„Jsem přesvědčený, že se nejedná o náhodu. Na to dané události až příliš zapadají do sebe," promluvil po chvíli mlčení Kingsley na večerní schůzce s Dracem, zamlklým Harrym, ředitelkou McGonagallovou a vedoucím odboru bystrozorů, Oliverem Runcornem, jehož doprovázel Teddy Lupin. Sešli se hlavně z toho důvodu, aby od Draca zjistili podrobnosti týkající se hromadného úmrtí u svatého Munga.

„Jenže proč teď? Proč vůbec? Proč je tím pádem nezabili rovnou a čekali až na tento moment?" vyslovil Runcorn to, co se jim všem honilo hlavou, a na což nedokázali nijak racionálně odpovědět.

Draco a Harry si vyměnili opatrný pohled a Kingsleymu jejich bezeslovná interakce neunikla. „Harry? Draco? Máte pro nás něco, co by nám mohlo pomoci?" vyzval je napjatě a všichni přítomní na mladé muže upřeli své pohledy.

Blonďák si odkašlal a střelil rychlým pohledem po svém příteli, jenž strnule zíral před sebe. „Je to vcelku osobní a citlivá věc, tudíž nemohu mluvit za Harryho a rozhodnout tak, jestli se o to s vámi mohu podělit, nebo ne," začal zeširoka. „Ale podařilo se nám vytvořit jistý lektvar, který by s největší pravděpodobností dokázal uzdravit nemocné pacienty s poškozeným magickým jádrem," vysvětlil přítomným, kteří údivem zalapali po dechu.

Minerva si přiložila dlaň na srdce a rychle těkala pohledem mezi Pastorkem a Harrym. „Cožpak Severus přece jenom...?"

Draco rychle zavrtěl hlavou. „Ne. Severus ne." A významně se na ni zadíval. Minerva McGonagallová byla nesmírně inteligentní žena a dokázala si dát dvě a dvě dohromady. Kdo byl podobný lektvarový génius jako Severus Snape? Bez zaváhání by odpověděla jeho dcera. V sázce byl život i matky jejích nejlepších přátel, a tak nebylo divu, že se rozhodla nějak pomoci. Koneckonců, porušila kvůli tomu i školní řád, jen aby se dostala na jiný kontinent, kde by mohla nasbírat potřebné přísady. Když o tom tak přemýšlela, jakou měla jistotu, že jí děvčata o ztrátě přísad skutečně nelhala?

„Takže vy jste získali lektvar pro uzdravení, ale nedostali jste šanci jej vyzkoušet," shrnul to Runcorn a Draco přikývl. „Vy si myslíte, že to je ten důvod, proč začali jeden po druhém umírat?"

„Je to možné," přikývl znovu blonďatý lékouzelník.

„Jenže jak se o tom ta dotyčná osoba dozvěděla? Jak věděla, že máte ten lektvar? Má tady všude snad svoje špehy? A jak dokázala zabít tolik lidí najednou a ani u toho nebýt?" dorážel s novými otázkami Runcorn.

„Jsme tam, kde jsme už posledních několik měsíců: můžeme se pouze dohadovat," odpověděl mu Kingsley svým hlubokým hlasem. „Už dávno přece víme, že čelíme velmi mocnému protivníkovi. Jsem přesvědčený o tom, že má svoji armádu, a může mít své špehy po celé Anglii. Na ministerstvu kouzel, u svatého Munga, na Příčné ulici, v Bradavicích či v Prasinkách," pokrčil rameny a vstal, přecházeje k veliké mapě připnuté na zdi. Díval se na ni, jako kdyby mu snad mohla dát nějakou odpověď. Všichni přítomní se po sobě zasmušile podívali. Kingsley vycítil objevující se napětí, poněvadž se otočil a povzbudivě se na všechny usmál. „To ovšem neznamená, že bych vám nevěřil, právě naopak. Jste lidé, kterým bych bez zaváhání svěřil svůj život." V ten okamžik se bez varování rozrazily dveře a dovnitř kulhavým krokem vešel Alastor Moody. Jeho umělé oko se točilo na všechny strany, mapovalo okolí a bedlivě si prohlíželo všechny přítomné.

