Anthony Jones napůl ležel a napůl seděl na zemi a zády se opíral o zeď. V jedné ruce držel skoro prázdnou lahev ohnivé whisky a v té druhé pevně svíral poslední prototyp obraceče času, jejž však před několika týdny ze vzteku zničil. Teď jeho úlomky drtil v dlani a nevnímal, jak se mu jejich ostré kusy zabodávají do masa. Dlaň měl zanedlouho celou od krve, jež odkapávala na podlahu.

Tmavovlasý muž sjel oteklýma zarudlýma očima na lahev se zlatavou tekutinou a chvíli ji prázdným pohledem pozoroval, než ztěžka zvedl ruku a nalil si do úst zbytek whisky, jež mu zahřívala hrdlo. Pak se napřáhl a mrskl prázdnou lahví o zeď, až to zadunělo a kolem se rozlétly střepy. Anthony se nad tím pouze bezmocně uchechtl, než jej znovu přemohl pláč. Hlasitě vzlykal, již po několikáté za onen večer od té doby, co mu Draco Malfoy přinesl tu novinu, jež mu rozervala jeho už tak zničené srdce. Horké slzy mu stékaly po tvářích a vzlyky jej dusily. Anthony řval a mohl být rád, že včas a duchapřítomně použil Ševelissimo, poněvadž jinak by k sobě přilákal nezvané hosty, o jejichž přítomnost, plytkou útěchu a prázdné sliby nestál.

Myslel na svou ženu, na svou mrtvou ženu, která si zasloužila víc. Ona měla být šťastná, ona měla prožít dlouhý a spokojený život. Byla nemocná už tolik let a Anthony se na tento okamžik podvědomě připravoval. Nebo se o to alespoň snažil, poněvadž na takovou bolest se dopředu připravit zkrátka nemůžete. A i přestože uvnitř sebe, hluboko uvnitř sebe věděl, že existuje pravděpodobnost, že to Gabrielle nepřežije, i tak jej její náhlá smrt zasáhla víc, než čekal. Nejspíš hloupě a naivně, jak už to má lidská povaha ve zvyku, doufal, že se jeho manželka zázračně uzdraví. Že jeho život přestane být tak černobílý a konečně se v něm stane něco dobrého. Doufal, marně doufal, že se všechno zase začne obracet k lepšímu. Když totiž v něco doufáme, doufáme obvykle v dobré věci. Toužíme po zítřku, jenž může změnit náš život k lepšímu. Jenže pak se ze zítřka stane dnešek a kde je ta změna, jíž jsme si tak upřímně přáli? Doufání se mění ve lhostejnost, zklamání a hořkost. Najednou už netoužíme po dalších dnech a po tom, co nám přinesou. Mnohem raději se díváme do minulosti; na to, co už se stalo, na šťastné tváře a dny, kdy bylo všechno jednodušší. Ale podvědomě i reflektujeme svůj život, hledáme druhé šance, situace, v nichž jsme se mohli zachovat jinak. A pak se necháme pohltit myšlenkami na to, co by mohlo být, a zda, kdyby se to tak stalo, by nám nyní bylo lépe. A Anthony se často vracel právě do takovýchto momentů. I to byl jeden z důvodů, proč jej tak přitahoval obraceč času. Vždyť ten byl vždycky symbolem pro druhé šance. A Anthony z celého srdce toužil, aby se do těch lehčích dob směl vrátit, a aby některá svá pošetilá rozhodnutí mohl vzít zpět.

