,,Vypadám jako lidská kosatka," zafuněla Beatrice, když s velkým břichem a s Trocarovou pomocí scházela schody do přízemí. V rozlehlém rodinném sídle, jež po mnoho dekád patřilo Aidenově rodině, žili už pár měsíců. Toho dne, kdy společně ruku v ruce opustili Bradavice, se rozhodli, že přespí na jednu noc v Prasinkách, kde si u Tří košťat pronajali pokoj. Madame Rosmerta byla poněkud překvapená, když ji Trocar požádal o jeden společný pokoj, ale nic nenamítala. Měla volný jeden poslední, z jehož okna bylo vidět na bradavický hrad. Beatrice si nebyla jistá, zda je tomu ráda či nikoliv.

Té noci toho ani jeden z nich moc nenaspal. Beatrice spočívala hlavou na Aidenově hrudi, nechávala se vískat ve vlasech a dívala se na potemnělý hrad, jenž se majestátně tyčil v dálce. Přemýšlela o tom, co se dnes stalo. Vzpomínala na své přátele. Byla jim vděčná, že ji pochopili a nepřemlouvali ji k tomu, aby zůstala. Protože Beatrice byla ve svém rozhodnutí neoblomná jako skála, věděla, že by necouvla. Trocar byl ten, jehož potřebovala po svém boku, a jehož dítě nosila pod srdcem. Nelitovala ničeho. Ale věděla, že jí budou chybět její přátelé i bezstarostná bradavická léta.

I Trocar té noci hodně přemýšlel. Rozjímal nad tím, zda Beatrice nezničil život. Připravil ji o dětství, o přátele, o vzdělání, o další dva roky v Bradavicích. Připraví ji o smrtelný život. Ještě nikdy se ale nepokusil proměnit lidskou bytost v upíra. Měl strach a řekl jí to. Pohladila ho po tváři a řekla mu: ,,To je v pořádku. Strach dává našemu životu rozměr. Bez strachu bychom totiž nikdy nepoznali odvahu. Strach ti vlastně ukazuje, že ti na něčem moc záleží. A já ti věřím, Aidene. Věřím, že to dobře dopadne, že uděláš vše, co bude v tvých silách, abych byla v pořádku. Víš," prohlásila zamyšleně a prstem mu kreslila obrazce na hrudi, ,,dřív jsem byla hrozně opatrná, bála jsem se. Ale s tebou... probudil jsi ve mně odvahu. Naučil jsi mě, jak být odvážná. S tebou po svém boku se nebojím ničeho." Trocar si nebyl jistý, zda jej její slova uklidnila. Možná trochu ano. Koneckonců, měl svou minulost, a už jedné ženě zničil život. Nechtěl ublížit i Beatrice. Nechtěl, aby se historie opakovala. Znovu už by to nepřežil.

Až do rána probírali své možnosti. Beatrice se nechtěla vrátit do domu svých rodičů a Trocar měl podobný problém. Nenáviděl ten dům. Ale nechtěl ji nutit k tomu, aby žila někde, kde je jí to nepříjemné. Chtěl, aby měla pohodlí a cítila se spokojeně. A nikam jinam jít nemohli. Vyprávěl jí tedy o domě, kde strávil své dětství a dospívání, vylíčil ho v tom nejlepším světle. To, že byl dům skrz naskrz prolezlý vzpomínkami a minulostí, na niž by on rád zapomněl, jí neřekl. Museli někde bydlet, potřebovali místo, ze kterého udělají domov pro jejich rodinu. Vzpomínal na velkou zahradu a sad, kde si jako malý hrával. Beatrice mu dychtivě naslouchala a s každou další vylíčenou věcí si začala dům zamilovávat. Požádala ho, aby jí ho ukázal. Trocar jí slíbil, že hned ráno se tam vypraví. Když se mu při vzpomínce na sídlo sevřel žaludek, připomněl si jednu věc: pokud Beatrice bude ten dům milovat, on si jej zamiluje také. Věděl, že jedině ona bude mít tu moc přeměnit dům, na nějž a na jeho obyvatele měl špatné vzpomínky, na hřejivé a bezpečné místo plné lásky, radosti a dětského smíchu. Postupně z něj smaže všechno zlé a nahradí to samými dobrými věcmi.

