Když profesoři odešli, madame Pomfreyová zamračeně vyšla ze své kanceláře. Něco si rozčileně mumlala pod nos, když nad oběma dívkami mávala hůlkou a kontrolovala jejich životní funkce.

,,Správně, nejlepší bude, když se obě dvě pořádně prospíte," poznamenala a přivolala si k sobě lahev s bezesným spánkem. Na nočních stolcích se objevily hrnečky, kam Poppy nalila trochu lektvaru. ,,Vy jste jen unavená a prochladlá, slečno Jonesová. Jedna noc na ošetřovně vám bude stačit," obrátila se na Beatrice, která poslušně vypila obsah svého hrnku. Eileen ten svůj rychle vylila do květináče na okenním parapetu a nešikovně ho vycmrndala i na podlahu. Madame Pomfreyová ale naštěstí nic nepostřehla.

,,Co se týče vás, slečno Snapeová, ukažte mi vaši paži," řekla jí přísně. Eileen ztuhla. Jak jen si mohla myslet, že by bradavické ošetřovatelce něco uniklo? S povzdechem se vysvlékla a uvolnila zraněnou paži. Madame Pomfreyová jí začala odmotávat provizorní obvaz a z rány sundala ztmavlé jitrocelové listy. Na to, že bylo zranění před několika hodinami tak šíleně vážné, kritické, krvavé a bolavé, to nyní vypadalo dobře. Na rameni měla jen malou ranku, kterou prosvištěl šíp a rozetnul maso, a okolí bylo ještě zamazané tmavou krví. Ošetřovatelka mávla hůlkou, aby ránu očistila, a pak se sklonila, aby si ji bedlivě prohlédla. ,,Co přesně se vám stalo, Eileen?"

,,Vy mi to nebudete věřit, ale zaútočil na mě paskřet se svými jedovatými šípy," zamumlala malátně Eileen. Beatrice na druhém lůžku už pravidelně oddechovala a i jí se začal zmocňovat spánek, byť si lektvaru ani nelokla.

Poppy si pro sebe přikývla. ,,Tušila jsem to. Otázkou ovšem zůstává, jak jste jeho útok mohla přežít, a co víc, dokonce přijít se skoro vyléčenou ránou? Jeho jed bývá smrtící, když vás zasáhne, máte jen posledních pár minut života. Tomuhle nerozumím. Jak jen se vám podařilo přežít?"

,,To by mě taky zajímalo," řekla Eileen a povzdechla si. ,,Ta příšerná bolest zničehonic ustala a rameno se začalo uzdravovat. Neobjevil se žádný fénix, ani Beatrice nepoužila tu svou kouzelnou vodu. Stalo se to tak náhle. Jako blesk z čistýho nebe."

,,Vy jste mi opravdu záhada. No dobrá, měla byste se prospat, na nějaké konspirace budeme mít čas později, až naberete energii. Dám vám na to třemdavu a výtažek z hrbouna, rána už zjevně není nijak hluboká a z těla vám vymizel jed do poslední kapičky. Měla jste štěstí, Eileen, obrovské štěstí," řekla jí a potom se smutně pousmála. ,,Vaši otcové to v životě neměli příliš jednoduché. Zjevně jste tu komplikovanost musela po nich zdědit také."

•••

Scorpiusovi se svíralo srdce, když viděl svého nejlepšího kamaráda takhle trpět. Dnes měl sice naplánovanou schůzku s Kirem, s nímž strávil víc než jen pár minut naposledy před několika dny, a nemohl se dočkat, až ho zase uvidí, ale nyní měl přednost Alex. Scorpius si byl jistý, že to Kiro pochopí. Koneckonců, ta jeho mrzimorská dušička by mu spílala, kdyby přišel a svěřil by se mu, že nechal kamaráda v takové složité životní situaci ve štychu.

,,Jen klid, jen klid, ano? Za chvíli budeme na pokoji. Bude to dobrý, Alexi, jen ještě chvilku vydrž," šeptal mu konejšivým hlasem do ucha. Napůl Alexe držel a napůl nesl, kamarád mu visel na paži a dusil se přerývavými vzlyky. Občas si pod nos něco nesrozumitelně zamumlal, než propukl v nový pláč a kvílel podobně jako Ufňukaná Uršula. Scorpius věděl, že tohle byla pro Alexe poslední kapka. Věděl, že jej ještě bolí ta takzvaná zrada z Eileeniny strany, že má strach o nemocnou matku, že jej trápí chování a vnitřní rozpoložení jeho otce. Jenže dosud se ještě držel, protože měl vedle sebe Beu, své dvojče. I přes všechny neshody, které mezi sebou ti dva měli, věděl, že kdykoliv by se něco stalo, nebo kdykoliv by potřeboval pomoct, poradit, utěšit, ona tu pro něj bude. Jenže to teď bylo pryč. Beatrice byla pryč. Alex to neměl s kým sdílet. U nikoho nikdy nenašel takové pochopení jako u Bey. Zůstal na všechno sám.

