„Zatraceně už!" zakřičel do věcmi přeplněné místnosti a naštvaně začal kopat do skříně, která se mu postavila do cesty. Jelikož mu ale zřejmě nehodlala ustoupit z jeho smyšlené trasy, rozhodl se, že použije i horní končetiny.

Už tak měl dost zkažený život. Tak proč ho nezničit ještě víc, že?! Senilní stařec! Pošetilý! Co si vůbec o sobě myslel, dědek vrásčitý?! Že mu prostě jednoho dne mezi řečí laskavě sdělí, že ho má zabít? Idiot. Bezpáteřní idiot. Copak nepomyslel někdy na to, že by tím mohl pověřit někoho jiného? Vždyť má tolik svých strašlivě tajných lidí na temné straně a on udělá co? Zase to hodil na něj, aby byl za ještě horšího člověka! Díky Brumbále, fakt dík!

Konečně se skříň poroučela k zemi. Na podivné trosky. Pokračoval dál a narazil na zrcadlo. Zhnuseně se podíval na svůj odraz, než do něj agresivně praštil svou levou pěstí. Pokračoval v další demolici zrcadla.

A Potter? Ten prasák ho choval na smrt! Vážně? Zavázal svůj život, do své smrti, sloužit tomu ulhanému vousáči, jen proto, aby nakonec chlapec, který jako jediný přežil, zemřel?! Jistě, zemře i on. Stálo mu to za to? Pro ženu, která ho stejně nikdy nemilovala? Pojí je spolu jen dětství a dospívání, jak by v tom mohly být hlubší city, když se kolem ní točili Poberti? Vždycky byl jen odpad. Taky se s ním tak zacházelo.

Objevila se před ním zeď. To už ta stupidní komnata nemyslí vážně! Proč sem vůbec lezl?! Afektovaně vytáhl hůlku a zeď jednoduše bez námahy rozebral a rozhodil do všech stran. Potter je touhle dobou jistojistě mrtev a on místo toho, aby tohohle všeho nebyl svědkem, tady právě ničí všechno, co mu přijde do cesty. Je živ až příliš a mladý kluk musí trpět za chyby všech. Kvůli chlápka bez nosu nemá život. Nikdo z nich. Jediné pozitivum je, že se právě jeho znamení bolestivě chystalo zmizet. Takže to Potter přece jen dokázal. Voldemort je mrtev také.

Celý svět je proti němu! Nikdo s ním normálně nepromluví. Ani se nesnaží. Když už, tak stejně odsekne, protože to není upřímný rozhovor. Nikdo se, kromě Brumbála, nezeptal, jak se má nebo jak se cítí. Ale i to bylo jen, aby mu řekl další hrůznou činnost, jež měl vykonat. Povzdechl si. Kdo by taky měl jakýkoliv zájem o nějakého přerostlého netopýra s nulovou ukázkou emocí a věčným sarkasmem. Když k tomu přičte chladný hlas společně s jeho vzhledem. Vlastně se asi ani nediví. Vždycky byl takový podivín. Asi už chápal svého otce, který se raději málem upil k smrti. Jistě, dorazil ho on sám. Nemohl už strpět, jak neopodstatněně ubližoval jeho matce. Byl to prach sprostý vrah! Zabil vlastního otce! No a brzy taky Brumbála. Padl na kolena. Po chvíli klečení s hlavou skloněnou, se urychleně postavil a rychle nahodil svůj typický výraz, když uslyšel pomalé kroky. Otočil se a málem nahlas zaklel.

„Pane profesore, jste v pořádku?" otázala se ta vskutku zvláštní žena, poměrně inteligentní, poněkud zbytečně. Bylo mu jasné, že ho jeho studentka musela minimálně zahlédnout a vzhledem k troskám přes které musela zákonitě projít... Povzdechl si. Nemělo cenu se snažit to zakrýt.

„Ne. Ale to vy jistě víte, že ano?" zeptal se tichým hlasem. Snažil se, aby nezněl moc zlomeně, nebo přiškrceně.

„Já vím, že mi do toho nic není, ale-"

„Pak byste měla pro jednou potlačit vaši nebelvírskou povahu a nechat to být." skočil jí do řeči s náznakem varování. Mladá čarodějka jemně přikývla.