Druhý den ráno si sbalili všechny své věci a Trocar se s Beatrice přemístil na kraj hlubokého lesa. Sídlo se nacházelo na odlehlém místě daleko od dalších lidských bytostí, a byť jeho lokaci jako malý proklínal, nyní to bylo perfektní. Vzal Beatrice za ruku, snad to byl on, kdo potřeboval povzbuzení, a pomalu se rozešli k hlavním dveřím. Dům byl vysoký, rozlehlý a temný a bylo vidět, že jej už po dlouhá léta nikdo neobýval. Tráva jim dosahovala až k pasu, po zdech se plazil břečťan a oknem z opuštěné místnosti hlasitě vyletěl pták. Aiden se na dívku omluvně podíval. ,,No, asi sis představovala něco jiného. Omlouvám se, neuvědomil jsem si, v jak hrozném stavu to tady bude. Už dlouho tu nikdo nežil a já tento dům nevyužívám. Nevím, jestli to nakonec bude vhodné..."

,,Ale ne," přerušila ho vehementně a vzala za kliku, ,,to přeci vůbec nevadí. Hlavní je, že stojí. Není to rozpadlá zřícenina a my máme střechu nad hlavou. Stačí, když trochu zvelebíme vnitřek i okolí a bude to tu zase jako dřív," ujistila ho nadšeně a vedla jej dovnitř. Byla tu tma, zima a vznášel se tu zatuchlý pach. Trocarovi se trochu svíralo hrdlo, ale jakmile se Beatrice rozesmála a její smích se rozlinul prázdnou místností, úzkost ustoupila. Postupně si prohlédli všechny místnosti, některé byly v horším stavu, jiné v lepším. Beatrice dům uchvátil. Brebentila o změnách, o tom, co bude v jaké místnosti, jak to tu bude krásné, až tu uklidí, všechno upraví a zabydlí se, a Trocar jí naslouchal s úsměvem a i on brzy propadl jejímu nadšení. Dohodli se, že tu zůstanou, a během pár dní se z Beatrice stala upírka. Byl to náročný a zdlouhavý proces, prožívala změny nálad a chutí a snažila se přizpůsobit svému tělu a jeho novým upírským potřebám. Nebylo to jednoduché a Beatrice byla často plná výčitek a zatrpklosti, ale zůstala silná pro to malé. A věděla, že udělala správnou věc.

Další měsíc strávili tím, že předělávali celý dům. Beatrice našla svou novou vášeň. Trocar se jí v těžké práci snažil zabránit vzhledem k jejímu stavu, ale bylo to poněkud zbytečné. Beatrice mu slíbila, že se nebude přepínat, a koneckonců - měli přeci kouzla, ne? Byť na sobě měla mít ještě pár měsíců hlídáček, nacházela se v kouzelnické lokalitě a v blízkosti muže, jenž měl stejně jako ona magické jádro. Vymalovali stěny, položili koberce na zašlé podlahy, pořídili nový nábytek a Beatrice se postarala o to, aby do každé místnosti vtiskla jedinečné detaily, které ji dělaly útulnější. Zanedlouho byl dům změněn k nepoznání; oba dva byli na svou práci pyšní a byli spokojení. Beatrice trávila nejraději čas v dětském pokoji a nemohla se dočkat, až se k nim připojí i to jejich malé a oni budou opravdová rodina.

,,Nevypadáš jako lidská kosatka, miláčku," ujistil ji Trocar něžně. Beatrice byla poslední dobou náladová, frustrovaná, podrážděná a neuvěřitelně hladová. A její bříško jako by rostlo den ode dne. 

,,Kolik je hodin? Nechci, aby tam Alex musel čekat," povzdechla si a jakmile sešla schody, na okamžik se zastavila a chytila se zábradlí, aby popadla dech. Zanedlouho bude už v sedmém měsíci a ona se nemohla dočkat, až se dítě narodí. Pohladila si velké břicho. Vyčerpávalo ji to, ale zároveň si těhotenství užívala.

,,Neboj se, budu tam akorát."

,,Myslíš, že se mu tady bude líbit? Bude spokojený?" ptala se ho starostlivě asi už po sto padesáté Beatrice. Připravili Alexovi jeho vlastní pokoj - vlastně měl pro sebe prakticky polovinu horního patra. Bea si nebyla jistá, jak na to zareaguje, jestli s tím bude souhlasit, a jestli tu vůbec bude chtít zůstat s nimi. Od té doby, co jí poslal kladnou odpověď na její dopis, byla přehnaně úzkostlivá a každou chvíli šla do jeho pokoje, kde přemýšlela a přerovnávala věci.

