Všechno šlo skvěle. Škola plynula rychle a problémy už skoro nebyli. O Miky jsem slyšel jen že se přestěhovala s tetou do ciziny a o Lukasovi jsem neslyšel vůbec nic. Než jsme se nadáli byli jsme s Nathem ve čtvrťáku a blížila se maturita. Zítra má Nath narozeniny a já jsem šel v sobotu ráno, se kouknout po nějakém dárků pro něj. Hm... Nic co bych mu mohl dát s vědomím že je to dokonalý dárek, mě nenapadá. Nový blok na kreslení? Sadu tužek? Nové štětce? Ne. Všechno je to jen dárek který po chvíli opotřebuje a vyhodí. Najednou jsem šel kolem zlatnictví a já uviděl takové ty párové řetízky s přívěskem, ve tvaru srdce s různými iniciály každého z jednoho ze zamilovaných párů. Ve vitríně byli řetízky s každým písmem v abecedě aby se dali kombinovat podle jmen obou z páru.

Vešel jsem ze zlatnictví s krabičkou a mířil na autobus k Natanielovi domů.
Zaplatil jsem autobusákovi a sedl si do zadní části autobusu. Cesta je docela dlouhá, tak jsem si udělal menší culík s rozpuštěnými vlasy a dal si sluchátka do uší kde už hrála nějaká písnička od Rammsteinů.

Po pěti písničkách jsem dorazil na zastávku nedaleko cíle. Cestou podél silnice jsem došel až před jejich dům a vešel brankou. Tou samou kterou jsem sem přišel poprvé. Ale to už je dávno. Přesto je to krásná vzpomínka. Šel jsem opět kamennou cestičkou a zazvonil u dveří. Otevřel mi Nataniel ale něco bylo špatně. Něco se stalo, poznám to na něm.
,,Ahoj... Děje se něco Nathe?" Šel jsem dovnitř a koukal pořád na něj ustaraně. Když jsem ho uviděl ve světle z okna poznal jsem že brečel. Měl opuchlé červené oči. Sklopil pohled a já mu dal ruku na rameno.
,,T-táta... Umřel..." Řekl těžce a začali se mu hrnou slzy v očích. Vytřeštili jsem oči. Bylo to jako rána šípem akorát ne tak bolestivá. ,,To... je mi líto" pohladil jsem ho po tváři a objal. Brečel dál a slzy měl všude ale i přesto mě silně objal nazpět. ,, Měl autonehodu..." Špitnul tiše zatímco plakal. ,, Pojďme do tvého pokoje..." Pohladil jsem ho po vlasech a chytil ho za ruku. S rukou na rameni jsem ho odvedl k němu do pokoje kde se posadil na gauč. Sedl jsem si vedle něj a začal ho hladit po zádech. ,,Máma je, kromě té zlomenině v ruce, v pořádku ale... Do jejich auta nabouralo z křižovatky auto nějakýho starýho pána kterej zrovna dostal infarkt... A nabouralo přímo do tátovo dveří..." Řekl a začal nanovo brečet. Hladil jsem ho po rameni a smutně koukal na něj. ,,Opravdu mě to mrzí...." Nic neříkal, jen brečel dál. Opřel se o mě, zavřel oči a pomalu pláč ustával. Hladil jsem po rameni až usnul.