Harry se neklidně převracel ze strany na stranu. Celou noc nemohl oka zamhouřit, na to měl hlavu až příliš přeplněnou myšlenkami. Okolo půl páté to vzdal a nabručeně se vyhrabal z postele, vjížděje si prsty do neposedných černých vlasů.

Chyběl mu Severus. Teddy Lupin sice souhlasil s tím, že svému kmotrovi pomůže jeho manžela dostat z kouzelnického vězení, ale na přípravu plánu neměli prozatím dostatek času. Navíc Harry musel čekat na všechny informace, které k záchraně Severuse potřebovali, a jež musel Teddy sehnat na ministerstvu kouzel tak, aby v budoucnu nikdo nepojal podezření, že za Snapeův útěk může zrovna Lupin.

Harry věděl, že kdyby měl po svém boku Severuse, všechno by to pro něj bylo snazší. Severus by věděl, jak ho povzbudit na duchu. Severus by se dokázal poprat s tím zmatkem, jenž Harrymu panoval v hlavě. Severus by se vždycky rozhodl správně. Severus by dokázal pomoct Dracovi. Severus by věděl, jestli je vhodné, aby se vydal na Odbor záhad a pokusil se zjistit, jestli je o Eileen vyřčena věštba nebo ne.

Harrymu bylo mu jasné, že pokud do Síně věšteb nezavítá, bude se navždy sám sebe ptát, co by se bylo stalo, kdyby to udělal. Co když měl možnost, jak kouzelnickému světu pomoct, co když se právě tam ukrývalo řešení? Zároveň ale věděl, že by tím podepsal rozsudek nad Eileeniným osudem. Ale co když žádná věštba neexistovala? Pak by věděl, byl by klidný, a nemusel by si s tím donekonečna lámat hlavu. Frustrovaně si zatahal za vlasy a v mysli se mu okamžitě zjevil Anthony.

Naposledy jej viděl právě v ten den, kdy Minerva poprvé vyslovila myšlenku o věštbě. Od té doby se s ním nepotkal. Rozešli se spolu ve zlém, a Harryho to i přes to všechno, co se mezi nimi stalo, mrzelo. A zvlášť v tomto okamžiku. Pořád myslel na zprávu, již jim přinesl Dracův Patron. Anthony už to nepochybně také ví. Jak to asi zvládá? Samozřejmě, že ne moc dobře. Harry věděl, že by měl něco udělat. Že by za ním měl zajít a usmířit se s ním, dát mu najevo, že na to nemusí být sám, že tu s Eileen budou pro něj i pro jeho děti. Ale stál by o něco takového vůbec Anthony? A měl by to Harry udělat, je to moudré rozhodnutí?

Jenže Harry věděl, jaké to je, být na všechno sám. Nebo si myslet, že jste na všechno sami. Anthonyho potkala nešťastná událost, a mnoho přátel nikdy neměl. Kdo tu pro něj bude, když jsou jeho děti deset měsíců v Bradavicích? A Harrymu by přece neublížilo za ním tu a tam přijít a ujistit se, že je v pořádku, nabídnout mu pomocnou ruku, přesvědčit se, že to zvládá. Anthonyho totiž čekaly velmi těžké měsíce, vždyť Harry už nejednou ztrátu milované osoby zažil. A věděl, že bez svých přátel by to nikdy nezvládl ustát a vrátit se postupně zpátky do normálního života.

A to rozhodlo. Anthony si přeci zaslouží mít nějakého blízkého přítele, který by mu pomohl překonat těžké časy. Harry věděl, že začátky nebudou jednoduché, a že jejich přátelství, jež za ta léta utrpělo mnoho ran a šrámů, už nikdy nebude stejné jako dřív, to ale neznamenalo, že jej nemohou začít budovat od znovu. Z cizinců se stanou známí, ze známých přátelé. A pokud ho Anthony odmítne... no, aspoň bude vědět, na čem je.