,,Samozřejmě, že bude, miláčku. Je to perfektní," ujišťoval ji jako pokaždé Aiden. ,,Tak, zvládnete to tady chvíli sami?" vyslovil řečnickou otázku a položil jí ruku na břicho. Rty se mu zvlnily do úsměvu, když ucítil jemné kopnutí. Jako by mu miminko chtělo odpovědět. Políbil Beatrice na rozloučenou a ta se za ním dívala, dokud se za ním nezabouchly dveře. Pak se s povzdechem začala pomalu šourat do obýváku a v půlce cesty si začala říkat, jestli neměla radši zůstat u schodiště, protože než se do obývacího pokoje dostane, Alex s Aidenem už budou určitě zpátky.

Aiden se objevil na nádraží King's Cross v postranní uličce. Pohled na hodiny jej ujistil, že bradavický spěšný vlak by měl právě dojíždět do cílové stanice. Vydal se proto k nástupišti devět a deset, kde prošel přepážkou, a div že nenarazil do prvních nedočkavců. Doufal, že si jej nikdo ze studentů nevšimne, protože neměl ani čas, ani náladu, zodpovídat všetečné dotazy. Rozhlížel se kolem a hledal Alexe. Pravděpodobně by jej mohl najít ve společnosti slečny Clearwaterové, nebo snad Scorpiuse a Eileen. Dav studentů pomalu řídl a Trocarovi konečně padl zrak na bratra své přítelkyně. Vydal se k němu. Mluvil s nějakým modrovlasým mužem, byl bledý a tvářil se vystrašeně. Trocar se zamračil.

,,Alexi?" oslovil ho, když k němu došel. Oba dva se na něj otočili. ,,Je všechno v pořádku?" Mladík pomalu zavrtěl hlavou.

,,Budu o tom muset informovat Harryho," pronesl zachmuřeně modrovlásek. ,,Musíme něco vymyslet a začít s pátráním."

,,Chci vám s tím pomoct," řekl pevným hlasem.

,,Ne," odporoval mu ten starší, ,,ne, Alexi, ty musíš zůstat v bezpečí. A navíc, asi bys nám stejně moc nepomohl. Nemáš složené zkoušky z přemisťování a navíc máš na sobě hlídáček. Ale díky, že jsi mi to všechno hned řekl. Budu tě informovat hned, jakmile budeme vědět víc. Ale teď budu muset jít, ať neztrácíme čas. Musíme ji najít co nejrychleji. Kdo ví, co se může stát," zamumlal si spíš pro sebe a pak mladíkovi stiskl rameno, než se vydal pryč.

,,Co se stalo?" zeptal se okamžitě Trocar, když osaměli.

Alex si promnul obličej. ,,Někdo unesl Eileen a Jameyho," odpověděl mu zachmuřeně. ,,A já nevím, co mám dělat. Tohle prostě není fér."

,,Proboha," hlesl bývalý profesor. ,,Můžu... můžu pro tebe něco udělat? Nějak pomoci? S čímkoliv?"

,,Já nevím," řekl nešťastně mladík a upřel na něj zoufalý pohled. ,,Já nevím, co mám dělat," zopakoval znovu. ,,Mám o ni takový strach. Všechno bylo perfektní, a najednou... najednou se pokazilo úplně všechno. Co když... co když jí ublíží? Nebo hůř, co když ji -" Polkl. Co když ji zabijí? Nedokázal to vyslovit. Hruď se mu úzkostlivě svírala. Kdo - a proč - Eileen unesl? Co jí udělají?

,,Alexi, hlavně klid. Nic takového si ani nepředstavuj. Já vím, že je to těžké, ale teď musíš věřit, že to dobře dopadne. Určitě ji najdou a ona bude v pořádku, ano? Nevzdávej se naděje. Eileen je silná holka a nedá se," snažil se ho uklidnit Trocar. Blonďák se kousal do rtu. Bylo mu příšerně. Nejhorší byla ta bezmoc. Ten šok. Uvědomění. Potřeboval si lehnout. Ne. Potřeboval něco dělat. Potřeboval ji najít. Proč mu musí být teprve šestnáct? ,,Alexi? Můžeme se přemístit?" Přikývl. Na odpověď měl příliš stažené hrdlo. I přes to, co mu Trocar řekl, si nemohl pomoct - nedokázal ty myšlenky zastavit. Pořád si Eileen představoval. Jak jí někdo bezdůvodně ubližuje a ona se svíjí v bolestech, pláče a má strach. V očích jej zaštípaly slzy. Trocar jej chytil za paži a za pár okamžiků se objevili uprostřed lesa.

