„Jak se ti tohle stalo?" pokládala utěrku, v níž byl zabalený led, na Lucindiny modřiny a snažila se utišit svůj pocit prázdnoty. „Byla to Bellatrix?"

Lucinda pokrčila rameny. „Nevím, kdo to byl. Vzpomínám si jen na to místo. Seděla jsem ve sklepě, když se otevřelo, viděla jsem nějaký obraz. Růžový, to na tom bylo nejdivnější," vytrhla jí utěrku z ruky. „Prosím tě, dej mi to, pár modřin mě přece neodrovná."

„Ten obraz," nakousla nejistě Glenda a nepokoušela se Lucindu znovu uzdravovat, stejně by s její nezávislou povahou moc nepochodila, „co na něm bylo? Růžové květiny ve změti růžových čar?"

Přemýšlela, než přikývla. „Neviděla jsem ho moc dobře, ale takový pohled se ti zaryje do mysli. Proč?"

„Jen tak," mávla rukou a usmála se na svoji navrácenou přítelkyni. „Jsi dost zřízená, nebolí tě něco?" dělala si z ní legraci, protože věděla, že to nesnáší. „Můžu ti udělat třeba teplé mléko."

„I s pohmožděnou nohou tě můžu kopnout," pohrozila jí Lucinda, ale sama zívla. „Moc jsem toho nenaspala."

„Nahoře máš pokoj, hned vedle toho mého. Běž si tam lízat rány, abych tě neviděla, je mi to jasné. Sykla jsi, když jsem se dotkla tvých žeber," vysvětlila jí, odkud to ví. „Jakmile ale budeš potřebovat pomoc, řekni si. Není na tom nic špatného, bez pomoci se neobejde nikdo na světě."

„Tys to dokázala. Po škole," upozornila ji smutně Lucinda. „A za to tě šíleně obdivuju."

Glenda si skousla spodní ret a zavrtěla hlavou. Lucinda jí nikdy neobdivovala, bylo to právě naopak, ale Glenda si vždy tolik přála opak. V tom to právě bylo. Lucinda byla silná, nezávislá, chytrá a uvědomělá. Nic z toho Glenda nikdy nebyla. A teď jí Lucinda řekla to, co vlastně celé Bradavice chtěla slyšet. Přála si, aby někdy měla převahu nad Lucindou.

„No, radši půjdu," zvedla se a kulhavě se rozešla ke schodům. „Opovaž se," zarazila ji pohledem na místě, protože se Glenda chtěla zvednout a pomoct své kamarádce aspoň do schodů.

Glenda chvíli seděla na místě a přemýšlela o Lucindě. Zhroutila se jí přímo do náruče, Lucinda se nad tím ale ani nepozastavila. Brala to jako vždycky. S klidem a rozvahou, nenechala se ovládnout emocemi. Vlastně už chápala, co na ní bratři Blackové viděli, co na ní všichni viděli. Ti, kteří nechtěli Eudoru, milovali Lucindu, takový to byl život.

Nahoru se vydala až v bezpečné vzdálenosti po Lucindě, aby to náhodou nepochopila jako pomoc sobě a nepokusila se jí třeba shodit ze schodů. Přesto si ji přišla zkontrolovat. Lucinda měla pootevřené dveře, na chodbě se svítilo. Glenda nakoukla dovnitř. Lucinda ležela na posteli překrytá peřinou a měla zavřené oči. Glenda zacouvala a chtěla zavřít dveře, ale Lucinda ji zarazila svými ospalými slovy.

„Nech mi pootevřeno a nezhasínej, prosím."

Tahle jediná věta Glendě řekla víc než dost. Každý si nesl nějaké trauma, Lucinda si teď nějakou dobu ponese strach ze tmy. Glenda počkala na chodbě, dokud Lucinda doopravdy neusnula, pak sešla schody dolů a vzala si svůj cestovní plášť Smrtijedky. Tam, kam měla namířeno, ani jiný nepotřebovala.

