Uběhlo už pár týdnů od doby, kdy Eileen, Scorpius a Alex viděli Beatrice naposledy. Eileen by byla ráda řekla, že je její odchod zase stmelil dohromady, ale nebyla to pravda. Vlastně zůstalo skoro všechno při starém; jen ona si připadala o něco osamělejší, poněvadž Alex byl stále se Serafinou a Scorpius se nemohl nabažit svého Kira. Nejdřív zmizeli její tátové, potom přišla o svého přítele, o pouto s Alexem, nakonec jí odešla i nejlepší kamarádka. Eileen se Alexe ani Scorpiuse nechtěla doprošovat. Věděla, že mají své vlastní životy, a neměla jim co vyčítat. Alespoň že měla po svém boku Jameyho. Po Harryho útěku a Beatricině odchodu byl nápad, že se Eileen přestěhuje ze zmijozelské koleje do komnat jejích otců, aby Jamey nebyl sám, ještě lepší. Měli jeden druhého a Eileen se tady cítila komfortně. Milovala, když se mohla po večerech schoulit v křesle u krbu a poklidně si číst nebo si povídat s Jameym. Čas trávila prakticky jenom tady, pokud nepočítala povinné vyučování a jídla ve Velké síni. Byla takhle spokojená. S Jameym si vystačili. A ona měla pocit, jako kdyby byla Harrymu a Severusovi takhle o něco blíž. Jejich přítomnost a magická stopa tady byla stále hmatatelná a ji to uklidňovalo. Jako kdyby si tady na ni její noční můry netroufly.

Když si sem přestěhovala věci, našla také zapečetěný dopis od Harryho, ve kterém jí vysvětloval, co se stalo, že vysvobodil Severuse z Azkabanu, a protože ho nemůže nechat sám a protože si pro něj Ministerstvo určitě přijde, musel utéct a skrýt se spolu s ním. Ujistil ji také, že jsou oba dva v pořádku, vyslovil přání, aby si nedělala starosti a zapřísahal ji, aby se nepouštěla do ničeho riskantního. Eileen vzkaz uklidnil, stesk po otcích ale nezmizel.

V zájmu podtržení důležitosti nadcházejících zkoušek se brzy objevily na všech stolech v každé společenské místnosti hromady brožurek, letáků a oznámení o nejrůznějších kouzelnických profesích. Také na nástěnce přibyla nová vývěska:

PROFESNÍ PORADNA 

Všichni studenti pátého ročníku jsou povinováni zúčastnit se krátké schůzky s řediteli svých kolejí. Promluví s nimi o jejich budoucí profesi. Termíny individuálních schůzek jsou rozepsány níže. 

Eileen podle rozpisu zjistila, že se má do kabinetu profesora Bobbinse, jejich dočasného - a za tento ročník už třetího! - ředitele Zmijozelu, dostavit ve čtvrtek v půl páté. Vzhledem k tomu, že díky svému daru věděla, čemu by se v budoucnu chtěla věnovat, pro ni byla schůzka ohledně budoucího povolání poněkud zbytečná. Bylo jí jasné, že ji bude muset nějak přetrpět - snad to Bobbins nebude příliš prodlužovat. Neměla ho zrovna v lásce a vlastně docela litovala, že už tu není Trocar. Jeho předmět Caligologie byl Ministerstvem zrušen i přes značný protest větší části studentstva. Profesorovo zmizení samozřejmě neušlo jejich pozornosti - hned druhý den se po ředitelčině proslovu rozjely nejrůznější spekulace o tom, kam zmizel a proč. Když se k tomu přidala i dlouhodobá nepřítomnost Beatrice Jonesové, představivost už jela na plné obrátky. Nejšílenější teorie zněla tak, že se Beatrice procházela kolem Zapovězeného lesa, kde upír hledal potravu. A protože byl hladový a ona určitě zakopla a odřela si koleno, ihned zavětřil dívčinu krev a na místě ji zakousl a usmrtil. Jakmile se tato verze dostala k Alexovi, ihned se zvedl od stolu a vytratil se. I Eileen se Scorpiusem v tu ránu přišli o chuť k jídlu. Jak jen někdo může něco takového vymyslet? říkala si Ela. Najednou jí její kamarádka chyběla o to víc.