,,Poslyš," začal tlumeně, když se vydali cestou k domu, ,,vím, že jsi rozrušený, ale já tě prosím, aby ses pokusil trochu uklidnit a nedal na sobě nic najevo. Nerad bych, abys Beatrice -"

,,Ale já to Beatrice musím říct," skočil mu do řeči a hněvivě se na něj otočil, ,,je to její nejlepší kamarádka! Měla by to vědět!"

,,To ano, samozřejmě, ale obávám se, že Beatrice nyní není ve stavu, kdy -"

Dveře se otevřely a na prahu se objevila s rozzářeným úsměvem Beatrice. Alex se na ni zadíval - a překvapením otevřel ústa. ,,Alexi!" zvolala radostně a vrhla se mu opatrně kolem krku. Nešetrně jí objetí oplatil a když ho pustila, nemohl spustit oči z jejího břicha.

,,Beatrice, jak se to - kdy - ty jsi -" koktal a nedokázal to pochopit.

Pohladila se po břiše a zastrčila si pramen vlasů za ucho. ,,Já vím, je to trochu nečekané, a omlouvám se, že jsem ti nic neřekla, ale nebyl na to ten správný okamžik," omlouvala se mu. ,,Ale budeš strýček! No není to skvělé? A teď pojď, musím ti tady všechno ukázat - jen mi to bude asi chvíli trvat, než se někam dobelhám. Nevěřil bys, jak těžké je tenhle pupek všude tahat s sebou. Musím ti ukázat tvoji ložnici. Ach, já jenom doufám, že se ti bude líbit! A kdyby ne, můžeme samozřejmě všechno změnit! A jak se máš ty? A ostatní? Musíš mi všechno vyprávět! Dáme si nejdřív čaj? A co trochu sušenek? Hned to půjdu připravit a ty se zatím usaď!" Alex byl sotva schopný sledovat sestřiny myšlenkové pochody. Aiden ho dovedl do obývacího pokoje - Alex si vlastně vůbec nebyl jistý, jak tam došel. Byl pořád lapen v tom okamžiku, kdy mu Eileen zmizela s falešným Teddym Lupinem před očima, a za pár okamžiků mu skutečný Teddy zaklepal na rameno. A teď byl hostem v domě své sestry - sestry, která je těhotná. A měl se tvářit, že se nic neděje.

Podíval se na Aidena. Muž ho starostlivě pozoroval. ,,Už mi rozumíš, proč jsem nechtěl, abys jí něco říkal?" řekl tiše. ,,Nechci, aby se v tomhle stavu něčím trápila. Rozrušilo by ji to."

Alex přikývl, zkoprnělý, zmatený, zoufalý a zlomený.

•••

,,Jak to myslíš, že je někdo unesl?!"

Harry stál uprostřed kuchyně, ztěžka dýchal a třeštil oči na Teddyho Lupina, jenž mu místo dětí přinesl špatné zprávy. Ne, ne špatné - ty nejhorší.

,,Tak, jak to říkám, Harry," řekl tiše a vyhýbal se jeho pohledu. Měl pocit, jako by svého kmotra zklamal. ,,Hledal jsem Eileen na nástupišti. Zeptal jsem se Scorpiuse, jestli je neviděl, Draco byl u toho. Odkázal mě na Alexe. Když jsem ho našel a on se na mě podíval, tvářil se, jako kdyby viděl ducha. A pak mi řekl, co tady dělám, když jsem před chvílí zmizel spolu s Pošukem a Eileen a Jameym. Jiné vysvětlení prostě není, Harry. Někdo věděl, že je to odpoledne máme vyzvedávat na nástupišti, vypůjčil si naše podoby a unesl je. Jak by mohli pojmout podezření? Byl to jednoduchý a geniální plán," prohlásil nešťastně.

Harry začal přecházet sem a tam a kroutil hlavou. ,,Ne. Prostě ne. To není možné. Kdo by - proč by to - já tomu nerozumím. Zatraceně!" zařval a praštil pěstí do stolu. ,,Heslo. Měli jsme se domluvit na nějakém heslu. Zodpovědět kontrolní otázku - nebo tak něco. Jsem tak pitomý. Vážně jsem tak naivně věřil tomu, že jim nic nehrozí, že se jim nic nestane? Kvůli mojí blbosti jsou teď Merlin ví kde! Je to jenom moje vina, protože jsem byl naivní a důvěřivý," zašeptal zlomeně. Chtělo se mu plakat a řvát, rozbíjet věci. Někdo unesl jejich děti. Proč? Bylo to Ministerstvo? Nebo jejich tajemný nepřítel, který stál za tím, co se teď dělo v kouzelnickém světě? Nebo nějaký duch jejich minulosti, jenž se jim chtěl pomstít?