***

Poznám, když se někdo dostane na moje pozemky. Našlapovala opatrně. Každý máme svoje jizvy. Chtěla nalézt i ty jeho. To nemůžu. Nedokázal jí svěřit svou minulost, proto si ji musela zjistit sama. Už nehodlala čekat. Dnes večer zabil Marlene McKinnonovou, byl to on, kdo dostával takovou práci. Jako vždycky on, Travers.

Věděla, že to stihne. Zrychlila své tempo a neohlížela se po lese. Znala ho až příliš dobře, nikdy mu nevadila její přítomnost. I teď se s ní bude muset vyrovnat, Glenda neměla v plánu ustoupit. V dálce zahlédla dům. Obrovský a temný, plný tajemství – stejně jako Travers.

Prvně myslela, že ji šálil zrak, když ho spatřila. Dívala se na něj s vytřeštěnýma očima a nedokázala pořádně promluvit. Byl překrásný. Děsivý, ale krásný. Kostnaté tělo potažené černou kůží s obrovskými křídly. Nedivila se, že ho viděla. Smrt viděla již tolikrát, že jí testrálové nemohli překvapit. Překvapil ji tady, na Traversových pozemcích.

Natáhla ruku před sebe a počkala, až testrál přijde blíž sám. Mohutné nohy se postavily vedle jejích a Glenda se konečně dotkla testrálových nozder. Cítila z něj smutek a zklamání, skoro až slabý závan smrti. Fascinoval ji, jeho spojení s umíráním i on samotný. Přerývaně dýchala, jak se snažila testrála nevyplašit.

„Thanatos!" výkřik testrála poplašil. Vzepjal se na zadních, Glenda jen tak tak stihla ucouvnout, a zaržál. Pohodil hlavou, zamával křídly, až se zvedl vzduch, a ukročil do strany. Odhalil tak postavu, jež na něj volala. „Glendo," vydechl překvapeně Travers, až dokonce zapomněl odvolat testrála.

„Je tvůj? Thanatos, vážně?" popošla ještě o několik kroků blíž, až se mu vetřela přímo do zahrady. „Jak jsi k němu přišel? Jak jsi získal testrála?"

„Co tady děláš, Glendo?" zastoupil jí cestu do domu.

„Přišla jsem se podívat na místo, kde věznili Lucindu," pověděla pevně a bez zachvění hlasu. „Růžové květiny s další růžovou barvou na obraze. Vzpomínám si na to, tehdy jsem věřila, že umím malovat, až jsme se nakonec zapatlali tou jedinou barvou, kterou jsem chtěla použít."

Travers ustoupil. Viděl na ní, že je tohle naprostý konec. Slyšel to v jejím hlase. Místo, kde věznili Lucindu, to znělo jako nadávka.

„Dlužíš mi to. Dlužíš mi to za všechno špatné, co se mi stalo. Sliboval jsi, že tu pro mě vždycky budeš, a nebyl jsi. Jediné, co chci, je vysvětlení. Vysvětlení toho všeho. Co děláš, proč jsi mě tehdy opustil ve vlaku, jakou máš spojitost s celým tím děním a proč máš, do háje, testrála."

Povzdechl si a posadil se na schody před svým domem. „Nechoď dovnitř, prosím. Chci si před tebou zachovat aspoň nějakou čest, tak se tam nedívej."

Glenda se posadila vedle něj a kývla.

„Nevím, kde začít."

„Začni třeba s testrálem," natáhla ruku a Thanatos se jí otřel o dlaň.

„Líbíš se mu. Nevím, jestli to není špatné znamení, když se zalíbíš testrálovi," pohladil Thanatos po nozdrách, kde se na okamžik jejich prsty setkaly. V Glendě zavibrovalo cosi dávno zapomenutého, co se probouzelo vždy jen s Traversem. Nedokázala tomu vládnout, bylo to mimo její vedení, naprosto mimo síly, kterým mohla poroučet.