Čtvrtek přišel rychleji, než si přála. Její poslední hodinou na odpolední výuce byla obrana proti černé magii - samozřejmě suplovaná. Co Eileen slyšela, McGonagallová se snažila narychlo sehnat někoho, kdo by posledních pár měsíců OPČM odučil, ale Ministerstvo jí to ihned zatrhlo a dosadilo tam své lidi. Takže prakticky každou hodinu měli někoho jiného - střídali se u nich bystrozoři jako na běžícím páse. A protože učení nebyla jejich parketa, bylo to spíš úsměvné. Výuka byla hlavně praktická, avšak vůči tomu si nikdo nestěžoval. Eileen byla zvědavá, jak si její spolužáci povedou u zkoušek NKÚ v lektvarech a v obraně, když vzala v potaz, jak často se za tu dobu suplovalo, nebo došlo k výměně profesorů.

,,El!" Když zaslechla své jméno, přestala si balit a zvedla hlavu. Studenti se už trousili ven, ale ona i přes svůj program nikam nespěchala. Dnes je měl na starosti Teddy Lupin. Byla odhodlaná si s ním promluvit hned, co výuka skončí, ale zřejmě měl i on v plánu něco podobného. ,,Ahoj. Jak se ti daří?" zeptal se jí, když došel k její lavici, a objal ji. Poslední opozdilci si při pohledu na ně začali něco šuškat, ale Eileen to bylo jedno. Teddyho odjakživa brala skoro jako svého staršího bratra.

,,Ahoj, Teddy. Ráda tě vidím. Jako profesor bys byl skvělej," prohlásila a mrkla na něj. Teddy se sice usmál, ale jeho oči byly vážné. Povzdechla si. ,,Ujde to. Chybí mi Harry se Severusem. Ještě pořád se neozvali. Prosím, řekni mi, že o nich máš nějaké zprávy."

,,Mám," ujistil ji a jí se rozbušilo srdce. Rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že jsou sami. ,,Neboj se, oba dva jsou v pořádku a v bezpečí, mám je pod pravidelným dohledem," prohlásil a zasalutoval. Zasmála se. ,,Severus je na tom už o něco lépe, Harry mu moc pomáhá. Mají za sebou spoustu náročných týdnů, ale zvládají to. A jsem si jistý, že se ti už brzy ozvou."

,,Opravdu?" vydechla. Teddy na ni mrkl a přikývl. Musela ho znovu obejmout. ,,Ach, Teddy, udělal jsi mi radost. Myslíš, že bys je ode mě mohl pozdravovat, prosím?"

,,To víš, že ano."

,,Díky. Hrozně ráda bych tu ještě zůstala a popovídala si, ale musím jít na profesní poradnu," odfrkla si. ,,Jak dlouho se ještě zdržíš?"

,,No, slíbil jsem babičce Molly, že se stavím na večeři..." Pohlédl na hodinky. ,,Takže jestli budeš hotová do půl hodiny, tak tu na tebe počkám a budeme mít ještě chvilku."

,,Skvělý!" rozzářila se. ,,Musíš mi o Harrym a Severusovi říct úplně všechno!" Teddy se zasmál a ujistil ji, že jí řekne vše, co ví, a s tímto ujištěním se Eileen mohla vydat ke kabinetu profesora Bobbinse. Hned měla lepší náladu.

Když došla k jeho kabinetu, jenž se nacházel v prvním patře, zaťukala na dveře a po vyzvání vešla dovnitř. Pocítila škodolibou radost, když viděla, že Bobbins je přímo zavalený všemožnými letáčky, situaci moc nezvládá a očividně se proklíná, že ředitelce kývl na to, že bude dočasným ředitelem Zmijozelu. ,,Dobrý den," ozvala se Eileen.

Zvedl k ní hlavu a kapesníkem si otřel čelo. ,,Á, slečna Snapeová. Posaďte se, prosím. Dejte mi jenom minutku a hned se vám budu věnovat," ujistil ji. Eileen ho poslechla, položila si brašnu na kolena a netrpělivě vyčkávala. Bobbinsovi spadlo několik letáčků na zem. Působil roztržitě. ,,Uhm, tak tedy... pusťme se do práce," odkašlal si a nasadil nervózní úsměv. Eileen nehnula ani brvou. Profesora jako by to ještě víc znervóznilo. Znovu si odkašlal. ,,Účelem tohoto pohovoru je promluvit si o tom, jaké máte představy o svém budoucím povolání a pomoci vám při výběru předmětů, v jejichž studiu byste měla pokračovat v šestém a sedmém ročníku," vysvětlil jí, co už dávno věděla. ,,Přemýšlela jste už o tom, co byste chtěla dělat, až odejdete z Bradavic?"

