Moje myšlenky vířily jen kolem toho rituálu. Musím projít bolestivou proměnou a při tom být přikovaná k zemi pevnými řetězy, které mi mají zabránit ublížit své smečce či okolí. A to vydržet až do prvních paprsků slunce. Jsem tak silná? A dokážu tou proměnou projít?

Zavřela jsem se do pokoje a nevylézala. Nechtěla jsem se teď s nikým vidět. Jen chvilku být osamotě. Ale Paul si vždycky našel cestu ke mně. I dnes. Jeho postava se zjevila v mém okně u postele. Sledoval mě těma...smutnýma očima. A to mě rozhodilo ještě více.

,,Jsi v pořádku?" Ano. Představ si, že jsem úplně v pořádku! Fakt hloupá otázka. ,,Jo...jsem." řekla jsem s nezájmem v hlase a dál sledovala špičky svých nohou. Jeho ladné pohyby lovce jsou perfektní. Tiše se pohyboval a hned se objevil u mě aniž by zavrzala dřevěná podlaha mého pokoje. Vzal si mě do náruče a já se ani nebránila. Nakonec jsem byla i ráda, že si mě vzal a já mohla cítit jeho teplo. To příjemné teplo bezpečí a ochrany. 

Opatrně mě položil do postele a lehl si nade mě. Ruce opřel těsně vedle mé hlavy a zahleděl se do mých očí. Ten divný pocit se znovu objevil. Ale nebyl stejný, jako s Peterem. Byl jiný. Lepší. Teplejší. 

Pomalu se jeho rty blížili k těm mým a já věděla, že ho chci políbit. Bylo mi jedno, že jsem sama od sebe políbila Petera. Chci to znát i od Paula. Překonala jsem tu mezeru mezi rty a spojila je v jedno. Ze začátku ho to překvapilo, ale pak začal spolupracovat. Jeho teplé rty byli sladké. Cítila jsem z nich vášeň.

Po chvilce se odtrhl a beze slova odešel pryč z mého pokoje. Nechápala jsem jeho reakci. Nejdříve mě políbil a pak přestal a beze slova odešel. Ti kluci jsou tak komplikovaní. 

***

Večer utekl a nastala noc. S Tonym jsem se od toho večera neviděla, ale musela jsem s ním mluvit. Ano...je skoro půlnoc a já si hledám svého přítele z mé bývalé smečky, abych s ním mohla popovídat. Ale to, že přežil mi dalo naději, že možná i jiní se zachránili a teď se schovávají. A já je chtěla v tuto chvíli nalézti.

Tonyho jsem, naštěstí vzhůru, našla sedět na kraji lesa. Nad něčím musel přemýšlet, protože mě ani nezaslechl přicházet. Sedla jsem si vedle něho a opřela si hlavu o jeho rameno. Ta vůně, která z něj vycházela...ještě stále patřila mému otci. ,,Pověz...myslíš, že ještě někdo přežil z naší smečky? Vím...možná to je planá naděje, ale já stále doufám, že někdo tu stále je a čeká až ho najdu a vysvobodím z těch útrap bolesti a strachu." Jeho pevná ruka si mě přitáhla blíže a hluboce se nadechl mého pachu. Moje vlasy začali vlhnout a já věděla, že Tony pláče. 

Po hodině ticha jsem se vydala spát a ujistila se, že i on pomalu jde do postele, kterou potřeboval jako med. Ale stále seděl na trávě a sledoval les. Sledoval horu, kde se kdysi nacházela naše smečka. Naše rodina. 

V posteli jsem se stále vrtěla ze strany na stranu a nemohla za boha usnout. Ty myšlenky, jak tu noc všichni umřeli mě znovu provází. Myslela jsem si, že už to bude vše dobré, ale spletla jsem se. Slzy mě štípali v očích, než jsem je nakonec pustila a ony stekli po mých tváří. Nechala jsem své emoce vyjít na povrch a po hrozně dlouhé době zavzpomínala na ty krásné dny s rodinou a Bílou smečkou. 

A to nejhorší mě teprve mělo potkat.

Ahojky. Další kapitolka je na světě. Je trochu smutnější, ale brzy se nám příběh znovu rozjede. 

A byla bych ráda, kdyby jste se mrkli do mé info knihy. Je tam hlasování o tématu na další příběh za 90 sledujících a možná z toho udělám i DOTS. Nenutím vás. Je to pouze na vás. 

Vaše Starry.