Proč jej tohle pořád ještě překvapovalo? Jak by se to mohlo začít obracet k lepšímu, když byl takový člověk, jaký byl? Anthony věřil ve spravedlnost. A i když měl spoustu chyb i vlastností, na něž nebyl pyšný, schopnost sebereflexe k nim nepatřila. I přestože se před sebou samým často snažil zavírat oči, dlouho mu taková slepota nevydržela. Vždycky dokázal zpětně a kriticky zhodnotit své chyby, své chování, situace, do nichž se dostal. A věděl, co všechno v minulosti provedl. Začal si s Harrym, i když věděl, že je ve vztahu se Severusem. Přidal se na škole k bandě budoucích Smrtijedů. Podváděl Gabrielle s Rodolphusem Lestrangem a ani si ji nevzal z čisté, upřímné lásky. Lhal svým dětem. Choval se ohavně ke svým přátelům a vyčítal jim věci, za které si on mohl sám. Odehnal je od sebe, a místo toho, aby tu byl pro ně, aby jim pomohl, když jej potřebovali, se jim vysmíval, odmítl je a ubližoval jim nejen svými činy, ale i slovy. Kopal kolem sebe a stal se z něj mrzoutský, zapšklý a kousavý muž, jemuž se snažili všichni, pokud možno, vyhýbat.

Anthony věděl, že jej všichni nenávidí. Nemohl se tomu divit, nebylo to nic překvapujícího. Vždyť on sám sebe nenáviděl taky. Posledních několik let pro něj bylo těžké dívat se na sebe do zrcadla. Viděl tam zrůdu, kterou byl. Monstrum. Byl ze sebe znechucený, a nejraději by... Trpce si povzdechl. Chyběla mu matka. Chyběla mu jeho malá sestra Gwendolyn. Chyběla mu Gabrielle. Jeho děti. Harry. Jeho přátelé z Bradavic. O všechny buď přišel, nebo o ně v nejbližší době přijde. Nepochyboval o tom. Nevesele se uchechtl a roztřesenou rukou otevřel zásuvku stolu, z níž vytáhl novou lahev ohnivé whisky. Všechny, na nichž mu záleží, ke kterým má blízko, brzy ztratí. Bylo to jeho prokletí. Nebo spíš on byl prokletím pro ně. Přinášel s sebou smutek, utrpení, zkázu a smrt.

Možná by jim všem bylo líp beze mě, napadlo jej zasmušile, načež otevřel lahev a dopřál si několik dlouhých loků. Tenký pramínek whisky mu stekl po bradě na zmačkanou košili. Když odtáhl lahev od rtů, ruka mu klesla k zemi a on se znechuceně zašklebil, načež se temenem opřel o zeď a zavřel oči. Samozřejmě, že by jim bylo líp beze mě, přemítal v duchu. Kamkoliv přijdu, kdykoliv se k někomu dostanu až příliš blízko, zničím mu život.

Anthony rozevřel zkrvavenou dlaň a bezmocně shlédl na malinký předmět ve své ruce. Není ani schopen opravit a vytvořit lepší obraceč času. Kysele se ušklíbl a nenávist k sobě samému stoupala. Přitom, kdyby to dokázal, plno věcí by se změnilo, tím si byl jistý. Upustil lahev a prsty druhé ruky se nimral ve změti úlomků. Jen jednou otočit a napravit chyby... jen jednou otočit a získat zpět, co ti chybí...

Tmavovlasý muž sevřel ruce v pěst a z dlaně mu stekly další prameny krve. Bylo to jednoduché. Řešení měl přímo před sebou, jediné, co bylo zapotřebí, bylo obraceč připravit k funkčnosti. A ani to nedokázal. A přitom tohle byla jediná možnost, jak se dostat zpátky. Motivaci přece měl. Protože Anthony byl posedlý. Žil v minulosti, žil představou i přáním o naivním snu, a jak už to tak bývá, byl posedlý něčím, co nikdy nemohl mít.

Zničeně zavřel oči a vjel si rukou do vlasů. Byl ze všeho tak vyčerpaný. Přestávalo ho to bavit. Přál si, aby už to prostě skončilo, aby mohl být konečně volný, aby už jej nic netížilo, netrápilo. Všichni vždycky tvrdí, jak je život krásný, jak si jej máme vážit. Ale jediné, co Anthony viděl, bylo utrpení. A to i přesto, co v životě získal, a že to nebylo málo. Měl přece dvě úžasné děti. Nebylo by na místě, aby zůstal? Aby zůstal silný, kvůli nim?

Jenže on cítil, že na něco takového nemá energii. Všechno jej zmáhalo a on si připadal tak unavený. V ten černobílý moment viděl jen jedno jediné řešení.