,,Jistě," odpověděla mu. ,,Mám o tom už docela slušnou představu."

,,Ano? Povídejte."

,,Chtěla bych se věnovat léčitelství," řekla jednoduše. ,,Několikrát do měsíce chodím pomáhat madame Pomfreyové, která je něco jako moje mentorka."

,,To je úžasné, slečno Snapeová!" prohlásil profesor rozzářeně. Nálada jako by se mu náhle zlepšila. ,,Musím říct, že je příjemné zase slyšet nějakou konkrétní odpověď, a ne jen další ,,nevím", ,,uvidíme,", ,,nemám tušení" a ,,ještě jsem o tom nepřemýšlel". Nikdo z vašich spolužáků nemá takové ambice jako vy." Jen nad tím pokrčila rameny. ,,Je skvělé, že už se s tímto povoláním seznamujete a máte někoho z oboru, kdo vám pomáhá. Přesto vás musím varovat, že volíte náročnou profesní dráhu, zvlášť v tomto čase. Je to obtížné jak ze stránky fyzické, tak psychické."

,,Já vím, a také s tím počítám," ujistila ho.

,,Dobře, dobře... tak se na to tedy podívejme," nadhodil a začal se prohrabovat směsicí brožur. Za chvíli našel jednu, na jejíž titulní straně se skvěl znak zkřížené kosti a hůlky od svatého Munga. Rozevřel ji. ,,Požadují OVCE z pěti předmětů - z bylinkářství, přeměňování, kouzelných formulí, obrany proti černé magii a z lektvarů - ale s vašimi geny bych se toho příliš neobával," zazubil se. ,,Po složení zkoušek vás pak samozřejmě čeká náročná praxe a různé doplňkové kurzy, než nastoupíte do práce."

,,Samozřejmě."

,,Kdepak vás jenom mám..." broukl si pro sebe a prohraboval se dalšími složkami na stole. ,,S, s, s... tady vás mám!" zvolal vítězně a vytáhl její složku. ,,Tak se na to podívejme... lektvary ani obrana pro vás nikdy nebyly žádný problém, jste hodnocena jako vynikající... kouzelné formule máte mezi vynikajícím a nad očekáváním... na co byste se ale měla zaměřit, je bylinkářství a přeměňování, kde jste v posledních dvou letech byla klasifikována mezi přijatelným a nad očekáváním. Snažte se proto dosáhnout co nejlepších výsledků. Tak," zavřel její složku a propletl si prsty, ,,máte nějakou otázku?"

,,Myslím, že ne -"

Přerušilo ji ostré zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupila profesorka McGonagallová. ,,Promiňte, že vás vyrušuji, kolego, ale potřebovala bych si vypůjčit slečnu Snapeovou. Jde o naléhavou situaci."

,,Ale jistě," vylekal se profesor Bobbins. ,,Myslím, že už jsme byli stejně hotovi. Je všechno v pořádku?"

,,Samozřejmě," odpověděla Minerva a kývla na Eileen. Ta se zvedla, rozloučila se s profesorem a následovala ředitelku na chodbu. ,,Pojďte se mnou, slečno Snapeová." Rázně se rozešla vpřed.

,,Stalo se něco?" strachovala se Eileen a přidala do kroku, aby ředitelce stačila a mohla s ní sladit krok. Byla sice ráda, že ji McGonagallová vysvobodila z nudného pohovoru, ale jestli to bylo jen proto, aby jí sdělila, že pro ni má zase další srdcervoucí novinu... to by tam byla radši zůstala. 

,,Ano," odpověděla jí stroze a nevšímala si studentů, kteří procházeli kolem nich a vesele klábosili. Nejspíš vycítila Eileenino napětí, poněvadž na ni pohlédla a dodala: ,,Nebojte se, slečno Snapeová. Myslím, že tohle vám udělá radost."

,,Radost?" povzdechla si. ,,Něco takového ještě existuje?"

,,Ale no tak, nevěšte přece hlavu," pokárala ji ředitelka, a pak už byly po zbytek cesty mlčky. Když došly před ředitelnu, Eileen už vlastně ani nepřekvapilo, že tam spatřila postávat Jameyho. Srdce se jí rozbušilo. Ale ne, nebude v sobě vzbuzovat falešné naděje. Co když se bude mýlit a pak bude akorát zklamaná...

