Světlo nového světa. Nového začátku.

To zosobňoval úsvit a Krkavčí si byla jistá, že není náhoda, že ona se tehdy v té jeskyni vzbudila za úsvitu, zatímco Lovec duší při něm nyní zemřel.

Jako kdyby s východem slunce konečně skončila ta dlouhá, krutá tma.

Všechno se vznášelo v jakémsi oparu nereálnosti, o kterém by si Krkavčí Pěvkyně říkala, že musí být sen, kdyby nevěděla, že už roky žádný sen neměla.

Celý svět jako by se natáhl, zastavil v tom okamžiku, kdy z Lovce unikl poslední výdech a pak se zase smrštil a všechno pokračovalo dál. Jako kdyby nikdy neexistoval. Jako kdyby se nic nestalo.

Sestoupila z Vraní skály, tělo Lovce duší na něm nechala. Okamžitě se k němu snesly vrány, na první pohled inteligentnější, než by snad měly být a  začaly ohlodávat jeho tělo.

Každý krok z Vraní skály bolel. Všechny rány jí tepaly bolestí a srst měla slepenou takovým množstvím krve, že vypadala, jako kdyby se v ní vykoupala.

Všechny kočky před ní ustupovaly a hleděly na ni s ohromenou úctou, možná až strachem.

Celý tábor ztichl, až na pár nových, vrčících vězňů, kteří nestihli utéct a které nyní lišky držely pod svými tlapami, hned vedle velkých, ostrých tesáků.

,,Lovec duší je mrtvý!" Zvolala Krkavčí Pěvkyně do ticha nového dne.

A v tu chvíli propukl ohromný jásot.
Krkavčí se rozhlížela po jejich tvářích, slzách a nevěřícných výkřicích, po opatrné naději v jejich očích.
Ani oni nemohli uvěřit, že už to doopravdy skončilo.

Krkavčí cítila... Prázdno. Klidné, tiché prázdno. Všechno v jejím životě se od chvíle, co se probudila v té jeskyni, točilo kolem Lovce duší.
A teď byl mrtev.

Znělo to tak neskutečně, tak nereálně. Lovce se pokoušelo zabít tak moc koček, že Krkavčí nedokázala opravdu uvěřit, že už prostě neexistuje.
Nedokázala uvěřit, že splnila svůj slib.

Mezi liščími a kočičími tvářemi hledala své Vzbouřence. Shielu, s hlavou obrácenou k obloze a širokým úsměvem ve tváři. Přízraka, s docela nervózním pohledem, který se po něčem rozhlížel. Vlkobijkyni, jež na ni hrdě kývla, ačkoliv se zdálo, že sotva stojí. Černodrápa, který stál vedle lišky, u které Krkavčí odhadovala, že je Křivozubka. Dědice a Ostříže, kteří prohlíželi Bouři její rány. Odplatu, která měla zavřená oči a zdálo se, že si jen vychutnává ten okamžik. Na Štíroocasou a její rodinu, kteří se nevěřícně rozhlíželi kolem sebe a snažili se zpracovat ten fakt, že Lovec duší už nežije. Lípu, která se podívala Krkavčí Pěvkyni zpříma do očí a pak se ohlédla na východ slunce.
Krkavčí pochopila, co se tím snaží říct.

Poté kývla na Masku a Stínospára, kteří kývli nazpátek. Ačkoliv to nebyl jejich souboj, museli vnímat tu nejistou, ale sílící naději a radost vznášející se ve vzduchu.
Když však Krkavčí přejela dav ještě několikrát, uvědomila si, že někdo chybí.

Chystala se zavolat, jenže v tu chvíli se odněkud vynořila Duchařka a vykřikla: ,,Krkavčí!"

Bílá srst fialovooké léčitelky byla pokryta krví, ale nevypadala, že by byla její. Tvářila se znepokojeně a Krkavčí ji okamžitě následovala.

Lišky i Bezhvězdní jí rychle ustupovali z cesty, takže se prakticky hned dostala k šedobílému kocourovi, který ležel na zemi a roztřeseně dýchal. Celý krk měl ulepený krví.