Scorpius měl cestu přes zmijozelskou společenskou místnost až do jejich pokoje trochu v mlze. Soustředil se jen na to, aby se mu Alex nezhroutil, aby jej bezpečně dostal do pokoje a nedovolil nikomu, aby se na cokoliv vyptával. Cestou sice potkali několik svých zmijozelských spolužáků, kteří vypadali trochu vyděšeně, když spatřili a uslyšeli vzlykajícího Alexe, a jedna druhačka s dlouhými copy dokonce našla tolik odvahy, aby celá bledá přiskočila ke Scorpiusovi a začala se dožadovat, aby jí řekl, co se stalo, a jestli se snad objevilo nové Mrtvé místo a další kouzelníci zemřeli. Malfoy na ni zavrčel, ať se ztratí, a rychle dovedl Alexe do pokoje.

Mladý Jones se okamžitě zhroutil na postel. Zabořil tvář do polštáře, který tlumil jeho zoufalý nářek a křik. Scorpius zachmuřeně přihlížel tomu, jak se jeho tělo otřásá pod náporem vzlyků. V dalším okamžiku se k němu rozešel a posadil se na kraj jeho postele, pokládaje mu dlaň na rameno.

,,Alexi," zašeptal tiše jeho jméno, ale on ho snad neslyšel. Do rukou popadl polštář a pevně jej drtil mezi prsty, až mu vystoupaly šlachy na rukou. ,,Alexi, já..." Já co? Scorpius byl zoufalý. Neměl tušení, jak kamaráda uklidnit. Co se v takové bezvýchodné situaci dělá? Věděl, že Kiro nebo Eileen by to zvládli lépe. On na tohle příliš nebyl. Neuměl lidi uklidňovat, jistit je v tom, že bude zase dobře. Ano, jednou bude, ale i tak se ve vás něco pohne. To trauma nikdy doopravdy nezmizí. Vždycky po sobě zanechá nějakou stopu. Scorpius to věděl. Vždyť po smrti babičky už byl svět navždy změněný. Uměl druhým naslouchat. Ale jak tuto schopnost využít, když druhý o své bolesti ještě neumí, nedokáže mluvit?

,,Axi, já jen... chci ti říct, že jsem tu pro tebe. Kdykoliv. Vím, že tohle... tohle je hrozná blbost. A příšerná nespravedlnost. Vím, že ti Beu nenahradím, to ani nejde, ale... i když se zdá, že je všechno ztracený, tak věř, že není. Prosím tě. Nejsi sám, jasný? Budu tady pro tebe. I Eileen. Nenecháme tě v tomhle samotnýho a pomůžeme ti to překonat. Přijmout to, sžít se s tím. Nebude to jednoduchý, to asi víme oba, ale... ty seš silnej a zvládneš to. A vím, že teď asi nebude úplně lehký o tom mluvit... Klidně se vybreč, zanadávej si, rozbij to všechno tady... ale nedus to v sobě, jasný? To je to nejhorší, co můžeš udělat. Vypusť to ven. Pak na to budeš moct... nahlídnout trochu s chladnější hlavou. A až budeš připravenej o tom mluvit... tak budu tady," slíbil mu a zatímco mluvil, zdálo se, že se Alex začal trochu uklidňovat. Nevzlykal tak nahlas, třes celého jeho těla se trochu zmírnil a naříkání se utišilo. Možná nerozuměl tomu všemu, co mu Scorpius řekl, ale rozhodně vnímal uklidňující tón jeho hlasu. Bylo to podobné jako s vyděšeným, raněným zvířetem. Scorpius seděl úplně tiše a vyčkával, co se bude dít. Tiskl kamarádovi rameno a čekal. Alex potřeboval čas, spoustu času, aby se mohl uzdravit.

Najednou se Alex pomalu posadil. Scorpiusovi se v očích objevil údiv, ale pak rychle zašmátral v kapse a vytáhl čistý látkový kapesník, na němž byly vyšity jeho iniciály. Chvíli na ně jen zíral, protože jej u srdce bodla vzpomínka na babičku. Tenhle kapesník mu vyšila jeho babička. Scorpius ho nikdy nepoužil, ale od té doby, co zemřela, jej nosil neustále při sobě. Měl pak pocit, že je stále s ním. Na chvíli zaváhal, než jej podal Alexovi. Ten mu rozechvělým hlasem chraplavě poděkoval, otřel si mokré tváře a červené oči. Potom se hlasitě vysmrkal.

