Harry seděl u profesorského stolu, v prstech pevně svíral sklenici s punčem a se steskem v očích pozoroval svou dceru, která na parketu tančila s Rafaelem Nottem. Pohlédl na prázdné místo vedle sebe, na místo, kde měl sedět Severus, po jeho boku, tak jak to bylo vždycky ve zvyku. Jenže Severus místo toho seděl v Azkabanu a odpykával si trest za někoho jiného. Harry sevřel sklenici ještě pevněji, div že ji nerozmáčkl.

,,Opatrně, Harry, mudlové sice tvrdí, že střepy přinášejí štěstí, já bych kvůli tomu ale sklenici nerozbíjela," ozval se vedle něj známý ženský hlas. Harry zdvihl hlavu a spatřil vedle sebe stát ředitelku McGonagallovou. ,,Sedíte tu jako hromádka neštěstí. Smím si přisednout?"

,,Jistě," vykoktal Harry a nabídl jí místo vedle sebe. Ředitelka se posadila, narovnala záda a přehodila si nohu přes nohu. Pak se na svého bývalého žáka zadívala. ,,Váš proslov... byl krásný. Moc se mi líbil. Myslím, že Brumbál by si nemohl přát lepšího nástupce."

Věnovala mu jeden ze svých vzácných úsměvů. ,,Tak to mě moc těší, Harry. Ale jsem si jistá, že kdyby stál v čele školy i nadále on, moji studenti by byli ve větším bezpečí a připadali by si jistěji. Všichni jsme ho vždycky brali jako takový symbol jistoty, naděje, bezpečí. Byl to nejen velkolepý kouzelník, ale i dobrý člověk. Již od dob mého studia jsem ho obdivovala, a to i ve chvílích, kdy jsem s jeho názory nesouhlasila." A pronikavě se na něj podívala, takže okamžitě pochopil, co má na mysli. Neschvalovala to, že malého Harryho vysílal bojovat bitvy, na něž mnohdy nestačili ani dospělí. Svým názorem na toto se nikdy netajila. Její studenti pro ni byli vším, a i když své emoce nedávala příliš často najevo, samozřejmě, že o ně měla strach. Byli všechno, co měla.

,,Mrzí mě to," hlesl Harry, jemuž se okamžitě vybavila vzpomínka na to, jak Brumbála zabil. Ředitel sice tvrdil, že díky němu alespoň bude jeho smrt rychlá a bezbolestná, ale Harry to nikdy nebral jako velkolepý laskavý čin, kdy starému muži pomáhal od bolesti. Ne, roky si to vyčítal a navždy si to vyčítat bude. Připravil svět o skvělého muže, jen aby ukojil svoje vlastní sobecké touhy a potřeby. I přestože bylo velice pravděpodobné, že by Brumbál zemřel jen o pár dní později. Nesmíří se s tím.

Zabloudil pohledem ke své dceři. Na druhou stranu, kdyby se Severus nevrátil, Harry by nikdy nedostal možnost mít Eileen, vidět ji vyrůstat... Neměl tušení, co by dělal, kdyby Eileen neměl. Kdyby neměl ani Severuse. I tolik měsíců po jeho smrti byl stejně zničený jako toho dne, kdy zemřel. Jak by mohl žít bez něj? Co by to bylo za život, jenž by musel prožít o samotě? 

,,Tolik vyrostla," povzdechl si Harry, zatímco Elu pozoroval, jak něco říká Rafaelovi. Mladík se na ni díval s takovou něhou a oddaností v očích, že ani nemohlo být pochyb o tom, že ji velice miluje. Sklonil se k ní, dal jí pusu na tvář a šel za svými přáteli. Eileen si nadzvedla šaty a vydala se za Beatrice, jež seděla sama u stolku. ,,Mrzí mě, že tu nemůže být Severus, a nemůže ji vidět. Jak je krásná. Bože, neviděli se tak dlouho."

Minervin pohled trochu zjihl. ,,Pamatuju si, jak jste mi rostl před očima zase vy, Harry. A také si pamatuju, že jste byl o dva roky mladší než Eileen, když jste tančil na plese. Nebo jste se o to alespoň pokoušel. Tančil jste příšerně," řekla suše a veškerá její vřelost byla pryč. Harryho to rozesmálo.

,,Udělal jsem ostudu Bradavicím, vám, i Nebelvíru?" zeptal se s úsměvem.

Ona svůj úsměv skryla za pohár s vínem. ,,Tancem možná, ovšem to, jak jste bravurně zvládl všechny tři úkoly, a zvlášť na svůj věk, to tu hrůzu mnohonásobně vyvážilo. Vždycky jsem na vás byla pyšná, Harry."

