Uběhly přesně dva měsíce od celého rozuzlení záhad, které byly jim oběma přichystány. Začátek nového školního roku byl v plném proudu, Hermiona nakonec nepodala výpověď, jak původně plánovala. Věděla, že není v bezpečí, ale kde je víc bezpečno, než právě v Bradavicích? Severus to věděl také a byl náležitě opatrný. Možná až příliš, sledoval, co jí, co pije, byť jídlo a nápoje mají na starost výhradně domácí skřítkové. Pozoroval, kam chodí. Vždycky ji pronásledoval jako stín. Tak moc, že ho nenapadlo dávat pozor i na sebe...

Zrovna se procházel po trávníku poblíž Černého jezera, shodou okolností s Hermionou. Studenti je dávno nechali být a tak se nemuseli skrývat. Sice si ze začátku jejich znovuobnovení vztahu museli dávat zatraceně velký pozor. Studenti je neustále pozorovali a oni si museli od Harryho vyžádat Pobertův plánek, kvůli tajným chodbám a samozřejmě jejich informovanosti o výskytu studentů. Harry uznal, že jemu je plánek prozatím skutečně k ničemu, dostane ho až Albus, jakmile nastoupí do třetího ročníku. Možná by ho ale raději přenechal Jamesovi, přece jen je starší. Nemohl  se rozhodnout, kdo bude lepším majitelem. Jeho starosti však vynahradil Draco, který přislíbil, že mu s rozhodováním pomůže a v náznaku žertu navrhl i svého syna Scorpiuse. Oba dva, jak Harry, tak Draco, přijali Hermioninu volbu o dost lépe, než třeba taková Ginny. Všichni si zažili, jak Hermiona trpěla, když ji Severus ubližoval, byť nevědomky.

 Ginevra si to nechtěla nechat vysvětlit. Možná za to mohl i fakt, že byla stále psychicky v nepohodě s Harryho orientací. I když se ze všech sil snažila, aby působila vyrovnaně a nakonec by se tahle lež stala pravdou, jak už to tak bývá. Ale nedařilo se to. Navíc, viděla, jak jeho oči září při pohledu na Malfoye. Byla za něj upřímně šťastná, ale stále to nedokázala přijmout tak, jak by potřebovala, aby se mohla posunout dál. Dokonce si sjednala schůzku s Dracovou ženou, která ji osvětlila, že to tušila, že je Draco gay. A taky to, že je vlastně ráda, že našel štěstí, byť zrovna u Pottera. Jejich vztah byl domluvený takřka ihned po jejich narození, takže k sobě neměli nijak zvlášť blízko. 

Takže ani Astorie jí nijak nepomohla. Možná by mohla vyhledat nějakého mudlovského psychologa, určitě se tohle už někomu muselo stát. Při pohledu na ty dva spolu viděla, že jsou oba šťastní a to ji drželo nad vodou, taky děti a Hermiona. Hermiona jí byla obrovskou oporou a ona se jí takto odvděčila. Měla by se za sebe stydět. Musí se jí i Snapeovi omluvit. Rozhodla se. Vydá se do Bradavic, snad jí Minerva nevyžene. Jelikož věděla, kde ty dva hledat, neboť jí Hermiona pár chvil před tím poslala krbem zprávu- ano, sovy se využívaly většinou jen pro úřední korespondenci nebo objednávky, dopisy přátelům chodily většinou krbem, je to rychlejší. Moc kouzelníků o tomto způsobu komunikace neví, takže výhoda. Už je měla na dohled, když se u nich objevila žena, ne, nebyla to Jean, jak by předpokládala. Zjistila, že ta ženská je vlastně docela fajn a rozumí si. Ale tohle Jean nebyla, přesto jí byla až příliš povědomá. Popadla ty dva a přemístila se. V ten moment se jí z tváře odhrnuly vlasy a ona ji viděla. Merline! 

Myšlenky se předháněly jedna přes druhou, začínaly se spojovat a Ginny si pomaličku dávala dvě a dvě dohromady. Vytřeštila oči a hnala si to do hradu. Musela okamžitě informovat Minervu a asi i Draca s Harrym. Minerva je to menší zlo, doufá, že kluky informuje právě paní ředitelka. Neobtěžovala se ani s klepáním, vtrhla do ředitelny jako naštvaný drak a díky tomu, že hraje famrfpál na světové úrovni, nebyla nijak zvlášť zadýchaná. A asi by měli dát vědět i Jean, jestli jsou pryč oni, je dost možné, že bude další.

