, možná až moc nahlas. Hned si to uvědomil a přikrčil se, ale většina draků si ho naštěstí nevšímala, jelikož právě přilétali členové onoho klanu.
Jestli Birghir předtím zíral, tak teď mu málem spadla čelist. Ano, Trn říkal, že oni a Stínokřídlí jsou si podobní, ale nikdy by ho nenapadlo, že tak moc. Mířila k nim čtveřice nádherných, čistě bílých draků, jejichž šupiny se v zapadajícím slunci třpytily jako sníh. Co ho ale šokovalo nejvíc byl fakt, že postavou vypadali vážně jako noční běsové, ale přeci jen byly jiní. Neměli snad vůbec žádné ostny na hřbetě, ocase a nohou, místo nich jen blány a také jejich hlava, ocasní a křídelní blány měly úplně jiný tvar. To už by ho překvapilo méně, kdyby narazil na bezostného nodra, než na příbuzného nočních běsů.
V jejich čele byl statný, ale přesto elegantní samec. Musel to být velitel, Hvězdný jas. Ostatní draky od sebe kromě různé velikosti nedokázal odlišit, všichni si byli stejně podobní, jako noční běsové sami sobě. Velitel kývl nejdřív na Slunečního trna, hned poté na Měsíčního bleska a pak se věnoval i ostatním.
Birghir byl tak zabraný do svých myšlenek, že si ani nevšiml, že podél řeky dorazili i tři Rychloplavci, jejich sousedé. Ti mořští draci, které za bouřky viděl jen z dálky. Teď je ale viděl z blízka. Byli to čtyřnozí hubení draci se zvláštními křídly, dlouhým krkem a ocasem zakončeným velkou ploutví. Blány měli i na krku a hlavě, na které byl také malý nosní roh a na bradě úponky. Vypadali klidně.
Ještě než Trn stihl představit nově příchozí, předběhl ho jeho velitel.
„Měsíční vlno," pozdravil s mírným úklonem azurově modrou dračici se světle růžovými ploutvemi. Ta se mile usmála a pozdrav opětovala, stejně jako její společníci, přestože ti už tak mile nevypadali. Jeden z nich měl tmavé šupiny, které ale házeli pěkné modré a fialové odlesky a jeho ploutve byly černé, zatímco druhý sameček byl menší bledě zelený a jeho šupiny sytě žlutooranžové. Birghira napadlo, jestli to nebyl ten učitel se svým žákem, když je viděl za bouře.
„Ten tmavý je Temnovoda, zástupce velitelky a ten malý jeho učedník, Příliv." Doplnil Trn. Birghir i Deštík se mezi všemi těmi draky nestačili rozhlížet.
„Jsme tu všichni!" Zvýšil hlas po chvíli Sluneční trn a mluvil ke všem přítomným. Draci spolu přestali hovořit a zase se vrátili do původních skupinek. „Chci zahájit shromáždění!"
Všichni velitelé přikývli, naráz vzlétli a přistáli v mělké vodě, kolem kamenného Oka. Jen Velké slunce, velitel Parožáků tam došel. Voda mu nesahala ani po ramena. Birghir si nemohl pomoct, ale připomnělo mu to stůl ve Velké síni Blpu, kolem kterého si vikingové a jejich draci sedali. Nervozitou se mu rozbušilo srdce a Deštík se k němu přitiskl. Ještě, že s nimi byl i Trn.
Když se draci usadili, ozval se Měsíční blesk: „Tak mluv, nebo tu budeme do svítání."
Birghir dostal strach, že Sluneční trn mladého velitele Stínokřídlých za jeho drzost nějak seřve, ale kupodivu klidně odpověděl: „Chystám se k tomu, ale dřív, než začnu, chtěl by někdo říct o nějaké události ve svém klanu?" Podíval se po přítomných. Až na Měsíčního bleska všichni zavrtěli hlavou, jen Trojitá hvězda a Zářivá hvězda po sobě předtím střelily výhružným pohledem.
„Dobře," přikývl Sluneční trn, „rozhodl jsem se svolat shromáždění, jelikož s vámi musím probrat jednu novinku pro náš klan. Někteří jste si jí už možná všimli, ale oficiálně vám ji, nebo spíše je, chci představit dnes." Otočil se na své druhy a oči všech velitelů ho následovali. Birghir se pod všemi těmi pohledy přikrčil a Deštík se schoval za jeho nohu. Žlutotyrkysový nodr ukázal křídlem na břeh. „Chtěl bych vám představit Deštíka a Smaragda."