„Svět zlomí každého," řekl tehdy Harrymu po jedné z jejich největších hádek, která přetrhla jedno z posledních silných pout, jež mezi sebou ještě měli. Od té doby jejich přátelství viselo na pouhých několika slabých vláknech, jež se postupně trhaly. S každým přetrhnutým se jeden druhému vzdalovali a přátelství sláblo. „Ale člověk už někdy zkrátka nemá tu potřebnou sílu k tomu, aby se právě díky tomu stal ještě silnějším. Já už jsem to vzdal. Já už jen přežívám," pověděl mu zachmuřeně a od té doby už nic nebylo jako dřív.

Ano, Anthony v té době pouze přežíval. Ale nyní, když mu zemřela i Gabrielle, měl pocit, jako by byl mrtvý i on sám. Něco v něm zemřelo. Avšak pokud byl mrtvý, proč to prázdno pořád tolik bolelo?

Naděje umírá poslední, říká se. A tak Anthony doufal. Doufal mnoho dní, měsíců, dokonce i let. Zítra už bude zase lépe, nalhával svým dětem, své ženě, ale hlavně sobě. Protože nakonec vám zbyde už jen ta naděje. A tak v sobě hýčkal ten plamen naděje, jenž postupem času začínal slábnout. Nyní už z něj zůstal jen malý plamínek, k jehož zmizení stačilo pouhé zašeptání. Doufal, že se ty dobré dny zase vrátí. Možná si je nezasloužil, ale potřeboval je. Zoufale je potřeboval. Hodina plynula za hodinou, den za dnem. A pro něj i pouhé existování bylo mučením. Jako kdyby byl trestán za to, že je naživu.

A Anthonyho už přestávalo bavit, že je každý jeho den jeho potrestáním. Toužil po vysvobození. Vykoupení.

Zamyšleným pohledem sjel na zničený obraceč. Byl jeho jedinou nadějí, k níž se po dlouhá léta upínal. A úplně k ničemu. Nakonec zůstal sám. Tušil, že to tak dopadne. Pomalu všechny sledoval, jak jej opouštějí, jak odcházejí. Harry, na němž mu záleželo ze všech nejvíc, nebyl první ani poslední člověk, který z jeho života zmizel. Anthony postupně přihlížel, jak se s ním stýkají méně a méně, jak s ním pomalu přestávají mluvit, dokud to neutnuli úplně. Unavil je, otravoval, ztěžoval jim životy. Nejsem ničí oblíbený člověk, uvědomil si hořce Anthony a prstem kroužil po úlomcích obraceče času. Ale to je v pořádku. Asi to tak zkrátka má být. Myslel na Harryho a na všechno, co spolu prožili. Po tom všem se jeden pro druhého stali tím, kým byli na začátku; cizinci.

A kruh byl uzavřen. A Anthony věděl, že tohle je přesně ten správný moment.

Zvedl se, pomalu, jako ve snách, malátně, jako kdyby byl loutka, a pomalým, přesto jistým krokem, se vydal ze své kanceláře pryč. Odemkl dveře a vyšel ven. Nepřekvapilo jej, že už tu nikdo nezůstal, dokonce ani Elizabeth. Neměl tušení, kolik je hodin, ale na tom nezáleželo. Bylo dobře, že už tu nikdo nezůstal. Nechtěl, aby jej někdo viděl v takovémhle stavu, v jakém byl, situaci by to jedině zkomplikovalo, a o to nestál.

Kráčel zcela bezmyšlenkovitě, chodbou z černých lesklých kamenů, již ozařovala jen namodralá světla. Šel tudy tisíckrát, cestu by našel i poslepu, a tak jej teď nohy neomylně vedly přímo tam, kam potřeboval.

Zanedlouho byl na místě. Necítil nic, ani vzrušení, ani strach, když pevně stiskl kliku a otevřel dveře do tajemné a temné místnosti. Snad jen určitou odevzdanost. A pak už na nic nemyslel, když za sebou pomalu zavíral dveře, jež byly pomyslným vstupem i východem ze světa živých.