,,Ještě mě rozbrečíte, Minervo," usmíval se Harry a chystal se napít, když v ten okamžik se před ním objevil modrostříbrný záblesk, jenž se v další chvíli změnil v orla, jenž stáhl svá mohutná křídla a slétl na stůl. Upřel na překvapeného Harryho své korálkové očko a otevřel zobák, aby vzápětí promluvil Dracovým zkroušeným hlasem.

,,Harry, Gabrielle Jonesová dneska zemřela." Harry zalapal po dechu. ,,Omlouvám se, že tě ruším při plese, ale potřeboval jsem ti to říct. Chtěl jsem, abys to věděl, a... a aby to věděli Alex s Beatrice, než se to dostane do Věštce, nebo tak něco. Mrzí mě to. Nevím, co se pokazilo, ale... asi si s tebou po svátcích budu potřebovat promluvit. Musím to jít říct Anthonymu. Drž se, Harry," dodal pochmurně, orel vzápětí zavřel zobák a zase se pomalu rozplynul, jako by zde nikdy nebyl.

Harry chvíli strnule hleděl na místo, kde Patron ještě před chvílí stál, a zpracovával zprávu, kterou mu přinesl od Draca. Gabrielle Jonesová... zemřela? Ale jak to? Co se najednou pokazilo? Vyměnil si pohled s ředitelkou McGonagallovou, která si smutně povzdechla a znepokojeně se zadívala na smějící se Beatrice Jonesovou. Nechtěla být ta, jež jí přinese takovéhle zprávy. Ale věděla, že jí to musí říct. 

•••

,,Tak jo, musím jít zkontrolovat ten lektvar," šeptla Eileen Beatrice do ucha a dívka přikývla. ,,Rafael by se po mně snad neměl shánět, pár lidí z famfrpálového týmu s ním chtělo strávit aspoň kousek večera, ale kdyby se tu náhodou objevil, tak mu kdyžtak řekni, že jsem na záchodě, nebo si něco vymysli," mávla rukou, zatímco vstávala od stolu.

Beatrice se na ni zakřenila. ,,Mám si něco vymyslet? Hm, tak dobře. Řeknu mu, že si to s někým rozdáváš na záchodech," vyplázla na ni jazyk a se smíchem si kryla hlavu, když ji Eileen udeřila do ramene.

,,To není vtipný!"

,,Já vím, jen si tě dobírám. Tak běž," pobídla ji s úsměvem, a tak se Eileen snažila nějak nenápadně vytratit. Nenápadná ale až tak nebyla, poněvadž neunikla modrým očím Alexe Jonese, k němuž se na parketu tulila Serafina. Pochopil, že se jde podívat na lektvar do umývárny Ufňukané Uršuly a zvažoval, jestli se k ní nepřipojí. Měl Serafinu rád, ale Eileen měl raději. A vidět ji dnešní večer ve společnosti Rafaela Notta... to jej bolelo. Věděl, že je idiot, že měl o Eileen bojovat od samého začátku a že se měl překonat a pozvat ji na ples první, dřív než ten tupec... Nesnášel se za to, nesnášel, že takhle podvádí Serafinu, a že nedokáže zapomenout na Eileen.

Zatímco se Alex rozhodoval, zda se vykroutit z objetí své přítelkyně a aspoň na chvíli odejít za svou kamarádkou, Eileen mezitím doběhla do umývárny a posadila se na zem. Dlouhé šaty jí trochu překážely, a tak si je nějak uhladila kolem sebe. Nepohodlné boty už ze sebe strhla cestou a odhodila je vedle sebe, ale šatů se jen tak zbavit nemohla. Byly sice krásné, ale ona už toužila po něčem pohodlnějším. 

Spokojeně si pro sebe přikývla, když zkontrolovala, že je všechno tak, jak má, a mezitím postupně přihodila další dvě přísady. Trochu nastrouhané vrbové kůry a pár květů z keře Dagga. V ten okamžik do umývárny vstoupil ještě někdo jiný, ale tentokrát Elu nepolekal. Spíš se pro sebe vševědoucně pousmála. ,,Teď už mě nevylekáš, Alexi," oslovila příchozího a zvedla k němu oči. Skutečně to byl Alex, přicházel k ní a tiše se uchechtl. ,,Co tu děláš? Proč netrávíš dnešní večer se Serafinou?"

,,Potřeboval jsem na záchod, a taky trochu pauzu od toho tance. Takže Fina mezitím odběhla za svými kamarádkami a já si užívám zaslouženou chvilku klidu, než se budu muset zase vrátit dolů a pokračovat v tanci," odpověděl jí pobaveně a Eileen se ušklíbla. Na chvíli zaváhal, ale nakonec se posadil naproti ní a zadíval se do kotlíku. Zatvářil se překvapeně. ,,Má to příjemnou barvu. Klidně bych se toho napil."