„Cože?"
„Smaragd?"
„Co to je za jméno?"
Mezi draky panoval tichý rozruch.
„Leťte." Šeptl směrem k nim Trn. Birghir nastavil Deštíkovi křídlo a dráče mu znovu jedním skokem sedělo na hřbetě. Opatrně vzlétl a přistál na kamenném kruhu, jak mu řekl jeho učitel. Deštík zase seskočil na zem, ale zůstal u svého přítele. Všichni velitelé se na ně dívali a smaragdový Trnocas z některých vyčetl zájem, z jiných zmatek a možná i vztek. Z místa, kde stáli Stínokřídlí se ozvalo zavrčení a jako odpověď zavrčel také Trn. Birghir se ochranářsky postavil nad dráče a hleděl z jedněch očích do druhých.
„Tito dva sem k nám na ostrov dorazili teprve před několika západy slunce. Mají ale plné právo tu zůstat." Pokračoval Sluneční trn. „Jistě si vzpomínáte na Mechodrapku? Dračici, která před několika úplňky opustila ostrov, aby se její dráčata mohla vylíhnout na bezpečnějším místě. Řekl jsem vám o ní." Mezi veliteli se ozvalo souhlasné mručení a někdo jen přikývl.
„Když mi Stromodráp řekl, že na vzdušné hranici mezi námi a Pestrostřelci našel neznámého učedníka a dráče, napadlo mě, že myslel Mechodrapku, ale brzy jsem pochopil, že to nemohla být ona." Přispěl do hovoru Ostrý měsíc.
Sluneční trn přikývl. „Deštík je její a Trnovo dráče. Mechodrapku nejspíš tam venku chytila lovecká loď, ale Smaragd její dráče našel a společně se dostali sem-" Byl by pokračoval, ale Trojitá hvězda ho hlasitě přerušila: „Jak si můžeš být tak jistý, že je to jejich dráče? Stejně tak to můžou být dva cizáci, kteří s vámi nemají nic společného a jen náhodou se k vám dostali!"
„Tady se musím Slunečního trna zastat." Promluvil znovu Ostrý měsíc. „Stromodráp mi také řekl, že důvodem, proč je na hlídce on a Mrakořez nevyhnali, byl ten, že Deštík znal jména svého velitele a zástupce. To je přesvědčilo, aby je doprovodili k hranici s Trnocasy."
Sluneční trn vděčně na Čtyřkřídlého kývl.
„Nemůže to být past?"
„Je to pravda?"
Mezi draky se ozývalo tiché mumlání, které nakonec přerušil hluboký, klidný hlas.
„Je to tak, Stromodrápe?" Ozval se Velké slunce směrem k šedavě zelenému samci.
„Ano." Potvrdil zjizvený Čtyřkřídlý.
„Jestli mohu něco říct," vyklopil ze sebe Birghir, dřív, než se stihl zastavit. Všichni se na něho podívali a Sluneční trn mu po krátkém nejistém uvažování nakonec souhlasně pokynul. „Během naší cesty s Deštíkem mi říkal o Trnocasích, svém otci a bratrech. Popravdě, nebyl jsem si jistý, zda si nevymýšlí, ale nakonec mě přesvědčil. A když jsme pak našli tenhle ostrov a já pochopil, že mi nikdy nelhal, věděl jsem, jak moc jsem se zmýlil. Já sice nejsem odsud, ale on ano. Možná tomu nemusíte věřit, ale říkám vám jen čistou pravdu."
Draci na chvíli ztichli a upřímně se na něho dívali. Birghir začal litovat, že promluvil a dostal strach, zda to jen nezhoršil. Nenápadně se podíval na Slunečního trna, který naštěstí nijak naštvaně nevypadal, naopak se zdálo, že je spokojený. Trn úplně stejně.
„A, odpusť, Smaragde, že jsem tak zvědavá," prolomila ticho Měsíční vlna, „ale odkud jsi ty."
A bylo to tu, vyptávání. Birghir byl naštěstí na tohle připravený. Řekl jim svou připravenou historku. Většina z toho byla samozřejmě pravda, ale musel tam mít pár změn, aby přesvědčil ostatní velitele stejně, jako přesvědčil Trnocase. Deštík sem tam něco potvrdil, nebo jeho slova doplnil. Nezapomněl ani vysvětlit své jméno a zdůraznit, že s lidmi nemá nic společného. Nikdo je nepřerušoval. Zatímco mluvili, slunce už zapadlo a nebe potemnělo. Birghir to zakončil tím, že chce být Trnocas a chce se naučit respektovat zákony ostrova. Když ale přestal mluvit, znovu zavládlo ticho a bylo vidět, jak přítomní přemýšlí, co dál.
