,,Pořád nechápu, že jste se dostaly na takový dobrodružství," poznamenal u snídaně Scorpius a kroutil nad tím hlavou, jako by o tom slyšel poprvé v životě. Pravda ale byla taková, že byli nuceni jejich nebezpečnou výpravu omílat neustále dokola a dokola, až to bylo málem k nevydržení. Ale Scorpius měl potřebu to s nimi neustále rozebírat ze všech možných úhlů a pořád se vyptával na nějaké detaily. Eileen to už frustrovalo, protože k tomu už neměla co víc říct, nic dalšího si nepamatovala a ani nevybavovala. Žádné malé detaily, po nichž Scorpius tak prahnul. Byla ráda, že vyvázly živé.

,,Scorpe, bavíme se o tom už několik dní v kuse," zaúpěla a potírala si horkou topinku máslem, jež se na ní začínalo rozpouštět. ,,Vážně už nevím, co dalšího bych ti řekla." Byla vyčerpaná, dopřávala si každou noc maximálně dvě hodinky spánku, což rozhodně nemělo dobrý vliv na její organismus. Ale ona měla strach. Bála se, že když i jen na okamžik poleví ve své ostražitosti, stane se něco hrozného, tajemná osoba se vrátí a ublíží všem okolo ní... a to přece nemohla dopustit. Jenže měla pocit, že tohle už dlouho nevydrží. Kdykoliv se po dvou hodinách tvrdého spánku probudila, byla na tom snad ještě hůř, než kdyby nespala. Většinou se pak odebrala do koupelny nebo potichu zmizela do společenské místnosti Zmijozelu, tak neslyšně, aby neprobudila spící Beatrice, a snažila se vymyslet vhodnou strukturu lektvaru pro Gabrielle, nebo trénovat nitrobranu. Jenže její unavená mysl odmítala spolupracovat, a když už Eileen nepsala na pergamen naprosté nesmysly, zírala do prázdna opuchlýma očima a nedokázala se soustředit.

,,No dobře," zavrčel na ni a napil se zeleného čaje. ,,Ale stejně. Víš, že na vás za tohle budu už navždycky naštvaný, že jste mě nevzaly s sebou? Nebo aspoň něco neřekly? Na druhou stranu, to, co tam na vás čekalo... Ale aspoň jste si něco zažily." Scorpius zřejmě bojoval s tím, zda by radši letěl s nimi, nebo zůstal v bezpečí ve škole. Byť to byl šprýmař a často se zdálo, že většinu věcí bere na lehkou váhu, nebylo to tak. Ne, když už se i on setkal se smrtí.

Jenže co nás to stálo, pomyslela si zachmuřeně Eileen a než se zakousla do topinky, pohledem zabloudila k havraspárskému stolu, u nějž seděl Alex se svou okouzlující přítelkyní. Pohled na ně ji vždy rozmrzel, v posledních dnech obzvlášť. Od toho společného rozhovoru o Gabrielle spolu nemluvili, jen se míjeli a komunikovali pouze pomocí pohledů. Alex trávil čas jedině se Serafinou, nebo se Scorpiusem. Ještě téhož dne po rozhovoru s Eileen si vyposlechl, stejně jako mladý Malfoy, všechno, co se stalo, a to bylo vše. Pak se choval, jako by se jejich rozhovor nikdy neuskutečnil. A Eileen tomu nerozuměla. Cožpak to všechno vzdal? Proč se nesnaží? Proč vystrašeně zalezl do své nory a nebojuje o svou sestru? Myslela si, že se jí ho podařilo správně namotivovat, aby se alespoň pokusil s ní navázat první kontakt... Ale zřejmě se mýlila. Možná by se o to neměla starat. Měla by to nechat být, zapomenout...

Neuvědomila si, že ji Scorpius celou dobu něžně pozoruje a vševědoucný úsměv zakrývá černým hrnkem. Teprve když se zas s tichým povzdechem přetočila zpět a zvedla oči, trhla sebou, když zjistila, že na ni zírá.

Culil se, ten darebák. Skoro se začervenala, a pod stolem ho kopla do nohy. ,,Auu, za co? Že nejsem slepej a vidím, jak tě k němu pořád něco táhne?"

