Mé srdce bolí, v hrudi se svírá,
Neptej se proč, je v něm ta velká díra.
Nemysli si, že je to tvoje vina,
Ty jsi proti mě zatím neřekl křivého slova.

Není totiž vše jak se zdá,
Opravit ho, ale není vůle tvá.
Proč by taky měla,
Není to tvoje chyba.

A i kdyby byla,
Na tom nezáleží.
Je to moje chyba
A já zvládám jí stěží.

Má bezcitnost je jen fáma,
Naděje v ní je možná pravá.
Necítit bolest mi tak krásné připadá,
Utíkat před tím, ale není moje povaha.

Nad hlavou mi visí temný mrak,
Přátelé při mě budou vždycky stát.
A já se za ně jako drak,
Nepřestanu se nikdy rvát.

Mám jen poslední přání,
Abys tu stál s otevřenou dlaní.
Abych mohla být na chvíli tvá,
Než to místo dostane jiná.

Doteky, rty, emoce, slova
Jen jednou a pak nikdy znova.
Mít tě chvíli pro sebe,
Než mi vezmeš Naděje.

Ne, že bych znovu  nechtěla,
Jen má duše zraněná.
Víckrát by to neunesla,
Já bych pak na dno klesla.

Odkud není návratu,
Užívej si když jsem tu.
Má křídla jsou dávno zlomená,
Černá, chladná, slzy pokrytá pírka zvířená.

S tebou  naposledy vzlétnout,
Plně odevzdáná vedle tebe lehnout.
Pro vzpomínku kterou si uchovám,
Až nejhůř bude zpět si ji zavolám.

Tenhle naivní sen,
Nikdy nebude vyslyšen.
Přesto doufám den co den,
Ať se splní jednou jen.

Neměj mi to nikdy za zlé,
Naděje sem občas vlezlé.
Vše naprosto vážně myslím,
Třeba to pak někdy zkusím.