Jakmile McGonagallová vyřkla heslo, chrlič odskočil stranou a Eileen chytila Jameyho za ruku. Pak všichni tři vystoupali nahoru po točitém schodišti, kde na ně za dveřmi čekalo příjemné překvapení...

,,Tati!" vyjekla Eileen, pustila chlapce a vrhla se Harrymu kolem krku. Pevně ji objal a ona zavřela oči. Okamžitě se jí zmocnil pocit bezpečí. ,,Ty ses za námi vrátil," zamumlala a schovala mu obličej do krku.

,,Jste oba dva v pořádku?" zeptal se a odtáhl se, přidržuje ji ale stále za ramena, aby si ji kritickým okem prohlédl. Když se ujistil, že je jeho dcera živá a zdravá, pustil ji a kleknul si, aby mohl do náruče sevřít i Jameyho.

,,Kde je táta?" vyptávala se dychtivě Ela a rozhlížela se kolem, jako by se snad někde schovával.

,,V bezpečí," odpověděl jí stručně Harry a prohrábl Jameyho vlásky. Pak se postavil a držel chlapce za ramena. Pohlédl na dceru. ,,Je v pořádku, neboj se. Omlouvám se, že jsem nedal vědět dřív, ale chtěli jsme, aby se situace trochu uklidnila. Zbytečně na sebe upozorňovat by bylo hloupé. A taky jsem si nebyl jistý, jestli náhodou nehlídají letaxovou síť. Dneska jsem se odvážil to risknout," řekl jim a usmál se. Eileen se kousala do rtu. Harry si povzdechl. ,,Víte ale, že se do Bradavic vrátit nemůžu. Jakmile by se o tom Ministerstvo dozvědělo, zavřeli by mě do Azkabanu. Navíc, tvůj táta mě potřebuje."

Eileen vzdychla. ,,Vždyť já nic neříkám. Jen... chybíte nám."

Harry se pousmál. ,,Vy nám taky. Ale neboj se... už to nebude dlouho trvat a budou letní prázdniny. Celé dva měsíce strávíte s námi a nakonec se začnete těšit zpátky do Bradavic, jak nás budete mít plné zuby." Zasmáli se. ,,A když už jsme u toho... já ani Severus vás v Londýně vyzvednout nemůžeme. Nechci, abyste cestovali letaxem, možná jsem měl dneska jen výjimečně štěstí. Navíc, vlak pro vás stejně bude pohodlnější. Eileen, bude to na tobě. Vím, že dáš pozor na Jameyho, nebylo ti ale ještě sedmnáct a nemáš složenou zkoušku z přemisťování. Domluvil jsem se proto s Teddym, který tam na vás bude čekat, a potom se s vámi přemístí k nám. A pokud to vyjde, bude s ním i Pošuk Moody, pro jistotu, kdyby tam na vás někdo čekal. Snad na sebe ale Ministerstvo nebude chtít tímto způsobem upozorňovat," povzdechl si. ,,Je všechno jasné?"

,,Jasně," souhlasila a pokrčila rameny. ,,Nevím, co by se na tom mohlo pokazit."

,,Doufejme, že máš pravdu," zamumlal její otec. ,,Tak... chtěla by ses podívat za tátou?"

Eileen se rozzářila. ,,To by šlo?"

Pousmál se. ,,Věřím, že ano. Jamey?" otočil se na chlapce, který se pevně držel jeho košile, jako by se bál, že odejde. ,,Chtěl bys jít s námi?"

Hošík zavrtěl hlavou. ,,Myslím, že zůstanu tady a počkám na Eileen," odpověděl mu potichu a upřel na dívku svá velká hnědá očka.

,,Tak dobře." Harry se k němu sklonil a ještě jednou ho objal. ,,Neboj se, brzy se uvidíme a budeme zase spolu. Postaráš se o Eileen, viď? Dáš na ni pozor?" Mrkl na něj a pohladil ho po vlasech. Jamey se usmál a souhlasně přikývl. ,,Jsi skvělej kluk. Tak pa." Harry se rozloučil s ředitelkou, poděkoval jí a pak vzal Eileen za ruku a vstoupil s ní do krbu, kam vhodil šedý prášek. Když vyšlehly zelené plameny, Ela se k němu přitiskla a zavřela oči. Pak se s nimi svět roztočil a za pár vteřin už vyklopýtali z krbu ven.