„Paní ředitelko, musíte mi pomoct, nebo spíš Hermioně a Snapeovi."

Minerva se na ni jen starostlivě dívala, potom pohledem zavadila o obraz Albuse, který pohledem propaloval bývalou paní Potterovou. 

„Co se stalo?" zeptala se hlava Bradavic s mírným strachem. Jestliže i Albus byl viditelně překvapen, neznačí to nic dobrého.

„Byli uneseni."

***

„O čem to tu mluvíš?! Já ti nikoho nepřebrala, měj rozum!" zvýšila hlas Hermiona, která začínala v tmavém sklepení ztrácet trpělivost. 

„To ona ale nemá, Hermiono." ozval se Severus. Nebylo pochyb, že je podrážděný.

„Ale no tak, Snapee. Snad nejste uražený, že jsem vám zkazila žádost o ruku." zasmála se povýšeně nám stále neznámá osoba.

„Je to pravda?" zašeptala tiše brunetka směrem ke svému partnerovi, který jen souhlasně zamručel.

„Jak romantické. Smůla, že se toho ani jeden z vás nedočká." ten přeslazený hlas by zkazil snad všechny zuby na planetě. 

„Tohle je jen trest, Hermiono. Musíš pykat za to, o co jsi mě připravila! Přebrala jsi mi ho! Mého Rona! Slyšíš?! Mého!" 

„Kdybych ti ho přebrala, tak bych s ním snad byla, ne?! Myslím, že pláčeš špatné osobě, Levandule."

„Ne, vzala jsi mi ho! A teď se budeš dívat na to, jak ti já beru Snapea." 

Severus vytřeštil oči a znechuceně se zašklebil, když mu Levandule začala rozepínat kalhoty. K jeho nelibosti, byl jak on, tak Hermiona, svázaný. A dokonce mu vzala i hlas. Potvora. Nehodlá se však podřizovat nějaké nadržené krávě. Když si na něj obkročmo sedla a chystala se ho políbit, vší silou udeřil hlavou do té její. Nic jiného ho v tu chvíli nenapadlo. Při pádu z jeho klína se praštila ještě hlavou o zem, takže naštěstí pro něj a Hermionu, upadla do bezvědomí. Sice nemohl mluvit nahlas, ale alespoň pomocí nitrozpytu se snažil uklidnit svou, jak doufal, budoucí ženu. Netušil, jak dlouho už tady byli, ale pevně doufal, že už je někdo postrádá a s trochou štěstí je začnou hledat. Byli ale někde poblíž vody, cítil to. A taky slyšel skrz malé okénko, které se ve sklepě nacházelo. Měl by být nejspíš otřesený, vždyť se ho ta ženská pokoušela znásilnit, ale nějak mu to asi nedocházelo. Nebo nebyl důvod. Od takové primitivně smýšlející si nenechá nic líbit. Jistě, může ho zabít a pak asi souloži nezabrání, ale čím víc to zvládne oddalovat, tím lépe pro Hermionu. Rozhodně by nechtěl, aby musela sledovat něco takového. Mnohem více se bál, že bude chtít Hermionu proklít znovu. Doteď zcela nepochopil, proč Levandule udělala, ale pomalu to začínal tušit. Vysvětlovalo by to mimo jiné i to, proč Hermiona tak dlouho nesnesla jeho dotek, když byl myšlen trochu intimněji. Kletba zjevně působila jako pojistka, že se Hermiona k Severusovi nevrátí, protože toho nebude schopná. Přes tu bolest by se nedostala, kdyby byla kletba seslaná pořádně. 

S podrážděným pohledem sledoval, že žena na zemi se začíná hýbat. Zjevně přichází k sobě. Bude muset něco vymyslet. A to zatraceně rychle. V jeho mysli však nebylo nic. Jen potřeba Hermionu chránit před vším nepříjemným. 

„Ty bastarde!" zasyčela Levandule.

Severus jí věnoval pohrdavý pohled, který téměř říkal: A něco nového bys nenašla?