,,Musím je najít," prohlásil slabým hlasem Harry. ,,Prostě... musím. Jiná možnost neexistuje. Musím něco udělat. Někde začít. Mohou být kdekoliv... najdu je... nezastavím se, dokud je nenajdu a nepřivedu zpátky domů."

,,Pomůžu ti," přislíbil mu Teddy, ale jeho kmotr jako by ho snad ani neslyšel. Něco si pro sebe mumlal, očima těkal sem a tam, mnul si ruce a po čele mu stékal pot. Harry se chvěl. Teddy viděl, jaký má o své děti strach. Nedokázal si to představit. Musel strachy šílet. Neměl jediné vodítko. Jedinou stopu. Jako by se propadli do země.

,,Najdu je, i kdyby to byla ta poslední věc, kterou udělám," zašeptal Harry pevně, opustil místnost, rozrazil dveře a venku se přemístil pryč.

•••

Eileen si připadala jako omámená. Pomalu otevřela oči. Hlava se jí točila, celý svět byl nějak podivně nakloněný. Tělo ji bolelo, nohy měla jako ze želé, ruce gumové. Mozek nespolupracoval. Eileen se klížila víčka. Nespi. Ale proč? Něco uvnitř jí říkalo, že znovu už usnout nesmí, ale ona neznala důvod. Proč by nemohla? Bylo jí špatně. Asi bude zvracet.

,,Ahoj, Eileen," dolehl k ní hlas z velké dálky a jeho ozvěna se rozlehla místností. Eileen si zacpala uši a zasténala. Měla pocit, jako by jí měly prasknout ušní bubínky. Osoba mluvila příliš nahlas. Třeštila jí hlava. Pokusila se posadit, ale tělo ji neposlouchalo. Marné snažení. Zkoušela se vzepřít na ruce, ale pokaždé zase upadla. Smích. Prosím, tiše, vyšlo Eileen ze rtů. Nebo si to možná jen myslela. Třásla se jako v horečce, kůži měla na dotek horkou, ale přesto jí byla ukrutná zima a ledové jehličky ji bodaly do kůže s chirurgickou přesností. Ústa měla vyprahlá. Měla strašnou žízeň. Byla na poušti. Musela být na poušti. Dlaněmi přejížděla po ledové zemi. Je tohle písek? Co je... co je vlastně písek? Hlava jí padala na hruď, zorničky se jí protáčely. Nemohla se pohnout. Svíraly ji ocelové ruce, zatínaly jí prsty do boků. Eileen se škrábala. Svědilo ji celé tělo. Pohlédla na svoje ruce. Proč je na nich krev? Schoulila se do klubíčka. V hlavě jí bušilo.

,,Ach, chudinko malá. Omlouvám se, ale tohle budeš muset chvíli vydržet. Promluvíme si spolu později, až načerpáš síly... a až já budu chtít. Ale proč ti to vlastně vykládám? Stejně si nic z toho nebudeš pamatovat." Eileen zamžourala. Měla pocit, jako by se nad ní skláněla světlovlasá žena. Pokusila se na ni zaostřit pohled, ale vzápětí výjev splynul do jedné světlé šmouhy. Eileen měla pocit, jako by ji někdo volal. Jsou to její tátové? Hrají si spolu na schovávanou? Ela se pousmála. Musí je najít. Volají ji, aby si pospíšila. Neměla by ztrácet čas. Už jdu! chtělo se jí zakřičet zpět. Běžela. Všude kolem ní se rozprostírala hustá bílá mlha. Pak se ozvalo tiché rupnutí. Podívala se dolů. Na podlaze pod ní se objevila prasklina, která se začala šířit. Zazněl hrom. Pod Elou se otevřela zem a ona se propadla do propasti pod sebou, jež byla plná ledové vody. Sjela pod hladinu. Otvor nad ní se uzavřel. Bušila na ledovou kru. Sedřela si ruce do krve. Topím se. Do plic se jí dostala voda. Byla pod hladinou. Škrtila ji na hrdle pevným sevřením. Povol přece. Podvol se, Eileen. Už jdu, problesklo jí hlavou. Končetiny jí ochably. Vzdávala se. Tělo ji neposlouchalo. Je konec. Potápěla se hlouběji a hlouběji do temnoty. Vítej doma.

Ubohá Eileen... jak rozeznáš skutečnost od snu?