,,Ne," vydechl Přízrak, který se zničehonic zjevil vedle ní. ,,Ne, ne, ne..."

,,Snažím se zastavit krvácení," vysvětlovala Duchařka překotně a ukazovala na několik obkladů a pavučin. ,,Ale rána je moc hluboká."

,,Kdo?" Zeptala se Krkavčí jednoduše, aniž by spustila pohled z Prince. Z jeho rychle se zvedajícího boku.

,,Beznaděj," odpověděla Duchařka. ,,Dvě učednice..."

,,Válečnice," opravila ji hnědočervená kočka, které si Krkavčí ani nevšimla a která vypadala, že nemá daleko k slzám, když se na Prince dívala. Opírala se o velkou, černou kočku, která vypadala jako mladší verze Zatměny.

,,Dvě válečnice ji zabily, ale... Beznaděj už stačila napáchat svoje," řekla Duchařka.

Krkavčí Pěvkyně udělala několik rozřešených kroků dopředu. Cítila, že její tělo slábne a nebyla si jistá, jestli je to tou spoustou ran, nebo tou špetkou času, která jí zbývala.
Posadila se před Princovu hlavu, zatímco k nim přišla Křivozubka i Štíroocasá.

,,Ach Princi," vydechla Křivozubka a sklonila svůj dlouhý čumák k němu.
Šedobílý kocour trochu zvedl hlavu a všechny si je prohlédl. ,,Umírám?" Zamumlal nezřetelně.

,,Ne!" Vykřikl Přízrak. ,,Nemůžeš umřít! Prosím tě, ne..."

Duchařka se snažila marně zastavit krvácení, ale vůbec jí to nešlo a Princův dech byl strašně krátký.

,,Vyhráli jsme?" Zeptal se Princ.

,,Vyhráli," přikývla Krkavčí Pěvkyně. Snažila se, aby se jí netřásl hlas. ,,Zabila jsem ho."

Princ přivřel své nebesky modré oči. ,,Tak... To je v pořádku."

Krkavčí se zhluboka nadechla a zvedla hlavu nad sebe. Všimla si, že vrány, které doteď hlodovaly na Lovcově těle, nyní krouží nad její hlavou.

Krkavčí věděla, že už jí nezbývá mnoho času a stejně tak Princovi.

Ten se zničehonic překulil na břicho a ztěžka vstal, ačkoliv mu z rány začala proudit krev snad ještě víc. Oči měl zamlžené, jako kdyby pořádně neviděl.

,,Omlouvám se," řekl chraplavě, když se otočil k Štíroocasé. ,,Za Jitřní tlapu a za svého bratra."
Štíroocasá jen bezhlesně zavrtěla hlavou.

,,Omlouvám se... Že jsme neměli příležitost si více popovídat," řekl Princ Křivozubce a věnoval jí krátký úšklebek, který mu velitelka lišek trpce oplatila.

,,Omlouvám se, že jsem nebyl ten... Nejlepší kamarád pod tímto sluncem," sdělil té červenohnědé kočce a Krkavčí došlo, že musí jít o Kaštánku, učednici z jeho vyprávění. Ta zuřivě zavrtěla hlavou a snažila se ze sebe něco vypravit, ale nedokázala to, takže jen zabořila obličej do srsti černé kočky po jejím boku.

Pak se Princ otočil k Přízrakovi a oba kocouři na sebe chvíli hleděli, než Přízrak vyhrkl: ,,Omlouvám se. Omlouvám se za to, že jsem tě a tvou matku nevzal s sebou. Omlouvám se, že jsem byl zbabělec, tehdy i teď. Omlouvám se, že jsem nebyl schopen zakročit. Omlouvám se, že-"

,,To nevadí," přerušil ho Princ tiše. ,,Já... Odpouštím ti."
Přízrak se celý třásl a tak místo odpovědi jen přikývl.

