,,Eileen? Eileen, probuď se," naléhala Beatrice a netrpělivě zatřásla kamarádčiným ramenem. Ela ještě ležela v posteli, a dokud se Beatrice neukázala, ještě stále poklidně spala. Byl přece víkend, to se nemůže jednou ze všeho konečně vyspat?

,,Proč mě budíš?" zabručela ospale a zamžourala na ni.

Beatrice se tvářila naléhavě. ,,Shání tě McGonagallová. Říkala mi, že pro tebe mám dojít a říct ti, že s tebou potřebuje probrat něco důležitého. Máš se za ní co nejdříve zastavit v ředitelně, heslo je spravedlnost. Eileen, vypadala, že jde o něco vážného."

To Elu docela probralo. Vyskočila z postele a vrhla se ke skříni, z níž vytáhla první kusy oblečení, které jí padly pod ruku. ,,A neříkala ti, o co se jedná?" vyptávala se, zatímco se začala převlékat.

Tmavovláska zavrtěla hlavou. ,,Ne, nic. Asi jde o něco soukromého, mně se s tím přece svěřovat nebude." Pokrčila rameny a posadila se na kraj své postele. Eileen si zavázala tkaničky u tenisek a potom si rukou zlehka prohrábla své rozcuchané vlasy.

,,Jen doufám, že se zase něco nestalo," prohlásila Eileen s obavami. V téhle době - a v posledních dnech obzvlášť - si už nemohla být jista ničím. Co když se to týká Severuse? Ale ne, to by jí přece řekl Harry. Nebo Harryho? Ne, ten je v bezpečí hradu a určitě ještě vyspává. Jamey je s ním. Tak... se to týkalo jí? Provedla něco? Znovu nad svým tělem ztratila kontrolu? Měla jeden ze svých stavů jako tehdy, než se objevila v Tajemné komnatě? Ublížila někomu? Zaplavilo ji horko. Proboha, jen to ne. Anebo možná... si s ní ministr kouzel potřebuje promluvit o tom, jak Eileen dál pokračuje. Merlinžel, že pro něj neměla žádné velké novinky. Ne, nic se nedomýšlej. ,,Tak mi drž palce."

Beatrice kývla a pokusila se o úsměv. ,,Neboj, to bude dobré. Počkám tady na tebe, jestli chceš, a potom mi můžeš říct, o co šlo, pokud budeš chtít."

Usmála se. ,,Díky, Bee." Krátce se rozloučily a Eileen vyšla z jejich pokoje. Cestou potkala pár svých spolužáků, které nepřítomně pozdravila, poněvadž měla plnou hlavu věcí k přemýšlení. Cesta k ředitelně jí proto utekla velice rychle. Když vyřkla heslo, chrlič v podobě gryfa odskočil stranou a odhalil jí točité schodiště. Udýchaná Ela po něm rychle vystoupala a nahoře zaťukala na dveře. Jakmile se ozvalo vyzvání, otevřela je a vstoupila dovnitř. Portréty minulých bradavických ředitelů a ředitelek si pro sebe okamžitě začaly něco mumlat, avšak Eileen je ignorovala.

McGonagallová vzhlédla od své práce, již měla rozloženou na stole. Sotva spatřila, že už přišla Eileen, zvedla se a rukou jí pokynula směrem ke křeslu. ,,Slečno Snapeová, jsem ráda, že jste přišla tak rychle. Posaďte se, prosím."

,,Dobrý den, paní ředitelko. Beatrice mi řekla, že mě urgentně sháníte. Prosím, o co jde?" přešla rovnou k věci. Potřebovala to vědět. Za poslední měsíce se stalo už tolik neočekávaných věcí, se kterými se musela potýkat, že ji to už unavovalo. Potřebovala vydechnout. Další stres k životu rozhodně nepotřebovala. Docela se proto bála, jaký má ředitelka důvod k tomu, že si ji sem nechala zavolat. To nikdy neznamenalo nic dobrého.

Sotva došla ke křeslu, zjistila ale, že tu není sama. Trhla sebou, když ve druhém křesle spatřila usazeného Jameyho, jenž se na sedadle choulil a v rukou svíral hrneček s horkou čokoládou. ,,Jamey?" vydechla nevěřícně. ,,Co tady děláš?" Žaludek se jí zkroutil nervozitou. Tak teď už začínala mít opravdu strach. Místo toho, aby se posadila, přešla ke kloučkovi a položila mu ruku kolem ramen, aby mu alespoň trochu naznačila pocit bezpečí. Zdvihl k ní svá hnědá kukadla, v nichž se zračila nejistota, a natáhl k ní ruku. Uchopila ji za něj a stiskla ji.