„Nedokázal jsem ho zabít, nechal jsem si ho," přiznal, zatímco drbal testrála jako obyčejného psa. „Někdo má doma hafoně, já mám testrála. Patřil Ackerleyové. Té, kterou jsi označila jako mudlovskou, a ona několik týdnů na to zmizela."

„Než ji našli rozkrájenou na kousky a s ní i celou její rodinu," doplnila ho Glenda, ale okamžitě se zarazila. „To ty? Ale... Proč?"

„Byla to moje první práce," začal vyprávět. „Pracuji pro Ministerstvo, dělám totiž popravčího."

„Jak můžeš?!" vyskočila na nohy a už nechtěla slyšet ani kousíček, ale Travers ji zarazil dalšími slovy.

„Byla bys radši, kdyby to dělal Walden?" to ji donutilo posadit se zpátky. „Macnairovi chtěli pro syna jen to nejlepší zaměstnání, což tohle skutečně je."

„Vzal jsi mu to, co mu mělo patřit," zopakovala jeho vlastní slova, která jí před pár týdny řekl. „Vzal jsi mu práci."

„Naopak. Uchránil jsem ho před ní. Popravčí je možná ušlechtilá práce, zabíjíme nebezpečná zvířata, jsme nutní. Jsme kati, kteří jistí společnost. Ministerstvo zaměstnávalo dva, nyní už má ale jenom mě. V pozdějších dobách, když převzali vládu naši lidé, se jako zvířata chovali k mudlovským šmejdům. Jsem popravčí, zabíjím nečistá zvířata."

Glenda se snažila držet a poslouchat. Nemohla otevřít pusu, aby něco neřekla, proto jen čekala, čím to doplní, co dodá na svoji obranu. Neřekl nic. Byl to holý fakt. Zabíjel zvířata a když Ministerstvo řeklo, že mudlovští čarodějové jsou jako zvířata, zabíjel je na jejich rozkaz. „Ackerleyová měla zemřít i s rodinou a testrálem?"

„Nebyla jediná. Chamberlainová, Peterson, O'Hara..." vypočítával všechny, kteří zmizeli nebo byli napsáni v novinách jako nekrolog. „Je to práce, ze které se nedá dát výpověď. Viděl jsem tolik věcí, že abych žil, musím pracovat, když nebudu, můj život," pokrčil rameny, „zmizí."

„Věděl jsi, že to budeš dělat," vydechla překvapeně. „Tehdy ve vlaku. Nesměl sis nechat žádné kontakty, nechtěl jsi nikoho ohrozit," najednou pochopila svět pod viděním z jeho perspektivy.

„Ano. Pokud jsem měl uchránit Waldena od toho, co mělo přijít, musel jsem jednat rychle. Jakmile se staneš popravčím zvířat, nemáš daleko do lidí. A jakmile pracuješ pro Ministerstvo, chtějí tvé služby i jinde. Náš Pán si mě velice váží, to přece víš."

Nedokázala dýchat. Byl to celou dobu on. Všechna ta špinavá práce, zbytky, které zbývaly, mrtvé nevinné rodiny, zahlazení stop, ruce, hlavy a krev. To všechno měl na starosti Travers. Celou tu dobu stál za nimi všemi, rozhodoval o životě a smrti tolika lidí, až se Glendě zatočila hlava.

„Nesmím odmítnout. Jsem do toho všeho zapletený natolik, že jediné slovo mě dokáže zabít, mě i mé blízké. Mrzí mě to, Glendo, ale nemohl jsem jinak," natáhl k ní ruku a skoro se jí dotkl, ale včas ucuknul a ruku opět svěsil.