„Proč jste ale nevyhnali jeho?" Rýpl si nakonec Měsíční blesk. Myslel tím samozřejmě Birghira. „To dráče bych pochopil, ale on tu nemá co dělat. Třeba je to nějaká léčka."
„A přijmutí Hvězdného měsíce snad nevadilo?" Odpověděl s chladným klidem Hrubé slunce.
„Ten měl právo tu být!" Rozzuřil se velitel Stínokřídlých. „Potřeboval útočiště! Však si jeho slova někteří z vás dost dobře pamatují! Trnocasové si klidně žijí i jinde!" Upřel tvrdý pohled na Kamenného, zatímco naprostá většina přítomných zalapal po dechu a Trnocasové včetně Deštíka dokonce zavrčeli a Birghir se jim po příběhu, jaký mu řekla Červenka, ani nedivil. Také na mladého a drzého velitele zíral.
Najednou mu ale něco došlo. Byl cizí. Z Blpu znal hodně dračích druhů, ale z těchto devíti klanů, kromě jednoho nočního běsa považovaného za posledního, žádný. Možná měl v jistém ohledu Měsíční blesk pravdu. Nodři žili na mnoha ostrovech, ale nikoho dalšího z těch, kteří tu byli, nikde nikdy neviděl. Tenhle ostrov byl možná přirozená ochrana pro draky, kteří jinde nedokázali přežít. Trnocasové sem vážně nezapadali. Počkat, co ho to napadlo? Přesně tyhle myšlenky vedli k oné válce, o které mu stará dračice vyprávěla. Ten běs, co to způsobil taky nebyl odsud a uvažoval stejně. Birghir teď rozuměl proč a pochopil to. Místní drak to nemohl vidět. Ale třeba to byla pravda. Ne, to ne, nemohl takhle přemýšlet o svých vlastních druzích. Nebyl přece zrádce.
„Měl by ses naučit respektu a nechovat se jako dráče." Zavrčel Hvězdný jas a povýšeně se na nočního běsa podíval. Měsíční blesk hlasitě zavrčel, vycenil zuby a roztáhl křídla.
„Tak dost!" Zařval Sluneční trn. „Všichni se uklidněme. Nechte nás doříct vám to." Kupodivu ho rozvášnění draci poslechli a zase se posadili do vody, i když sem tam po sobě ještě střelili varovným pohledem. „Smaragda jsem přijal z mnoha důvodů. Mimo to, že je to bezpečnější pro náš ostrov, zvládl proletět Mlžnou stěnou a aniž by čekal nějakou odměnu, přivedl Deštíka domů. Celý náš klan je mu vděčný. Projevil také zájem o náš způsob života a zavázal se stát se věrným našim pravidlům. Teď je Trnovým učedníkem a věřte mi, snaží se dělat to nejlepší. On i já dohlédneme na to, aby se že Smaragda stal řádný bojovník Trnocasů a také, že jím bude. Učí se rychle a mnoho z našich zákonů už zná a respektuje je."
Birghirovi se nelíbilo, jak přede všemi mluvil, jako by tu navždy hodlal zůstat, ani ta chvála. Ale nemohl nic namítat a věděl to.
„Ha! Říkáš respektuje?" Zasmál se Měsíční blesk ironicky. „A co včera, když Noc vedla hlídku tady se Stínem a Střelcem a narazili na vašeho Smaragda, jak sám zkoumá naše území!"
Velitelé se tázavě podívali na Slunečního trna, zatímco Stínokřídlí souhlasně zavrčeli.
„A to nemluvím o tom, že jeden z Trnových synů, Žár, stejně tak nedávno vyprovokoval rvačku na hranicích. A co hůř, ten už není učedník a neexistuje pro to omluva! Pach Trnocasů se na našem teritoriu objevuje dokonce tak často, jako by si přes něj chodili na vycházky! Skoro jako by oni všichni a hlavně Trnova rodina byla proti našim pravidlům, myslíte si, že tenhle na tom bude jinak?!"
S vyceněnými zuby a staženýma ušima ukázal na Birghira. Vztekle se podíval na všechny čtyři Trnocase a v očích mu hrály škodolibé plamínky. Ti mu vzteklý pohled vrátili a Birghir cítil, že Deštík je teď stejně vyděšený jako on.