Harry se oblékl, vypil sklenici studené vody a bez snídaně zamířil pryč z Bradavic. Cestou k hlavní bráně nikoho nepotkal, žádný zbloudilý a opilý student se tu nemotal, což bylo jedině dobře. Harry vykročil do ledového rána a zima se mu okamžitě zahryzla až do morku kostí. Kráčel po zledovatělé cestičce, jež vedla směrem k Prasinkám, a několikrát s hlasitým klením uklouzl. Od úst mu stoupala pára a on po několika minutách cesty vzhlédl k temné obloze, kde i přes tu tmu rozeznal několik mozkomorů, jež se vznášeli těsně nad neviditelnou bariérou, která chránila Bradavice a jejich obyvatele. Harry vytáhl z kapsy hůlku a nechal svou mysl naplnit šťastnou vzpomínkou, která patřila Severusovi. Zašeptal zaklínadlo, jež mělo vyčarovat Patrona, a v další vteřině mu z hůlky vytryskl stříbrný jelen, jenž cvalem okamžitě zamířil k mozkomorům, které odehnal pryč. Harry bezpečně prošel štítem a Dvanácterák kolem něj kroužil jako věrná stráž. Mozkomorové si na kouzelníka netroufli, a Harry se mohl bezpečně přemístit do Londýna.

Ocitl se jen pár kroků od červené telefonní budky, k níž okamžitě zamířil. Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Popadl sluchátko a vytočil správnou kombinaci čísel; šest, dva, čtyři, čtyři a dva. Když se kotouč číselníku s tichým vrčením hladce vrátil na místo, rozlehl se telefonní budkou úřední ženský hlas, nevycházel však ze sluchátka – zněl tak hlasitě a zřetelně, jako by neviditelná žena stála přímo vedle něj.

„Vítejte na Ministerstvu kouzel. Uveďte prosím jméno a účel návštěvy."

„Harry Snape, mířím na schůzku s pracovníkem z Odboru záhad, Anthonym Jonesem," odpověděl Harry.

„Děkuji. Prosím, připevněte si svou jmenovku viditelně na oblečení." Cosi cvaklo a zařinčelo a Harry viděl, že čtyřhranná stříbrná jmenovka s jeho jménem a účelem návštěvy vyjela z kovového otvoru, ze kterého obvykle vypadávají vrácené mince. Připíchl si ji na kabát a vyslechl si upozornění, že před návštěvou je nutné předložit svou hůlku ke kontrole u bezpečnostní přepážky. Pak se telefonní budka zachvěla a nořila se do země. Trvalo to asi minutu. Když se objevil v dlouhé a honosně zařízené hale, dveře telefonní budky se otevřely a on vykročil ven.

I přestože bylo ještě brzy ráno, na Ministerstvu kouzel panoval čilý ruch. Z letaxových krbů stále někdo přicházel, nebo v nich naopak mizel, a Harrymu kroužily nad hlavou oběžníky. Zanedlouho už procházel kolem kruhového bazénku s fontánou, uvnitř nějž stálo zlaté sousoší v nadživotní velikosti s kouzelníkem, čarodějkou, kentaurem, skřetem a domácím skřítkem, a všechny sochy měli stejné postavení. Harry se smutně pousmál, protože výjev před ním byl pouze zbožná vize. Ne všude, a ne vždy se s ostatními tvory zacházelo stejně spravedlivě a se stejnou úctou jako s kouzelníky.

Došel ke stolu s bezpečnostní službou a nechal si zkontrolovat hůlku. Trvalo to jen chviličku, a pak už mířil zlatou bránou do menšího vestibulu, v němž se se zlatými tepanými mřížemi nacházelo přinejmenším dvacet výtahů. Harry vkročil do jednoho z nich a pak už sjížděl hluboko do podzemí do devátého patra, v němž se nacházel Odbor záhad.

Zlatá mříž se roztáhla a Harry vykročil temnou chodbou vpřed. Nerad to přiznával, zmocnila se jej nervozita a žaludek mu neklidně poskakoval. Nechovej se jako zbabělec, okřikl se v duchu. Co nejhoršího by se mohlo stát? Jsou jen dvě možnosti; buď se spolu usmíříme, nebo mě pošle do háje. A s tím přece dokážu žít.

