Probudila se na studené zemi, když se jí zima začala nesnesitelně zařezávat až do morku kostí. Zmateně se vzepřela na loktech a rozhlédla se po tmavých pozemcích. Co zatraceně dělá uprostřed noci venku u hradu? Ležela ve sněhu, celá promrzlá, prsty prakticky necítila. Celá se třásla od hlavy až k patě, když se zvedala na nohy a mrtvými prsty pátrala ve sněhu po své hůlce. Když ji konečně nahmatala, oddechla si a okamžitě vyřkla: ,,Lumos."

Překvapeně se zarazila, když světlo z hůlky ozářilo temný průchod, kterým by dospělý člověk sotva prolezl. ,,Co se to se mnou děje," zašeptala si pro sebe Eileen a mimovolně ucítila, jak se jí po zmrzlých tvářích koulejí horké slzy. Kde zatraceně vezme nějaké přijatelné vysvětlení, proč má najednou tak časté výpadky paměti? A jak se sakra dokázala dostat ven z Tajemné komnaty, která byla ukrytá hluboko pod školou? Proč, když se dostala ven, se nevydala rovnou do své kolejní místnosti, a místo toho si lehla na zem, navíc uprostřed ledna, a prostě usnula?! Nebo snad omdlela ze samého vyčerpání? Nic jí nedávalo smysl. A Eileen z toho šílela.

,,Musím odsud zmizet, musím rychle pryč," mumlala si pro sebe jako šílenec, rozsvícenou hůlku stiskla mezi zuby a začala nový východ z bradavického hradu zastavovat kameny, které byly poházené různě kolem, to asi z důvodu, když si razila cestu ven. Vůbec ji v ten okamžik nenapadlo, že jako čarodějka, která o existenci magie ví od chvíle, co jako dítě začala rozumět tomu, co jí lidé říkají, by na těžkou práci mohla použít hůlku. Stačilo by vyslovit kouzelnou formuli, jednou mávnout a vchod by se sám zazdil. Ale ona brala do rukou kámen po kameni, stavěla je na sebe tak, aby pasovaly, a soustředěním na fyzickou práci si zakazovala myslet na cokoliv jiného než na to, co právě dělala. Nepřestávala bezhlesně plakat, na čele jí rašily krůpěje potu a prokřehlé tělo se jí začínalo fyzickou prací pomalu zahřívat. Poslední kámen. Opatrně jej zastrčila na prázdné místo a najednou to vypadalo, jako kdyby žádný vchod nikdy neexistoval.

,,A teď pryč. Dokud jsi ještě při smyslech," řekla si sama pro sebe, zhasla světlo a začala se brodit sněhovou závějí směrem k bráně. Zuby jí drkotaly, ale odhodlání jí pumpovalo do těla krev, nutila se k tomu, aby přidala do kroku a byla co nejrychleji uvnitř, jako by se bála toho, co by se mohlo ještě stát. Co by ona mohla udělat. Je snad vyšinutá? Může být nebezpečná? Jak často se tohle může dít? Jak moc to může ovlivnit ji a její blízké? Co když z toho všeho už ztrácí rozum a kontrolu nad sebou samotnou? Co když... Nebo snad... nebo...

,,Dýchej. Dýchej. Budeš v pohodě," uklidňovala sama sebe a hyperventilovala. Cítila, jak se jí zmocňuje úzkost, rozšiřovala se jí hrudí jako parazit, pohlcovala ji, dusila, škrtila jí hrdlo. Eileen se musela na chvíli zastavit. Měla chuť řvát. Co se to s ní proboha děje? Co se pokazilo? Zapřela se dlaněmi o stehna a začala hlasitě vzlykat ve snaze dostat všechno, co ji tížilo, ven. Tryskalo to z ní, byla přehlcená, musela vyprázdnit tu křehkou nádobu uvnitř sebe, která hrozila, že se brzy roztříští. Soustředěná sama na sebe, nebyla schopná všimnout si tajemné postavy, jež se plížila směrem k Zapovězenému lesu jako temný stín, jež byl příslibem něčeho nepříjemného.

•••

Aiden Trocar se v půl sedmé ráno procházel po zasněžených bradavických pozemcích. Když uložil málomluvnou Beatrice do postele, - koneckonců, ani on sám toho v důsledku šoku moc neřekl - setrval po jejím boku, dokud neusnula. Potom popadl svůj kabát, byť ho jako upír tolik nepotřeboval, s posledním pohledem se ohlédl na spící Beatrice a tiše opustil své komnaty. Potřeboval přemýšlet, potřeboval, aby si dokonale uvědomil to, co mu jeho milá sdělila a potřeboval se ujistit, že se mu to nezdá. Potřeboval být sám, aby to všechno dokázal zpracovat. Byla to totiž novina, o které si nikdy nemyslel, že ji uslyší.

