„Děje se něco?“ tichým hlasem mu položila otázku, když hodnou chvíli nic neříkal.

„Nechci přestat.“ zašeptal poněkud sklíčeně.

„Tak to nedělejte.“

„Myslím, že to je v rozporu s vaším přesvědčením to ukončit.“

„Nemyslela jsem ukončení všeho, u všech bohů, jen... Nechci ničit něčí vztah, chápete?“

„Přesto jeden ničíte, Hermiono.“

„Ne, takhle to bude nejlepší, ničí vztah tak nezničím.“

„Ničíte náš vztah.“

„Vždyť žádný nemáme, pane.“ zoufale na něj pohlédla.

„Ale měli jsme.“

„Ani si to nepamatujete.“

„Tak mi pomoz si vzpomenout!“

„Jak? Já vaše vzpomínky nemám! Nevládnu mocí vám vrátit něco, co mi nepatří! Nemůžu vám ukázat své vzpomínky, aniž bych ovlivnila vaše pocity. Neznám jediný možný spouštěcí moment, který by vám pomohl. Je mi líto.“

Poodstoupila od něj, posbírala klacky na zemi a vydala se na louku za jejich kolegy. Severus ji se zpožděním následoval. Nebyl z toho moc moudrý, jistěže si uvědomil, že jednal velmi unáhleně, když se tak zoufale snažil nepřipustit si jakýkoliv možný bližší vztah s touto pozoruhodnou ženou. Dovolil si ji více poznat a pochopil. Pochopil, jak lehké je pustit ji blíže do svého života. Věděl to. Už dříve přinejmenším tušil, že jeho pocity ohledně členky zlatého tria nejsou zcela běžné a standardní. Nikdy však ani nedoufal, že by ona mohla chtít jeho. Svým zvláštním způsobem jí dával možnost najít si lepší drahou polovičku.

Cesta zpět do toho... Hotelu?... Proběhla velmi zvláštně. Hermiona zůstávala v blízkosti Minervy, protože se s ní potřebovala na něčem domluvit a taky jí to bylo přikázáno jako nějakému malému spratkovi. Celá zastávka na louce se nesla v duchu obrovského přestavení pro zbývající členy profesorského sboru. Rozčilená Minerva ty čtyři sjela jak malé čivavy, načež ji nebylo dovoleno svůj důležitý proslov dokončit, protože Filius kopl do Hermiony, Severus mu dal pěstí, Hoochová chtěla utéct z dosahu do lesa, ale Hermiona jí podkopla nohy, takže se zřítila na Minervu, která doposud stála před nimi. Inu, komedie.

Severus nepřekážel, ostatně se loudal za celou touto směšnou výpravou a ztracen ve svých myšlenkách nezúčastněně prohlížel své okolí. Přemítal nad onou událostí.

Aniž by si uvědomil kdy, najednou stál před svým dočasným bydlením, což ho přimělo k návratu do reality a spěšně vešel dovnitř, neboť se začínalo stmívat a mírně se ochladilo. On byl sice oblečený dobře, ale nevyhnul se soubojům s lesním porostem. Doufal tedy, že jeho už-asi-ne-tajná láska nebude v koupelně, neboť tohle chtělo relaxační koupel. Bez zaklepání vešel do pokoje, proč by taky? Je to i jeho pokoj.

Ovšem pohled na ženu, jež se v pokoji nacházela, mu vzal dech. Stála před menším zrcadlem, které viselo na zdi, a snažila se nastavit tak, aby lépe viděla na svůj obličej.

„Už jsem se začínala obávat, že zůstanete stát venku až do konce týdne.“

„To bych nejspíš o mnoho přišel, jak vidím.“

Tiše se usadil do křesla, z něhož měl dobrý výhled na jev před sebou. Jeho spoluobyvatelka těchto prostor měla na sobě přiléhavé červené šaty, dlouhé do půlky stehen. Její pozadí se v šatech příjemně vyjímalo. Pravda, i Hermionino poprsí o sobě dávalo vědět a to výraznějším výstřihem.

Sakra! Příliš pozdě si uvědomil, co se s jeho tělem začalo dít. Přitáhl si jeden polštářek, který ležel na druhém křesle a spěšně ho přiložil na oblast svého rozkroku. Velmi opatrně. Nemohl si dovolit dát cokoliv najevo. Nehodlal nic pokazit, což by tohle jistě pokazilo. Nerozuměl tomu, co se s ním děje. Nejspíš tomu nerozuměl nikdo. Ani Hermiona, která se naštěstí stále věnovala svému odrazu v zrcadle. Potřeboval okamžitě začít myslet na něco ohavného, doufal, že to pomůže. Ať se snažil, jak se snažil, nedařilo se mu znechutit sebe i své tělo natolik, aby mohl normálně uvažovat. Mozkem. Dokonce si zkoušel představit Minervu, jak si tam-

„Jste v pořádku, pane?“ otázala se Hermiona, když k němu zabloudila pohledem.

„A-ano, jistě.“ zachraptěl tiše. Utnul své úvahy o co nejhrozivějších věcech.

„Za kým jdete? Smím-li se ptát.“

Hermiona se lehce usmála. Pohled ji mírně sklouzl ke spojeným dlaním jejího bývalého partnera, načež s mírným odkašláním odpověděla.
„Za Dracem a Harrym.“

„Nechci ani pomýšlet, co s nimi hodláte provádět.“

Tohle nyní opravdu nepotřeboval, už jen ta představa! Vskutku, představa mu způsobovala ještě větší obtíže, než si myslel. K jeho údivu se Hermiona krátce zasmála.

„Nemusíte mít obavy, nic nekalého se nechystá.“

„Vzhledem k volbě vašeho oblečení se nemůžete divit mému dojmu.“

„Je něco špatného na snaze vypadat lépe?“

„To samozřejmě ne, ale já potkat vás takhle někde v baru nebo restauraci... Nespala byste u sebe.“

Odpovědí na jeho prohlášení byl opět její smích, přišla k němu blíže, násilím mu uzmula polštářek a obkročmo se usadila zhruba v místech, kde před pár vteřinami spočíval onen polštářek. Přičemž se jí samozřejmě vyhrnuly šaty. Severus se znatelně napnul a ze všech sil se snažil udržet si nic neříkající výraz, přestože moc dobře cítil, že Hermiona moc dobře ví, oč tu kráčí. Prozradilo mu to především jeho přirození, ale také jemný potěšený úsměv na tváři té překrásné ženy. Ruce spojila za jeho zátylkem a nechala ho instinktivně položit ty jeho na její boky.

„Naštěstí pro nás, ani jeden nespíme u sebe.“ zašeptala s pohledem upřeným do jeho očí. Severusovi se rázem zvýšil srdeční tep a hůř se mu dýchalo.
„Takže až přijdu a vy budete mít stále stejné úmysly,“ lehce pohnula spodní části těla proti té jeho.
„Můžeme je i uskutečnit.“

„Proč ne hned teď?“

„Protože poněkud nestíhám a nechci, abyste se unáhlil.“

Severus temně zavrčel a když se Hermiona chtěla odtáhnout a co nejopatrněji vstát, si ji hrubě přitáhl a co nejrychleji ji políbil. Nemohl čekat až se vrátí. Potřeboval ji. Hned teď. A tady. Když chtěl nahmatat zapínání těch zatraceně překážejících šatů, s hrůzou zjistil, že žádné není. Nebo by i bylo, kdyby se Hermiona prudce nezvedla, jelikož dostala šanci ústupu.

„Přijdu brzy.“ řekla, spěšně zkontrolovala svůj vzhled, upravila si šaty a odešla...