Nakonec se Princ otočil čelem ke Krkavčí Pěvkyni. Ta pozorovala kapky krve, které mu barvily krásnou, bílošedou srst.
Nad jejich hlavami se ozývalo čím dál silnější krákání.

,,Krkavčí..." Začala Duchařka.

,,Já vím," přikývla Krkavčí, aniž by spustila pohled z Prince. ,,Já vím."

,,Přál bych si, abychom měli víc času," řekl jí Princ. Jeho hlas už byl slabý a Krkavčí věděla, že se drží na nohou jen silou vůle.

,,Jenže ten nemáme. Nikdy jsme ho neměli," řekla mu Krkavčí Pěvkyně narovinu. Protože její čas v tomto světě byl jen propůjčený, aby mohla udělat to, co nikdo živý nedokázal.

Tak to Lovec řekl. Nikdo živý ho nikdo neporazil.

Jaká smůla, že narazil na někoho, kdo živý nebyl.

,,Já vím," přikývl Princ ochable. ,,Kdyby to šlo... Rád bych dostal druhou šanci."
Krkavčí se na něj dívala.

Prince neznala dlouho. Nedokázala bojovat po jeho boku tak uvolněně, jako to měla se Změnou a Duchařkou. Necítila k němu žádnou otevřenou věrnost a náklonnost, jako ke své matce. Dokonce ho ani nevnímala jako jednoho ze svých Vzbouřenců, někoho, o koho se musela postarat a o kom věděla, že jí bude krýt záda.

Ne, Princ byl snad ještě důležitější, než oni všichni dohromady, protože byl jejím odrazem. Někým, komu mohla říct cokoliv, komu se mohla svěřit i s těmi nejtemnějšími částmi své duše, aniž by se bála, že ji odvrhne. Princ byl někdo, kdo jí byl až děsivě podobný a kdykoliv se na něj podívala... Tak cítila naději, že navzdory všem špatným věcem, navzdory vší bolesti a utrpení, z těch věcí může vzejít síla a krása.

Bylo to poprvé za celé roky, od chvíle, co zemřela a znovu se zrodila.

Krkavčí Pěvkyně se usmála.

Princ jí úsměv oplatil a opatrně si lehl, jak nedokázal déle stát, zatímco Krkavčí pohlédla na Duchařku.

,,Bylo mi ctí tě znát, Krkavčí Pěvkyně," prohlásila Duchařka. Podezřele silně mrkala, jako kdyby se snažila zahnat slzy. ,,Jak jsem slíbila. Tvůj příběh neskončí zapomenut."

Krkavčí na ni kývla a otočila se. Čelem ke svým Vzbouřencům, čelem k východu slunce.

Tehdy, před lety, takhle stála u vchodu do jeskyně a pozorovala východ toho stejného slunce. Byla plná hněvu, rozbitých myšlenek, ohně a zoufalé bolesti.

A to vše s ní stále zůstávalo, jenže narozdíl od té doby věděla, že stále existují nějaké ty dobré věci, které bolest zmírňují. I když jich mohlo být jen málo.
Vzbouřenci se na ni s obavami dívali. Bylo jim jasné, že se loučí, i když nechápali proč.

Krkavčí Pěvkyně jim toho chtěla tolik říct. Co všechno pro ni znamenali a že by to bez nich nikdy nedokázala. Že byli stateční a že teď už je konečně konec a můžou začít znovu. Že to hlavně nikdy nesmí vzdát.

Ale ať už došla k jakémukoliv názoru, pořád byla Krkavčí Pěvkyní. Pořád prošla ohněm, běžela se střepy zabodanými v tlapkách v marné naději na záchranu, pořád z kočky, kterou bývala, zůstaly jen cáry a... Pořád prostě nerada mluvila o svých pocitech.

,,Některé věci se nezmění," zamumlala někde za ní Duchařka.

V tu chvíli kolem Krkavčí začaly kroužit vrány. Její zorné pole zaplnil pouze pohyb černého peří, čím dál rychlejší a rychlejší, dokud necítila vlastní tělo, neslyšela svůj dech a ani tep svého srdce.

Dokud se nerozplynula do nicoty.