,,Nech si zajít chuť a běž si radši pro dýňový džus," rýpla si do něj Eileen a srdce jí překypovalo tak velkou radostí, až se jí zalykala. Tak ráda trávila čas v Alexově přítomnosti a byla ještě raději, když viděla, jak z něj pomalu přestává být ten plachý, stydlivý kluk. Nebyla si jistá, co přesně stálo za tou změnou, ale pravda byla taková, že se jí ta změna líbila. Měla ráda i toho Alexe předtím, ale tenhle... u tohohle měla pocit, že je sebejistější, a že dokáže víc bojovat za to, co chce. Ten dřívější Alex by se schoulil a nějak by to všechno přečkal. Ale tohle už byl vývoj. Sice postupoval po malých krůčcích, ale i to se počítalo. Nemůže jít všechno rychle.

,,To se docela rýmovalo."

,,Cha, docela. Tvoje přítelkyně z Havraspáru by ti to pěkně omlátila o hlavu. Určitě je vzdělaná i v literatuře, ne? Holky milujou poezii." Alex se pousmál, ale nic neodpověděl. Eileen se na něj pátravě zadívala a trochu se jí zkroutil žaludek. ,,Máš ji vážně rád, viď?" zeptala se ho tiše.

Alex lehce naklonil hlavu na stranu a zvedl k ní oči. Když se hluboce zadíval do těch jejích, po páteři jí přejely mrazivé jehličky. Nervózně se ošila, protože ten jeho pohled rozhodně něco znamenal. A ona si nebyla jistá, jestli se jí to bude líbit. A zda to bude správné.

,,Ne tolik, jak bych měl. Ne tolik, jak by si zasloužila," odpověděl jí se smutným úsměvem. ,,Eileen, já -"

,,Alexi -"

,,Nepřerušuj mě. Já ti to musím říct. Už ti to musím říct." Zhluboka se nadechl. ,,A vím, že už je na to pozdě. A že jsem to měl udělat dávno. Vím, že jsem idiot. Mám Serafinu rád, to ano... ale tebe mám radši," vydechl a naléhavě se k ní naklonil. Cítila se jako lapená, lapená v pohledu jeho žádostivých očí, jako by byla v pasti, ze které ale tak docela nechtěla utéct. ,,Vždycky tě budu mít radši. I kdyby přede mne postavili stovku krásnějších žen, vždycky bych si vybral tebe. I kdyby to znamenalo, že ty si mne nevybereš, že s tebou nebudu moci být. Já tě nikdy nepřestanu mít rád, Eileen. To nezmění nic na světě."

Nedalo by se říct, že to nečekala. Podvědomě to tušila, viděla mu to na očích. Bylo to už příliš dlouho, a oba dva už tolik dní pociťovali tu elektrizující atmosféru, jež mezi nimi panovala, kdykoliv se ocitli v blízkosti toho druhého. Kroužili kolem sebe jako šelmy, v stále nižších kruzích se k sobě blížili jako dva dravci, a bylo jasné, že jednoho dne se ta vzdálenost mezi nimi zkrátí na tu nejmenší možnou a oba dva budou muset vyrazit do boje. Tohle byl ten boj. Ale Eileen na něj asi ještě nebyla připravená. Nebo byla? Může se na tohle člověk vůbec připravit?

,,Já tě mám taky ráda, Alexi," řekla tónem, jenž jasně naznačoval, že brzy přijde nějaké ale, které to všechno zničí, pohřbí. ,,Já... o tvých... o tvé náklonnosti vím už nějakou dobu. Scorpius mě na to navedl," vysvětlila, když se zatvářil nechápavě. ,,Myslela jsem... myslela jsem, že něco uděláš. Čekala jsem, že něco uděláš. Že už jsi... odhodlaný, připravený. Myslela jsem, že mě třeba pozveš na ples. Že to bude nějaký ten první krok. Ale ty jsi nevypadal na to, že bys to chtěl zkoušet a já... asi jsem si myslela, že to bylo jen nějaké přelétavé poblouznění. A tak jsem souhlasila s tou Rafaelovou nabídkou." Zhluboka se nadechla a snažila se vybrat ta správná slova. Pak pomalu zavrtěla hlavou. ,,Alexi, máš Serafinu, já mám Rafaela -"

,,Ale já tě mám -"

,,Co?! Máš mě rád?!" vyjela na něj, protože to už nešlo vydržet. Zarazil se a zamrkal. Jen vydechla a rozezleně vstala. ,,Jestli mě máš rád, proč jsi prostě něco neudělal?! Proč jsi mi to neřekl, nesnažil se mi to naznačit?! Proč jsi o mě teda nebojoval, když mě máš radši než všechny ostatní?!" Sama se divila, kde se to v ní bralo. Ale asi už to muselo ven. Možná tohle nakonec byla ta nejlepší možná chvíle. 

