,,To ani náhodou. Jestli půjdeš ven, pravděpodobně zemřeš," prohlásila Kůra rázně.

,,Nikdo z vás neví, kde žijeme," namítla Krkavčí Pěvkyně. ,,Musím vás tam zavést."

,,Co nerozumíš na slovu, že zemřeš?" Zamračila se Kůra.

,,Když tam nepůjdu, tak moje matka zemře určitě!" Vyprskla Krkavčí, protáhla se kolem Kůry a vyšla ven.

Překvapeně se zastavila, když si uvědomila, kde se to ocitla.
Vypadalo to jako nějaká velká díra v zemi, obklopená jehličnany. U hliněných stěn dolíku rostly husté, velké keře a Krkavčí skrz škvíry mezi nimi spatřila těla spících koček. Vzduch byl ostatně protkán silným pachem velkého množství koček.

Pořád nedokázala plně zpracovat, že opravdu potkala cizí kočky, ale ani se o to pořádně nesnažila. Nemohla se z tohoto setkání radovat, když si dělala starosti o svou matku.

Pohled jí padl na toho Lovce duší, který stál u jedné ze stěn a vedle sebe měl jednu další kočku. Teď, když vyšla z přítmí bylinkového doupěte Kůry a té mladší kočky – Sudby, jestli se nemýlila – mohla si cizí kočky lépe prohlédnout. Vypadaly, že jsou na tom dobře, kožíšek měly lesklý a i přesto, že panovalo období bezlistí a to minimálně v horách znamenalo méně potravy, nevypadalo to, že by strádaly hladem. Lovec duší samotný byl o dost větší než ta druhá, měl černošedou srst podobnou její a oranžové oči, které se okamžitě zastavily na ní, když ji zahlédl.

Krkavčí se nadechla a vyrazila k němu. Sníh jí pod tlapkami nepříjemně studil a když se nadechla ledového vzduchu, začalo ji bolet v krku. Srst měla pořád vlhkou a každý krok byl pro ni namáhavý.

Všimla si, že si ji ta cizí kočka nedůvěřivě, ale s jistým zájmem, prohlíží.
Nezajímalo ji to, aspoň ne teď. Chtěla jenom, aby pomohly její matce. Aby ji zachránily. O nic víc jí nešlo.

,,Jdeme," řekl Lovec duší stručně a než se nadála, odrazil se od země a vyskočil nahoru, na kraj stěny dolíku a druhá kočka ho následovaly. Krkavčí se nenechala zahanbit a jakkoliv slabá a vyčerpaná se cítila, vyskočila za nimi. Koneckonců, žila v horách. Se skákáním a šplháním neměla sebemenší problém.

Když přistála nahoře, napřímila se a rozhlédla se. Všude kolem nich byly stromy, jejich tmavé kmeny a větve ověšené jehličím svítily na pozadí bílého sněhu. Vzduch tu byl mnohem jiný, než v horách – plný vůní kůry a jehličí i zvířat, jejichž pach znala Krkavčí jen málo. Projel jí pocit vzrušení, když upírala pohled mezi moře nekonečných stromů. Bylo tu tolik věcí na prozkoumání...

Rázně zavrtěla hlavou. Až se její matka uzdraví, tak ji přesvědčí, aby přišly sem. K těmto podivným kočkám, jež žijí spolu v klanu a které jí zachrání život.

Střihla ušima, když se za ní ozvalo zachroupání sněhu a k nim vyskočila Kůra. V tlamičce nesla balíček s několika různými bylinkami, z nichž jedna voněla obzvláště výrazně a lákavě.

,,Tak kam máme namířeno?" Zeptal se Lovec duší a Krkavčí se na něj podívala.

,,Musíme k řece," odpověděla Krkavčí Pěvkyně. ,,Když půjdeme proti jejímu proudu, dojdeme k mému domovu. K mé matce."

,,Jdeme do hor?" Zeptala se zamračeně ta druhá kočka, malá, ošklivá mourka se zacuchanou srstí a otočila pohled k Lovci. ,,To je stupidní nápad. Nechápu, proč bychom měli zachraňovat tu-"

,,To stačí, Beznaději," přerušil ji Lovec duší ostře. ,,Jdeme."

