„Aha, tak to bys měl být s ní, ne? Určitě ocení tvou přítomnost a podporu." zašeptala a snažila se ho přimět k tomu, aby ji pustil a oni se mohli posbírat ze země a mluvit jako dva normální lidé.

„Myslím, že to zvládne sama. Je vlastně dost samo-"

„A ty ses asi praštil do hlavy, ne? Sice jsem s tebou chtěla mluvit úplně o něčem jiném a rozhodně bych tě k ní dobrovolně po tom, co mi došlo, neposlala. Ale zatraceně, okamžitě se sbal a běž za ní."

„Fajn, ale ty půjdeš se mnou!" zasyčel a oba je postavil na nohy, držel ji pevně za zápěstí.

„Asi ses praštil víc, než je na první pohled zjevné. S Jean se moc nemusíme, nepotřebuje tam mě, ale tebe!"

„Ano, ale jak jsem řekl, ty jdeš se mnou. Jednak mi můžeš říct, co ti došlo tak závratného. A také se mnou musí jít nějaký doprovod ze školy. Kvůli podmínky."

„Zajímavé, podmínku si pamatuješ, ale mě ne. Zvláštní, viď?"

„Chceš tím říct něco konkrétního?"

„To je fuk. Hlavně už pojď. Žádná žena by neměla být sama v tomhle okamžiku. Zvlášť ne, když máš být otcem."

Severus s menším sebezapřením následoval Hermionina příkladu a poslušně k ní přišel blíže, aby se mohli přemístit. Tak nějak doufal, že tohle nebude muset absolvovat, že se z přítomnosti u porodu nějak vykroutí. Co slyšel napovídalo, že to není zrovna něco pro muže příjemného. Jistě, to ani pro ženy. Ale on skutečně nechtěl přijít o iluzi, že je neohrožený. Je totiž dost pravděpodobné, že ze všech těch nervů zkrátka omdlí a bude konec s jeho pověstí. To on nechtěl. Zvlášť, když bude mít u sebe tuhle ženskou, která ho divným způsobem přitahovala. Bude v pasti. Na jedné straně žena, která mu porodí dítě a na té druhé žena, která ho zatraceně moc přitahuje a asi nejen sexuálně. Jak se v téhle situaci zatraceně mohl ocitnout? ON! Ženám odpudivý, chladný netopýr. Již nyní pociťoval první příznaky toho, že je mu nezvykle slabo. Jestli to tak půjde dál, může si u Munga rovnou zamluvit jedno lůžko. Nebo raději celý pokoj, protože se nehodlá s někým cizím dělit. Byl přehnaně majetnický? Možná! Ale do svého soukromí nikoho pouštět nehodlá, už ne. Kdoví, kam by ho osud zase poslal, kdyby si nedejmerline připustil další ženu blíže k tělu. Taková třetí strana by byla jistě neúnosná.

Během toho, co se Severus mračil více, než je zvykem, si ho Hermiona prohlížela s mírnou vráskou mezi obočím. Chtěla mu to všechno říct, ale co když potom to dítě bude bez otce? Co když pravdu Severus neunese? Očividně nad něčím právě přemýšlí, docela se obávala toho, co se mu honí hlavou. Pravděpodobně starosti ohledně Jean a dítěte. Neměla by mu to tedy říkat. Bolí to. Ale jejich osudy se zjevně propletly, ale nespojily. 

„Můžeme?" zeptala se hlasem, v němž se snažila, aby zněl jaksi bezemočně. 

Severus si toho všiml, ale pro své vlastní dobro pouze přikývl a podal jí ruku. Tak nějak samovolně propletl jejich prsty a společně se přemístili. 

Objevili se před obrovskou bílou budovou. Hermiona se proti své vůli mírně zatřásla a o trošičku pevněji sevřela Severusovu dlaň. Zdálo se však, že to nijak nezaregistroval. Lehce ji vedl dovnitř. Zatím to vypadalo, že to snáší mnohem lépe Severus, než Hermiona, která s tím vlastně nemá absolutně nic společného. 

„Počkám tady, ano?" ozvala se, jakmile jí došlo, že míří rovnou na pokoj.

Severus se na ni podíval téměř prosebným pohledem.

„Pojď se mnou, prosím." 