Ani si neuvědomoval, kolik schodišť sestoupil, kolika chodbami prošel, že otevřel Vstupní bránu a vykročil na tmou zahalené pozemky. Jako upír měl dokonalý zrak i ve tmě, nepotřeboval hůlku. Na okamžik se zastavil a zavřel oči. Jako upír. To byl ten problém.

Být upírem přinášelo spoustu výhod. Ale zároveň spoustu věcí, které mu život - zvlášť život mezi smrtelníky a život jako zamilovaného muže - pořádně ztěžovaly. A Beatricina nečekaná zpráva jej zastihla nepřipraveného - zasadila mu ránu přímo do jeho mrtvého srdce.

Vykročil zase vpřed. Neměl tušení, kam směřuje, zkrátka nechal své nohy, aby jej vedly, kamkoliv se jim zlíbilo. Svou mysl nechal, aby se toulala volně všemi směry, jimiž si přála. Ale jako by se jeho myšlenky točily v kruhu kolem jedné jediné - on bude mít dítě s Beatrice. Se svou studentkou. Které ještě nebylo sedmnáct. Která je smrtelnice. Která... která... je dokonalá. A on... je monstrum. Monstrum, jež bylo předurčeno k tomu, aby trýznilo druhé, zabíjelo. Monstrum bez srdce a bez emocí. Monstrum, jehož nesmrtelnost mu byla darem i samotným prokletím. Monstrum, které by se rozhodně rozmnožovat nemělo - a už vůbec ne s lidským druhem. A přesto se to stalo a už se to nedalo změnit, bylo to nevyhnutelné. Okamžik, který jako by změnil všechno.

Trocara teď čekala volba. Nelehká volba, které nikdy v životě nechtěl čelit. Vždycky si dával pozor, aby se nestalo to, co teď postihlo Beatrice. Dítě. U Dráculy, on má mít dítě. Jak by taková zrůda jako on mohl být otcem?

Možná za normálních okolností... kdyby nebyl upír, samozřejmě. Dokázal by si to představit. S Beatrice po svém boku. Jak jsou šťastná rodina. Jak žijí ve svém velkém rodinném sídle a zrovna sledují, jak jejich drobeček dělá první krůčky. Obličejíček zkřivený soustředěním i radostí upírá na maminku, která ho sleduje se zatajeným dechem a zadržuje slzy hrdosti. Jeden opatrný krůček. Zavrávorání. Ještě jeden přísun. A pak pád, doprovázený čirým dětským smíchem, přímo do otcovy ochranné náruče.

Dokázal si to představit. Velká šťastná rodina byla jeho snem před tím, než byl proměněn v upíra. Poté se všechno změnilo - a on byl nucen odpírat si věci, po kterých kdy toužil. Které si nyní už nezasloužil. Na které musel navždy zapomenout, pohřbít je hluboko, hluboko dovnitř, kde je nenajde nikdo, ani on sám. Jenže s Beatrice... s Beatrice zase začínal snít. O tom, co by jednou, v budoucnu, mohlo být. Co by mohli zažívat. Co by je mohlo potkat.

Byla tu však jedna překážka. Upírství. 

Kdyby Beatrice byla upírka stejně jako on, byl by tou nejšťastnější bytostí na světě. Mohl by založit rodinu se ženou, kterou miloval nade všechno, která byla tím nejdražším, co kdy měl. A o co nikdy nechtěl přijít. Jenže teď byl k tomu, aby ji ztratil, blíž než kdy dřív. Stačila k tomu jedna jediná věc, která jim měla navždycky změnit jejich životy.

Problém byl, že upíři se nemohli rozmnožovat s lidským druhem. Bylo to neskutečně obrovské riziko. Samozřejmě, že se našla spousta upírů, kteří si s takovými následky nikdy nedělali starosti - zkrátka si užili se smrtelnicí a že s nimi čekala dítě, už nebyl jejich problém, protože ji nikdy nemilovali -  a tak je nijak nermoutilo, že matka jejich potomka dřív nebo později při těhotenství zemřela. A to on Beatrice nemohl udělat. Nemohl to dopustit. Nesměl jí ublížit.

