Profesorka McGonagallová skutečně déle neotálela. Jen co vyšli z ošetřovny, okamžitě vytáhla svou hůlku a poslala spěšného Patrona ministrovi kouzel, kde jej žádala o neodkladnou schůzku. Byla pevně odhodlaná uchopit věci do vlastních rukou, nehodlala možné nebezpečí podcenit. Kdo ví, kdo se to doopravdy skrýval pod kápí. Mrtvá místa se stále objevovala a situace u svatého Munga začala být kritická. Jistěže ten rozhovor mohl být pouhý výplod Eileeniny vyčerpané mysli, ale Minerva nechtěla jen nečinně čekat, dokud se nestane to nejhorší. Byla si jistá, že tyhle dvě věci spolu nějak musí souviset. A ona chtěla být na nebezpečí připravená. Dokud je ještě relativní klid. Dokud si mohou pečlivě rozmyslet nadcházející kroky.

,,Jak jsem řekla, vy půjdete se mnou, Harry," obrátila se spěšně na svého kolegu a Harry přikývl. Zdál se být trochu zamyšlený, v očích se mu zračil stín minulosti. Poznala na něm, že mu to dělá starosti. Byla to příšerná situace. Ta nevědomost, bezmoc, strach... Ještě, než se rozešla směrem k ředitelně, krátce mu položila ruku na rameno. ,,Vím, že vás to trápí, Harry, a nejspíš si říkáte, zda jste tehdy udělal skutečně všechno pro to, abyste ho - je oba - zastavil. Bojíte se, že jste toho mohl udělat víc. Že by se nyní možná tohle nedělo. Dám vám radu: na tohle nemyslete. Nepřipouštějte si, že jste mohl selhat. Neselhal jste, udělal jste všechno, co tehdy bylo ve vašich silách, a udělal jste to výborně. Na sotva dospělého mladého muže to byl příšerný nátlak a obrovská, nepředstavitelná zodpovědnost. Spoléhal na vás celý kouzelnický svět. Dokázal jste víc, než si myslíte. A tohle, co se nyní děje, Harry, to není vaše chyba. Postavíme se tomu, až přijde čas, a znovu vyhrajeme. Možná to tu bylo vždycky a jen to číhalo na tu správnou příležitost. Vzpomeňte si na to, co vždy říkával profesor Brumbál - Je důležité bojovat a znovu bojovat a vydržet v boji, protože jedině tak můžeme zlo udržet v bezpečné vzdálenosti, i když jej nikdy nevymýtíme," připomněla mu pyšně profesorka a přísné rty se jí zvlnily v jednom z jejích vzácných úsměvů.

Harry přikývl. ,,Samozřejmě máte pravdu, Minervo. Já jen, že člověka právě v takových chvílích napadají myšlenky... co kdyby. Co kdybych to tehdy udělal jinak? Co kdyby to tehdy bylo dopadlo jinak, a já bych nemusel - nemusel bych -" Poraženě zavrtěl hlavou. I po tolika letech nedokázal mluvit o tehdejší ztrátě Severuse. A jak tehdy zavraždil Albuse Brumbála, jak jej sobecky obětoval, jak mu vzal život jenom proto, aby mohl navrátit Severusovi ten jeho. Měl Anthony pravdu? Znovu přemýšlel nad jeho slovy. Co když tehdy porušil nějaký přirozený řád, koloběh života a smrti? Co když to mělo být potrestání od samotné Smrti? Co když to skutečně je jeho vina?

,,Tak na to nemyslete, Harry. A teď pojďme, ať Kingsleyho ještě stihneme a probereme s ním, jaké by měly být další kroky a jaký na to má názor on," řekla mu opět svým autoritativním hlasem a energickým krokem se vydala do své ředitelny. Harry ji následoval a snažil se vyprázdnit svou mysl, vyčistit ji od všech negativních myšlenek, jak jej už tolikrát učil Severus. Ale pravda je, že on to nikdy nedokázal. Na to byl vždy příliš roztěkaný a nesoustředěný.

Když vešli do Minerviny pracovny, ředitelka okamžitě přešla ke svému krbu. Několik portrétů bývalých ředitelů a ředitelek přestalo předstírat spánek a začalo se zvědavě dotazovat McGonagallové, co se stalo. Harrymu bylo jasné, že už se nejspíš něco málo rozkřiklo o tom, že jeho dcera zmizela uprostřed noci na Šťastném drakovi. Samozřejmě je zaujalo, že přišel s Minervou i Harry, avšak ten si jich nevšímal. Upíral své zelené oči na prázdný rám nad profesorčiným křeslem. Tam bylo Brumbálovo místo. Litoval, že zde Albus nyní není. Věřil, že by jim dokázal výborně poradit. A on sám by si zase velice rád popovídal se starým přítelem, jenž jej vždy dokázal utěšit a povzbudit...