Beznaděj. Zajímavé jméno, pomyslela si Krkavčí Pěvkyně a vyšla za Lovcem, jenž vyrazil nějakým pro ni naprosto neznámým směrem. To se všechny kočky v klanu jmenují tak divně?

Taky si nemohla nevšimnout, co Beznaděj řekla. Znělo to, jako by její matku znala. I Lovec se rozhodl jí pomoct až poté, co si vyslechl jméno její matky.

Krkavčí nebyla hloupá. Pravděpodobnost, že její matka pochází právě odtud, z klanu, byla víc než vysoká. Proč odešla? A kde byl její otec?

Rovněž si všimla bolestivého napětí, které sršelo z Kůry a jejích zdánlivě nenápadných pohledů. Něco tady nehrálo.

Ale třeba to nebylo nic zvláštního. Krkavčí koneckonců za svůj život poznala jen jednu kočku. Třeba se tak cizí kočky chovají normálně.

Procházeli lesem, nasadili rychlé tempo skoro připomínající běh, poté co Krkavčí upozornila, že nemoc její matky je vážná a že by měli přidat. Věděla, že cesta horami bude trvat, protože tentokrát bude muset jít po vlastních tlapkách a tak neuškodilo nasadit rychlejší tempo.

Mezi stromy začalo prosvítat denní světlo. Svítalo a Krkavčí to dělalo starost. A taky se cítila hloupě. Skočila do té řeky, aby zkrátila čas, který stráví cestou z hor, málem tam umřela a nakonec stejně upadla do bezvědomí a spala velkou část noci. Bylo to skoro zbytečné.

Po nějaké době se viditelnost v lese ještě zvýšila, ale nebylo to tím, že by svítalo rychleji, ale protože jehličnany vystřídaly holé větve listnatých stromů – ty Krkavčí vídala v horách jen vzácně a vidět jich tolik pohromadě byl proto nezvyk – a vzápětí uslyšela v dálce šumění řeky. Projel jí chlad, když si vzpomněl na svírající mráz a rychlý proud, ale přinutila se ty myšlenky vyhnat z hlavy.

Velkou část cesty kašlala a měla problém se vůbec udržet na nohou, nepožádala však o zmírnění tempa a ani o odpočinek. Nebyl na to čas.
Vnímala však nesouhlasný pohled Kůry, když zadržovala další záchvat kašle. ,,Říkám ti, že onemocníš tak, že celý další úplněk nevyjdeš z doupěte, pokud vůbec," brblala skrz balíček bylinek, který nesla v tlamě.

Krkavčí se na ni jen podívala, ale neodpověděla. Mezi kmeny stromů se objevila řeka, od které sálal ještě větší chlad a vlhkost než ve zbytku lesa a Lovec změnil směr, aby šli proti proudu řeky.

Krkavčí zvedla hlavu a mezi větvemi stromů zahlédla vrcholky hor.
Doufám, že jsi v pořádku, mami, pomyslela si Krkavčí úpěnlivě. Vedu ti pomoc.

,,Takže ty ses narodila v horách," řekl zničehonic Lovec duší a ona si uvědomila, že nyní jde vedle něj. Krkavčí se na něj nervózně podívala. Něco na něm ji nějakým způsobem znervózňovalo, ale mohlo to být tím, že se nikdy s žádným kocourem nepotkala.

,,No, ano," přikývla Krkavčí Pěvkyně. ,,V životě jsem nebyla dál, než za horami."
Až teď.

,,Mmm," zabručel Lovec duší a ještě trochu zrychlil. Krkavčí jednou zakašlala, ale jeho tempu se přizpůsobila. Bylo dobře, že tak spěchal.
,,Děkuji," řekla znova. ,,Že mi pomáháte. I když netuším proč. Ale... Moc to pro mě znamená."

Lovec duší jen přikývl a mezi nimi se rozhostilo ticho přerušované jen bubláním řeky vedle nich a křupáním sněhu pod jejich tlapkami.
Země začala postupně stoupat a brzo šplhali do kopce, zatímco řeka se od nich vzdálila a oni ji sledovali z výšky.

,,Budeme se jí muset držet," upozornila je Krkavčí Pěvkyně. ,,Jinak bychom se mohli snadno ztratit."

