Eileen se snažila, opravdu ano. Pokud jim to mělo zachránit život, byla odhodlaná to udělat. Jenže problém byl, že to jaksi... nešlo.

Klečela u dezorientovaného a postaršího Amose Diggoryho, který tiše sténal. Ruce se jí třásly, po čele jí stékaly čůrky potu, po tvářích kanuly slzy. Na okamžik zavřela oči. Musíš se soustředit. Zkus to ještě jednou. Přiložila roztřesené ruce na jeho hruď a pokusila se napojit na jeho organismus. Před očima jí problikávaly jen krátké střípky výjevu. Musíš se prostě uklidnit. Jenže čím víc se o klid snažila, tím hysteričtější a nesoustředěnější byla. Trvalo to už několik dní. Pokaždé to zkusila u jiné osoby, u všech kromě Percyho. Chyba nebyla v nich, chyba byla v ní. Prostě to nedokázala.

Když se konečně obraz ustálil, Eileen objevila Diggoryho magické jádro, jež nebylo o nic větší než to Jameyho. Znamenalo to, že je Diggory jen průměrný kouzelník? Pokusila se k jádru dostat, snažila se postupovat stejně jako tehdy, když z Jameyho těla dostávala obscuriála. Ale začínala si říkat, jestli se nejedná o dvě různé věci. Jak někomu můžete sebrat jeho magické jádro?

,,Tak jak to pokračuje?" vyrušil ji ze soustředění chladný hlas. Okamžitě se roztřásla a výjev před ní zmizel. Stáhla ruce do klína a propletla si prsty, aby nikdo neviděl, jak se chvěje. Sklopila pohled a polkla.

,,Nejde to," špitla sotva slyšitelně.

,,Prosím? Neslyšela jsem tě."

,,Nejde to," zopakovala znovu, tentokrát hlasitěji.

,,Jak to myslíš, nejde? Svého bratra jsi přeci uzdravila!"

,,Uzdravila, ano," souhlasila a hřbetem ruky si setřela slzy, ,,jenže to bylo něco jiného. Jen jsem jej zbavila obscuriála. Nedávala jsem mu cizí magii. Napadlo tě vůbec někdy, že to třeba prostě nejde? Jak můžeš někomu sebrat jeho magické jádro?" zopakovala otázku, jež jí rezonovala v hlavě.

Bezejmenná udělala tři dlouhé kroky a byla u ní. Hrubě ji popadla za bradu a zaryla jí nehty do čelisti. Eileen sykla bolestí. ,,Proč by to nešlo? Prostě to udělej. Slíbila jsi mi, že mi pomůžeš. Jenom se dostatečně nesnažíš," zasyčela a pustila ji. Aby ventilovala svůj vztek, kopla do Amose, který byl při vědomí jen napůl. Tiše zasténal.

,,Co když to prostě nedokážu? Co když to není v mých silách?" oponovala jí tiše.

,,Když ne ty, tak kdo? Nebo ti mám dát nějakou motivaci? Ultimátum? Fajn, Eileen, jak si přeješ. Dávám ti dvě hodiny na to, abys mi předvedla, jaký jsi udělala pokrok. Za dvě hodiny sem přijdu. Pokud bude všechno stejné, jako teď, donutím tě, abys zabila Percyho Weasleyho." Eileen zalapala po dechu. ,,Buď se snaž, nebo to odskáče on. Určitě bys nechtěla připravit Molly Weasleyovou o další dítě, viď že ne? Máš na to dvě hodiny," zopakovala jí znovu a pak zase odkráčela pryč.

Eileen přes slzy skoro neviděla. Vzteky bouchla pěstí do tvrdé země, jediné, čeho ale docílila, byla spalující bolest v ruce. Tiše se rozvzlykala. Věděla, že je její snažení bez šance. Prostě to nedokáže, nejde to, a pokud to nějakým způsobem jde, o čemž začínala pochybovat, ona se nenacházela v tom vhodném rozpoložení. Byla příliš vystresovaná. Tohle nebyl nějaký úkol ve škole. Tady šlo o život. O životy nevinných lidí, dokonce o život jejího blízkého rodinného přítele.