🔥🔥🔥

Bylo tam světlo a příjemně chladivý vzduch. Ležela na jemné trávě a čumáček měla plný studených, ohnivých pachů a zároveň vůní, které považovala za ztracené a přecejen nebyly.

Když otevřela oči, nevěděla, jestli má být překvapená, že se ocitla ve Hvězdném klanu. Tak nějak očekávala tmavé stromy a mlhu Temného lesa.

Všude kolem ní se rozprostírala stříbrná krajina – a nad ní obrovská obloha posetá tolika hvězdami, že vypadala jako kdyby byla bílá.

Kousek od ní se z k hvězdnému nebi tyčil strom s korunou ve tvaru srdce.

Krkavčí opatrně vstala – rychle zjistila, že jí nic nebolí a že srst má krásně čistou – a rozhlédla se kolem sebe.

Nepřekvapilo ji, že se kolem ní začaly objevovat kočky, se srstí poskládanou ze třpytivých hvězd. Bylo jich tolik, všechny tu stály a dívaly se a Krkavčí přemýšlela, proč se na ni všechny šly podívat.

,,Jitřní..." Vydechl vedle ní povědomý hlas a Krkavčí si uvědomila, že najednou vedle ní stojí Princ, s pohledem upřeným na bílozrzavou kočku v davu.
Ta se na něj smutně usmála a zamávala mu ocasem.

Krkavčí si Prince prohlédla. Neměl žádné zranění, nebo aspoň žádné neviděla. To však znamenalo, že skutečně zemřel.
Oba zemřeli.

Nevěděla, jak se k tomu cítit. Celou tu dobu si přála už konečně... Nebýt, nemyslet, přestat cokoliv cítit, ačkoliv věděla, že si to nezaslouží. Nezasloužila si dokonce stát na tomto místě, když hleděla do tváří všem těm Hvězdným kočkám, cítila se jako pošpiněná, poskvrněná věcmi, které nemohla vzít zpět.

Z davu koček vystoupily čtyři – vysoký, černobílý kocour; mladý kocour se světlou, šedou srstí; mohutná, velká hnědá mourka a štíhlý, světle hnědý kocour. Ostatní kočky jim ustupovaly z cesty a když se na ně Krkavčí tak dívala, dokázala poměrně dobře odhadnout, o koho se jedná.

,,Původní velitelé," pronesla chladně. Nemohla se jen tak zbavit své nelibosti k Hvězdnému klanu a jejich rozhodnutí, a to ani když stála před nimi.

,,Přesně tak," přikývl černobílý kocour. ,,Já jsem Pavoučí měsíc a tohle jsou Tygří hvězda, Jarní měsíc a Myší měsíc. Lovec duší nás před lety všechny zabil a ovládl naše klany."

,,Celé roky jen rozséval smrt a utrpení a všechny kočky, které tu teď stojí... Patří mezi ty, které to zažily na vlastní kůži," pokračovala Tygří hvězda, ta velká mourka a mávla ocasem za sebe.

Krkavčí zaryla drápy do země, když je všechny znovu přejela pohledem. Většinu z nich ani neznala, muselo jít tedy o kočky z doby, ve které ještě nežila. Ale děsilo ji, jak velký počet to je.

Najednou se zastavila pohledem na jedné konkrétní osobě. Srdce jí vynechalo úder, když pohlédla do očí Změně.

Její tříbarevná zástupkyně jí věnovala drobný úsměv – což bylo zvláštní, protože Změna se nikdy neusmívala. Ale to Krkavčí také ne a přesto se přistihla, že jí úsměv vrací.

,,Snažili jsme se ho zastavit celé roky," řekl Jarní měsíc.

Krkavčí k němu obrátila pozornost. ,,Snažili zastavit?" Přerušila ho trochu podrážděně. Princ směrem k ní vrhl nervózní pohled, ale ignorovala ho. ,,Nevšimla jsem si, že byste se nám nějak snažili pomoct."

