Noc už dávno dosáhla svého vrcholu a Elis pravidelně oddechovala při svém spánku. Po celém jejím těle byli obvazy a různé náplasti, které schovávali její poranění před očima druhých. Ale já je viděl. Viděl jsem její znavené a poraněné tělo plné šrámů. 

Seděl jsem v jednom z křesel a sledoval svoji družku, která neměla ani páru o tom co se stalo s Paulem, mým bratrem. Určitě k němu měla nějaké city, jako i ke mně, ale do pár dnů by měli city vyprchat a oni budou později žíti své vlastní životy.

,,Měl by jsi se prospat." vešel do pokoje a přisedl k Elis na postel. Sice se mi to moc nelíbilo, ale on ji bral jako svoji dceru, která si prožila mnoho bolesti a strachu než kdokoli jiný z nás.

,,Nemohu ji opustit, i když vím, že je tu v bezpečí." Lukas se pouze usmál a přešel k oknu vedle mě. ,,Ale nevím, jak jí to mám vysvětlit. To s tím Paulem..." bál jsem se to říci a ani nevím, jaká slova bych měl použít.

,,Řekni ji pravdu. Ne hned, ale až budeš ty sám vědět, že nastal ten správný čas." Má pravdu. Teď ji s tím nesmím zatěžovat hlavu. Nechám to až bude ta správná chvíle.

,,Jdi si lehnout. Vše bude v pořádku. Uvidíš. A aby jsi byl klidný a usnul, tak tu zůstanu a budu hlídat Elis za tebe." poplácal mě po rameni a já se nakonec rozešel do vedlejšího pokoje, který mi byl přidělen. 

V posteli jsem však nemohl usnout. I když u ní seděl Lukas, alfa Luční smečky, i tak jsem se o ni bál. Je to jediná družka, kterou mám a nechtěl jsem o ni přijít. Teď už ne. 

A pak mě napadlo jedno krásné gesto, který bych mohl provést až se probudí. A se vším plánováním a se spokojeným výrazem jsem nakonec i usnul.

Elis

Ta bolest byla jiná. Lépe se snášela a cítila jsem se svá. Ne něčí loutka v koutě, ale jako bytost, která měla kontrolu nad svým vlastním tělem.

Přes všechnu snahu jsem otevřela oči a všimla si několika slunečních paprsků, které vítali všechny tvory do nového dne. A to bylo ráno, které mi opravdu, ale opravdu chybělo. Necítila jsem strach o své blízké, ale naopak jsem je chtěla co nejdříve znovu vidět.

Byl to jenom záblesk, ale vzpomněla jsem si na slova té ženy. Paul je její druh a náš bůh jim to potvrdil. Ta silná pichlavá bolest na mé hrudi se ozvala a já cítila štiplavé slzy co se chtěli dostat na povrch mých očí. Takže jsem ho nakonec i ztratila.

,,Jsi vzhůru?" Ten známí hlas i ta vůně...sedla jsem si takovou rychlostí, že jsem toho hned zalitovala. Hlava se mi zamotala a já se zase svalila zpět do postele. ,,Ne tak rychle. Musíš pár dní odpočívat a zůstat v posteli. Pak by jsi mohla mít sílu i na jiné věci než pouhé ležení v peřinách." pohladil mě po tváři a odešel do vedlejšího pokoje.

Pozorně jsem naslouchala zvukům kolem mě a řekla bych, že můj sluch a možná i zrak byl mnohem lepší než před proměnou. Cítila jsem se i silnější a mám chuť vyběhnout ven a zaběhat si v lese ve své vlčí podobě. Ale ta vzpomínka na to, jak jsem byla ovládnuta zlým tvorem, který chtěl pouze zabíjet...naštěstí mě z toho strašného vzpomínání na tu zrůdu vytrhl hluk ve vedlejším pokoji, kam zašel Lukas.

Trochu jsem měla strach koho to tam má, ale když celý udýchaný a spocený vběhl do mého pokoje, mé oči se museli v tu chvíli rozzářit jak dva drahokamy a cítila jsem, jak mi tváře začali hořet.

,,Elis!" vykřikl a okamžitě přiběhl k mé posteli. Lehce mi vzal hlavu do svých dlaní, abych se mu nerozpadla či mu znovu nezmizela, a spojil naše rty. Sice mě to ze začátku trochu zaskočilo, ale nakonec jsem cítila krásný teplo u mého srdce. Tohle byl totiž dlouhý a zároveň krásný polibek, který jsem od něho mohla kdy dostat.

,,Petere." vyslovila jsem jeho jméno a schoulila se do jeho pevného objetí s pocitem bezpečí a útěchy. On si ke mně přilehl a nechal si mě v objetí tak dlouho, jak jsme oba dva chtěli. Nejspíše jsem musela usnout, protože jsem se probudila a venku se obloha barvila do teplých barev. Slunce začalo zapadat za obzor a brzy se určitě zjeví první hvězdy, protože nebe je bez jediného mráčku.

,,Jsi vzhůru?" Jeho hlas jako med mě vždy způsobil horkost celého mého těla a já věděla, že to je cit, který k němu uchovávám. ,,Jsem. Ale byla bych radši kdybych šla ven. Alespoň na chvilku." Chyběl mi čerstvý vzduch, běh v lese a hlavně má smečka.

,,Někam tě vezmu." Opatrně si mě vzal do náruče a pomalým krokem šel do druhého patra. Pod naší vahou vrzali dřevěná prkna, pomalu byla tma a já netrpělivě sledovala kam mě to přesně nese. Na vrcholu posledního schodu zašel doprava a vydal se na konec chodby. Tam se nacházeli dveře na balkon, ale ten byl po celé délce střechy. 

Jenže co se nacházelo přede mnou bylo...nádherné. Všude byli svíčky a uprostřed všeho krásný stůl s jídlem, bílím ubrusem, svíčkou v barvě jako mé oči a ve skleničkách jsem poznala červené víno.

,,Petere...to jsi...to jsi udělal?" zahleděla jsem se na něho a on neváhal a spojil naše rty. Byl to krásný začátek romantického večera.

Ahojky. Tak konečně po dlouhé době jsem napsala další kapitolu.

Užijte si ji a u další

Vaše Starry