„Říká pravdu, Sluneční trne?" Ozvala se Zářivá hvězda, velitelka Pestrostřelců a umlčela tím nastalý ruch.
„Je pravda, že Smaragd byl na jejich území -"
„Proč?" Vybafl Hvězdný jas, ale díval se přímo na učedníka. I na tohle byl Birghir připravený.
„Byla to nehoda. Trochu jsem během bouře nastydl a čich mi nefungoval zrovna dvakrát dobře. Minul jsem naši hranici, dostal se na jejich území a omlouvám se za to, už se to nestane." Díval se přímo na toho bílého běsa, jelikož tohle by Stínokřídlému do očí nedokázal říct. Nerad lhal, ale tohle bylo pro dobro jejich klanu.
„To jsou jen výmluvy!" Zavřeštěl Měsíční blesk a Noc dodala: „Tohle by mělo vědět každé dráče!"
„Ano, máš pravdu, Noci," přiznal Sluneční trn, „jenomže jak už bylo řečeno, on není odsud a je učedníkem sotva pár dní. Jakožto každý učedník má právo dělat chyby a má svého učitele a kmen od toho, aby se naučil je nedělat. Myslím, že to byla lekce, na kterou jen tak nezapomene." Pár draků souhlasně přikývlo.
„A abych se vyjádřil k těm zbylým obviněním," pokračoval velitel Trnocasů, „jo, Žár se sice skutečně popral na hranicích, ale je nutno podotknout, že se bitky účastnili jen dva draci. On a Stín," pohlédl na nechápajícího Stínokřídlého a oči ostatních ho napodobily, „a jak jsi předtím řekl, bojovník by už měl vědět, jak se chovat. Ale myslím, že totéž platí i pro Stína."
Pár draků si pobaveně odfrklo a Birghir kromě pocitu zadostiučinění pocítil k veliteli velký obdiv. Nečekal, že takovou situaci dokáže převrátit ve svůj prospěch. Stín, Střelec a Měsíční blesk se po ostatních naštvaně koukali, ale Noc na sobě nedávala nic znát. Nejspíš pochopila, že není v právu.
„Takže ti tímto chci říct, Měsíční blesku, že už nikdy nechci slyšet žádné urážky mířené na nás všechny, nebo Trna a jeho rodinu," zavrčel výhružně Sluneční trn, „a až zase na svém území najdete náš pach, dej mi vědět, rád se přijdu sám přesvědčit."
Vyzývavě se na běsa podíval. Teď se pár draků dokonce uchechtlo a Birghir by dal krk za to, že Měsíční blesk dával teď všechno do toho, aby po nodrovi nevystartoval a neztrapnil se ještě víc. Raději už mlčel, nechal si vztek pro sebe a jen všechny propaloval pohledem.
„Abych se vrátil k Deštíkovi a Smaragdovi, chci vás jen požádat o to, abyste uznali tyto dva draky, jako právoplatné obyvatele našeho ostrova. Trnocasové je už přijali, ale váš souhlas potřebuji také, aby jako učedníci měli možnost obhlédnout celý ostrov, moře kolem a Mlžnou stěnu, ale hlavně proto, aby oficiálně a nezpochybnitelně byli jedněmi z nás." Podíval se každému veliteli do očí.
„Dobrá, nech nás prodiskutovat to." Řekl Hrubé slunce. Sluneční trn přikývl a pokynul Birghirovi, aby odletěl zpátky na břeh. Deštík si nastoupil a zatímco velitelé se vraceli ke svým společníkům, dva mladí Trnocasové přistáli.
„Co myslíš, Trne?" Zeptal se nervózně Birghir.
„Myslím, že se to obrátilo v náš prospěch, bude to dobré. Ale tedy, ti Stínokřídlí mě vážně naštvali. Ale dostali, co jim patří." Odpověděl a napjatě sledoval ostatní draky.
„To doufám." Pípl Deštík a pak už jen všichni tři nervózně čekali, až velitelé skončí. Bylo to neuvěřitelné, ale nebe už potemnělo a nad hlavami se jim objevily první hvězdy. Naštěstí to netrvalo tak dlouho a jeden po druhém se začali vracet zpátky k Oku. Když byli všichni, Sluneční trn je pobídl.
„Ještě to budeme muset probrat s ostatními členy našeho klanu, takže doufám, že nám umožníš říct poslední slovo o příštím úplňku." Prohlásil Hvězdný jas.
„Ano, vaši žádost zcela respektuji." Uctivě ke všem odvětil žlutotyrkysový nodr.