Zrak mu okamžitě padl na vysoký kamenný oblouk, jenž každého člověka, jenž sem vstoupil, fascinoval i děsil zároveň. Jeho pozornost přitáhl kouřový závoj, jenž neslyšně povlával ve vzduchu, přestože v komnatě nebyl žádný vítr.

Anthony kráčel po schodech, jež se táhly podél zdi, a mířil doprostřed místnosti, v níž se oblouk nacházel. Nespouštěl přitom ze závoje oči a v krku se mu nahromadilo vzrušení, jež jej zalykalo a dusilo. Po chvíli mu k uším dolehl šepot, jenž mu rozechvěl srdce. Čím blíž oblouku byl, tím byl šepot intenzivnější, a za chvíli už dokázal rozeznat jednotlivá slova, ale i neviditelné osoby, jimž hlasy patřily.

A bylo to, jako by se vracel domů.

„Můj milý... pojď za mnou."

Anthonymu vrhly do očí slzy, když poznal hlas milované matky. Nahlas se rozplakal, teprve když uslyšel hlas Gwendolyn. A k závoji smrti jej to táhlo ještě víc.

„Mi cariňo..." oslovila ho něžným, líbezným hlasem, a on bezmocně vztáhl ruku, pohled se mu mlžil. „Vedl sis dobře, bráško..."

„Ne," vydechl zničeně, něco uvnitř jej ho nutilo sestře odporovat, i když všechny jeho myšlenky patřily jí, jeho matce a Gabrielle. „Jsem monstrum." Tak jej podle něj vidí ostatní. Stal se pro ně zrůdou, protože byl krutý a sobecký. A to jen z toho důvodu, kolik v sobě měl bolesti, kterou nikdo neviděl. A pak už bylo příliš pozdě.

„Nejsi monstrum. Nikdy jsi nebyl, mi corazón," ujišťovala jej Gwen a jeho pálilo v očích. Tak moc chtěl jejím slovům věřit. Udělal další krok vpřed. Závoj měl už skoro na dosah.

„Jsem na tebe pyšná. Vždycky jsem byla," přidal se nový hlas a Anthony zasténal a chytil se za srdce, když zjistil, že patří jeho zesnulé ženě.

„Mohl jsem udělat víc," vzlykl.

„Udělal jsi, co jsi mohl," odvětila láskyplně Gabrielle.

„Ale nebylo to dost."

„Pojď, Tony. Čekáme na tebe," oslovila jej Gwen a on mohl v jejím hlase slyšet něžný úsměv.

Zastavil se těsně před obloukem. Několik dalších vteřin zůstal stát na místě a hlasy, jež mu šeptaly do ucha krásná slova, jej sladce objaly. Na okamžik se zdálo, že si to Anthony rozmyslí. Jako kdyby váhal. Jediný hlas, který k němu nepromluvil, a jenž také toužil slyšet, byl ten Harryho. Jenže Harry k němu promluvit nemohl, byl dosud naživu. To byl důvod jeho chvilkového zaváhání. Je však Harryho hlas dostatečně silný, aby jej přinutil otočit se na místě a odejít? Nebo jej hlasy milovaných donutí jít vpřed a odvedou ho z tohoto světa?

Myslel na Harryho. Zmocnil se ho při tom zvláštní klid. A i přes to všechno, co se mezi nimi stalo, si Anthony uvědomil, že i kdyby chtěl, nikdy by ho nedokázal nenávidět. Nenáviděl jen sebe, za to, že jej tolik let bezpodmínečně miloval.

Pak Anthony zavřel oči. Z jeho představ zmizel usměvavý Harry a ztratily se i hlasy kolem něj. V okamžiku smrti je totiž každý sám.

Vykročil vpřed. Jeden jediný krok stačil k tomu, aby jej neviditelné paže uchopily a láskyplně jej unesly do světa mrtvých.

Anthony Jones prošel obloukem na druhou stranu. A už nikdy se nemohl vrátit.

•••

oooops. tak co na tohle říkáte? čekali jste to? jste smutní z Anthonyho smrti?👀