Jenže bohužel jí ublíží tak jako tak.

Stály před ním dvě možnosti. Beatrice mohla požádat zkušenou lékouzelnici o to, aby jí děťátko vzala. Beatrice byla žena, a přestože byla mladá, Trocar si byl téměř jistý, že jednou chce být matkou. Kdo ví, možná jí chce být už teď, třeba zrovna prožívá nejšťastnější období svého života a na to malé se těší. Představa, že by se jej měla vzdát - ne, ne představa, dokonce samotná skutečnost by ji zabila. 

A ta druhá možnost... byla proměnit Beatrice v upíra. Poté by bylo bezpečné, aby jejich dítě donosila a nezemřela ani během těhotenství, ani během samotného porodu. Upíří potomek totiž potřeboval jiné živiny než běžné dítě smrtelníka. A na tuto speciální stravu - na krev, plazmu - nebyl lidský žaludek samozřejmě uzpůsobený. Navíc upír v lůně své matky smrtelnice byl něco jako malý parazit - ubližoval jí, živil se její krví, pomalu z ní vysával život, svou silou způsoboval vážná zranění a bral si to, co ho mohlo posílit - a co ji pomalu zabíjelo. Proměnit Beatrice v upíra, odsoudit ji k věčnému mládí a životu, probudit v ní pocity, jež na začátku své cesty zažíval i on, kompletně ji připravit o všechno, na co je zvyklá? To přece nemohl udělat. Aby pozorovala své přátele, jak pomalu stárnou, zatímco ona je den za dnem stejná, stejně mladá, stejně krásná? Nakonec jim bude muset dát sbohem - každému jedinému člověku, na kterém jí kdy záleželo - až zůstane na světě navždycky sama, odsouzena k životu na věčnost.

Věčné dilema. K tomu byl nyní odsouzen on.

•••

Eileen se nakonec dopotácela do kolejní místnosti, aniž by ji kdokoliv potkal, ať už samotný školník, jeho kočka či kterýkoliv z bradavických duchů. Unaveně vyřkla heslo, a jakmile se před ní kamenná stěna rozestoupila, vklouzla dovnitř. V první chvíli ani nepostřehla, že ospalý Scorpius sedí na pohovce a zjevně na někoho čeká. Teprve když vyskočil na nohy a nadechl se, aby něco řekl, trhla sebou, jako by ho zaregistrovala až nyní. Chvíli jen otevíral a zavíral ústa jako ryba na suchu a pohledem přejížděl její potrhané a ušpiněné oblečení.

,,El? Kde jsi - co jsi - co se stalo?" vykoktal ze sebe a rozešel se k ní. Opatrně ji vzal za ruku a dovedl ji ke křeslu. Dívka se posadila a vděčně zavřela oči, když její prokřehlé tělo začal svým horkým objetím zahřívat oheň, jenž plápolal v krbu. ,,U Merlinových vousů, kde jsi takhle v noci byla? A proč vypadáš, jako by ses poprala s hipogryfem?"

Znaveně se pousmála a podívala se na něj. ,,Kdybych se poprala s hipogryfem, asi bych tu teď neseděla, Scorpe."

,,Nemohl jsem tě nikde najít. Nebyla jsi ani na plánku," svěřil se jí potichu a zkoumavě si prohlížel její tvář. ,,Měl jsem o tebe starost. Bál jsem se, že se ti něco stalo. Kam jsi zmizela?"

Ucítila, jak se jí oči znovu plní slzami. Rychle je zavřela, aby si ničeho nevšiml. Nemohla mu přece říct, že byla v Tajemné komnatě, že našla Zmijozelovu pracovnu, ve které objevila... ,,Já nevím," zalhala místo toho. ,,Nic si nepamatuju." Poloviční pravda. Nepamatovala si jen něco. ,,Prostě jsem se večer vydala do knihovny a pak... najednou jsem se vzbudila venku před hradem. Ve sněhu. Uprostřed noci. Vlastně už prakticky ráno." Scorpius ji zamyšleně pozoroval. Jako kdyby přemýšlel, jestli jí tohle má věřit nebo ne. 

,,Jak jako že si nic nepamatuješ?" optal se nechápavě.