Zanedlouho už se objevil před Anthonyho pracovnou. Zastavil se přede dveřmi a zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy. Doufal, že už tam Jonese nebo Elizabeth zastihne, a přání se mu splnilo. Když zaklepal, ženský hlas ho vyzval, ať jde dál. Harry nasadil úsměv, jenž mu ale zamrzl na rtech, sotva vešel dovnitř. Elizabeth vypadala jako smyslů zbavená, neklidně pobíhala po místnosti a z očí jí tekly slzy bezmoci.

„Elizabeth, jste v pořádku?" vydechl zmateně Harry a ona na něj upřela zoufalý pohled.

„Nemůžu najít Anthonyho," přiznala se mu a oči se jí zaleskly. „V jeho kanceláři je naprostá spoušť, všude jsou střepy, našla jsem alkohol. A na zemi měl svoji hůlku. Nemám tušení, co se stalo, kde je mu konec. Prostě beze stopy zmizel!"

„Určitě je v pořádku a brzy ho najdeme," snažil se ji uchlácholit a překročil poházené pergameny, jež byly rozházené na zemi.

To Harry ještě netušil, že rodinu Jonesových nepostihla ten osudný večer pouze jedna tragédie.

•••

„Měli bychom jít za tátou," ozval se Alex po nějaké době, co s Beatrice jen mlčeli a choulili se jeden k druhému. Jeho sestra přikývla. Moc si toho neřekli, stačilo k tomu jen pár vět, ani milion slov by totiž nevyjádřilo, co dvojčata Jonesova cítí. Rozuměli si i beze slov, jejich bolest byla stejná. A tak jim jen stačilo sedět vedle sebe, objímat se a mít tu jistotu, že tu jeden druhého mají. Tím aspoň trochu zmírňovali trápení toho druhého. „Musíme se za ním dostat co nejdřív. Nepochybně to už ví. Musíme tu být pro něj, musíme zůstat s ním."

„Máš pravdu," přitakala Beatrice a upřela na svého bratra pohled. Viděla na něm, jak je unavený a smutný a rvalo jí to srdce. Nedovedla si představit, jak bude vypadat táta. „Půjdeme za McGonagallovou. Poprosíme ji o přenášedlo, nebo aspoň o možnost dostat se k němu přes krb. Vlakem do Londýna to bude trvat moc dlouho. Táta nás potřebuje co nejdřív."

„Tak na co čekáme? Jdeme za ní," souhlasil se sestrou Alex. Nahmatala jeho ruku a pevně ji stiskla. Zvedli se z pohovky. Studenti, kteří zůstávali přes prázdniny v Bradavicích vyspávali po dlouhém večeru, už se ale našlo pár jedinců, kteří už vstali a hodovali ve Velké síni. Bradavický expres zanedlouho odjížděl.

Beatrice a Alex se ruku v ruce vydali směrem k ředitelně a doufali, že jim spravedlivá ředitelka v takovéhle situaci jejich prosbě vyhoví. Cestou míjeli veselé studenty, kteří se bavili o tom, co budou dělat o prázdninách a jaké asi dostanou dárky, a dvojčata jejich bezstarostnost udivovala. Jak to, že je kolem nich tolik štěstí, když jim se právě hroutil svět? Přáli si, aby směli žít podobné životy jako oni; bez starostí, smutku a bolesti, na niž byli ještě pořád příliš mladí.

•••

Eileen usnula. Původně spát nechtěla, říkala si, že už to vydrží, ale únava ji přece jen přemohla. Její mysl byla konečně zase zcela uvolněná a promítala jí útržky situací, jež mohly být jak fikcí, tak realitou.

Po čele jí stékal ledový pot a v posteli sebou neklidně házela ze strany na stranu. Víčka se jí chvěla a ona se mírně mračila, zatímco přihlížela katastrofě, při níž nemohla být nijak nápomocná.

Ocitla se zjevně v nemocnici u svatého Munga, kde panoval nezvladatelný chaos a zmatek. Vyděšeně těkala očima sem a tam. Léčitelé splašeně pobíhali z pokoje do pokoje a snažili se zachraňovat životy. Eileen věděla, že marně. Obětem z očí i úst tryskala černá tekutina a strachem paralyzovaná dívka pomalu vztáhla ruku k bezvládnému muži, jenž ležel na lůžku. Vymrštil paži a popadl ji za zápěstí, které silně stiskl. Otevřel oči, které byly černé jako ta nejtemnější noc, a když otevřel ústa a mezi chrčením z nich vytekla černá tekutina, Eileen zděšeně zavřeštěla. A scéna se proměnila...