,,Jsi v pořádku?" Překvapeně se ohlédla. ,,Promiň, to byla hloupá otázka. Samozřejmě, že nemůžeš být v pořádku, slyšel jsem, co po tobě ta ženská chce. Je to odporné."

Díval se na ni pár hřejivých medových očí. V jedné z cel byl uvězněný mladý tmavovlasý muž, mohlo mu být asi kolem dvaceti. Stál, rukama se držel mříží a pečlivě Eileen pozoroval. Znovu si trochu zbytečně otřela slzy. ,,To je," souhlasila s ním potichu.

,,Přál bych si, abych ti mohl nějak pomoct."

Nevesele se uchechtla. ,,Kdybys mě odsud dokázal dostat, byla bych ti vděčná."

Smutně se pousmál. ,,Tak to bohužel nedokážu."

Povzdechla si. ,,Stejně by si mě našla. Přišla by si pro mě. Vím, že před ní utéct nemohu," hlesla tiše. ,,Nečekala jsem... nečekala jsem, že bude až takhle krutá. Nejspíš jsem byla prostě naivní. Ale asi až příliš prahne po tom, co já jí nemohu dát. Nechce věřit tomu, že je to pravda, myslí si, že jí lžu. Jenže já jí nelžu. Snažím se, ale prostě to nejde. Nedokážu to. Udělala bych to, kdyby to znamenalo, že zachráním Percyho. Percy... on přece není špatný člověk. Byl mladý a udělal chybu, které později litoval. Nebyli jsme všichni mladí a hloupí? Tohle si přece nezaslouží..."

,,Rozumím ti," souhlasil s ní mladík. ,,Třeba se jen naskytl ve špatném čase na špatném místě. Podobně jako já," povzdechl si s úsměvem.

,,Proč tě tady drží?" zeptala se ho zvědavě Eileen.

,,Asi mě chce potrestat za to, že jsem se jim vzepřel a snažil se zabránit tomu, aby unesli nevinného," odpověděl jí a pokrčil rameny. ,,Nevím, co se mnou má v plánu, ale toho, co jsem udělal, nelituju. Někdo se jí musí vzepřít." Eileen k němu okamžitě pocítila sympatie. ,,Jsem Benedict, mimochodem."

Usmála se. ,,Eileen."

•••

,,A máš nějaké novinky o Eileen?"

Harry zklamaně zavrtěl hlavou a dopřál si doušek bylinkového čaje, jenž před něj před několika minutami postavila Molly. Poté, co zjistil, - se značným zpožděním, samozřejmě - že jejich syn Percy zmizel, věděl, že je musí navštívit. Mollyiny oči byly rudé od pláče, Arthur byl bledý a zkroušený. Harry dokázal naprosto dokonale pochopit, jak se cítí.

,,Určitě Percyho unesl tentýž člověk, který si přišel pro Eileen," řekla potichu Molly a popotáhla. Z třesoucích se rukou jí vyklouzl talíř s polévkou a roztříštil se. Paní Weasleyová se znovu rozvzlykala. ,,Ani ten talíř už nedokážu odnést." A zakryla si tvář dlaněmi.

Arthur ihned vyskočil na nohy a konejšivě svou manželku objal. Jedním mávnutím hůlkou se talíř vrátil zase do původního stavu a mop už se jal vytírat vlhkou podlahu. ,,To nic, Molly, to nic, to se přeci může stát. Jsi jenom unavená a máš strach o Percyho, to je přeci normální. Pojď se posadit a už si odpočiň," pobídl ji jemně, snažil se ji uklidnit.

,,To nejde, Arthure, musím něco dělat, abych se něčím zaměstnala a nemusela na to pořád myslet," odporovala mu, ale přesto se od něj nechala dovést až k židli, na níž se následně s dlouhým povzdechem posadila. Pan Weasley před ni postavil panáka whisky, jenž si původně nalil pro sebe. Chvíli se zdráhala, ale nakonec jej přece vypila. Přes stůl se natáhla pro Harryho ruce.