Levandule mu vrazila facku, načež se Severus ušklíbl a vyčkával, co to s ní udělá. Viděl v jejích očích nejistotu. Ano, tak je to správně, musí si myslet, že má Severus navrch. Když bude nejistá, udělá chybu.

A k jeho štěstí ji udělala, k pocitu bezpečí nahmatala svou hůlku, byl to neznatelný pohyb, ale Severusovi neunikl. Tahle informace se jim může hodit. Severus sice pochyboval, že se mu podaří udělat totéž znovu, ale stále doufal, že jí dostane do bezvědomí. I kdyby měl duši vypustit. Ta žena se mu hnusila, nemohla se tedy divit, když nepřicházela žádná reakce na její doteky. Severus vyčkával na vhodnou chvíli. Naštěstí pro něj nebyly provazy u jeho kotníků příliš pevně uvázany a on mohl ve správný okamžik vymrštit koleno proti její bradě. Levandule se ho totiž snažila všelijak přimět k erekci. Nějak jí ještě nedošlo, že tudy cesta nepovede. Severusovo srdce poskočilo, když zjistil, že žena se opět nachází na zemi, sice měla patrně zlomenou čelist a viditelně krvácela, ale to ho příliš nezajímalo. Začal trhanými pohyby poskakovat s židlí, aby se dostal k místu, kde Levandule schovávala hůlku. Hermiona na něj mluvila, nechápala, co vyvádí. Problém byl, že aby se k její hůlce dostal, musí tam dosáhnout dlaní. Kdyby mohl, podrážděně by zavrčel. S malým povzdechnutím se převážil na bok, bolest v rameni se ozvala takřka okamžitě. Raději však jeho rameno, než obličej s jeho abnormálně velikým nosem. 

S vypětím většiny svých sil se zmocnil hůlky Levandule Brownové, která se zjevně neměla k probuzení, což bylo jen a jen dobře. Doufal, že hůlka bude poslušná. Přece jen od takové čarodějky, by snad neměla mít sílu vzdorovat, ne? Jeho první máchnutí hůlkou bylo spíše zkušební, když se však provazy na jeho kotníku uvolnily, neváhal ani chviličku a vysvobodil nejdříve Hermionu. Přetrhal všechny provazy, které je drželi v nehybnosti, vrátil si hlas a následně svázal Levanduli. Přešel k Hermioně a sevřel ji úlevně v náručí, nedokázal si představit, jak by to celé dopadlo, kdyby to byl někdo chytřejší, než právě Levandule. 

„Neublížila ti moc?" zašeptala Hermiona potichu do jeho hrudi, jako by nevěřila, že to zvládli.

„Jsem v pořádku, Hermiono. Půjdeme odsud, ano?" 

V ten moment se ozvala rána. Do sklepa vběhli bystrozoři spolu s Ginny, Minervou, Harrym, Dracem a dokonce i s Jean.

 Všechno nabralo rychlý spád a Severus s Hermionou po pár dnech zjistili, že jsou konečně pány svých životů. Ginny se Hermioně náležitě omluvila, stejně tak Severusovi. Oba ji chápali a dokonce jí i pomohli přijmout Harryho nový život. Nakonec se začala více stýkat s Theodorem Nottem, kterého si po pár letech i vzala. Jean byla Hermioně skvělou přítelkyní, byť by to před časem ani jedna z nich nikdy neřekla. Jeanin syn Jace byl doslova k sežrání. Bylo to tulivé zlatíčko. Harry s Dracem se dohodli, že Pobertův plánek bude u jejich nové spojenkyně kdykoliv k dispozici pro jejich děti. Tou spojenkyní nebyl nikdo jiný, než právě Jean, která v Prasinkách začala provozovat knihkupectví. K tomu jí dopomohl Severus, který dodržel, co slíbil a zajistil jak Jean, tak Jaceovi relativně dobrý rozpočet. Levandule byla poslána do Azkabanu, kde ji několikrát navštívil Ronald, který byl její osobou přímo znechucený. Kdyby tohle neprovedla, klidně by s ní i byl, ale tohle fakt ne. Sice on s ní Hermionu kdysi podváděl, ale tohle si rozhodně nezasloužila. Hermiona samozřejmě, Lev si svůj osud zasloužila.