,,Severusi?" zavolal měkce Harry a oprášil si saze z oblečení. Eileen se dychtivě rozhlížela kolem, ale nevšímala si toho, jak je dům vybaven. Hledala tátu.

,,Už jsi zpátky? Myslel jsem, že s El zůstaneš déle. Kvůli mně jsi přeci nemusel -" Když zaslechla milovaný hlas, srdce jí zaplesalo láskou a v očích ji zaštípaly slzy. Jakmile se ale Severus objevil na prahu a zarazil se uprostřed věty, uvnitř její hrudi vybuchl gejzír. Zamrkala, aby zaplašila slzy. Oba dva jen chvíli stáli na místě a dívali se jeden na druhého, jako by si nebyli jisti, jestli je to skutečnost nebo sen. Severus byl zaplaven emocemi. Ela cítila, jak jí po tvářích stékají slzy štěstí i bolesti. Viděla zase svého tátu. A taky viděla, v jakém je stavu. Byl příšerně pohublý, jeho kůže byla šedavá, jako kdyby se jim ztrácel před očima. V jeho černých očích, v nichž vždycky našla hřejivou lásku, spatřila i stín bolesti. Zoufalství, opatrnosti, nedůvěry... zklamání. Temné kruhy pod jeho očima upozorňovaly na to, že ani teď, když už je z Azkabanu pryč, jej noční můry úplně neopustily. V jeho vlasech se nacházely šedé prameny. Celkově působil jako zlomený, vyčerpaný, životem unavený muž, který si po tolika letech přál jediné: klid. Eileen plakala. Plakala, až se zalykala, a srdce ji bolelo z toho pohledu, který se jí naskýtal. Nic ji na něj nemohlo připravit. Nic. Co mu to provedli?

Vyšli si vstříc, setkali se na půli cesty a padli si do náruče. Eileen okamžitě zabořila tvář do jeho hrudi a zavrtala se do jeho bezpečného objetí. Plakala a plakala, její duše, jež tak dlouho volala po milovaném člověku, kterého měla po tolika měsících zase nablízku, se s každou slzou pomalu uzdravovala. Severus si ji k sobě tisknul, jako by ji už nikdy nechtěl pustit. ,,Eileen," zašeptal chraplavým hlasem její jméno, jako by to byla modlitba. I on zavřel oči, když ucítil, jak se mu do nich hrnou slzy. Potlačil vzlyk a roztřeseně ji políbil do havraních vlasů, po nichž ji následně pohladil. Po tvářích mu kanuly slzy a dopadaly do dívčiných vlasů. ,,Eileen."

,,Chyběl jsi mi, tati," zamumlala mu do hrudi a sevřela ho ještě pevněji, jako by se bála, že by jí mohl zase zmizet. Už nikdy ho nechtěla pustit. Až nyní jako by si uvědomila, jak bolestivě jej postrádala. A ty pocity byly teď, když jí byl zase tak blízko, ještě silnější.

,,Ty mně taky, holčičko," zašeptal a zlehka se odtáhl. Jemně ji uchopil za tváře a očima dychtivě těkal po jejím obličeji, jako by si chtěl do paměti vrýt její každičký rys. Kostnatými prsty ji pohladil a setřel její slzy. ,,Byla jsi se mnou každý den. To jenom díky tobě jsem... jsem tady." Hlas se mu zlomil a po líčku mu stekla slza. Eileen tátu nikdy neviděla plakat. Vždycky jej brala jako toho nejsilnějšího člověka, kterého znala. Ale to neznamenalo, že silní lidé nepláčou. 

Severus Snape neplakal často. Ale při pohledu na dceru se v něm cosi zlomilo. Zalila jej vlna lásky, vděku. Byla vším, po čem kdy toužil. Neodvažoval se doufat, že by něco takového jednou mohl zažít, mít. Nikdy si nemyslel, že si to zaslouží. Ale ona byla tady. Byla jeho vykoupením. Bílou lilií. Příslibem, že si přesto i po tom všem zaslouží dobré věci. Důvodem, proč se snažil být lepším člověkem. Proč se to všechno snažil zvládnout. Pro ni. Všechno dělal pro ni. Byla jeho světlem, majákem v rozbouřeném oceánu. Divoké vlny se zklidnily, když byla nablízku. Maják mu posvítil na cestu ven. A on ji viděl.

Nebylo divu. Jméno Eileen znamenalo světlo.

Jeho věčné světlo.