,,Jak to zvládáte, drahoušku?" zeptala se ho potichu.

Smutně se pousmál. Jeho nevyspání mu na náladě taky dvakrát nepřidalo. Pod očima měl temné kruhy, vypadal jako štvaná zvěř. Molly měla pocit, jako kdyby před ní seděl muž, jenž za čtyři měsíce zestárl o dobrých deset let. ,,Podobně jako vy," odpověděl jí chraplavě. ,,Pořád se snažím pátrat po Eileen, ale bez výsledku. Jako by se propadla do země. Jsou to už skoro čtyři měsíce, co zmizela, a pořád nemám jedinou stopu. Za chvíli bude mít narozeniny," vydechl, do posledního října zbývaly už jen dva dny. Se strachem v očích pohlédl na manžele Weasleyovy. ,,Nemyslíte si, že by snad mohla být -"

,,Ne!" vykřikla Molly.

,,To určitě ne, Harry," řekl vážně Arthur a stiskl manželce ramena. ,,Na tohle vůbec nemysli. Eileen se vrátí v pořádku domů."

,,Každý den se ta naděje zmenšuje," zanaříkal, pustil Mollyiny ruce a vjel si jimi do vlasů.

,,Dopadne to dobře, Harry."

,,Co když ne? Co když to tentokrát dobře nedopadne?"

Na to mu ani jeden z nich neodpověděl.

Harry se zvedl. ,,Děkuji za čaj, Molly, a za povzbuzení, Arthure. Je mi líto, co se stalo Percymu. Slibuji vám, že se ho pokusím najít a přivést ho domů."

,,Ach, Harry," vzlykla Molly a běžela ho obejmout. ,,To přeci není tvoje starost," zašeptala mu, ačkoliv část jejího já toužila po tom jej požádat, aby našel jejího chlapečka.

Harry na to nic neřekl, jen ji objal nazpátek. Ale je, pomyslel si v duchu. Cítil se za to skoro zodpovědný. Nemůže Arthura a Molly připravit o další dítě. Stačí, že před lety přišli o Rona i Ginny.

•••

Dvě hodiny utekly rychleji, než si Eileen přála. Když na schodech zaslechla kroky Bezejmenné, polil ji ledový pot. Benedict se ji sice snažil povzbudit, zvednout náladu, uklidnit, ale nic nepomohlo. Mohl se akorát jen dívat, jak zápasí sama se sebou, jak se bezmocně a zbytečně snaží o něco, co se nikdy nemůže povést.

,,Přesně tohohle jsem se bála: že tě najdu v úplně stejné situaci," povzdechla si trpce Bezejmenná, když došla k Eileen. ,,No? Stále nic? Věřila jsem ti, Eileen. Možná jsem se v tobě ale mýlila. Zklamala jsi mou důvěru." Eileen neměla sílu jí odporovat, vyvracet jí, že od ní měla nereálná očekávání. ,,No nic. Ten tvůj štěněčí kukuč ti nepomůže. Víš, co to znamená. A já své sliby, na rozdíl od někoho, plním." Luskla prsty a na tvrdou zem dopadlo tělo Percyho Weasleyho, jenž se rázem probral z čarovného spánku. Rozkašlal se a unaveně se vzepřel na pažích. ,,Možná, že tě tahle lekce naučí, že máš plnit dohody. Že se máš víc snažit. Protože tohle není hra, Eileen. Já to myslím smrtelně vážně," dodala zlověstně a postavila se vedle ní. ,,Tak prosím, je celý tvůj. Zabij ho, rychle a bezbolestně, nebo tě k tomu donutím, a Weasley rozhodně umírat rychle nebude."

,,Eileen?" zachraplal zmateně Percy, když se nechápavě rozhlédl kolem a zrak mu spočinul na uplakané dívce. Upravil si hranaté brýle na nose, jako by se chtěl ujistit, že to, co vidí, se mu skutečně nezdá. ,,Eileen, co tady děláš? Všichni tě hledají -"

,,A nenajdou, jaká to smůla," přerušila jej znuděně plavovláska. ,,No, Eileen? Čas ubíhá. Pokoušíš mou trpělivost."