Alex vstal také a když to vypadalo, že se Eileen chystá odejít, popadl ji za paži. ,,Já jsem chtěl, dobře?" zavrčel tiše. ,,Chtěl jsem. Ale nikdy jsem k tomu nedostal šanci. Chtěl jsem, aby... aby to bylo správné. Nechtěl jsem to pokazit a přijít o tebe. A když jsem se k tomu konečně odhodlával, najednou se objevil ten blbeček Nott! A ty jsi mu hned vlítla kolem krku!"

,,Tak to není pravda!" odsekla Eileen a v očích se jí zalesklo. ,,A Rafael není hlupák!"

Alex se ušklíbl. ,,Jenom tě využívá. Čeká, až si s tebou užije, a pak tě odkopne. Dělal to takhle celý minulý rok."

,,No a?! To neznamená, že nedospěl, že se nezměnil! A navíc nefňuká jako někdo, není to žádný vyděšený králíček a když něco chce, dokáže za to bojovat!" Rozhněvaně se mu vyškubla. ,,A já se o sebe umím postarat!"

Jako by to byla už ta poslední kapka. Přeměřovali si jeden druhého nahněvanými pohledy a Alex si uvědomil, jak krásná Eileen je, když se zlobí. Hlavou mu létala její slova. Když něco chce, dokáže za to bojovat. Tak fajn. I on si umí vzít to, po čem touží.

Než se nadála, popadl ji za pas a prudce ji přirazil na stěnu za nimi, až zalapala po dechu. Sklonil se k ní a zmocnil se jejích rtů, pevně, drsně a vášnivě. Tiše se zajíkla, ale hned v dalším okamžiku začala spolupracovat. Po tomhle oba dva toužili tak dlouho. A už nebylo cesty zpět.

•••

Beatrice zrovna přemýšlela, jestli se nepůjde trochu projít po bradavických pozemcích, když se u ní náhle objevila ředitelka McGonagallová. Zmijozelskou studentku to trochu překvapilo a okamžitě začala vzpomínat, jestli neudělala nějaký přestupek a něco nevyvedla, poněvadž se McGonagallová tvářila velice vážně.

,,Beatrice, potřebovala bych si s vámi o něčem promluvit," oslovila ji familiárně, a i kdyby Bea chtěla, nemohla by ji odmítnout. Proto přikývla a zvedla se ze židle, zmateně následujíc ředitelku ven z Velké síně. Přemýšlela, co by jí tak mohla chtít. Ale vůbec nic ji nenapadlo. Snad se nedozvěděla o tom lektvaru, a že jí lhala? Ale ne, to by ji přece neoslovila takhle důvěrně jejím křestním jménem. Bylo v tom něco jiného.

,,Paní ředitelko, kdy mi řeknete, co se děje?" zeptala se jí, když stanuli před velkým schodištěm, kde se McGonagallová po její otázce zastavila.

,,Nechcete jít raději do mé ředitelny, slečno? Možná bude lepší, když to probereme v soukromí. Jedná se o poněkud citlivější záležitost," řekla jí opatrně.

,,Jsem jako na trní, paní ředitelko. Klidně mi to můžete říct už zde. O co se jedná?" vyzvídala netrpělivě.

McGonagallová si ji přeměřovala přes obroučky svých hranatých brýlí. A pak si povzdechla. Pomalým krokem k ní přešla blíž a v mateřském gestu jí položila ruku na rameno. ,,Ach, děvče. Je mi to moc líto. Mrzí mne, že pro vás mám zrovna takovouhle zprávu." Beatrice se mírně zamračila. Nechápala, kam tím ředitelka míří. Ještě několik dalších vteřin mohla setrvat v tom blaženém nevědomí, než ji pohltí těžkost té zprávy a všudypřítomná bolest, jež ji bude sžírat zevnitř, zaživa. Syrová, ryzí bolest, jakou si spousta z nás ani nedovede představit. Neměla ani tušení, že to, co se jí McGonagallová chystá říct, přetočí její život vzhůru nohama. Že dostane další ránu, jež ji srazí na kolena.

,,Přišla zpráva z nemocnice svatého Munga," začala pochmurně McGonagallová a věnovala jí smutný pohled. Stiskla jí rameno a Beatrice už začínala chápat, co za novinky pro ni ředitelka má. Věděla to pár okamžiků před tím, než to vyslovila nahlas, čímž se to stalo definitivním a nevratným. Věděla to, ale odmítala si to připustit. ,,Vaše matka dnes zemřela."

•••

Tak co říkáte na Eileen s Alexem?😎