Odfrkla si, ve snaze před ním všechny pravdy a pocity zamaskovat. ,,Je to můj kamarád, Scorpe. Jen mě prostě mrzí, jak jsme se odcizili. Vždyť už ho skoro nevídáme, ani u jídla... Přestaň se chechtat!" vyjela na něj, když toho nenechal a poškleboval se jí s tím, že je zakoukaná do Alexe. Jak dlouho od něj měla s tímhle pokoj... ,,Jsi jak malej," protočila očima. ,,A stejně je to všechno tvoje chyba! S něčím takovým bych si vůbec nemusela lámat hlavu, kdybys mi zničehonic nezačal namlouvat, jak se mu líbím a že je do mě zamilovaný! Teď bych byla naprosto v pohodě, kdybych o tom vůbec nevěděla, a navíc bychom pořád byli kamarádi," zabručela.

,,Ale my jsme kamarádi, jen teď prostě tráví víc času se svou holkou než s náma," odvětil a přisunul k ní čokoládový muffin. ,,A moje chyba to není. Všechno by dopadlo dobře, kdyby si tě nezačal namlouvat Rafael Nott a ty mu hned při první příležitosti neodkývala pozvání na ples."

Eileen spadla brada. ,,Takže já můžu za to, že se Rafael odhodlal a pozval mě jako první? To jsem měla prostě čekat, než se Alex rozhoupe? A co kdyby k tomu ani nesebral odvahu?"

Scorpius pokrčil rameny. ,,Tak bychom šli všichni čtyři jako kamarádi."

Odfrkla si a založila si ruce na hrudi. ,,Ale nepovídej. Nebyl jsi to náhodou ty, kdo ztropil scénu, když Beatrice zmínila, abychom šli v párech jako přátelé? Nech toho, Scorpiusi, nechci se pohádat ještě s tebou. Prostě se smíříme s tím, že Alex si našel přítelkyni a já jdu na ples s Rafaelem."

Blonďatý zmijozel si pod nos zabrblal něco, čemu nerozuměla, ale než se ho na to stihla zeptat, kdosi vklouzl na místo vedle ní. ,,Nemluvil tady někdo náhodou o mně?" Samozřejmě, že to byl Rafael, usměvavý a upravený jako vždy. Eileen se na něj trochu překvapeně podívala, ale pak mu úsměv nejistě oplatila. Nebyla si jistá, co všechno z jejich výměny názorů slyšel.

,,Ano, mluvili jsme o plesu a v té souvislosti padlo i tvoje jméno," vysvětlila mu a podívala se na Scorpiuse, který se na ni snad schválně nedíval a očima přejížděl po mrzimorském stole.

Rafael si na talíř naložil slaninu s míchanými vejci. ,,Když už je řeč o plesu, blíží se docela mílovými kroky. Už sis vybrala šaty?" zeptal se jí, a ona zavrtěla hlavou. Na to neměla dosud ani pomyšlení, ani čas. ,,Dobře. Víš, samozřejmě pochopím, když nebudeš souhlasit, ale napadlo mě..." odkašlal si. ,,McGonagallová ti ještě nedala žádný trest, že ne?"

,,Ne, a sama se tomu divím," odpověděla a pobaveně přimhouřila oči, když vycítila jeho nejistotu. ,,Kam tím vším míříš?"

Rozpačitě se poškrábal na zátylku. ,,No, napadlo mě, jestli bys se mnou dnes nechtěla jít do Prasinek. Víš... porozhlédnout se po nějakých šatech. Abychom spolu navzájem ladili. Ale samozřejmě pochopím, když nebudeš chtít -"

,,Rafaeli," přerušila ho s úsměvem, ,,půjdu moc ráda."

Při tom širokém a rozzářeném úsměvu, který jí věnoval, jí podivně provinile bodlo u srdce. Nechápala proč. Jen silou vůle nebloudila očima po havraspárském stolu a nehledala mezi studenty Alexe.

Rafael si znovu odkašlal. ,,Víš, to ještě není všechno. V Prasinkách na nás bude čekat někdo, kdo by se s tebou moc rád seznámil." Věnovala mu zvědavý pohled, a on ji nenechal čekat na odpověď dlouho. ,,Moje sestra."

•••

Scorpius a Kiro seděli ve výklenku okna a shlíželi na školní pozemky, jež byly přikryty popraškem sněhu. Jenže ten stejně neměl vydržet dlouho, jelikož do Prasinek stále vytrvale mířily zástupy studentů.

Blonďatý mladík se podíval na svého milence a nemohl se ubránit úsměvu. ,,Nevadí ti, že jsme zůstali tady a nemůžeme si užít předvánoční Prasinky?" zeptal se ho a naklonil hlavu na stranu. Na výlet do kouzelnické vesnice neměl úplně náladu. Kiro mu chyběl, chtěl s ním strávit klidné odpoledne, a také se trochu odreagovat od myšlenek na pohřeb babičky Narcissy. Měl se konat v neděli, a ta byla už zítra. Když mu to táta sděloval v dopise, jako by se všechny rány zase otevřely.