Eileen se jako omámená po kolenou došourala k Percyho tělu. Přiložila mu dlaně na hruď. Pokud její magie dokázala zachraňovat životy, uměla je i brát, jak jí tvrdila Bezejmenná? Po tvářích jí kanuly slzy. Za poslední dny toho naplakala víc než za celý svůj život. Bylo to kruté a nespravedlivé, ale takový svět skutečně byl, jak tvrdila její věznitelka. Percy na Eileen vytřeštil oči. ,,Eileen, co to děláš?"

,,J-já - je mi to stra-strašně líto, Per-Percy," vzlykla, z dlaní jí vycházelo podivné teplo. Hleděla do Percyho šokem rozšířených hnědých očí a v tu chvíli sama sebe nenáviděla. Sice k Percymu neměla tolik blízko, jako třeba k Fredovi a Georgeovi, ale byl to pro ni člověk, jenž jí vždycky pomohl, který se ji pokaždé snažil něco naučit, něco jí předat. Když byla malá, seděla mu na kolenou a společně si prohlíželi knihu, ze které jí předčítal. Hrála si s jeho brýlemi, tahala ho za jeho kudrny. Vodil ji za ruku po jejich zahradě a vyprávěl jí o rostlinách, jež na ní kvetly. Vzpomínky se předháněly o to, která se Eileen ukáže jako první. A ona najednou věděla, že to nedokáže udělat. Neudělala by to, ani kdyby za to měla zaplatit vlastním životem. ,,Ne," zašeptala. ,,Ne," zopakovala hlasitěji a obrátila se k Bezejmenné. ,,Ne, já to neudělám. Odmítám tě poslouchat. Odmítám ho zabít."

Kruté modré zorničky Bezejmenné náhle potemněly, stáhly se jako mračna na obloze a hlásily blížící se bouři. ,,Ne?" zopakovala po ní nebezpečně klidným hlasem. ,,Jak je libo, Eileen. Já jsem tě varovala." A najednou už to nebyla Eileen, ale někdo jiný, jenž se s ní pral o nadvládu nad jejím tělem, nad její mocí. Eileen vykřikla a spadla na zem. Hlava jí třeštila, panoval v ní zmatek. Teď tu velím já, ozval se jí v hlavě cizí hlásek. Ne! odporovala mu, prala se s ním. Jen se krutě zasmál. Jsi příliš slabá. Nade mnou nemůžeš vyhrát. Mě nemůžeš porazit. Eileen slábla, ztrácela kontrolu. Ztrácela vědomí. Najednou vůbec nevěděla, co dělá. Chvílemi před sebou viděla jen Percyho. Pak jí k uším doléhal mužský křik. Percy byl od krve, celý se třásl. Přestaň! Zmítala se. Z těla jí vycházel neuvěřitelný výboj energie. Na jejích rukou byla krev. Percy ležel v rudé kaluži. Brýle mu už dávno spadly z nosu, válely se rozbité na zemi. Roztržený ret. Děs v očích a chladný smích. Eileen byla unavená. Padla by na zem, kdyby před sebe včas nestrčila ruce. V hlavě měla příšerný zmatek. Nic nechápala. Co se právě stalo? Připadala si, jako kdyby byla pod vlivem nějaké drogy.

,,Per-Percy?" zachraplala, snažila se zaostřit. K uším jí dolehlo jen jeho zasténání. Celý svět se s ní točil. Nahmatala Percyho ochablou ruku. ,,Percy..." Zrak se jí konečně začal zaostřovat, pohledem sklouzla k zakrvácenému tělu. Varovné kontrolky v jejím těle zablikaly, Eileen se rázem probrala. ,,Ne, ne! Percy, ne!" vykřikla zoufale a uchopila jeho krví zbrocenou tvář do dlaní. Upíral na ni prázdný pohled. ,,Percy, slyšíš mě? Vydrž, vydrž, prosím tě..." Musela to napravit, musela, hned, hned, než bude pozdě... ,,Prosím, prosím..."