„Přišel jsem o něco?" zeptal se nevrle a zavřel za sebou, načež se dobelhal k jedné židli a s heknutím se na ni usadil.

Minervě se zachvělo chřípí. „Alastore, je slušnost se za svůj pozdní příchod omluvit. Máte zpoždění nejméně půl hodiny," řekla přísně, jako kdyby byl Moody její žák.

Kingsley se pousmál. „To je v pořádku, Minervo," zarazil ji rychle a prošedivělý Moody se ušklíbl.

„Vlastně za to může jeden z vašich studentů, drahá Minervo," odpověděl klidně Moody a opřel si hůl o druhou židli. „Byl jsem už na cestě, když mi nějaký mladý kluk vletěl do kanceláře. Skutečně, přijde mi, že jste na ně v té škole až moc mírní. Ti haranti nemají ani kousek slušného chování, jde to u vás vážně dost z kopce..."

„Alastore, prosím," odkašlal si netrpělivě Kingsley, který rozhodně nestál o žádnou hádku, a viděl, jak se McGonagallová rozčileně nadechuje. „Vraťme se k tomu, kvůli čemu tady jsme." A ve stručnosti převyprávěl svému dlouholetému příteli, jenž na oddělení bystrozorů na Pastorkovu žádost působil alespoň jako konzultant, co se v době jeho nepřítomnosti probíralo.

„Jo, je to záhada," zabručel Moody a vytáhl z kapsy svého kabátu placatku, ze které si dopřál několik dlouhých loků. „A což o to, možností, jak někoho i na dálku zabít, existuje spoustu. Nebo jste se snad ještě s ničím takovým nesetkal, Runcorne?" ušklíbl se na vedoucího bystrozorů posměšně. Ten zrudl a chvíli otevíral a zavíral ústa jako ryba na suchu, zřejmě ale Moodymu nedokázal nic odpovědět.

„Tímhle nic nevyřešíme," zasáhl Kingsley a obrátil se na Runcorna. „Olivere, jak to vypadá v Azkabanu?"

Vypadalo to, že se Runcorn trochu vzpamatoval. „Všechno je v pořádku," informoval ministra kouzel rychle. „Máme všechno pod kontrolou. Vězni jsou klidní, v rámci možností, nestalo se nic neobvyklého, nepřišel žádný útok, žádná vzpoura."

„Zatím," zabrblal Moody.

Pastorek kývl. „Bradavice?" Obrátil se na Minervu.

„Zvládáme to, naší jedinou starostí jsou zatím mozkomoři, ale držíme je zpátky," odpověděla mu. „Štít kolem Bradavic je silný a ochranu hradu máme pod kontrolou. Též žádné útoky neproběhly."

„Děkuji. Buďte bdělí, a kdyby se dělo cokoliv neobvyklého, nebo jste o něčem měli pochyby, okamžitě se se mnou spojte," prohlásil Kingsley vážně a všichni přikývli. Harry, jenž dosud většinu času mlčel a seděl na židli se založenýma rukama, se napřímil a zhluboka se nadechl.

„Kingsley řekl, že všem v této místnosti bezvýhradně věří," začal pomalu a na osloveného se zadíval. „Já totéž říci nemohu."

„To je naprosto pochopitelné. Za Olivera se ale mohu zaručit," přispěchal s odpovědí Pastorek.

