Tenhle kousek jsem slíbila už hrozně, hrozně dávno a do tohohle téma se zkrátka hodilo! Doufám tedy, že Percy je považován za opomíjenou postavu :)) A doufám, že vám nevadí, že v téhle sbírce tak moc vycházím z Žít, ale prostě... víte jak... #žítjekánon :D 

***

„Další," zabručel trochu znuděně zrzek za přepážkou.

Obvykle mu nevadil ani sebedelší pobyt v práci, ale to se týkalo pouze dní, které trávil za svým pracovním stolem. Tam mohl sepisovat návrhy na zlepšení a věnovat se opravdu užitečným věcem. Třeba novému zákonu na kotlíkové dotace, nebo vyhlášce o zelenější Příčné ulici. Neměl rád práci s klienty. Dokázali být tak příšerně otravní, že by se mnohdy radši nechal zavřít do jedné místnosti s Protivou, jen aby tady nemusel trávit celý dlouhý den.

S hlubokým povzdechem si posunul brýle po nose výš. Neustále mu klouzaly dolů. Možná by se na ně dalo použít nějaké přilnavé kouzlo, které by je udrželo na místě celou směnu. Rozhodl se, že hned, jakmile dneska skončí v práci, projde doma staré učebnice ze školy. V poznámkách z Kratiknotových hodin jistě najde nějakou vychytávku, která mu s tím pomůže.

„Dobrrý den," promluvila další klientka odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci, na kterou přišla řada.

Její francouzský přízvuk ho zaujal natolik, že dokonce zvedl hlavu a se zájmem se na ni zadíval. Už po hlase mu byla povědomá, ale poznal ji teprve tehdy, když si ji pořádně prohlédl.

Byla to žena jeho nejstaršího bratra. Naposled ji viděl na svatbě, ještě před začátkem války, což už bylo několik let zpátky. Od té doby se jejich cesty nezkřížily. Ministerstvo mu totiž nabídlo místo na zahraniční ambasádě ve Švýcarsku, kde se staral o dobré mezinárodní vztahy. Byla to důležitá funkce a on z ní neodešel ani v době, kdy Británií otřásala Druhá kouzelnická válka. V hloubi duše věděl, že měl. Měl tam být a pomáhat rodině, ale on nikdy nebyl hrdina. Od toho tu byli jiní, včetně jeho bratra Billa, který při ní málem přišel o život.

„Fleur," vyhrkl překvapeně. „Jsi to vážně ty?"

Chvíli si ho měřila pohledem, než se jí v očích mihlo poznání a na rtech se okamžitě objevil široký úsměv. „Perrcy! Netušila jsem, še tu prracuješ."

„Vrátil jsem se ze Švýcarska asi před měsícem," usmál se a znovu si posunul si brýle výš po nose. „Rád tě vidím! Co tě sem přivádí?"

„Potršebuji změnu v dokladech," osvětlila a podala mu vyplněné formuláře, které si pečlivě přichystala předem. „Nebudu mít teď prroblém, kdyš bych chtěla dál šít v Anglii?"

Percy naučeným pohybem proletěl všechny dokumenty, které mu jeho švagrová podala. Byla to pro něj rutina, ale tentokrát se na jednom z papírů zarazil a na další už se nepodíval. Překvapeně zamrkal. Pak zvedl pohled zpátky na Fleur a chvíli si ji prohlížel, jako kdyby ji snad viděl poprvé v životě.

„Vy jste se s Billem rozvedli? Proč? Teda – chci říct – co se stalo? Kdy?"

„Dlouhá historrie, Perrcy," pousmála se. „Srrdce ho táhlo jinam. Brrzy z něj bude dokonce tatínek."

„Asi bych se měl o svoje sourozence trochu víc zajímat," poznamenal si sám pro sebe s povzdechem. „A ty jsi v pořádku? Zvládáš to?"

„Co kdybyste si tam u přepážky pospíšili?!" zahalekal jeden z kouzelníků, stojící v řadě a netrpělivě vyčkávající, až na něj přijde řada. „Tohle není kavárna!"

„Spěch není dobrrý pro vašše srrdce, pane," obrátila se na něj Fleur a pohodila přitom dlouhými stříbřitými vlasy, až kouzelník zaraženě pootevřel ústa. „Prrosím o trrochu trrpělivosti."

„Ale jistě," vykoktal v odpovědi. „Můžete dostat kolik času chcete."

„Děkuji." Oslnivě se na něj usmála, načež se otočila zpět k Percymu. I jemu věnovala úsměv. Ten byl ale mnohem jemnější a upřímnější. „Jsem v poršádku, Perrcy. Nerrosešli jsme se ve slém. Moc mu to pršeju."

„To je dobře," usmál se zrzek. Upravil si brýle a umístil na formuláře několik razítek a podpisů. „S pobytem tady v Anglii nebudeš mít žádný problém, neměj strach. Kdyby cokoliv, ozvi se. Zařídím to."

„Jssi moc hodný. Váším si toho a děkuji." Sesbírala ze stolku všechny odložené dokumenty a přitiskla si je k hrudi, aby je snad náhodou neztratila. „Ráda jsem tě viděla, Perrcy. Pršeji ti pěkný den!"

Ladným krokem se vydala pryč od přepážky. Několik hlav z davu se za ní otočilo a doprovázelo ji pohledem, jako kdyby byli zhypnotizovaní, což nepochybně byli.

„Fleur!" vyhrkl z ničeho nic Percy a co nejvíc se vyklonil ze své kóje. Víla se zastavila a s tázavě pozvednutým obočím se na něj zadívala. „Nechceš – nezajdeme na kávu?"

„Moc ráda," odpověděla s úsměvem. „Poškám na tebe po prráci. Sejdeme se v átrriu."

Percymu při její odpovědi zčervenaly uši tak moc, že téměř splývaly s jeho ohnivými vlasy. Ztěžka dosedl zpátky na židli a pohled zaostřil na hodiny. Zbývalo ještě devadesát minut do konce směny. Zdálo se to jako věčnost, ale on dobře věděl, že to uteče jako nic.

„Teda pane, vy máte ale štěstí," poznamenal kouzelník, který celou tu dobu čekal ve frontě za Fleur. „Je okouzlující."

Zrzek lehce povytáhl koutky úst o něco výš v jemném úsměvu, ve kterém se skrývala spousta pocitů, které za nic na světě nedokázal rozplést. Tak jako tak se ale cítil skvěle. Naprosto úžasně.

„To ona je. Vždycky byla..."