,,Nevím," hlesla nešťastně. Nechtěla mluvit o tom, čeho byla svědkem. ,,Prostě mám výpadek. Totální okno. Černo. A děsí mě to. Děsí mě, že nevím, co jsem dělala, kde jsem byla, proč vypadám tak, jak vypadám. Nic z toho mi nedává smysl. A, Scorpiusi... mám pocit, jako kdybych nebyla sama sebou. Jako by se ze mně stával... blázen," zašeptala bázlivě poslední slovo. Tohle už byla pravda. O svých pocitech mu nelhala. Věděla, že o tomhle Scorpiusovi může říct, že její pocity nebude nijak shazovat, naopak se ji bude pokoušet uklidnit.

,,Nejsi blázen, El. Nejsi," ujistil ji pevným hlasem a uchopil ji za ruce. ,,Nejsi. Společně přijdeme na to, co se ti stalo, ano? Zvládneme to, jako vždycky. Teď se hlavně pořádně zahřej, Merlin ví, jak dlouho jsi v té zimě byla," prohlásil nesmlouvavě a ještě přes ní přehodil deku, kterou si sem přinesl, kdyby zde náhodou přes noc během čekání na Eileen vytuhnul. ,,Počkej tady na mě. Půjdu teď do kuchyně a objednám ti šálek pořádně horké čokolády. Ta tě nejen zahřeje, ale hlavně tě povzbudí na duchu a vyžene ti z hlavy všechny ty hrozné myšlenky," mrkl na ni a zvedl se. Pak se na okamžik zarazil. ,,Moment. Stává se ze mě můj přítel. Mluvím úplně jako Kiro."

Musela se tomu zasmát. ,,Asi na tebe má dobrý vliv." Ještě jednou se natáhla pro jeho ruku, aby ji mohla stisknout. ,,Děkuju, Scorpiusi. Moc to pro mě znamená," zašeptala.

Usmál se na ni a stisk ruky jí opětoval. ,,Za chvíli jsem tady," přislíbil jí a vydal se do bradavické kuchyně.

Jakmile se Eileen ujistila, že Scorpius odešel, upřela pohled na své dlaně, na nichž měla doteď šrámy a zaschlou krev. Vzpomněla si na to, co se stalo tehdy, když ji zasáhl jedovatý šíp, jenž ji měl usmrtit - ale neusmrtil. Protože ona je přece schopná... léčit. Uměla se regenerovat, její tělo to dokázalo. Zvedla pravačku - a bříšky prstů pomalu přejela po ráně na levé dlani. Zatajila dech, když se během jejího lehkého doteku začala rána léčit, kůže jí srůstávala zpátky a za pár vteřin to vypadalo, jako kdyby se nikdy neporanila. Srdce jí vzrušením bušilo. Povedlo se to. Bylo to tak přirozené. Bylo to... souhlasilo to.

,,Nemysli na to," pokárala se potichu a když si vyléčila i druhé poranění, zabořila se do křesla a zavřela oči. ,,Už na to nemysli..."

Když se Scorpius vrátil s šálkem horké čokolády, z něhož se kouřilo, Eileen už tvrdě spala. Blonďatý mladík si povzdechl, odložil hrnek na stůl a upravil dívce deku, aby jí nebyla zima. Potom se posadil zpátky na pohovku a zkoumavě si prohlížel kamarádčinu uvolněnou tvář. Neměl tušení, co se Eileen dneska přihodilo - a ta nevědomost se mu nelíbila. Nelíbilo se mu, že mu nemohla říct, co se stalo, kam zmizela. 

Říkáme si vůbec ještě všechno? pomyslel si v duchu smutně.

•••

Když se Beatrice probudila, zmátlo ji, že vedle sebe nenašla Aidena. Nenašla ho ani v koupelně, ani v jiné části jeho komnat. Srdce se jí sevřelo. Nechal ji tu. Odešel. Mohla se mu divit, když mu řekla o svém těhotenství? Nejspíš s tím - s ní - už nechce mít nic společného. A mohla mu to mít za zlé? Proč by toužil - ve svém věku - po dítěti s ní?

Musela se nad tím slovním obratem zasmát - ale zároveň jí z hrdla unikl vzlyk. Dlaní mimovolně sklouzla na své ploché břicho. Jednou třeba ucítí pohyby svého miminka. Nosí pod srdcem dítě. Byl to dar? Za to všechno, čím si v tak mladém věku prošla? Slitovala se nad ní nebesa? Nebo to byla snad další rána, kterou se jí osud chystal zasadit? Co všechno s sebou přinese příchod dítěte?