Kiro k němu přesunul pohled a pak zavrtěl hlavou. ,,Samozřejmě, že ne. Tedy, mám Prasinky rád, a v předvánočním čase obzvlášť, protože je všechno tak krásně vyzdobené, vzduchem se line vůně horké čokolády a skořice, střechy domů jsou zasypané sněhem, mráz tě štípe do tváří, takže se těšíš, až si zajdeš ke Třem košťatům na lahodný doušek máslového ležáku..."

,,Zatraceně, Kiro, teď mám chuť se zvednout, popadnout tě a vyrazit do Prasinek," zasmál se Scorpius, který měl všechno úplně před očima. Bylo by to ideální odpoledne s Kirem, tedy kdyby o nich všichni věděli, že jsou spolu.

,,Ještě jsem nedomluvil," mrkl na něj chlapec s medovými vlasy. ,,Chci říct, že tohle všechno je nádherné, ale trochu to kazí všechen ten shon a stres. A taky ty davy lidí, každý se cpe přes každého a chce ulovit ten nejlepší dárek... to úplně nemusím. Takže jsem vlastně rád, že tu můžu strávit líné odpoledne v Bradavicích. S tebou," řekl mu láskyplně, natáhl se pro jeho ruku a propletl si s ním prsty.

Scorpius se k němu naklonil pro polibek. Jakmile se dotkl Kirových rtů, ucítil v břiše příjemné zašimrání. Zatočila se mu hlava. Neuvěřitelné, co s ním ten kluk dělal. ,,Slibuju, že za všechno malfoyovské jmění koupím Prasinky a dám ti je jako svatební dar." Kiro se rozesmál a byl to ten nejkrásnější zvuk, jaký Scorpius kdy slyšel. Prstem ho píchnul mezi žebry, až se mladý a lechtivý mrzimor zkroutil jako housenka a vyjekl. ,,Myslím to vážně. Koupíme si Prasinky a vždycky, až napadne první sníh, tam nikoho nepustíme, abychom měli celou vesničku v klidu jen pro sebe."

Kiro mu věnoval zamilovaný pohled. ,,Seš beznadějný romantik. Celé malfoyovské jmění! To přece nejde."

Odfrkl si. ,,Ale prosím tě. Jsem přece Malfoy! A babičce by se to líbilo, tím jsem si jist," mrkl na něj.

Kiro se jen pousmál a víc se zachumlal do své kostkované deky, kterou měl přehozenou přes ramena. V bradavických chodbách bylo v zimních měsících opravdu chladno, ale za horkých letních dnů úkryt v kamenném hradu vždycky přišel vhod. Mrzimor zvedl prsty a bříšky se opatrně dotkl sklenice, jež stála mezi nimi, a ve které plápolal přívětivý modrý oheň. ,,Tyhle ohníčky... to je něco úžasného. Vždycky se mi líbily."

,,Já ti rozumím. Je to ohromně kouzelné. Chceš něco prozradit?" Kiro nedočkavě přikývl. ,,Tyhle ohýnky uměla už od prvního ročníku vyčarovat nejlepší kamarádka Harryho, Hermiona Grangerová. Ta -"

,,- byla mudlovského původu, ale byla to ta nejbystřejší a nejchytřejší čarodějka v ročníku. Možná nejen v ročníku. Při závěrečné bitvě zničila pomocí baziliškova zubu Zmijozelův medailon, ale bodla se a baziliškův jed ji bohužel usmrtil," vyhrkl Kiro snad jen na dva nádechy.

Na okamžik zbavil Scorpiuse slov, zmijozelský student na něj chvilku jen překvapeně zíral. Pak se zasmál. ,,Šprťáku," poškádlil ho a potřásl hlavou. ,,Ano, to byla Hermiona. V jejich šestém ročníku se začali bavit i s mým tátou, byť byli do té doby nepřáteli. A ačkoliv to byl Harry, jehož nejlepší kamarádkou byla a který s ní trávil čas od prvního ročníku, paradoxně byl můj táta ten první, koho naučila vyčarovat tyhle modré ohýnky. A ten to zase naučil mě. Samozřejmě, že to umí i Harry a Eileen taky, ale... můj táta byl ten první, víš, jak to myslím? Přijde mi to prostě hrozně hezké." Pokrčil rameny. ,,Asi to zní jako blbost."