,,Promiň," omluvil se mu nakonec tiše a svěsil hlavu, jako by se za své chování snad styděl. Mnul si ruce a muchlal mezi prsty sněhově bílý kapesník. Chvilkami tiše popotáhl. To nejhorší ze sebe už vyplavil ven. Tohle už byly jen dozvuky.

Scorpius mu věnoval nevěřícný pohled. ,,Za co se omlouváš? Omlouváš se mi za to, že jsi reagoval naprosto adekvátně na zprávu, že tvoje sestra přišla o veškerý vzpomínky s tebou? Za to, že jsi brečel, se nemusíš přece omlouvat! Je to naprosto normální, Alexi. Já si nedokážu představit být na tvém místě, co bych dělal, jak bych reagoval na to, kdyby mi řekli, že mě nepoznává jeden z mých nejbližších -" přestal mluvit, když mu Alex padl kolem krku. Pevně se jej držel, jako by byl jeho jedinou jistotou, a zabořil mu tvář do ramene. Scorpius byl na pár okamžiků vyveden z míry, ale pak kolem Alexe obtočil své paže a přitáhl si ho ještě blíž, aby jej ujistil v tom, že je tu skutečně s ním, pro něj, a navždy bude.

,,Jen klid, Axi. To bude dobrý," zašeptal mu.

Alex zavřel oči, když ucítil, jak jej opět v koutcích šimrají slzy. Tiše popotáhl. ,,Děkuju, že tu jsi," zamumlal mu do košile. Měl pocit, že se mu samým žalem rozskočí srdce. Představa, že je Bea, jeho milovaná Bea, pryč... že už to mezi nimi nikdy nebude takové, jako dřív, že si na nic z toho, co všechno prováděli jako děti, co spolu zažili, nepamatuje... Znovu se rozvzlykal.

Scorpius jej objal ještě pevněji a pohladil ho po vlasech. Kéž by směl všechnu jeho bolest převzít na sebe, kéž by tomuhle všemu mohl nějak zabránit, kéž by jim mohl nějak pomoct... Jediné, co mohl dělat, bylo být Alexovi oporou. 

,,To je přece samozřejmost."

•••

Eileen si dovolila pootevřít oči, když jí k uším dolehlo tlumené zabouchnutí dveří od kanceláře bradavické ošetřovatelky. Opatrně se otočila na Beatrice, tak, aby si nelehla na zraněné rameno, byť ji nyní už prakticky nebolelo. Oddechla si, když zjistila, že kamarádka klidně spí. Zase se přetočila zpátky a zamžourala na světlé nebe, po němž překvapivě neplul žádný mráček. I přestože měla hlavu přeplněnou k prasknutí a rozhodně měla nad čím přemýšlet a vykoumat další kroky a možnosti, nenacházela sílu cokoliv řešit. Jenže ona se nesměla poddat spánku. Ne, dokud si s tátou doopravdy nepromluví a nezjistí, jak se jí ona neznámá dokázala dostat do hlavy, a zda by se jí to mohlo podařit zase. Nehodlala to riskovat. Co kdyby převzala nadvládu nad jejím zesláblým tělem a dělala by si, co by se jí zlíbilo? Jak by to dopadlo? Co kdyby někomu ublížila? Ne, to Eileen přece nemohla dopustit. Nejlepší bude, když zůstane vzhůru. Bude pít litry kafe, pilně studovat a přemýšlet. Tenhle zbytečný odpočinek na ošetřovně ji akorát lákal ke spánku...

Překvapeně sebou trhla, když na sobě ucítila čísi pohled. Rychle očima zaletěla ke kanceláři, ale dveře byly stále zavřené. Na ošetřovně se nyní nacházela pouze ona a Beatrice. A Jamey, který očividně nespal a kulil na ni svá zvědavá očka.

,,Jak to, že nespíš?" zašeptala směrem k němu Eileen. Jamey pokrčil rameny. ,,Máš hlad? Něco tě bolí?" Zavrtěl hlavou. Ela vrhla ještě rychlý pohled na kancelář, ale byl klid. Proto popadla svou hůlku a přesunula se k Jameymu. Sedla si na lůžko vedle toho jeho a zakouzlila tiše Ševelissimo, kdyby byli snad moc hluční. Tohle kouzlo bylo moc užitečné.