Na okamžik si Harry opět připadal zase jako ten vyděšený, zraněný a vyčerpaný čtrnáctiletý chlapec, jenž tehdy na hřbitově v Malém visánku přihlížel tomu, jak lord Voldemort získává nové tělo a spolu s ním absolutní moc. Jako by to bylo včera, kdy tu seděl s Fawkesem na koleni a prázdným hlasem líčil Brumbálovi i svému kmotrovi Voldemortův návrat. Tehdy mu připadalo, že selhal. Že je to jeho vina. On nechal Červíčka uprchnout, on přemluvil Cedrica, aby vzal Pohár spolu s ním, to jeho krev použil Voldemort ke svému zrození...

,,Tak pojďte, Harry." Ze zamyšlení jej vytrhl hlas profesorky McGonagallové. Stála u krbu, v němž plápolaly plameny, a v dlaních držela misku s letaxem. ,,Běžte první," pobídla ho, a tak k ní beze slov přistoupil a nabral si trochu letaxu. Vstoupil do krbu a pousmál se nad vzpomínkou, když takto cestoval poprvé. ,,Přímo ke Kingsleymu."

Přikývl, že rozumí. Hodil šedý prášek pod sebe a zvolal: ,,Kancelář ministra kouzel!" Celý svět se s ním roztočil. Před očima se mu míhaly barevné záblesky a krby ostatních ministerských zaměstnanců, a v další vteřině se už objevil v pracovně Kingsleyho Pastorka, jenž seděl za svým stolem a cosi zamračeně zapisoval do papírů.

,,Zdravím, Kingsley," ozval se Harry a opatrně vykročil z krbu, aby mu tu nenadělal příliš velký nepořádek. Pastorek důstojně vstal ze svého místa, nechal práci být a okamžitě se rozešel k Harrymu. Ve tváři se mu zračila únava a starosti, působil trochu, jako by byl dlouho štvaná zvěř. Možná tak ale nyní vypadali úplně všichni.

,,Chtěl bych říct, že tě rád vidím, Harry, ale jsem si jistý, že přicházíš s vážnými novinami, tudíž bych byl raději, kdybychom se mohli vidět za jiných okolností," promluvil svým hlubokým hlasem a krátce mu potřásl rukou. ,,Vyslala tě Minerva? Ách, nikoliv," odpověděl si vzápětí sám, protože z jeho krbu vyšlehly zelené plameny a objevila se v nich bradavická ředitelka. Pastorek k ní přiskočil a nabídl jí ruku, aby jí mohl pomoci vystoupit z krbu. ,,Netušil jsem, že se ukážeš i ty, Minervo," podivil se.

,,Nač bych za sebe posílala své podřízené? Kdepak, raději věci přijdu vyřešit sama, a alespoň také uvidím starého přítele," odpověděla mu a s díky přikývla, když jí Kingsley nabídl, ať se posadí. Harry si vyčaroval židli vedle ní. ,,Harry mne doprovází proto, že ví o Mrtvých místech možná něco víc než já, a také se ty novinky týkají jeho dcery," prozradila Pastorkovi.

,,Dáte si něco?" zeptal se jich, avšak oba dva zavrtěli hlavou. ,,Tak už mne tedy déle nenapínejte. Co se stalo?" chtěl vědět okamžitě. Minerva mu vyhověla a hned ve stručnosti přeříkala to, co jim na ošetřovně prozradila Eileen. Harry ji tu a tam doplnil, a zatímco mluvili, Kingsley přecházel po kanceláři sem a tam s rukama za zády a ani jednou je nepřerušil.

,,Nová budoucnost," zopakoval po profesorce dvě slova, jež vyřkla v souvislosti s novou hrozbou.

,,Ano, také mne to zarazilo," souhlasila a přikývla.