,,Co myslíš, maličký, zůstaneme na všechno sami?" zašeptala do tichého pokoje a pohladila si břicho. Potom popotáhla, setřela si slzy a začala se oblékat. Věděla, že dřív nebo později bude muset Aidena najít, aby si s ním promluvila, vyslechla jeho názor a rozhodnutí. Pochopí, když jí řekne, že s ní dítě nechce. Co ona v takový okamžik udělá? To ještě netušila. Ale bude to řešit, až k tomu dojde. Nejspíš. Pokud jí to její mysl dovolí.

Rozhodla se, že než spustí pátrací akci, půjde se do Velké síně nejprve pořádně najíst. S plným žaludkem se všechny nepříjemnosti řeší lépe, to jí vždycky připomínala maminka. Maminka - ach, jak si jen Beatrice přála, aby tu teď mohla být s ní, aby se jí mohla svěřit s tím, co ji tíží, i s tím, co jí přináší radost. Chyběla jí víc, než kdy dokázala slovy vyjádřit. Po pohřbu jejich rodičů na ni jejich nepřítomnost dolehla jako tíživý balvan, kterého se nemohla zbavit.

Jakmile byla oblečená, opustila Trocarovy komnaty. Nechtěla se ohlížet, nechtěla si připustit, že to je možná naposledy, co zde je jako jeho přítelkyně. Že zde bude muset zamknout všechny jejich společné krásné chvíle. Jistým krokem se vydala směrem k Velké síni, nechtěla přemýšlet, nasadila sebejistý úsměv, aby nikdo nemohl poznat, že se jí právě drtí srdce na kousíčky.

A pak ji někdo popadl za zápěstí a vtáhl ji do prázdné učebny dřív, než stihla vypísknout a upoutat na sebe pozornost.

,,Aidene!" okřikla ho vyčítavým tónem a praštila ho do hrudi, když ji pustil. Omluvně se na ni zadíval. ,,Kde jsi byl? Proč jsi mě tam nechal samotnou a nutil mě přemýšlet o tom, že jsi... že nechceš..."

Uchopil její tvář do dlaní a políbil ji. ,,Omlouvám se," zašeptal jí do rtů. ,,Máš pravdu, byla to hloupost, neměl jsem tě opouštět a děsit tě tím. Ale... potřeboval jsem být chvíli sám. Potřeboval jsem přemýšlet, utřídit si to všechno v hlavě. Ani si nedovedeš představit... Je mi to hrozně líto, Beatrice."

,,Je ti líto, že se mnou čekáš dítě?" zašeptala sotva slyšitelně.

S povzdechem zavřel oči, opřel se čelem o to její a vzal ji za obě ruce. ,,Ano a ne. Já... je těžké to vysvětlit. Překvapilo mě to, Beatrice. Tohle jsem nečekal. Nechtěl jsem, aby k tomu došlo, protože být upírem je prokletí a já jsem si nikdy nepřál, abych ti zničil život. Ale zároveň... když přemýšlím o nás jako o rodině... když jsem byl mladý, vždycky jsem po tom toužil. Jenže teď se okolnosti změnily. Už to není tak jednoduché."

,,Co není jednoduché? Aidene, prosím - mám pocit, že zešílím. Potřebuju vědět jen jedno: opouštíš nás, nebo zůstáváš?" zeptala se ho napřímo s bušícím srdcem. Z jeho slov byla rozporuplná - jako kdyby s ní rodinu chtěl, ale zároveň se mu ta představa hnusila. Byla zmatená - a na tohle potřebovala jasnou odpověď bez dalších kliček. ,,Nebo jestli potřebuješ ještě nějaký čas..."

,,Ne... ne. Myslím, že ne. Beatrice... šíleně toužím po tom mít s tebou dítě," vydechl a pustil její ruku, aby ji mohl položit na její břicho. Pohladil jej. ,,Jenže jsem upír a ty jsi člověk... a tak to není tak úplně jednoduché."

,,Co není jednoduché?" zeptala se znovu, ještě ani nedokázala zpracovat jeho kladnou odpověď na její předchozí otázku.

,,Když jsi člověk a čekáš dítě s upírem... máš prakticky jen tři možnosti," začal nešťastně. ,,Buď během těhotenství nebo porodu zemřeš... nebo si to dítě necháš vzít, abys tomu předešla... anebo se sama staneš upírkou." Beatrice zalapala po dechu. Nevesele se uchechtl. ,,Ano... už chápeš, z čeho jsem měl obavy? Proč jsem ti dával tak nejasné odpovědi? Proč z té zprávy cítím radost i zármutek zároveň? Nikdy to nebude ideální rozhodnutí pro všechny. Být upírem znamená být nešťastný na věčnost."