Harry přikývl. „Dobrá, to mi prozatím stačí. Pokud říkáš, že mu věříš, věřím mu taky. Takže myslím, že je fér, abych s vámi jednal narovinu a upřímně, i když s tím z části nesouhlasím, protože tak jednám bez svolení své dcery. Ale jestliže chceme dotyčnou osobu porazit, budeme muset být jednotní a sdělovat si všechny informace, zvlášť když jich máme tak příšerně málo." Draco mu povzbudivě stiskl paži. Tmavovlasý muž ještě nějakou chvíli mlčel, jako by sbíral odvahu, nebo hodnotil svoje rozhodnutí. Nakonec však potřásl hlavou a začal mluvit: „Moji dceru už nějaký čas pronásledují nejrůznější vidiny, které ji varují, co se brzy stane. V posledních měsících už to není tak časté. Na jednu stranu jsem za to rád, ale zároveň je to určitý krok zpátky," přiznal neochotně. „Tohle ale tak důležité není. Co se stalo před několika měsíci, je to, že se s Eileen spojila ta neznámá osoba." Alastor se zamračil a naklonil se blíž k Harrymu, Teddy vykulil oči a Runcorn překvapením zalapal po dechu. Ostatní tři přítomní už o této Eileenině schopnosti věděli. „Dokázala s ní komunikovat. Problém ale byl, že se jí neodhalila. Takže stále nevíme, o koho se jedná. Pokud vím, tak s Eileen naposledy mluvila někdy na začátku prosince, od té doby nic. Otázkou ale zůstává, jak se s ní dokázala spojit. Jak se jí dokázala dostat do hlavy, aniž by nebyla blízko ní," dokončil chmurně.

Moody si odkašlal. „No, něco takového už jsme přece jednou zažili," prohlásil a bedlivě se na Harryho zadíval. „Jenže o Voldemortovi jsme alespoň měli nějaké informace. A především jsme věděli, o koho se jedná, což nám oproti dnešním dnům poskytovalo jistou výhodu. Tahle nová hrozba jde ve Voldemortových stopách, a co je ještě horší, jde na to chytřeji než on." Minerva souhlasně přikývla.

„Připomíná mi to trochu dobu začátku jeho krutovlády," přidala se bradavická ředitelka k bývalému bystrozorovi. „Shromažďoval své stoupence, verboval mladé, sotva vystudované kouzelníky do svých řad, prováděl první útoky. Respektive jeho stoupenci. On stál ve stínu a nechtěl být viděn. On osnoval plány a měl Smrtijedy, kteří za něj odvedli všechnu špinavou práci. Jméno Voldemort se plížilo ulicemi kouzelnického lidu a zasévalo v něm strach, nedůvěru a nejistotu. Každému při zaslechnutí Voldemortova jména přeběhl mráz po zádech, přesně, jak si Pán Zla přál," dodala zachmuřeně. Za ty roky, kdy učila v Bradavicích, jí pod rukama prošly stovky studentů. Většině z nich Voldemort navždycky poznamenal život.

„To jste řekla přesně, Minervo," souhlasil s ní bručivě Moody. „Jak říkám, náš nepřítel na to jde chytře. Situace, ve které náš lid je, netrvá jen pouhých pár týdnů, ba ani měsíců. Voldemort se dřív nebo později nakonec ukázal, protože dychtil po moci a vládě nad kouzelníky i mudly. Avšak tenhle kouzelník... trvá to už takovou dobu, a pořád o něm nemáme jedinou stopu. Teprve Eileen nám byla schopná dát nějaké vodítko."

„Když už je řeč o slečně Snapeové," ozval se Runcorn a Harry k němu pocítil sympatie, že o jeho a Severusově dceři nemluvil jako o Potterové, „když se jí ta osoba dokáže dostat do hlavy, myslíte si, že to je ten důvod, proč zavraždila všechny své oběti u svatého Munga? Zjistila, že Eileen připravuje lektvar, který by je dost možná dokázal uzdravit?"

„Přesně to si myslíme, ano," přikývl Draco.

„No jistě," zabručel Alastor, „kdyby se uzdravili, mohli by vypovídat. Řekli by nám všechno. Kdo za tím stojí, co přesně se stalo, proč a jak to udělali... tedy, jen v tom případě, pokud něco viděli a věděli."

„Což nejspíš ano, když je ten šílenec nechal bez mrknutí oka popravit," mračila se Minerva.

„Dle všeho to vypadá, že Eileen je naše největší naděje, kterou máme," prohlásil Pastorek a omluvně se na Harryho zadíval. Znal jeho postoj, věděl, že nechce, aby byla jeho dcera v jakémkoliv nebezpečí. Znal to riziko, měl představu o tom, co všechno se může stát. Jakou cenu mohou zaplatit. Koneckonců, před lety to zažil sám na vlastní kůži.