,,Nemůžeme zasahovat do životů živých," vysvětlila Tygří hvězda. ,,Kromě toho, že bychom narušili rovnováhu, tak bychom vás tím obrali o vaši svobodnou vůli, o vaši schopnost rozhodovat se sami za sebe. Mohli jsme vám jen poskytnout prostředky."

Krkavčí věděla, že by se s nimi neměla hádat. Ne, když na ně sama měla nějaké požadavky. Ale nemohla si pomoct. Nemohla to jen tak nechat být, ne když jen přihlížení všemu tomu zlu bylo na úrovni s činy Lovce. ,,Co přesně myslíte těmi prostředky? Že jste Lovci řekli o proroctví, že ho zastaví píseň krkavce, aby si to spojil se mnou a umučil mě k smrti? Jen proto, abyste mě pak mohli oživit a vy jste měli svojí vyšinutou zbraň?"

Uvědomovali si vůbec, kolik zla prostřednictvím ní způsobili? Krkavčí nehodlala tvrdit, že její tlapky potřísněné krví jsou čistě jejich chyba, ale rozhodně se na tom podíleli.

Tygří hvězda chtěla něco říct, ale Krkavčí zlostně pokračovala, její hlas získával na síle: ,,A nebo že jste Princovi 'darovali' jeho schopnost nenápadnosti, aby ji mohl využít proti Lovci, když bude chtít, ale díky tomu si ho Lovec jenom tak akorát všiml a ublížil mu snad všemi nejrůznějšími způsoby? To mi přijde vážně jako svobodná vůle, rozhodně. Buď zasahujte přímo, nebo vůbec, tak se sakra rozhodněte."

,,Udělali jsme to, co bylo nutné," pípl Myší měsíc, který se při jejím proslovu nervózně ošíval. Jarní měsíc se díval na své tlapky, Tygří hvězda trochu provinile přikyvovala a Pavoučí měsíc ji nepokrytě probodával pohledem.

Krkavčí Pěvkyně si uvědomovala, jaké je kolem ní ticho. Všechny shromážděné kočky zaujatě pozorovaly střet mezi bývalými veliteli a velitelkou Vzbouřenců. Kočkou, která dokázala nemožné.

,,Udělali jsme, co bylo nutné," zopakoval Pavoučí měsíc. ,,A také, co na tom teď záleží? Je po všem. Lovec duší je mrtvý, takže jsme uspěli."

Krkavčí Pěvkyně na něj nevěřícně zírala. Měla pocit, že jí cuká oko. Nikdy neměla o Hvězdném klanu zrovna vysoké mínění, ale tohle lhostejné prohlášení ji v tom názoru jen utvrdilo.

,,Ah jistě," přikývla. ,,Co na tom záleží? Co na tom záleží, že jste někomu zničili život? Co na tom záleží, že tady nemůžu stát, aniž bych si říkala, že si to zatraceně nezasloužím, ne poté, co jsem se chovala přesně jako Lovec duší?"

,,Je konec," řekla Tygří hvězda laskavě. ,,My... Všichni to chápeme. Ty, Princ, všichni Vzbouřenci, kočky Bezhvězdného klany, dokázali jste něco neskutečného, něco tak neuvěřitelně odvážného a těžkého. Ale už je všemu konec, Lovec duší je mrtvý a vy všichni můžete odpočívat. Vy dva můžete strávit zbytek své věčnosti tady, v klidu a míru. Můžete -"

,,Nemůžu!" Vykřikla Krkavčí Pěvkyně. Vnímala jejich upřené pohledy, tiché hlasy. Měla pocit, že zahlédla svou matku, která ji se slzami v očích pozorovala, ale ona se na ni nedokázala podívat. ,,Nemůžu tady zůstat a předstírat, že se nic nestalo! Nemůžu tady zůstat a dělat, jako kdybych si zasloužila tu být. Já už se nikdy nespravím, i kdybych na to měla celou věčnost. Ani bych neměla, ne po všem, co jsem způsobila. Ale vzhledem k tomu, že je to jistým způsobem i vaše chyba... A proto, že jsem za vás odvedla špinavou práci, tak mám své dvě přání."