,,Skonči to," zachraplal Percy a vyplivl chuchvalec krve. Oči se mu protáčely, rukama si drápal hruď, jako by se snažil té bolesti zbavit. ,,Prosím."

,,Ne, Percy, takhle nemluv -" Eileen se pokoušela napojit na jeho organismus, nefungovalo to, nešlo to, ale musela to zkusit, musela ho přece uzdravit -

,,No tak, Eileen, přeci nechceš protahovat jeho utrpení? Percy Weasley prožívá tu nejhorší agónii, kterou kdy mohl zažít. Tím, že ho zabiješ, mu pomůžeš od bolesti. Nebo jsi tak sobecká a budeš jen přihlížet tomu, jak trpí?" vysmívala se jí Bezejmenná.

,,Pro-prosím," chrčel Percy a s obtížemi ji uchopil za ruku. ,,Řekni... řekni rodině, že... že je miluju..."

Eileen vzlykala, hruď se jí svírala, naléhavě lapala po dechu. Percy křičel bolestí. Zastav to, prosil ji. Ne, ne... prosím, ne. Proklínala Bezejmennou i sebe, když mu položila roztřesené ruce na hruď, když dovolila své myšlence, aby se zformovala v čin, když cítila, jak z jejích rukou, které měly dar životy uzdravovat a dávat, ne je brát, vychází síla, jež měla Percyho usmrtit. Když ucítila, jak se Percyho srdce zastavilo, hruď se přestala zvedat a klesat v pravidelných nádeších, jeho tělo ochablo a oči vytřeštěně hleděly vzhůru, Bezejmenná se spokojeně usmála a vytratila se.

Eileen ještě chvíli seděla u Percyho nehybného těla a hlava se jí plnila myšlenkami. Jeho poslední okamžiky na tomto světě byly plné bolesti, strachu a utrpení, touhy po tom, aby to skončilo. A ona poslechla Bezejmennou. Zabila Percyho. Jeho mrtvé tělo jí leželo u nohou, bylo připomínkou toho, co udělala. Každičký detail se jí vrýval do paměti a ona věděla, že ji bude až do konce života pronásledovat ve snech. Už navždy se bude bát usínání, vždycky bude odmítat přání, aby se podívala na sebe do zrcadla. Byla vražedkyně. Zrůda. Nakonec nebyla o nic lepší než Bezejmenná.

Nemohla to už vydržet, nemohla se na něj déle dívat, jak tam leží nehybný, ochablý, v kaluži své vlastní krve, s údy nepřirozeně pokroucenými. Mrtvý.

Zvedla se a sotva stihla doběhnout ke schodišti, když se jí žaludek obrátil a ona se hlučně vyzvracela.

•••

Eileen s přestávkami prospala celý den. No, ačkoliv, prospala možná nebylo to vhodné slovo. Každou chvíli se budila z neklidného spánku zbrocená potem, ztěžka dýchala a snažila se uklidnit splašené srdce. Pokaždé, když zamhouřila oči, viděla před sebou Percyho tělo tak živě a dokonale, že jí bylo znovu do pláče. Během čtyřiadvaceti hodin zvracela několikrát, nedokázala se toho výjevu zbavit. Bylo jí ze sebe zle. Když se vydrápala ze sklepení, nějakou dobu potácivě bloudila po sídle, než objevila svůj pokoj. Ihned zaplula dovnitř a hodila sebou na postel, nebyla ani schopná sundat si ze sebe zakrvácené šaty. Dokázala jen ležet v posteli, vyčerpaná, bledá a chvějící se, a proklínala se. Nenáviděla se. Věděla, že už nikdy nebude schopná podívat se na sebe do zrcadla. A co teprve do zrcadla - do očí Molly a Arthura Weasleyových, do očí Percyho bratrů, Freda, George, Billa a Charlieho, do očí svých otců. Jejich dcera je vražedkyně.

