Jak jste si užili Vánoce ?

Konec minulé kapitoly: Z houští na mě vyskočil vlk...

Spíš vlčice.
“ Autumn ! Ty žiješ! „ vykřikla jsem šťastně a začala vrtět ocasem.
“ Ano, otec mě poslal se schovat... „ řekla.
“ Ne, nežije. Nikdo nežije. Ani ti dva muži. Máma, táta a Derul. Jsou spolu. „ odpověďela jsem jí na nevyřčenou otázku, smutně.
“ Ach jo, kdybys tady byla... „ zaúpěla.
Potom se jí podlomila kolena, pod zraněním nad pravou nohou.
“ Ty jsi zraněná ?! „ zeptala jsem se ustaraně.
Teď jako prvorozená, jsem byla “ alfa „.
“ Jo, střelil mě do boku,... „
“ Podívám se ti na to, ale počkej donesu tu srnu. „ řekla jsem.
Autumn si lehla a čekala, po chvíli jsem dorazila s celou srnou.
“ Nemůžeme tu zůstat. Odevzdáme těla Zemní vlčici, a pak odtud musíme odejít. „ řekla jsem rozhodně.
Autumn přikývla, brala mě za svého alfu, což mě těšilo, ale byla u toho velká odpovědnost.
Najedli jsme se do sytosti, zbytek schovali na později.
“ Tak pojď...„ řekla jsem smutně a kývla na Autumn, moji jedinou rodinu.
Pomalým krokem jsme šli k naší noře, vedle ní jsme začali hrabat tři hroby, tři hroby pro naši rodinu.
Hlína létala všude kolem a můj kožíšek už nebyl šedobílý, ale hnědý. Zavzpomínala jsem:

Když se otec vrátil z obhlídky teritoria, rozhodla jsem se podívat po okolí. Došla jsem k vyšší trávě a dívala jsem se na tmavě modrého motýla. Nakonec jsem pohla a motýl odletěl. Ještě jsem se vyválela v zemině.
Nakonec jsem se vrátila k rodičům. Ti nebyly moc překvapení a nadšení. Vypadala jsem, jak to říct,... černě.
Mamka my olízla ucho a táta mi začal olizovat můj kdysi šedobílý kožíšek.

Po téhle vzpomínce jsem si lehla.
Ne, nemůže to být pravda. Otec a matka, Derul. Mrtvý.
Ale je to tak.
“ Děje se něco ?„ zeptala se mě mladší sestra.
“ Ne, nic, ... nic. „ odpověděla jsem až příliš rychle.
“ Vážně ? „ zeptala se mě se zkoumaným pohledem.
“ Vážně. „ rozhodně jsem odpověděla. Nechtěla jsem jí připomínat vzpomínky na rodiče.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Nanosili jsme těla do hrobů. Ještě několikrát, ale už to nebylo tak viditelné.
Po zahrabání rodiny jsme začali výt.
V tomto okamžiku to bylo k doprovázení duchů rodiny do věčných lovišť a smeček.
K Předkům.
Za Alfou.
Potom jsme si šli lehnout k naší srně. Já jsem první držela hlídku, a využila jsem to k vyčištění Autumniny rány.
Měla jí celkem hlubokou. Když jsem to prohledávala, tak jsem narazila na kulku. Vytáhla jsem jí, ale ne napoprvé.
Potom jsem probudila Autumn, a šla jsem si lehnout.

Tak jo, delší kapitola... Příště bude putování, tak se můžete těšit. Nevím jestli zítra napíšu kapitolu, teď je toho hodně... Užijte si prázdniny.