Všude kolem ní se rozprostírala neproniknutelná tma. Neměla tušení, kde je, pod prsty necítila nic. A pak jako kdyby někdo škrtnul zápalkou, objevilo se světélko a ona nedaleko spatřila tváře, které znala pouze z fotografií. Stáli tam Lily a James Potterovi a Eileen Snapeová, její prarodiče. Šestnáctiletá Eileen zalapala po dechu a zvedla se na nohy, konečně cítila pevnou půdu pod nohama. Ale když chtěla vykročit vpřed, zjistila, že to nejde, jako by jí v tom něco bránilo. Bezmocně k nim natáhla ruku, avšak oni se na ni jen zdálky usmívali. Něco jí tady nehrálo. Lily, Eileen a James vypadali méně než skuteční lidé, avšak více než pouhý duch, přízrak.

Trojice zde nezůstala sama. Postupně se k nim začali přidávat další lidé, které Eileen většinou znala jen z fotografií a vyprávění. Gwendolyn Jonesová. Blaise Zabini. Hermiona Grangerová. Ron a Ginny Weasleyovi. Remus Lupin s Nymfadorou Tonksovou. Albus Brumbál. Narcissa Malfoyová. Gabrielle Jonesová. A k jejímu překvapení i Anthony Jones.

Všichni se na ni usmívali, se zájmem si ji prohlíželi a mlčeli, i když na ně volala a zasypávala je otázkami. Byla zmatená, připadala si jako uvězněná a nevěděla, co dělat. Pak k její úlevě konečně někdo promluvil. Byl to Anthony, od kterého to čekala ze všech nejmíň.

„Eileen," oslovil ji a ona k němu otočila hlavu. Dlouze se na ni zadíval, než dokončil svou myšlenku: „Život je těžký, a ještě těžší jsou některá rozhodnutí. Já jsem to musel udělat. Neviděl jsem jinou možnost než tuhle cestu," řekl jí smutně a povzdechl si. V jeho očích se zračila bolest. „Řekni jim, co se stalo. Řekni jim, že je mi to líto. A dej na ně, prosím, pozor." Pak mu přes tvář přeběhl stín lítosti, zatímco si ji prohlížel, a její zmatené zelené oči jej držely ve svém pohledu. Nebo se jí to jen zdálo? Než si to stačila srovnat v hlavě a znovu si jeho výraz prohlédnout, byl pryč. Pak jí řekl něco, co ji zmátlo ještě víc: „Pravda je blíž, než si myslíš."

„Jaká pravda? Co tím myslíte? A co mám říct Alexovi s Beatrice? Já přece nevím, co se stalo!" křičela na něj, ale to už začala padat hluboko do temné propasti a postavy i světlo dávno zmizely pryč.

S trhnutím se probrala. Rychle se posadila na posteli a ztěžka oddechovala. Celé tělo měla zalité ledovým potem a srdce jí splašeně bušilo. Co to bylo? Byl to jen obyčejný sen, nebo nějaká další vidina?

Jedno ale bylo jisté. Musí najít dvojčata. Byla přesvědčená o tom, že spolu tyto dvě věci nějak souvisejí. Vyskočila na nohy a ignorovala náhlou slabost, jež se jí zmocnila. Před očima se jí zatemnilo, hlava se jí motala a ona klopýtala do společenské místnosti, zatímco se přidržovala stěn. Všechno se s ní točilo.

„U Merlina, Eileen!" poznala ten hlas a děkovala nebesům. Scorpius, přišel jí na pomoc. Okamžitě se rozeběhl ke své kamarádce a podepřel ji. „Co se stalo? Vypadáš hrozně! Proč neležíš v posteli?" peskoval ji, měl o ni starost.

„Asi jsem měla nové vidiny," vydechla slabě. „Kde jsou Beatrice a Alex? Musím s nimi mluvit."