Když mi oddělal pouta, kterýma jsem byla do teď svázaná k posteli, v klidu jsem jedla. Když jsem dojídala tak jsem hned vstala a otočila se k němu čelem a vypálila trochu svého černého ohně na zastrašení.

On jen seděl z vykulenýma očima. Byli jsme v druhém patře takže jsem otevřela okno a skočila, nejdříve na balkón vedlejšího domu a pak dolů a zdrhat. Neotáčela jsem se, takže nemám ponětí o tom, zda mě někdo sleduje.

Až teď mi to došlo.... Nemám svoje věci, sakra! Musím se tam vrátit. Navíc jsem v nemocničním oblečení. Rozběhla jsem se tedy zpět k nemocnici. Ulice byly vylidněné, jen občas přejelo auto.

Vyšplhala jsem zpět do okna, odkud jsem přišla. Na židli seděl furt on, ale s mým telefonem. Když jsem skočila do vnitř, lekl se. „Ty ses vrátila!" řekl nadšeně. „Nefandi si, přišla jsem si jen pro věci." chtěla jsem chňapnout můj telefon z jeho ruky, ale on na poslední chvíli ruku odendal a já na něho nedosáhla. Za to ale narazila do jeho hrudi. Hned mě schodil na postel. „Jestli se budeš pokoušet ještě utéct, použiju na tebe elektřinu!" varoval mě a mnou projela malá bolest. Něják to nebolelo, ale i tak jsem sykla.

On si sedl zpět na židli a zpustil výslech. „Takže nás sleduješ pomocí instagramu, jo?" kývla jsem. „Fajn, vězníte někoho?" neodpovídala jsem, jen jsem se zachumlala do peřiny. „No?" čekal stále na odpověď. „I kdyby, k ničemu by ti to nebylo." protestovala jsem. „Jak se vůbce jmenuješ?" zeptala jsem se po chvíli. „Jsem Denki Kaminari. Ty Maya Hin, že?" znovu jsem kývla.

„Dobře, dneska tu ještě přespíš, zítra si pro tebe přijde Všemocňák a uvidíme, jak budeš drsná pak." oznámil mi. „Nechápu tě." řekla jsem s úšklebkem. „Co nechápeš?" zeptal se nechápavě. „Jednou se chováš jak kdybys měl všechny vyvraždit a pak zas jak ubulený mimino." vysvětlila jsem s pokrčenými rameny. On cosi zabrblal a položil můj mobil na stolek hned vedle postele. Využila jsem situace a zmocnila se ho. „Když už sis ten mobil vzala... Napiš Shinsovi ať sem přijde, SÁM.... Prosím" poprosil mě. „Když tak hezky prosíš... Ale nezaručuju, že nepřijde ještě někdo." upozornila jsem.

Přijd do nemocnice Hikari Zore. Druhé patro pokoj číslo 10. Přijď SÁM.

„Zobrazil si to, ale asi přijde." řekla jsem Kaminarimu. On jen kývl.

Pět minut na to někdo klepal. „Dále!" řekl žluťák. Zřejmě si také myslel, že za nimi je fialka, ale byl to rudovlásek.

Na mě se zamračil a přešel k elektorvodiči. „Tuhle tu hlídáš jo?" zeptal se s opovržením. „Jo." povdech si žlutovlásek. Chvíli bylo ticho a ten druhý se na mě furt divně díval. „Hele, nejsi ty ta co utekl?" zeptal se po chvíli. Odlepila jsem zrak od mobilu „Nevím kdo v poslední době utekl nebo neutekl, ale asi jo." pronesla jsem s nezájmem. „All Might tu za tebou za chvíli přijde." řekl a náhle někdo zaklepal. „Dále!" křikl Denki.

Ve dveřích se oběvil All Might a oni dva museli odejít. „Nechci problémy takže nikdo z nás nepoužije quirk." řekl hned. Mykla jsem rameny v nezájem. Už jednou jsem utekla, uteču znovu.

Začal se mě vyptávat na různé otázky jako jak se jmenuju, proč jsem na straně záporáku a tak dále „Dob ře, dneska tu přespíš a zítra jdeš do věznice." řekl a odcházel.

Do pokoje vešli opět ti dva. „Tak co?" ptal se Denki opatrně. „Zítra jdu sedět. Dneska tu ale ještě přespím." dělala jsem, že mě to nezajímá. Ale v duchu jsem brečela. Ten druhej už šel a já tu byla opět sama s Pikachuem.

Hrála jsem na mobilu různé hry a byla ticho. Denki tak samo, jen si asi s někým psal.

Když usínal, dělala jsem že jdu taky spát. Když usl převlíkla jsem se napsala mu malý vskazík se zprávou, že děkuju za jeho společnost a oknem běžela pryč.

----------
AHOJ! Hlásím se opět s novou kapitolou xd.

636 slov.
16.10.2020