„Takže co budeme dělat?" zeptal se Runcorn znepokojeně a tázavě nadzvedl obočí. „Dokáže se to děvče s tím nepřítelem také spojit?"

„Teoreticky by to šlo, Eileen už se o něco takového dokonce několikrát pokoušela," přiznal neochotně Harry, „avšak neúspěšně. Neví, jak na to. V nitrozpytu je dobrá, ale aby se tomu dotyčnému dostala do hlavy, - pokud by jí to dovolil, o čemž silně pochybuju – potřebovala by stát mu tváří v tvář. Ale na druhou stranu... tady nejde tak docela o nitrozpyt, ne? Je to spíš jakési... spojení, záhadné spojení, které mezi sebou mají. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak by se k ní ta osoba dokázala dostat přes ochranná zaklínadla, která jsou rozmístěna kolem hradu."

„No, jak jsem říkal," odkašlal si Moody, „tohle už jsme jednou zažili. Takže možná by nebylo od věci, kdybys jí v tomhle trochu pomohl, Harry. Koneckonců, do Voldemortovy mysli jsi nahlížel docela často."

V místnosti bylo cítit napětí. Tmavovlasý muž vytřeštil oči a málem vyskočil ze židle. „Abych jí pomohl? V tomhle? Moody, víte vůbec, proti čemu stojíme? Ten člověk je nevyzpytatelný, může jí ublížit! Co když bude Eileen ještě ve větším ohrožení, než je teď, když se jí podaří přijít tomu spojení na kloub? Možná to je právě to, co náš nepřítel celou dobu chce!"

„V sázce je osud celého kouzelnického světa," přerušil ho rychle Moody. „Jeden život proti tisícům –"

Harry viděl rudě. „Co? Jeden život proti tisícům neznamená nic? Jenže tady jde o Eileen! Je to ještě dítě! A já nehodlám poslat svou dceru na smrt, jako jste to tady udělali vy všichni, a jen nad tím mávnout rukou! Kdybych věděl, jak to všechno je, nikdy bych tohle nepřipustil!"

„Harry," oslovil ho tiše Draco a položil mu ruku na rameno, ve snaze jej alespoň trochu uklidnit. Jeho přítel se mračil na Moodyho, jenž mu pohled klidně oplácel.

„Harry, nikdo tvou dceru neposílá na smrt," přidal se jemně Kingsley. „Uděláme všechno, co je v našich silách, abychom ji ochránili, to přece víš. Chápu tvoji reakci, jsi její otec, ale myslel jsem, že mě znáš dost dobře na to, abys věděl, že se pokusím udržet Eileen v co největším bezpečí a rozhodně ji bezohledně nepošlu jako jedinou přímo do jámy lvové, aby za nás bojovala naši společnou bitvu."

Harry si bývalého bystrozora ještě nějakou chvíli nerudně měřil, než trhnul ramenem a směrem k Pastorkovi zahuhlal: „Promiň."

Kingsley přikývl a mírně se pousmál, a pak se zase obrátil směrem k ostatním: „Jak říkám, žijeme v neustálé nejistotě. Hlaste mi cokoliv, co se vám nebude zdát, a buďte ustavičně na pozoru, jak říká Alastor. Jediné, co zatím můžeme dělat, je vyčkávat, kdy náš nepřítel konečně udělá nějakou chybu a prozradí toho na sebe víc. Do té doby budeme čekat, jestli se Eileen nepodaří zjistit něco dalšího, a také se pokusíme přijít na to –"

„-pokusíme se přijít na to, jestli o ní neexistuje nějaká věštba," dokončil za ministra kouzel nešťastně Harry, kterého přemáhal stále větší strach o dceru. Proč tohle jen dovolil? Jak to mohl dovolit, když něco podobného zažil na vlastní kůži také? Jeho osud byl zpečetěný a jasný už po pár měsících od jeho narození, ale ten Eileenin přece ne. Tímhle jí zničí život, věděl to. Jak to mohl připustit? Kdo ví, co všechno se může na téhle nevyzpytatelné cestě stát.