„Hvězdný jas má pravdu, ale jestli mohu mluvit za sebe, tak pokud se za ně cítíš zodpovědný, pak souhlasím." Řekl jako první Ostrý měsíc a Sluneční trn souhlasným přikývnutím poděkoval.
„Také souhlasím." Přidala se Měsíční vlna.
„Já také." Ozvala se Zářivá hvězda.
„Souhlasím." Promluvil poprvé Sluneční proužek.
„Ano." Řekl krátce Velké slunce. Hvězdný jas, Trojitá hvězda, Hrubé slunce přikývli a pak už se všichni podívali jen na Měsíčního bleska.
„Souhlasím." Procedil naštvaně skrze zaťaté zuby, ale nepodíval se nikomu do očí. „Ale o příštím úplňku to ještě probereme!"
„Děkuji vám." Sluneční trn byl spokojený. „Samozřejmě to o následujícím shromáždění ještě můžeme prodiskutovat, až se vyjádří i ostatní ve vašem klanu."
„Díky." Odpovědělo hned několik velitelů.
„Sněm je u konce!" Zvýšil Sluneční trn hlas a velitelé se zase začali přesouvat zpět na břeh a postupně odlétat.
„Děkujeme ti," řekl s obdivem a respektem Birghir hned, jak se k nim Sluneční trn propojil, „vážně, moc, za to, jak ses přimluvil za nás a za Trna."
„To bylo to nejmenší," ušklíbl se spokojeně, viditelně rád za pochvalu, „jsem rád, že jsem to Měsíčnímu bleskovi mohl vrátit. Myslím, že to bude dobré. Jen si to zase nesmíme rozházet u Stínokřídlých. Teď se pojďme vrátit do tábora, zítra ráno musíme ostatním říct, jak to tu probíhalo."
Ještě ze sebe trochu setřásl vodu, Deštík si stoupl na Trnův hřbet a společně zamířili pryč od ostatních.
Noční vzduch byl příjemně cítit po dešti, dřevu a hlíně. Na nebi bylo už jen pár mraků a hvězdy jasně zářily spolu s úplňkovým měsícem. Birghir se zhluboka nadechl a s klidem vydechl. S výsledkem jejich soudu byl spokojený. Zdálo se, že klany ho přijmou. Stejně jako Deštíka, ale pro něj to bylo téměř samozřejmé. Najednou mu vítr v křídlech připadal mnohem krásnější než předtím. Jako by si ho teprve teď zasloužil.
Když dorazili do spícího tábora, na skalce čekal jen jeden drak, Uhel. Hned, jak je zaslechl, zpozorněl, ale sotva je poznal, uvolnil se a zvědavě je hlavou vyzval. Sluneční trn k němu zamířil, zatímco Trn, Birghir a Deštík přistáli na mýtině. Velitel jen něco krátce Uhlovi sdělil, zástupce se zatvářil spokojeně a pak se do jeskyně odebral spát. Birghira to překvapilo, ale pak si vzpomněl, že by kvůli shromáždění měl panovat mír. To si draci vážně vzájemně věřili tak moc, že neměli ani hlídky? Sluneční trn se místo toho vydal ke trojici Trnocasů.
„Běžte se prospat, odvedli jste skvělou práci." Řekl.
„Díky, ale to ty také." Odpověděl s respektem Birghir a Deštík a Trn souhlasně přikývli.
„Vážně, díky." Poděkoval ještě Trn a s hrdostí se na mladší draky podíval. Sluneční trn spokojeně kývl.
„Zítra to musíme říct ostatním. Zatím, dobrou noc. A už běžte, nebo Deštíkovi vypadají zuby." Zasmál se, když viděl, jak dráče unaveně zívá. Rozloučil se vyletěl do svého doupěte nad úkrytem starších.
„Tak pojďte," pobídl je Trn a oba Trnocasové se ochotně vydali ke křovisku. Žár, Sníh a Vichr byli samozřejmě vzhůru a hned je zasypali otázkami typu, co se řešilo, jak to probíhalo, kdo tam byl, a co Stínokřídlí. Na Birghira už ale také padla únava, takže Trn své syny odehnal a s tím, že to bylo dobré a podrobnosti jim řekne ráno, se uložil ke spánku. Trojčata se teď musela spokojit s nedostatečnou odpovědí, ale už dál nenaléhali a nechali příchozím prostor. Birghir a Deštík si spokojeně lehli k sobě a během chvilky s klidem usnuli také.