Jejich tempo se značně zpomalilo, jak byla cesta namáhavější a Krkavčí se neustále bála, že Lovec řekne dost, otočí se, odejde a ona své matce nepomůže.

Když nad tím tak přemýšlela, nechápala, proč jdou vlastně s ní. Kůra se očividně vyznala v bylinkách, to byla pravda, ale klidně mohla dát Krkavčí ty správné bylinky, říct jí co má s nimi dělat a bylo by vyřízeno. A přítomnost Lovce duší a Beznaděje už vůbec nedávala smysl.

Krkavčí najednou napadlo, že by jim možná neměla tolik věřit. Nikdy se s jinými kočkami nepotkala. Byly všechny jako její matka? Ochotné pomoct i cizím? Nebo měly nějaké zlé úmysly?

No, nakonec na tom asi nezáleželo, protože Krkavčí neměla jinou možnost. Nevěděla, jak matku zachránit, jak ji vyléčit a pomoc těchto koček byla jediná, kterou dokázala sehnat.
A koneckonců, vytáhli ji z řeky a vzali do jejich domova, nebo to tak Krkavčí aspoň soudila. To by zlá kočka neudělala, no ne?

,,Máš nějaké sourozence?" Zeptal se Lovec duší po nějaké době. Už se rozednilo, ale oblohu pořád okupovaly světle šedé mraky, takže je nezahřál jediný paprsek slunce. Stoupali čím dál výš, kopce kolem nich se začaly měnit v rozeklané skály a trasa byla čím dál nebezpečnější. Řeka tekla někde hluboko pod nimi. Krkavčí však věděla, že se brzo dostanou do míst, které znala a ona bude schopná je provést tou nejbezpečnější cestou až k jejímu domovu.

,,Mm, ne," zavrtěla Krkavčí Pěvkyně hlavou. ,,Matka říkala, že původně jsem měla ještě dva bratry, ale ani jeden z nich nepřežil první bezlistí."
Vždycky jí to bylo líto. Zbožňovala život se svou matkou, ale třeba by byla její touha prozkoumat svět za horami menší, kdyby měla i bratry.

,,A otec?" Zeptal se Lovec. Hlas měl upřímně zvědavý.

,,Nikdy jsem ho nepoznala," odpověděla Krkavčí. ,,Matka o něm nemluví."

Chvíli mlčela, než se sama zeptala: ,,Co je to klan? Totiž, tak se jmenujete? Klan?"

,,Je to velká skupina koček," vysvětloval Lovec duší. ,,Žijeme všichni spolu, lovíme a chráníme se navzájem. A já jsem jejich velitel."

Krkavčí zamrkala. Velká skupina koček? To znělo zajímavě. Žila její matka v klanu? Nebo byla jejich nepřítel a proto byla nucena utéct? Ale proč by pak Lovec duší byl ochotný jí pomoct?

Najednou ji popadla podezíravost. Co když byla Můra dávná nepřítelkyně klanu a když se od Krkavčí Lovec dozvěděl její jméno, rozhodl se ji jít zabít? Najednou by jeho a přítomnost Beznaděje dávala větší smysl.

Krkavčí rychle přemýšlela. Bylo to možné? Lovec nevypadal, že by měl v plánu její matce ublížit, ale co ona věděla? A Beznaděj rozhodně vypadala vztekle, že se tady s nimi musí zdržovat.
A Kůra taky vypadala hodně nervózně. Jakoby se bála.

Krkavčí zaváhala. Nemůže přivést možné nepřátele do doupěte její matky.
Pohled jí padl přes okraj propasti, kolem které právě procházeli, zatímco sestupovali dolů. Tady už to znala.
Dokázala by Lovce a Beznaděj shodit dolů? Lovec byl o dost větší než ona, ale na druhou stranu, kameny tady byly pokryté sněhem a ledem a bylo znát, že ani jeden z nich není zvyklý se na takovém povrchu pohybovat. Kdyby využila moment překvapení... Byla si skoro jistá, že by se jí podařilo shodit Lovce dolů. A hned po něm Beznaděj. Ta kočka nevypadala moc silně a i když Krkavčí neměla moc zkušeností s bojem, shodit by ji snad dokázala, no ne?
Kůru by nechala žít, aby jí šla pomoct vyléčit její matku a...