,,Přála jsem si, abyste u toho byli oba dva, protože vím, že k sobě máte blízko a záleží vám na tom druhém. Asi se příliš nemýlím, když řeknu, že Jamey už tak nějak patří do vaší rodiny, viďte, Eileen?" obrátila se na dívku a přešla k familiárnějšímu oslovení. Tmavovláska přikývla, pořád nedokázala odhadnout, kam tím vším ředitelka míří. ,,Proto myslím, že je správné, abyste oba dva věděli, co se doopravdy stalo, a nezjistili to třeba z těch pochybných článků v Denním Věštci, které teď pravděpodobně budou nějakou dobu na denním pořádku," odfrkla si. ,,A navíc mě o to, abych vám řekla, co se stalo, požádal i váš otec osobně."

,,Paní ředitelko, začínáte mě trochu děsit. Prosím, řekněte nám už, co se stalo," požádala ji Eileen. Cítila, jak napětí vzrůstá, nervozitou se jí potily ruce a mysl jí zahaloval temný mrak těmi nejhoršími scénáři. Jestli jim to McGonagallová už co nejdříve nevysvětlí, zblázní se.

,,Tak dobrá. Jde o to... pro vašeho otce, pro Harryho, si dneska přišli bystrozorové z Ministerstva." Eileen zalapala po dechu a napjala se. To snad ne... ,,Nevím, z jakého důvodu, a už vůbec si nejsem jistá, jestli jim můžu věřit to, co mi o tom řekli... ale přišli pro něj se zatykačem. Dle všeho se měl v noci vkrást do Azkabanu, aby osvobodil vašeho otce, Severuse."

,,Ale... ale to přece..." vykoktala Eileen, která nenacházela slova. Takže k tomu skutečně došlo? A už včera v noci? ,,To ne... Oni ho... oni ho taky odvedli do Azkabanu?" zašeptala a cítila, jak se jí svírá hrdlo. Nemohla přece přijít ještě o Harryho...

Minerva se k jejímu překvapení usmála, a pak zavrtěla hlavou. ,,Ne. Tedy, měli to v plánu, ale to neznají vašeho otce. Utekl jim, a teď se někde skrývá. Předpokládám, že i se Severusem, kterého se mu s největší pravděpodobností povedlo osvobodit, jinak si nedovedu představit, jak jinak by na něj Ministerstvo mohlo přijít."

Eileen si oddechla. Na malý okamžik měla pocit, jako by se jí zhroutil svět. Mít oba dva otce tak daleko, v Azkabanu, s nejistou budoucností... Ale to by to nesměl být Harry. Harry, který vždycky všechno zachrání. Takže se mu to podařilo. Dostal tátu ven, vysvobodil ho. Za cenu vlastní svobody. Takže teď... jsou oba dva na útěku. ,,Myslíte... myslíte, že je v pořádku? Že jsou oba dva v pořádku?" vydechla a upřela na ni prosebný pohled. Toužila po kladné odpovědi.

,,Myslím, že ano. Poradí si, postarají se jeden o druhého. Jsem si jistá, že Ministerstvo má teď pramalou šanci, že by je našlo," ujistila ji. ,,Nebojte se. Budou v pořádku. Znáte přece vaše otce. Jen tak se nevzdají."

,,To máte pravdu," zasmála se ulehčeně a hned jí bylo o trochu lépe. ,,Myslíte, že je nějaká šance, že bych se s nimi mohla spojit? Vidět je?"

Ředitelka si povzdechla a propletla si prsty. ,,To nevím, Eileen, ale příliš bych na to nesázela. Vy, z vlastní iniciativy, je určitě nenajdete. Museli by se spojit oni s vámi. Ale jsem přesvědčená o tom, že až se situace trochu uklidní, při první příležitosti to udělají. Jste přece jejich děti, musí vás uklidnit a také se ujistit, že jste v pořádku. Ozvou se, nebojte se. Jen jim dejte trochu času. Do té doby ale mi oba dva slibte, že na sebe dáte pozor a nebudete vyhledávat problémy a nebezpečí," prohlásila přísně. ,,Víte, jak nevyzpytatelná tahle doba je. A upřímně bych se ani nedivila, kdyby si vás někde odchytili lidi z Ministerstva, aby vás využili jako návnadu, jak je z jejich úkrytu vylákat. Nepodceňujte situaci. Slíbila jsem Harrymu, že na vás dám pozor, ale sotva něco zmůžu, pokud se mnou nebudete spolupracovat. Nepřidělávejte mně a vašim otcům ještě další starosti." Upřela na ně dlouhý pohled a Eileen měla pocit, jako kdyby jí ředitelka viděla až do duše. Oba dva přikývli. ,,Děkuji vám. Prosím, mějte se na pozoru..."