Prosím, nezačni mě nenávidět, vzpomněla si na jeho první slova po dvou letech, ať se stane cokoliv. Les tě pohltí, že někdy nestačí světlo, aby tě vytáhlo ven. Už věděla, co tím myslí. Žádný člověk ho nemohl vytáhnout ven z toho, co čeho se dostal. Každý máme vlastní jizvy. Jak pravdivá byla jeho slova.

„Chápu to," vyhrkla překvapeně sama ze sebe.

„Ne, Glendo, nechápeš. Nikdo to nemůže pochopit, všechno tohle..."

„Mlč," vyzvala ho tiše ale rozhodně. „Dokážu to snést. Viděla jsem tolik věcí, že tohle mě nerozhodí. Viděla jsem oheň, který se mě chystal pohltit. Byla jsem vděčná za smrt svého otce, který mě sám podpálil. Viděla jsem mudlovské šmejdy – mudlovské čaroděje – umírat pod svojí rukou. Viděla jsem Znamení a jeho následky, viděla jsem boje a smrt. Viděla jsem všechno, opravdu si myslíš, že mě dokážeš zastavit?" vstala a otevřela dveře do jeho sídla.

„Je to všechno ve sračkách, Parkinsonová!" zařval na ni, až sebou cukla a těsně nevkročila dovnitř. „Můj život, moje budoucnost, ať už válka dopadne jakkoliv, se mnou to skončí špatně. Všechno uvnitř má zůstat skryto. Hlavně tvým očím."

„Nezačnu tě nenávidět," usmála se na něj. „Nemůžu. Neumím to, v tom jsem nikdy nelhala. Ať se stane cokoliv," strčila do dveří nohou a vešla dovnitř.

Rozhlédla se kolem sebe a okamžitě to pochopila. Měl pravdu. Zavřela oči, snažila se nedýchat tu krev, snažila se neslyšet šepotání mrtvých částí těl. „Černý trh, chápu," zavřela dveře. „Vím, kolik vynese jednorožčí krev, kolik roh a kolik maso. Znám cenu kouzelných tvorů, Traversi. Netvrď mi ale, že to děláš rád. Že tě péče o kouzelné tvory ničemu nenaučila."

Kdyby neotočila hlavu, možná by si nevšimla zakrvácené sekyry opřené o stěnu domu. Krev musela být už několik dnů stará, protože byla dočista tmavá a sražená, Glenda si ani nechtěla domýšlet, komu sebrala život. Dům McKinnonových shořel, měli vlastně štěstí, pomyslela si, když se jí v hlavě spojily všechny podrobnosti dohromady a fantazie jí začala pracovat na plné obrátky.

„Traversi?" zadívala se znovu na něj a zděsila se při tom pohledu. „McKinnonová tě zasáhla, myslela jsem, že to nic nebylo," okamžitě si klekla k němu na schody a dotknula se jeho košile v místě, kde skrz ni prosakovala krev. Bylo to na boku, to bylo to kouzlo, kterého si nikdo nevšiml.

„Běž pryč, Parkinsonová. Běž pryč, dokud je čas," požádal ji, ale Glenda nemínila odejít.

„Ne," prohlásila rozhodně, „nenechám přítele v potížích. Aspoň to jsem se za poslední týdny naučila. Přátelé musí držet při sobě, ať už se děje cokoliv. Sám jsi mi to přece říkal. Ať se stane cokoliv." Vytáhla hůlku a udělala věc, na kterou si tajně myslela v Bradavicích už dlouhou dobu. Rozepnula mu první knoflíček u košile, vzpomněla si, že ho nikdy neviděla svlečeného. Nikdy.

„Zadrž," chytil ji za ruce a odmítal pustit. Díval se jí do očí tak naléhavě, že se z toho Glenda skoro rozbrečela.

„Je to krev, Traversi. Tvoje krev. Nech mě to spravit. Pusť mě do svého soukromí. Prosím," pohnula rukama a dívala se, jak to vzdává. Pustil ji a nechal ji, aby mu košili svlékla. „Do hajzlu," zašeptala Glenda tichounce, když spatřila to, proč si jistě nikdy košili nesundal.