Ozvalo se zaťukání na dveře, jež se následně otevřely. Dovnitř bez vyzvání vstoupil domácí skřítek - upřímně, Eileen ani neměla dostatek sil k tomu, aby se zvedla, nebo jen něco řekla. ,,Paní si žádá vaši přítomnost u večeře," oznámil jí pisklavým hlasem.

,,Tak jí řekni, že si může trhnout," zamumlala v odpověď a zabořila tvář do polštáře. Nehodlala nikam jít, a už vůbec ne na večeři. Sotva by dokázala něco pozřít. Při pomyšlení na jídlo se jí znovu zvedl žaludek. A rozhodně nechtěla zůstat v jedné místnosti s Bezejmennou, která by se na ni dívala tím svým nechutným vítězoslavným pohledem a dokazovala by, jakou má nad Eileen moc. Ne, po tom opravdu netoužila.

Když uslyšela, jak se za skřítkem zaklaply dveře, znovu se rozplakala. Plakala tak dlouho, až už jí nezbyly žádné slzy, nakonec dokázala jen tiše vzlykat a upírat opuchlé oči na výjev za oknem. Krajina, již přikrývala svou pokrývkou noc, na ni působila uklidňujícím dojmem. Eileen zatoužila, aby se mohla pod rouškou noci schovat i ona, ideálně někde v hustém lese, kde by si lehla do mechu a čekala by, než přijde vysvobození. Bála se dalšího rána. Bylo jí jasné, že si pro ni Bezejmenná přijde a odvede ji zpátky do sklepení, kde ji bude nutit k tomu, aby to zkoušela znovu a znovu, dokud nepadne vyčerpáním, dokud před ni nepostaví další oběť, kterou bude muset Eileen zabít.

Ne, ne, znovu by už tohle nesnesla. To radši uteče. S nově nabytou energií, o které neměla tušení, že ji v sobě ještě vůbec má, vstala z postele. Nohy měla slabé, hlava se jí točila, ruce se třásly. Přesto s podivnou silou uchopila prostěradlo, jež stáhla z matrace, a začala jej trhat na kusy, které začala vzápětí svazovat dohromady. Otevřela skříň, vyházela z ní všechno oblečení, a co šlo, namotala na provaz z prostěradla. Zprudka dýchala, vidina útěku v ní zažehla alespoň na chvíli nové odhodlání. Nevěděla, jestli bude provaz dostatečně dlouhý. Přešla s ním k balkonovým dveřím, které rozrazila, a vyšla ven. Okamžitě ji do tváře udeřil studený noční vzduch, jenž ji dokonale probral. Zarazila se a pohlédla na své ruce, v nichž svírala konec prostěradla. Co se to chystala udělat? Chtěla slézt dolů a utéct? Bylo by to vůbec možné? Nechytili by ji hned, jakmile by se nohama dotkla země? A co Jamey? Nemůžeš tady přeci nechat Jameyho.

Ta chvilka zaváhání byla možná rozhodující.

V následujícím okamžiku k ní totiž dolehl jasný a zcela neznámý hlas.

,,Teda, nemám tušení, co se ti stalo a jak vážné to je, ale být na tvém místě, tak to nedělám."

Eileen se zprudka otočila. Trhla sebou, když ve svém pokoji spatřila stát neznámou dívku, která byla jen o pár let mladší než ona. Prohlížela si ji s hlavou zvědavě nakloněnou na stranu, ve tváři se jí zračily obavy, jako by ji její počínání skutečně vyděsilo, byť ji vůbec nemohla znát. Tmavé kadeře jí v přirozených vlnách splývaly podél obličeje a upírala na ni jasně modré oči, jež Eileen přísahala, že důvěrně zná.

,,Co tady děláš? A kdo sakra jsi?" zeptala se jí Eileen a lehce se zamračila.

Děvče se na ni usmálo. ,,Jmenuju se Astrid Snapeová. A jsem dcera Eileen Snapeové."