•••

V uších mu zazníval pláč malého dítěte, který zanedlouho přerušil srdceryvný křik matky, jenž jí vycházel ze samotného nitra. A pak jej proťal krutý, ledový smích, jenž naplnil celou místnost, celý svět, a svištivý zvuk letícího zeleného paprsku, který měl konečně ukončit utrpení...

Severus se probudil zalitý potem. Dýchal, jako kdyby právě uběhl maraton, a chvěl se, jako kdyby právě prožil tu nejhorší zimnici. Každou noc jej provázela jiná noční můra, stejně jako tomu bylo v Azkabanu, kdykoliv zamhouřil oči nebo se příliš ponořil do sebe. A on se každé ráno budil se stejnými pocity děsu, strachu, lítosti a sebenenávisti. Každý sen, jenž se mu zdál, byl střípek z jeho minulosti, jež jej znovu neúprosně doháněla. Severus byl možná na svobodě, ale vězněm své mysli byl neustále. A nepomáhaly ani Harryho péče, ani jeho nekonečné snažení.

Odhrnul si potem slepené vlasy z čela, posadil se na kraj postele a zhluboka vzdychnul. Byl venku z Azkabanu už pár týdnů, konkrétní číslo ale nevěděl. Z Harryho vyprávění zjistil, že nějakou dobu poté, co jej dostal ven, nebyl úplně při vědomí. Že mu trvalo několik dní, než jej vysvobodil z neviditelných pout a Severus konečně začal vnímat reálné věci kolem sebe, to, kde je, to, kým je. Do té chvíle byl totiž lapen v nekonečných spirálách své mysli a zabralo nějaký čas, než se z nich pomalu začal vymotávat a zvládl rozlišit, co je realita a co je pouhý přelud, výplod jeho fantazie. Když jej totiž Harry s Teddym přišli z Azkabanu vysvobodit, byl přesvědčený o tom, že z horečky blouznil a celou situaci si vysnil, ve snaze alespoň na chvíli utéct z těch spárů nikdy nekončící beznaděje. Jenže Harry, milovaný Harry, byl trpělivý, staral se o něj a čekal, než se Severus zase začne uzdravovat. A za pár týdnů k tomu konečně došlo; začal doopravdy vnímat skutečný svět, Harryho, vrátil se mu hlas, horečky i zimnice ustupovaly, zase dokázal cítit něco jiného než prázdno a beznaděj, pomalu se vracela i chuť k jídlu a schopnost zvládat obyčejné úkony. Ale jeho nitro... jeho nitro plakalo, bylo zničené, zlomené, rozervané na kusy. A Severus si nebyl jistý, jestli bude tentokrát v jejich silách jej spravit. Příliš to všechno bolelo. A on... si připadal slabý. Na obtíž. Zbytečný.

Přejel si rukou po obličeji a potřásl hlavou. Zase se topil. Potřeboval vidět Harryho. Třesoucí se ruka nahmatala hebký černý župan, do něhož se Severus zabalil. Nazul si trepky a postavil se. Opatrným krokem, jako by byl batole, co se teprve před pár dny postavilo na nohy, se vydal ke dveřím. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Jako by na zádech vláčel neviditelný tíživý náklad, jenž jej táhl dolů. Cítil vyčerpání. Potřeboval si lehnout. Vrátí se. Ne. Musí vidět Harryho.

,,Harry?" zavolal slabým hlasem, když došel na chodbu, a slabá ruka zavřela dveře od pokoje. Tušil, že bude v kuchyni, byla přece doba snídaně. Nebo ne? Byl tak unavený. Jaká část dne právě nastala? V Azkabanu byl den jako každý jiný a všechny denní doby splývaly do jedné: do nekonečné hodiny utrpení. 

Kuchyně nebyla daleko. Ale právě teď Severusovi připadalo, jako kdyby byla vzdálena na míle.

Vysvobození. Objevila se rozcuchaná čupřina tmavých vlasů a starostlivé zelené oči, plné života a laskavosti. Severus měl pocit, jako by mu Harry něco říkal. V uších mu pískalo. Nerozuměl mu. Všude byla mlha. A ten chlad, všudypřítomný chlad... blížili se, přišli si pro něj. Vysají z něj poslední kapičky štěstí, jež mu zbývaly. Vezmou mu Harryho.

Teplo. Teplo lidského doteku. Pod nohama zase ucítil pevnou půdu. Přestal se vzdalovat. I oči mu pomalu zaostřily na mladý obličej zkroucenou obavami. Severus cítil na tváři silnou mužskou dlaň. Opřel se do jeho doteku. Nepouštěj mě. Neodcházej.

