Ten muž, který mě stále sleduje a vždycky zbije. Vyhýbal jsem se mu měsíc. Mezitím se mi rány zahojili a mohl normálně chodit.

Byl jsem strachy bez sebe, když jsem měl v noci okolo toho blbého baru zase projít, ale tentokrát se ten muž s někým hádal.

Nahlédl jsem do uličky a pohlédl na ty dva. ,,Už se ho ani nedotkneš! Pokud ho tu uvidím zase ležet zbitého! Poženu tě na policii! Divím se, že to už dávno neudělal!" držel ho za kabát a řval na něj.

Ten kluk, který mi minulý měsíc chtěl pomoct tu teď stojí a řve na chlápka, který mě minule zbil do němoty. Nemohl jsem tomu uvěřit.

,,Nebudu tě poslouchat ty spratku! On nemá rodinu a ani přátelé! Nikdo ho hledat nebude, když mu ublíží!" řval na toho kluka zpátky a mně se do oči hrnuly slzy.

Měl pravdu nikoho jsem neměl. Musel jsem se o sebe postarat sám. Občas mi lidé pomohli tím, že mě nechali jednu noc u nich doma, abych se umyl a najedl, ale několikrát jsem odmítl.

,,Ublíží?!" vyhrkl černovlasý kluk a pustil ho na zem. ,,Ano ublíží! Nejsem ten, který ho bije!" upravil si kabát a zamračil se.

Pořádně jsem se mu zadíval do tváře a srdce se mi rozbušilo strachy. To nebyl on. Ten, který mi ubližoval musí být někde tady a sleduje mě. Na každým mém kroku.

Ucítil jsem něčí ruku na mém krku. ,,Pusť mě! Co po mně..." poslední slovo jsem nestačil do říct, jelikož mi dal ruku na pusu.

,,Budeš ticho. Jasný? Jak chceš dneska zbít...chceš ještě chodit?" držel mi ruku na puse a hodil mě na popelnice v opuštěné uličce. Začal mi kopat do břicha.

Z hlavy mi tekla krev díky ráně, kterou jsem si způsobil při padnu na popelnici a následně o schod. Naštěstí mě tahle rána nezabila, ale aspoň by mi ušetřila bolest, kterou mi teď způsobil tenhle muž.

Uslyšel jsem blížící se kroky. ,,Hej!"

"Ten hlas je to ten kluk? Přišel mě zachránit?" pomyslel jsem si. ,,Vrať se ty parchante!" vyběhl za ní a pak se zastavil u mě.

Klesl ke mně a opatrně pohladil po hlavě. ,,Jak jsem minule slíbil vezmu tě k sobě domů a postarám se o tebe ano?" pohlédl jsem mu do očí.

,,D-Dobře," zašeptal jsem. ,,Můžeš vstát?" prohlížel si mě. ,,M-Myslím, že ne..." šeptal jsem a přitom se mu díval do jeho očí.

,,Dobře tak tě ponesu," neprotestoval jsem. Nemohl jsem se pomalu ani hnout.

Opatrně mi přehodí ruku přes jeho krk a zvedl mě.

Díval se mi do tváře a pousmál se. V tu chvíli jsem zavřel oči.