Sakra, vážně právě teď přemýšlela nad zabitím dvou koček? Koček, které se jí možná jen snažily pomoct?
Vzpomněla si na tu událost s ptáčkem, jak byla její matka vyděšená, když mu ubližovala.
Potřásla hlavou. Potřebovala zjistit, jestli jsou ty kočky opravdu na její straně, nebo ne.

,,Znáte mou matku?" Zeptala se bez jakéhokoliv skrývání a v duchu se připravila strčit do Lovce, aby ho shodila do propasti.

Tmavý kocour na ni pomalu upřel pohled, zatímco si Beznaděj odfrkla.
,,Jak tě to napadlo?" Zeptal se Lovec nečitelně.
Krkavčí si všimla, že pach strachu sálající z Kůry je najednou o dost silnější.

,,Rozhodli jste se mně a mé matce pomoct až poté, co jste uslyšeli její jméno. A Beznaděj vypadala, že ji zná," vysvětlila. ,,Takže. Znáte?"

Lovec nějakou dobu mlčel. ,,Ano. Známe," odpověděl. ,,Tvoje matka byla kdysi válečnicí Bezhvězdného klanu."
Krkavčí si to myslela, ale slyšet to takhle nahlas bylo něco jiného.

,,Chcete jí ublížit?" Zeptala se dále. Nevěděla, jaká je šance, že jí na to odpoví pravdivě, ale mohla aspoň zkusit poznat, jestli lžou, nebo ne.

,,Proč bych to dělal?" Zajímal se Lovec skepticky. Ale z nějakého důvodu měla pocit, jako kdyby na něj udělala dojem. ,,Proti tvé matce nic nemám, Krkavčí. Právě naopak."

Právě naopak? Krkavčí si Lovce znovu, podrobně prohlédla. Jeho oranžové oči a černošedé zbarvení srsti.
Byl jí podobný.
Taky, Lovec se jí ptal na rodinu.

,,Proč odešla z klanu?" Chtěla vědět.
Lovec odvrátil pohled a zadíval se jinam. ,,Nevím," odpověděl. ,,A věř mi, že mě to zajímá také."

,,Hm," zabručela Krkavčí. Nebylo to to, co chtěla slyšet, ale... Stačilo to, aby se rozhodla, že je do té propasti neshodí.

Pokračovali dál mlčky, nyní vedla převážně Krkavčí, protože se zde vyznala a znala nejkratší a nejbezpečnější cesty. I přesto, že se postupovali poměrně rychle, celá cesta trvala strašně dlouho. A čím déle času strávili pryč...

Krkavčí se bála. Popoháněla ostatní, zrychlovala a snažila se upřednostnit rychlejší cesty před bezpečnějšími, jen aby se dostali k matce co nejdřív.
A pak najednou zahlédla před sebou skálu, jejímž otvorem protékala ven řeka.

,,Už jsme tady!" Vyhrkla s úlevou a rozběhla se po zasněžených kamenech směrem ke svému domovu. Navedla ostatní kočky k velké hromadě balvanů opřené o jednu ze skal, po které ona a její matka vždycky vyskákaly, aby se dostaly zpátky do jejich údolí a jejich jeskyně. Rychle na ně vyskočila, úplně ignorovala jak jí na ledě a sněhu kloužou tlapky a vyšplhala na skálu. ,,Pojďte!" Popoháněla kočky za sebou a sama rychle seskočila ze skály a hnala se přes zasněžené údolí k jeskyni, kde nechala svou matku.

,,Mami!" Vykřikla. ,,Už jsem tady! Vedu pomoc!"

Málem uklouzla na sněhu, když ostře zabočila a vletěla do jeskyně jako blesk. Její matka pořád ležela na stejném místě, jako když ji opouštěla. Myš zůstala nesnězená. Určitě se jí přitížilo.

,,Jsem tady!" Vyhrkla udýchaně a vrhla se k ní, zabořila čumáček do jejího kožíšku, aby ji probudila.

A prudce sebou trhla, když si uvědomila, jak je její matka studená.

Svým způsobem ledovější než ta řeka.

Takže, myslím, že tohle bylo jasné XD
Mimochodem, vidíte předchozí kapitoly? XD Watt zas dělá bordel XDD