Kingsley se zamračil. ,,Nu, tahle zpráva nám přinesla spíš víc otázek než odpovědí. Doufal jsem, že by nám to mohlo pomoci v tom, abychom blíže určili toho, kdo v tom má prsty, proč to dělá a koho všeho využívá. Jenže po tom, co jste mi nyní řekli, si připadám pořád stejně slepý," prozradil jim zachmuřeně a na okamžik se zastavil, dívaje se na širokou mapu na zdi, kde byla černým inkoustem vyvedená Mrtvá místa. ,,Může to být kdokoliv. Třeba to spolu ani nemusí souviset. Co když to byla jen návnada? Budeme se slepě hnát za tím dotyčným, a přitom bude skutečným viníkem někdo jiný."

,,Možná můžeme být rádi, že ji ta dotyčná osoba nezabila," ozval se Harry, jenž měl doteď hlavu složenou v dlaních. ,,Co kdyby ten pravý viník skutečně využil stejnou lest jako tehdy Voldemort? Když mi vložil do hlavy vidinu, že je Sirius na Odboru záhad, kde ho mučí?" V hlase mu zaznívala hořkost.

Kingsley na něj zahlížel prázdnýma očima, bez emocí. ,,Ano, máš pravdu," souhlasil s ním. ,,Nová budoucnost... kouzelník, který dokáže bez námahy měnit svou podobu, a jeho pravou totožnost neznáme... Dělo se to už tolik let předtím. Sice ne v takové míře, ale dělo. Není to známka toho, že nabývá na síle? A přesto nám neustále uniká. Jedno se mu ale musí nechat; zřejmě je chytřejší než Voldemort. Byť se ani on zpočátku neobjevoval na veřejnosti přímo, ale vystupoval a manipuloval s ostatními pomocí svých loutek, svých Smrtijedů, nakonec za sebou přece jen zanechával určité stopy a touha po moci jej donutila vylézt z úkrytu, byť bystrozorům poté i nadále unikal. Když už je ale tedy řeč o Voldemortovi, Harry, musím se tě zeptat," obrátil se opět přímo na svého dlouholetého přítele. ,,Nebolela tě v poslední době tvoje jizva?"

Harry si povzdechl a přejel si rukou po popelavě šedém obličeji. Jeho jizva ve tvaru blesku byla tak bledá, že ji v odraze zrcadla ani pořádně neviděl, pokud se na ni přímo nezaměřil. Kdykoliv byl Voldemort blízko, nebo snad velmi intenzivně zažíval nějaké emoce, Harryho jizva se vždycky ozvala jako nějaké varování. Zvedl ruku a prstem opsal její tvar blesku. Bylo to zvláštní, ale dokázalo ho to uklidnit. ,,Neozvala se od té doby, co Voldemort padnul," odpověděl Kingsleymu zamyšleně a zadíval se na rozlehlou mapu. ,,Nejsem si jistý, jestli je to dobře nebo špatně..."

Pastorek přikývl, ale bylo vidět, že se mu ulevilo. ,,Rozumím ti. Kdyby tě znovu rozbolela, dala by ti tím tak najevo, že je Voldemort živý. To by nám práci výrazně usnadnilo. Na druhou stranu, docela mě uklidňuje, že tě nebolí. Ovšem nemůžeme si být jisti, zda ta dotyčná osoba není horší než samotný Temný pán..."

,,Očividně je," ozvala se McGonagallová a chřípí se jí zachvělo. ,,Dokonce ani lord Voldemort se nepokusil o něco takového, jako ukrást ze světa všechnu magii. A stále ještě nemáme tušení, dokonce ani žádný tip, kdo by to tak mohl být."

,,Ta nevědomost mě ubíjí," zamumlal Harry a založil si ruce na hrudi. Tohle bylo snad horší než tehdy, když mu bylo patnáct šestnáct a on musel sedět zavřený buď v Zobí ulici, nebo na Grimmauldově náměstí 12, a mohl myslet jen na to, že někde tam venku bystrozorové a členové řádu nasazují vlastní životy a snaží se bojovat proti Voldemortovi a jeho Smrtijedům. Tehdy alespoň něco věděli. Teď netušili nic. Se svou jizvou a občasnými náhledy do mysli Pána Zla si připadal užitečný. Nyní mohl jenom sedět a čekat, až si útočník vybere Bradavice a ukáže se jim. Zkrátka, měl je pěkně v hrsti.

,,Říkali jste, že to nebylo poprvé, co Eileen mluvila s tím hlasem?" protnul po nějaké chvilce ticho Kingsley. Minerva přitakala. ,,A myslíte, že by to dokázala znovu?" Harry zalapal po dechu a napřímil se. Nevěřícně se na ministra kouzel podíval. ,,Mohla by tak zjistit nějaké další informace. Nejsme si jisti ničím, ale je dobré mít v případě nutnosti s čím pracovat. A jestli je jediná, s kým ten hlas mluví..."