Opatrně se k němu přibližovala. Necouvl. Neměl náladu ji ani zastavit. Tak jako tak se stejně někde zastaví, i přes její kolejní odvahu. Jenže ona se nezastavovala. Začínal být maličko nesvůj, jelikož cítil, jak jeho obranný postoj a celkově osobní prostor trpí. Opouštěla ho jistota a vnější klid. Nehodlal však ustoupit. Byla přibližně třicet centimetrů od něj, když se konečně zastavila. Měla mírně zakloněnou hlavu, aby mu stále viděla do jeho černých očí. Musí to vydržet, určitě za chvilku odejde. Pomalu sklopila pohled trošku níže, takže se nemohl vpíjet do těch krásných oříškových očí. Nevěděl, co má dělat. Tak zůstal jen nečinně stát. Už už se chystal něco říct, když natáhla paže nahoru, přitáhla si ho k sobě a pevně ho objala. Překvapeně vydechl.

Nikdy by neřekl, že to bude takové. Nejistě své ruce lehce omotal kolem jejích zad a boků. Lehce sklonil hlavu a nos doslova ztratil v jejích hustých, kudrnatých vlasech. Vdechl tu jemnou levandulovou vůni. Pomalu se uvolnil a přitiskl se blíže k mladému tělu, plného energie. Nevěděl, jestli tam stojí vteřiny nebo minuty, ale bylo mu aspoň na chvíli dobře. Nechtěl ji pustit a odtáhnout se od ní, ale věděl, že musí. Nemůže si dovolit být zranitelný. Co nejpomaleji povoloval sevření, jako by si sám nebyl jistý, jestli to tak doopravdy chce.

„Omlouvám se." zašeptal, když se úspěšně přesvědčil o tom, že odtáhnout se od jeho studentky je nejlepší možné řešení.

Hermiona se na něj nechápavě podívala.
„Promiňte, pane profesore, ale za co se omlouváte?"

„Za všechno. Za to, že to já jsem zabil Brumbála. Za to, že jsem si moc dobře uvědomoval, jak moc vám má slova, jež jsem k vám vyřkl, ubližují. Za to, že jsem nikdy nebyl férový. Že jsem se nechoval profesionálně ani lidsky. Vědomě jsem vám ubližoval. Omlouvám se Vám. Za všechny ty roky."

Sklopil pohled, už nedokázal pozorovat, jak se nechápavý výraz mění v šokovaný až místy vyděšený a bolestivý. Málem mu překvapením vypadly oči z důlků, když, s mírně třesoucí se, dlaní přejela po jeho tváři. Tak takové je pohlazení!

„Minulost nemůžeme změnit, jen se z ní poučit." zašeptala jemně.

Severus si povzdechl a jemně chytil její dlaň, která ještě neopustila zcela jeho tvář, do své.
„Nejspíš se Vám budu omlouvat do konce svého bídného života, slečno Grangerová."

Hermiona se na něj smutně podívala.
„Merline. Vždyť já o žádné omluvy nestojím. Není za co se omlouvat... Já to chápu a neřeším to. Jedna omluva mi bohatě stačila a Harry to přežil, pane profesore. " pevněji stiskla jeho dlaň.

Chvíli se mlčky dívali navzájem do očí.

„Asi byste měla jít. Za Potterem a tak." řekl už smířlivým a vyrovnaným hlasem.
„Bude vás teď nejspíš hodně potřebovat. Však víte, opora."

„A-ale co vy, pane?"

Severus mírně zakroutil hlavou nad její, pro ni tak typickou, starostlivostí.
„O mne se nemusíte bát, slečno. Měla byste mě nenávidět, tak proč ta starost?"

„Já... Já nevím. Prostě vás asi neumím nenávidět nebo nevím. Jednoduše se o vás bojím." bylo vidět, že ji tím zaskočil. Nečekala takovou otázku. Severus pozvedl jedno obočí. Neviděl Hermioně do tváře ani se nesnažil odhadovat její výraz.

Nakonec však stejně pozvedl svou levou paži a jemně ukazováčkem pozvedl Hermioninu bradu, aby ji donutil se na něj podívat.

„Taky se bojím. Ale bez strachu bysme nikdo nepřežili. Občas je potřeba se bát. Zvládnete potom mnohem více věcí. Víte, co myslím? Takový zdravý strach, tak bych to pojmenoval."

Hermiona se pousmála. I přes slzy, které jí stékaly po tváři a Severus se jemně stíral palci, jelikož ke své levé ruce připojil i ruku pravou.

„Vy tady chcete zůstat?" zašeptala a pohlédla do černých očí svého bývalého i současného profesora.

„Kdybych jen mohl," odvětil a stáhl své dlaně z její tváře, rychleji, než by mu bylo milé.

