Věnováno
TsuruMoria215

Nevím kde jsem. Ani nevím co jsem zač. Síla která pulzovala celým mým tělem byla silnější než jsem si myslela. Ničila mě od chvíle co jsem se proměnila ve svoji vlčí část. Pamatoval jsem si jen to, jak jsem zabila toho vlka, který pouze hlídal svoji smečku před vetřelci jako jsem byla já. Avšak byl k tomu důvod.

Teď jsem se nacházela u Lukase, který mě se svými druhý snažil udržet na jeho území smečky. Jenže já toho svého vlka neovládala a myšlenky mi pouze výřily jedinou větou. "Zabij je". Nejspíše mě někdo ovládal. A nebo ta moc byla až moc silná a já nebyla připravená ji ovládnout.

Proč? Proč se muselo všechno pokazit? Ten Dante čekal až se proměním a pak se chopil šance a uvolnil řetězy, které mě drželi dál od všech. Což znamenalo pro ně bezpečí. Teď však byli v ohrožení. A to kvůli vlkovi, který mě chce mrtvou. Ale to by mě zabil už při té proměně, ne? Nevím o co mu přesně šlo, ale jako by to měl naplánované a mě vysvobodil schválně.

Abych vraždila. A ukázala to co nikdo nikdy neovládal a já byla tím dalším příkladem, že nikdo neměl na tu sílu, aby ji ovládl.

A teď jsem se schovávala v jedné jeskyni před kapkami deště. Byl hustý a velmi studený. Místy pršelo tak hustě, že nebylo vidět ani na krok. Schoulená v jeskyni jsem ležela a snažila se tu sílu ovládnout. Slunce by už dávno svítilo na svém nejvyšším bodu, ale bylo schované za hustými a černými mraky, které vystihli situaci a pocity všech. Moje hnědá srst byla špinavá od bahna a jehličím, které místy bylo zamotané v mé srsti.

Ale byla to chvíle kdy jsem místy věděla, že jsem sama sebou a mohla se pokusit ovládnout tu sílu. Zbytečně. Naštěstí mě to vyčerpalo a tak jsem neměla ani chuť jít vraždit nebo lovit. Žaludek se už několikrát ozval a já věděla, že brzy vyhraje hlad a budu se muset vydat lovit. Ale to bude až vše ovládnu.

,,Elis?" Velmi povědomí hlas mě vytrhává z myšlenek. Zavrčela jsem na tu dotyčnou osobu a ukázala své ostré tesáky. Mé oči prahli po jeho krvi a můj žaludek chtěl něco čerstvého. Zahleděla jsem se na může, který teď bezmocně stál přede mnou a doslova se mě bál. Jenže já nevím, jak ovládnout to zvíře co mělo převahu nad mou lidskou částí.

,,To jsem já. Lukas. Znáš mě. Byl jsem přítelem George...tvého otce." Při vyslovení jména mého otce jsem na chvilku povolila své pevně napnuté svaly a opravdu jsem se na chvilku přitulila k muži, který je pro mě jako strejda. ,,Hodná holka. Pojď se mnou. Zavedu tě do bezpečí." Věděla jsem, že slovem bezpečí myslí řetězy a sklepení, které se na určitou chvíli stane mým domovem. A než mě odvedl, stačila jsem mu říci ještě jednu větu, která ho postavila do horší situace než byl. A já o tom nic nevěděla.

,,Pokud to nezvládnu...zabij mě."

Ahojky. Další kapitola je tu.

Co si myslíte? Zvládne svoji sílu ovládnout rychle a nebo to bude chvíli trvat?

Dejte ⭐ a zanechte komentář pokud se vám příběh líbí a jestli mám něco změnit či opravit.

Jinak děkuji všem co to dočetli až sem a zároveň přečetli i mé další příběhy. Jsem vám za to moc vděčná ❤️❤️

Vaše Starry