,,Severusi, slyšíš mě?" zeptal se Harry potichu. Zmohl se jen na přikývnutí. Byl vyčerpaný. Topil se v potu a chvělo se mu celé tělo. ,,Dobře. Jsem tady, ano? Zvládli jsme to. Jsme v kuchyni, jen my dva. Připravím ti snídani, ano? Něco dobrého. Ale ještě předtím si, prosím, vezmi tenhle malý kousíček čokolády. Uděláš to pro mě?" Severus čokoládu nesnášel. Ale poslední dny se osvědčila jako účinný lék ve chvílích, jako byla tato. Němě přikývl a nechal si vložit do pusy malou kostičku, kterou nechal rozpouštět na jazyku. Všechno bylo po chvíli jasnější, zřetelnější. I jemu bylo alespoň o malý ždibíček lépe. 

,,Nerad to přiznávám, ale Lupin měl přece jenom v něčem pravdu," řekl slabým hlasem Severus, a když se jeho poznámce Harry zasmál, bylo to účinnější a příjemnější než kostička čokolády. Hrudí se mu rozlilo teplo a dostavila se myšlenka, že by možná, možná jednou, dokázal být zase znovu šťastný. Po Harryho boku.

Harryho zelené oči byly plné lásky, když svého manžela pozoroval. Když jej dostali ven z Azkabanu a čekali je první dny, byla to jedna z nejtěžších věcí, které musel čelit. Vidět Severuse v takovém stavu, v jakém byl, tak bezmocného a bez života, bylo příšerně trýznivé. Harry věděl, že ani zdaleka není uzdravený, - upřímně řečeno, k uzdravení měl ještě hodně daleko - ale lepšilo se to, každý den byl lepší a o trochu jednodušší než ten předchozí. Pomalé krůčky, to je postupně vedlo vpřed.

,,Dobré ráno," zašeptal mu a sklonil se, aby jej mohl políbit. Severus vnímal, jak z jeho mysli odplouvá temný mrak. Jak jen to Harry dělal? Jak jen nad ním měl tak velkou moc? Bylo to neuvěřitelné. Jedno gesto a kolik toho dokáže. ,,Jak je ti? Je to alespoň o trochu lepší?"

,,Trochu," přikývl, byť nevěděl, jestli mu tak úplně říká pravdu. Netušil, jestli se cítil lépe než včera. Možná se cítil lépe než před deseti minutami. Věděl, že je to s ním jako na horské dráze. Pokud tomu dovolí, aby se jej to zmocnilo... bude to zase horší. Rozbolela ho hlava.

,,To je dobře. Všechno bude v pořádku, Severusi, neboj se. Pamatuješ, jak jednou Eileen pekla sušenky?" prohlásil znenadání, přeskakuje na úplně jiné téma. ,,Nikdy nezapomenu na ten její výraz, když zjistila, že vlastně vůbec nemáš rád sladké. Snažila se tě přesvědčit všemožnými způsoby, aby sis sladké zamiloval, ale nedařilo se jí to. A tak se rozhodla upéct čokoládové sušenky a nám o tom neřekla ani slovo. Seděli jsme na zahradě, ty sis četl knihu a já jsem předstíral, že spím, ale doopravdy jsem se na tebe nenápadně koukal... a ona pak vyběhla s křikem ven a já myslel, že nám snad shoří dům. Když ty sušenky vytáhla, byly spálené na uhel," zakřenil se Harry, když dokončil své vyprávění, a mezitím před Severuse postavil pár lahviček s lektvary. ,,Máš hlad?"

Severus se na něj trochu zmateně koukal a pak pomalu zavrtěl hlavou. V žaludku mu sice kručelo, ale chuť k jídlu se dnes prozatím nedostavila. Nedokázal si představit, že by teď zvládl pozřít byť jen jediné sousto, ale věděl, že jakmile před něj Harry postaví talíř s jídlem a upře na něj ty své prosebné štěněčí oči, přemluví se a dostane do sebe alespoň pár soust, aby mu bylo zase o trochu lépe. ,,Spíš ne... jak jsi... jak sis vzpomněl zrovna na tohle?" Aby byl upřímný, on na to zcela zapomněl. Ale to byl rozdíl mezi ním a Harrym. Harry si vždycky pamatoval všední momenty, banálnosti, na které rád vzpomínal a projasňoval tím den.

Muž pokrčil rameny. ,,Vlastně ani nevím. Zkrátka to byla první věc, která mě napadla. Nejspíš v souvislosti s tvým odporem k čokoládě. A taky... jsem tě chtěl rozptýlit. Něčím nenáročným. Obyčejným."

Harry byl neuvěřitelný. Severus se lehoučce pousmál a opatrně uchopil hrnek s čajem. ,,Tak to se ti povedlo," řekl tiše a jeho manžel se rozzářil jako první hvězda na obloze. Harry, jeho milovaný Harry. Kde jen by bez něj teď byl.