Čtyři velitelé si vyměnili nejisté pohledy.

,,Co přesně máš na mysli?" Zeptal se Pavoučí měsíc odměřeně.

,,Zaprvé, chci zabít Lovce duší," řekla Krkavčí Pěvkyně. ,,Myslím tím, zabít ho znovu. Odmítám riskovat, aby začal spřádat své plány někde v Temném lese a pak nějakým děsivým způsobem znovu ožil. To by pak všechna naše snaha byla k ničemu."

,,To... Je sice neobvyklé, ale rozumné, řekla bych," připustila Tygři hvězda. Ostatní velitelé přikývli. ,,Dobře, s tím souhlasíme. Co tvé další přání?"

Krkavčí se podívala na Prince, který jí pohled rovněž oplatil. Oči mu zářily neobvyklým světlem, ale přesto se zdálo jaksi tlumené.

Opět se obrátila k původním velitelům a vysvětlila jim povahu svého přání. Mezi shromážděnými kočkami se roznesl zaujatý šepot a Krkavčí cítila, jak se na ni Princ opět dívá.

A stejně tak Změna a Můra.

Kdyby všechno bylo jinak, tak by to druhé přání nikdy nevyslovila. Vyrazila by za svou matkou, za svou zástupkyní a zůstala navždy pod hvězdným nebem a na stříbřitých loukách.

Jenže ona neměla pocit, že si tu zaslouží být. Ještě ne.

,,Z části je to všechno vaše vina," dodala Krkavčí, když skončila. ,,Sebrali jste mi mou volbu, když jsem chtěla být mrtvá a vnutili jste mi život. Takže teď se chci rozhodnout sama za sebe. A chci, aby na to měl právo kdokoliv, kdo bude chtít a bude v podobné situaci."

Velitelé se po sobě nejistě podívali a nějakou dobu mlčeli.

,,U myších mozků, tak jim to povolte!" Zaprskal někdo a najednou se vedle velitelů objevila bílozrzavá kočka. Muselo se jednat o Jitřní tlapu, protože Princ z ní nespustil pohled.

,,Jestli to neuděláte vy, tak my si způsob najdeme," ozvala se Změna.

Krkavčí se na ni podívala a všechno se v ní sevřelo, když si vzpomněla na její zakrvácené tělo. Tříbarevná kočka k ní obrátila hlavu a jen jednou mrkla.

,,Já... Nevím, jestli to mám udělat," vyhrkl Princ s pohledem upřeným na Jitřní. Hlas se mu třásl všemi potlačovanými emocemi.

,,Udělej to," kývla na něj Jitřní a oči se jí rozzářily, když se usmála. ,,Zasloužíš si něco lepšího, než si dostal. A až budeš připravený... Já budu čekat."

,,Fajn, fajn," odsekl zničehonic Pavoučí měsíc. ,,Povolíme vám tenhle... Divný požadavek."

,,Výborně," přikývla Krkavčí Pěvkyně, napřímila se a podívala se na shromážděné kočky. ,,Ale nejprve... Myslím, že nejsem jediná, kdo si ještě potřebuje s Lovcem něco vyřídit."
A potom...

Teprve potom to všechno doopravdy skončí.

Ale začne něco nového. Něco, co s trochou štěstí bude šťastnější než všechno, čím si musela doteď projít.
Ne že by nastavila laťku moc vysoko.

Byla nejistá, zvědavá a trochu se bála, ale... Nehodlala svou druhou šanci promarnit.

A zítra nás čeká už jenom epilog! XD
Co se týče druhého kola zabití Lovce duší, to nebude v této knize, ale možná někdy napíšu nějakou jednodílovku o tom, jak si to s ním všechny kočky pěkně vyříkaly. Protože po tom všem, co udělal, si rozhodně nezasloužil tak mírumilovnou smrt, jakou mu poskytla Krkavčí XD
Jenom vám můžu už teď s klidem říct, že jeho druhá smrt byla bolestivá, ponižující a taková, jakou si zasloužil XD