Stále ji držel za ruku. A neměl v úmyslu ji pustit, minimálně ne dokud nevejde do pokoje, kde Jean leží. Nechtěl tam jít sám, i když věděl, že to nebude působit zrovna vhodně. Ale vlastně ani Hermioně nelhal, skutečně musel mít doprovod, sice s ním nemusela nutně všude, ale takový detail vědět nemusí, stejně tak Jean. Měl však pocit, že v příštích několika chvílích, možná hodinách, se stane něco velkého. Možná to byl jen stres z toho, že patrně bude mít prvního potomka...

„Severusi, já si skutečně nemyslím, že je to zcela vhodné."

„To je jedno, já tě chci mít poblíž."

„Vždyť se s Jean nesnášíme, rozhodně jí nebude má přítomnost příjemná a mohlo by to zkomplikovat její porod." její hlas zněl prosebně, ale Severus se zdál být neoblomný.

Pevněji sevřel její ruku v náznaku podpory a rozhodným krokem se vydal k jedněm z mnoha bílým dveřím. Cítil Hermionin nesouhlas, ale to bylo všechno, mlčela. Bylo to zvláštní. Co věděl, Hermiona nikdy nemlčela. Ale co on mohl vědět? Vždyť podle ní zapomněl tolik událostí, že by se nedivil, kdyby zapomněl i tohle. Bez ohlédnutí na svůj doprovod zaklepal a po pár vteřinách vešel i s Hermionou, která se na poslední chvíli snažila vykroutil jeho stisku.

„Jean?" promluvil tiše k ženě se zrzavými vlasy. 

Byla zpocená a hluboce oddechovala. Asi to celé začne velmi brzy. Podívala se na něj a ihned na to za něj, kde u dveří postávala Severusova bývalá snoubenka. Lehce nelibostí nakrčila nos, ale na víc se nezmohla, neboť měla pocit, jakoby celým jejím tělem projela šílená křeč, v tuto chvíli si myslela, že je to snad horší, než cruciatus, ale jistá si nebyla. Severus se k ní nejistě přiblížil a lehce ji pohladil po tváři. Netušil, co by měl teď dělat. Nebýt Hermiony, tak by si právě v klidu seděl na hotelu se sklenkou něčeho v ruce. Zjevně nebyl dítětem štěstěny. Ale to on věděl už dávno, jen v koutu duše stále doufal, že ho Jean pošle pryč. Nic takového se však nestalo, neb v ten moment, kdy se nadechovala ke slovu, vběhli do pokoje chlápci v bílých pláštích. Cosi na sebe štěkli a už si to s Jean jeli kamsi do pryč. Potom do pokoje dochvátal další oplášťovaný a vyzval Severuse, ale i Hermionu, aby ho následovali. 

Severus byl zmaten, ale při pohledu na bledou Hermionu mu jaksi svitlo. Rázem zbledl také, na tohle rozhodně nebyl připraven. Nehodlal být u všeho toho... vypuzování. Ano, měl by být nadšený, ale nějak to nedokázal. Nedokázal být ani oporou pro svou snoubenku. Měl pocit, jakoby jeho končetiny byly buď z betonu, nebo z rosolu. Na tom nesejde, zkrátka nebyl chůze schopný. Proto se zarazil hned na začátku vstupu té podivně vyhlížející místnosti, která byla nejspíš jako porodní sál nebo tak něco. S jistotou věděl, že má za zády Hermionu a byl jí momentálně nesmírně vděčný, protože se k ní více přiblížil a téměř opřel. Bylo mu slabo. A nějak nechtěl skončil v bezvědomí. Hermiona ho podpírala jak se dalo, přesto jí taky nebylo zrovna nejlépe. Ať je to jak chce, rozhodně nechtěla být u zrodu dítěte, které patří Severusovi a jí ne. Kdyby bylo jejich společné, tak možná. 

Stáli tam snad více jak hodinu. Možná celý den. Nedokázali odhadnout, jak dlouho, jen věděli, že je už zatraceně bolí nohy. Konečně se místností rozezněl dětský nářek. Severus se snažil působit naprosto vyrovnaně, přece jen, stále dbal na svou pověst i v místech, kde ho patrně nikdo nezná. Rozhodně ne na porodním a novorozeneckém oddělení. Když však s Hermionou spatřili ono maličké, neuniklo jim šokované...

„COŽE?!"