,,Nezní," odvětil něžně Kiro a stiskl mu ruku. ,,Mně se to líbí. Tohle... zní to jako vaše věc. Věc, dovednost, která patřila jen jim, která celou tu jejich partu spojovala. Je to tak krásně osobní." Zadíval se mu do očí a kolem nich se mu objevily malé vrásky, jak se usmál. Scorpius je toužil políbit. ,,A teď tahle dovednost připadla další generaci. A spojuje je, stejně jako tu předchozí."

,,Jsi tak úžasnej, víš to?" zašeptal Scorpius láskyplně. Kiro se začervenal; stále si nezvyknul přijímat lichotky, často je vyvracel a označoval za nepravdivé. A přitom to byl pravý opak, Scorpius to věděl. ,,A ani se nepokoušej mi to rozmlouvat," šeptl mu do ucha, když se přitiskl k němu, tělo na tělo. Po páteři mu přeběhlo staccato mrazivých jehliček.

Naoko smutně si povzdechl. ,,No dobře. A já se zrovna dnes chtěl hádat. Podívej, jak je na to krásné počasí!"

Scorpius se rozesmál a opřel se hlavou o jeho rameno, když se s ním Kiro ochotně podělil o deku. Blonďatý zmijozel držel v rukou sklenici s modrým ohněm, jenž uvnitř vesele plápolal. ,,Ty a hádat se! To bych vážně chtěl vidět."

Kiro nyní trochu zvážněl. ,,Co ty a tvoji přátelé? Stydím se, úplně jsem se na ně zapomněl zeptat. Jsou Eileen a Beatrice v pořádku? A jak to zvládá Alex?"

,,No, teď to není úplně nejideálnější," ušklíbl se Scorpius. ,,Připadá mi, že jediný, kdo je na tom z nich všech nejlíp, je Beatrice. Začíná se víc usmívat, má konečně naději. Eileen je nevrlá, uzavírá se do sebe častěji než dřív, a taky se kolem ní dost motá Rafael. Což samozřejmě štve Alexe, a ji zase štve, že si Alex něco začal se Serafinou. Ať mi tvrdí, co chce, vím, že to Elu užírá. A když je řeč o Alexovi, no... snaží se s tím vypořádávat. Ale zdá se mi, že před vším začal utíkat. Jako by to vzdal," povzdechl si posmutněle. ,,Jsme rozervanci a pomalu se rozpadáme," řekl cynicky.

Kiro mu povzbudivě stiskl ruku. ,,Neboj se, zvládnete to, překonáte to. Znáte se už tolik let, a to přece něco znamená. Jeden druhého potřebujete."

,,Snažím se tu pro ně, pro všechny, být. Občas mě to úplně vysává, jak se všem třem chci věnovat stejně. Ta tvoje mrzimorská duše na mě má špatnej vliv," poznamenal naoko zhrozeně a Kiro se zasmál. ,,Ale nechme to být, prosím. Každý dnes trávíme odpoledne jinak a já ho chci strávit s tebou, se vším všudy. Chci tu s tebou být, když už pro sebe máme vždycky tak málo času."

Kiro mu dal pusu na čelo. ,,Jsem rád, že na to Alex není sám. Jsi skvělý kamarád, Scorpiusi."

Lišácky se na něj zadíval a mrkl. ,,A jaký jsem přítel?" vyzvídal.

Mrzimor se usmál. ,,Ten nejlepší."

,,To jsi ty," opáčil poklidně a natáhl se pro kakaovou sušenku. ,,Přečti mi něco," vyzval jej nadšeně dřív, než by mu Kiro zase stihl odporovat. Chlapec se začervenal, ale pak si odkašlal a otevřel knížku na stránce, kde skončil. A začal předčítat.

Scorpius se mu uvelebil na rameni a radostně naslouchal jeho milému hlasu, jenž se poslouchal velice příjemně. Jeho přednes byl něžný a nenásilný a byl by ukolébal Scorpiuse do polospánku, kdyby se u nich nezačali zjevovat bradavičtí duchové, kteří se zájmem naslouchali jeho předčítání. Scorpius se nemohl ubránit úsměvu, když viděl, jak jej pozorně poslouchají, a Tlustý mnich zářil a každému, kdo byl kolem, nadšeně vykládal, že tenhle hoch je studentem v jeho koleji.

,,Tolik duchů," pošeptal Kirovi Scorpius do ucha, když mladík dočetl a jeho posluchači začali tleskat. ,,Takhle se ti možná ze starých legend povede přilákat samotné bradavické zakladatele," mrkl na něj s úsměvem.