,,Ne. To ani náhodou," skočil mu do řeči rozechvělým hlasem Harry a zatnul ruce v pěst. ,,To vám nedovolím. Nebudeme z mé dcery dělat nějakou návnadu! Nedovolím, aby se do tohohle zapletla! Já - já tehdy musel, já neměl na výběr - ale ona má. Je to ještě dítě - nemůžeme přece dovolit, aby se pokusila o něco takového, a třeba i riskovala svůj život - Tak Minervo, řekněte přece něco!" Obrátil se zoufale na profesorku a ramena se mu chvěla nad špatně potlačovaným vztekem.

McGonagallová si povzdechla a na chvíli skryla tvář v dlaních. Vždycky působila jako žena, kterou nic neotřese. Ale nyní vypadala tak křehce, tak - tak staře. To pomyšlení Harryho na okamžik zbavilo slov. Nikdy příliš nedávala najevo emoce, ale teď...

,,Nedovedete si představit - ani jeden z vás - jaké to tehdy bylo," zašeptala roztřeseně. ,,Zažila jsem obě dvě války, oba Voldemortovy nástupy k moci. Když se ulicemi denně plížil strach, když se kdykoliv nad vaším domem - nad domem kohokoli - mohlo vznášet Znamení Zla. Když jste každé ráno vstali a museli jste čelit příšerným, tragickým zprávám. Únosy, zmizení, úmrtí. Dlouhé seznamy lidí. Mých přátel. Mých studentů. Tolik dětí, které jsem učila. Které před sebou měli nadějnou budoucnost. Mohli toho dokázat tolik, nebýt jeho. Nezasloužili si to. Byli tak strašlivě, strašlivě mladí. I vy jste," zvedla k nim uslzené oči a hřbetem ruky si z tváře setřela neposednou slzu. ,,Tolik z nich bylo tak bláznivě statečných. Byli odhodláni se mu postavit, ačkoliv to pokaždé znamenalo jistou smrt. Když jsem nastoupila do Bradavic, dala jsem sama sobě slib. Že svým studentům předám vše, co budu moci, že je budu bránit, že je ochráním. Nemusím vám říkat, kolikrát jsem selhala. Za brány Bradavic moje moc nesahala. Tam venku jsem je ochránit nemohla.

Je to odporné, posílat děti do války. Na jistou smrt. Ve věku, kdy jsou stále ještě dětmi, kdy sotva vkročí do světa dospělých, a musejí začít bojovat proti tomu všemu. Musí volit strany a dělat nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Nikdy jsem nesouhlasila s tím, jak z vás Albus udělal svého vojáka, který musel bojovat bitvy za nás všechny, Harry." Zadívala se na něj a zachvěla se. ,,V tomhle se naše cesty rozcházely. Byl jste ještě dítě, nevinný chlapec... a byl jste nucen tak rychle dospět a tomu všemu se postavit. Děti by za nás dospělé neměly bojovat naše bitvy, ať už jsou Vyvolení nebo ne..."

Samozřejmě, že Harry občas litoval toho, že zrovna on musel být Vyvoleným. Že zrovna jeho si Voldemort vybral a poznamenal jej jako sobě rovného. Kdyby to neudělal, Harry by žil normální život. Měl by rodiče. Ale on byl Vyvolený, a musel vykonat to, co muselo být vykonáno. V tom byl rozdíl mezi ním a Eileen. Eileen žádná věštba nezpečetila osud.

Kingsley položil Minervě dlaň na rameno. Pak se opět zadíval na Harryho. ,,Prosím, Harry, alespoň o tom popřemýšlej. Možná je to naše jediná naděje."

Harry neodpověděl hned. Zhluboka se nadechl a na okamžik zavřel oči. Pevně zatnul čelist a v duchu přemýšlel. Viděl na Eileen, jak z toho byla rozhozená. A aby ji nutil k tomu, aby se pokusila o něco... o něco tak nemožného? Ona to přeci nemohla ovládat. To ten hlas si vybíral, kdy Eileen osloví...

A tak místo toho pevně prohlásil: ,,Musím mluvit se Severusem."

•••

Přeji vám všem úspěšný školní rok a co nejméně stresu❤
Kapitoly budou zatím vycházet každé úterý, tu a tam v pátek. Za pár dní nastupuji na vysokou a nevím, jak to budu všechno stíhat🙈