Celé tělo mu posévaly jizvy. Některé byly velké a rozšklebené, jiné drobné a jen stěží viditelné. Na boku měl zčernalou kůži v jakémsi vzoru, Glenda by to nazvala skoro rozžhaveným pohrabáčem. Bála se ho dotknout, aby mu neublížila ještě víc. Každý máme své jizvy. Jeho slova teď nabírala zcela jiného rozměru.

Přejela mu prstem po jedné z mnoha jizev. Jakmile dojela na její konec, hned tam začínala další. Znamení na levé ruce působilo téměř obyčejně s tím, co měl na zbytku těla. Odkašlala si a sáhla pro svoji hůlku. Namířila ji na krvácející ránu a pokusila se aspoň zastavit krvácení. Rána pomalu přestávala krvácet, ale nemizela. Krev se jen srazila, nic víc Glenda nedokázala.

„Lékouzelnice ze mě nebyla z dobrého důvodu," pousmála se nad svojí neschopností. Vlastně už se ani nedivila lidem od Munga, že ji nevzali. Sama sebe by také nepřijala. „Máš obvaz někde v tom domě?"

„Nechoď tam. Zabil jsem jednorožce, copak to ti nestačí k tomu, abys odešla?" měl pravdu. Zabít něco tak čistého dokázala jen dočista zkažená duše.

„Traversi, podívej se mi do očí. No tak, podívej se mi do očí," zachytila jeho pohled. „Udělal jsi to dobrovolně?" pousmála se, protože v jeho temných očích dokázala číst. „Donutil tě k tomu náš Pán?" napadlo ji okamžitě. Opět se pousmála. „Neměl jsi na výběr. Nikdo nikdy neměl, jen tebe nutili dělat horší věci. Co se ti stalo?" přejela mu znovu prsty po hrudníku.

Travers sykl bolestí, když se Glenda omylem dotknula okraje jednoho novějšího zranění. „Rodiče."

„Na tohle obyčejné Crucio nestačí, to vím jistě," pátrala ve své paměti. „Co ti udělali, Jerku?"

„Považovali mě za motáka," přiznal po chvíli ticha. Už neměl, co by tajil. Před Glendou odhalil všechna tajemství svého života. Najednou se mu mnohem lehčeji dýchalo. Možná to bylo tou ztrátou krve a točením hlavy nebo jen její přítomností, možná tím vším dohromady, ale cítil, že se poprvé nemusí schovávat za mnoho lží.

Glenda mu znovu přejela prsty po spálenině na boku. „Snažili se z tebe kouzla vydolovat násilím?" nemusela slyšet odpověď. Viděla ji totiž na vlastní oči. „Budeme tu sedět na schodech nebo půjdeme dovnitř?" zeptala se zcela klidně.

„Raději na schodech."

Přikývla. Věděla, že kdyby šla dovnitř, možná by ze sebe vydolovala ještě nějaké slzy. Dnešní večer už se nabrečela dost. Jak se vrátila domů po zabití rodiny McKinnonových, plakala v Lucindině náručí několik hodin. Neměla už sílu na další pláč a bolest. Uzavřela ji do sebe a odmítla ji cítit. Aspoň pro dnešní noc, v Traversově domě bylo tolik bolesti, že ji nedokázala snést. Proto si ji nepustila k sobě.

„Podívej, letí ti sem sova," poznamenala s nepatřičnou radostí. „Vezmu to." Vstala a došla k místu, kde sova přistála. „Je to od Ministerstva, má to pečeť."

„Přečteš mi to?" požádal ji unaveně.

„Vážený pane Traversi, vaše služby budou potřeba v případu," zarazila se a do očí se jí nahrnuly snad ty nejposlednější slzy, které ze sebe dostala. „V případu Dirka Creswella."