„Já Vás neprozradím,"

„Měla byste. Přeživší bystrozoři si mě tak jako tak najdou,"

Hermiona se lehce ušklíbla.
„Ale komnata nejvyšší potřeby se nezobrazuje ani na Pobertově plánku, jste tady v bezpečí. Pokud se nerozhodnu Vás zabít,"

Uznale pokýval.
„Ovšem, až na to přijde, budete mě musel odzbrojit," nyní to byl on, kdo se šklebil.

Zatajil se mu dech. Ta Nebelvírka je-

„Nečekal jsem, že to bude takhle brzy," komentoval její počínání.

Dlaněmi a na ně navazujícími prsty, bloudila po jeho oblečení, místy mu však přišlo, že ho spíše hladila. A to bylo nepřípustné. Jenže podivně příjemné!

„Musím si to přece usnadnit, čím víc praxe, tím lépe," zapředla a její prsty se zastavily na přezce jeho kalhot. Neodvažoval se uvažovat nad tím, co řekla, byl to až příliš podivný dvojsmysl.

Celou dobu se vzájemně propalovali pohledy, Severus měl pocit, jako by se mu nedostávalo dostatek kyslíku na běžné uvažování. Jeho myšlenky odplouvaly kdesi do dáli. Stál tady jen on a ona. Překvapením sebou lehce trhl, když se komnata nejvyšší potřeby začínala formovat skutečně do nezbytných nutností té nejvyšší potřeby. Jeho dech byl stále těžší. Netušil, jestli to bylo jeho nebo její přání. Neměl čas se tím zabývat.

Její horké rty se přitiskly na ty jeho. Nejen její rty, ona celá se na něj přitiskla. Severus se zmohl pouze na lehké strčení do mladé ženy, aby docílil jejího pádu do rozložité postele. Hermioniny tváře se lehce plnily červení, když se skousnutým rtem, stahovala Severusovu černou košili. Ani on nemeškal a rozhodně nehodlal zůstat pozadu. Společně se zbavili i posledních kusů oblečení. Nechali je povalovat se po podlaze a věnovali pozornost jeden druhému.

***

„Dobré ráno,"

To bylo to první, co uslyšel, když se volně brodil ven z říše snů. Obával se, že spadl jen do dalšího z nich, přesto přiměl víčka, aby mu odkryly pohled na svět. Mírně natočil obličej do strany a neubránil se nadzvednutím koutků úst.

„Dobré ráno,"

„Nejradši bych tady zůstala až do skonání světa," prohlásila s úsměvem a zlehka políbila jeho odhalenou hruď. Přímo tam, kde se pod kůži, svaly a kostmi a kdo ví čím ještě, nacházelo srdce.

„V mém srdci nebo v komnatě?" neodpustil si povýšený a samolibý hlas.

„Obojí,"

„Jak to nyní bude?"

Kdyby tušil, jak moc se odpovědi bojí, nejspíš by se nezeptal.

„Hmm, pokud si tě tady nepřivážu a nebudu držet jako otroka, nejspíš si tě vezmu domů,"

„To je mnohem lepší vyhlídka, než v jakou jsem si odvážil doufat,"

Zkoumavým pohledem si ho přeměřila, než se začala smát.

„Přece sis nemyslel, že to vážně udělám!"

Mlčel.

„Severusi!" zvýšila na něj hlas.

„Hmm, tohle oslovení si pamatuju, včera a dnes v noci, si ho používala velmi hojně," podotkl téměř nezaujatě.

„Vylezeme z našeho úkrytu, protože poválečné oslavy volají a budeme spolu žít šťastně až do smrti*,"

„Po jedné noci jsou to celkem silná slova, nemyslíš? Hermiono?" vyslovením jejího jména se jen ujišťoval, že se to smí, přesto to znělo tak samozřejmě.

„Proto spolu většina normálních lidí nejdřív udržuje vztah, než spolu spí nebo se berou,"

„Tak to jsme přeskočili pár kroků,"

„No a? Aspoň máme co dohánět,"

„Především, až budu v Azkabanu, to budeme dohánět v příštím životě," odfrkl si.

„Třeba tam ani nebudeš muset," nadhodila a neodvažovala se pohlédnout mu do tváře.

„Co tím chceš říct?" nedůvěra v jeho hlase ji maličko zasáhla.

„Nic, jen že Harry šel ještě včera večer na ministerstvo jednat o tvém osudu,"

„A to jsi mi nemohla říct?!"

„Nemohla, nenechal bys ho,"

„Zjevně mě znáš dokonale, drahá Hermiono,"

„A doufám, že tomu tak bude i nadále,"

Políbila ho a od toho okamžiku bylo vše tak, jak má být..

---
KONEC!

*Ne do smetí, jak napsala autokorekce. To by dopadlo: žili spolu šťastně až do smetí!