,,Prý jsi zraněná?" zeptal se jí vyděšeným hláskem Jamey a posadil se. Eileen ho chtěla pokárat, ať zůstane ležet, ale Jamey vypadal dobře a dokonce měl v očích dychtivý zájem, což ji překvapilo i potěšilo zároveň. A navíc, jak si uvědomila, ona sama přece taky nesnáší, když jí někdo říká, co má dělat, když to ona sama ví nejlépe...

Mávla rukou. ,,To nic není."

,,Ale madame Pomfreyová říkala, že byl ten šíp jedovatý!" odporoval jí Jamey. ,,Nebo jsi nesmrtelná? To kouzelníci umějí? Proč to ale nepomohlo mojí mamince?"

,,Ty, takhle odposlouchávat cizí rozhovory!" dobírala si ho zvesela Eileen, ale pak na něj mrkla. ,,Stejně bych ti to nakonec řekla, ale pamatuj si, že to je neslušné. A, víš... kouzelníci si nedokážou přičarovat nesmrtelnost. Teda, ne že bychom se o to nepokoušeli. Jeden čas dokonce existoval Kámen mudrců, což byl elixír, který tě dělal nesmrtelným, když jsi jej pravidelně pil. Nakonec ale musel být zničen, protože se ho pokoušel získat jeden moc zlý černokněžník. Shodou okolností to byl můj táta, kdo ho zastavil." A na okamžik se zamyslela. Stejně jí to mnohdy přišlo neuvěřitelné, kolik dobrodružství Harry prožil.

To Jameyho zaujalo. ,,Vážně? Tvůj táta bojoval s tím černokněžníkem?"

,,No jéje, a kolikrát! A právě ten černokněžník zkoušel být nesmrtelný. Málem se mu to povedlo, ale táta mu v tom zabránil a zachránil tak celý kouzelnický svět."

,,Proto jsi utekla a vzala sis Šťastného draka? Taky jsi musela zachraňovat svět?" ptal se Jamey, pro něhož to bylo lepší než nějaká pohádka.

Eileen se maličko usmála a zadívala se z okna. Odhrnula si pramen černých vlasů z tváře a oči se jí zaleskly. ,,Možná trochu. Pomáhala jsem zachraňovat celý svět někomu, kdo je pro mě důležitý. Beatrice," ukázala na ni, ,,to je moje nejlepší kamarádka. Pro ni je celý její svět její rodina. Jenže její rodiče na tom nejsou moc dobře a ona se snažila najít pro ně lék. Ale nic na světě není zadarmo, víš, Jamey? Vypadalo to, že jejich příběh bude mít šťastný konec, ale ona pro jejich možnou záchranu musela obětovat vzpomínky na její dvojče, Alexe. Teď si na něj nevzpomíná a on je nešťastný," povzdechla si. ,,Víš, asi je to hloupost, ale nějak se nedokážu zbavit pocitu, že je to možná trochu moje chyba."

Jamey vykulil oči, ale pak sklopil pohled a začal si proplétat prstíky. ,,Proč si to myslíš? Nemohla jsi tomu přece zabránit?"

,,To je právě to," zaúpěla. ,,Kdo ví." Potom se ale na Jameyho usmála a zvedla se. ,,Měl by sis lehnout, zavřít očka, odpočinout si. Ať ti je brzy dobře, abych ti mohla ukázat celý hrad. A můžeme zajít i za Hagridem, tomu patří ti Šťastní draci. Je moc hodný a taky zná spoustu kouzelných tvorů. Miluje draky, jednou nám dokonce ukázal i jednorožce, a má spoustu roztomilých hrabáků!" prozradila mu Eileen a posadila se k němu na postel. Když se zmínila o hrabácích, polechtala Jameyho na břiše a on se rozesmál. ,,Takhle by tě lechtali svými čumáčky, až bys za nimi přišel. Chtěli by se kamarádit."

,,Budeš mi něco vyprávět? Maminka mi vždycky před spaním vyprávěla," řekl jí Jamey. Něco se mezi nimi prolomilo. Chlapec si položil hlavu do jejího klína a Eileen jej přikryla dekou.

,,Něco vyprávět, jo? Tak počkej, já si na něco vzpomenu," slíbila mu a než se pustila do povídání, opatrně mu vjela prsty do vlasů, aby ho něžně pohladila. Když se neodtáhl a ani nedal nijak najevo, že je mu to nepříjemné, usmála se. ,,Tak třeba tuhle... Za devatero horami, až na konci světa, prý černý testrál nad lesy létá. Hrabáci tu dávají všem dobrou noc a bodloši ani nevystrčí nos. A ještě kousek dál za černou tmou už běží malý skřítek s pohádkou. Do tance dal se v lese stín, v závoji s vůní kopretin, po vánku sklouzl, vzlétl s ním, kdo to byl, to ti však nepovím..."