Kolem půl sedmé ráno prudce otevřela oči a vyletěla do sedu.

Uklidnila se, když se jí zrak zaostřil na známé předměty, které ji obklopovaly. Rozespale se posadila na posteli a prohrábla si divoce rozcuchané vlasy.

Rozhlédla se kolem a s údivem si uvědomila, co ji probudilo - byla to vůně horkého mátového čaje a čerstvých toustů linoucí se otevřenými dveřmi přes obývák z kuchyně.

Zabalila se do deky, kterou byla ještě před chvílí přikrytá, vstala a pár kroky přešla do dveří. Nikde nikdo. Pokračovala do kuchyně, vedle talíře byl složený kousek pergamenu. Opatrně ho rozložila, aby si přečetla vzkaz.

Moc si nezvykej. D.M.

Na tváři se jí rozlil upřímný úsměv, když se jí vybavily vzpomínky na předešlý večer. Povídali si spolu dlouho do noci jako staří přátelé. Byl to jeden z nejhezčích večerů, které v poslední době zažila.

A to ji možná i malinko děsilo. Nikdy by neřekla, že spojení Draco Malfoy a příjemná společnost jdou k sobě.

Položila pergamen zpět na linku a rozhlédla se po bytě. "Draco?"

Mírně posmutněla, když jí odpovědí bylo jen ticho prázdného bytu. Nebuď hloupá, Miono. Jasně, že odešel. Je to ženatý muž. Připomněla si.

Posadila se na barovou židli a upila mátového čaje. Cítila, jak se jí horká tekutina rozlévá tělem. Zírala na úhledné písmo na pergamenu a přemýšlela nad tím, jestli byla pro Malfoye její společnost stejně příjemná, jako ta jeho pro ni.

Znovu si musela připomenout, že jeho žena je na smrtelné posteli u Svatého Munga a on je tam teď nejspíš s ní.

Rozhlédla se po bytě a usmála se, když se podívala na sedačku, na které v noci usnul.

Malfoy ji poslouchal, pohodlně usazený na pohovce v jednom rohu, očima ji sledoval, jak seděla v rohu druhém a divoce rozhazovala rukama, zatímco mu vyprávěla o jednom mudlovském autorovi, kterého tolik milovala. S každou další minutou se ze sedu přesouval níž a níž, až nakonec ležel natažený na zádech, oči zavřené a s úsměvem tiše oddechoval. Nohy měl pokrčené tak, aby se jí nedotýkal.

Opatrně vstala, aby ho neprobudila, donesla teplou deku a sklonila se nad něj, aby ho přikryla. V okamžiku, kdy mu upravovala deku kolem ramenou, si jeho ruka našla tu její a na tváři se mu rozlil šťastný úsměv. "Jsi tady..." zamumlal téměř neslyšně, když propletl svoje prsty a jejími.

Hermiona na okamžik znejistěla. "Draco?"

Odpovědi se nedočkala - spal.

Neměla odvahu vymanit se z jeho sevření. A ani nechtěla. Aspoň na chvíli se chtěla nechat unést sílou toho pocitu, který se jí rozléval tělem, když cítila tlukot jeho srdce pod svou rukou, kterou si držel na prsou.

Sedla si vedle něj na pohovku a aniž by měla ponětí o čase, opřela se mu hlavou o kolena a tiše sledovala, jak klidně a spokojeně vypadal.

Třeba v jiném životě, bychom i my dva měli právo na lásku. Na naši lásku.

Usmála se, když přešla k pohovce a zvedla deku, kterou byl zakrytý. Voněla přesně jako on... Po páteři jí přejel proud energie, když si vybavila jeho pevné paže, které ji držely v objetí, zatímco jí na smysly útočila nezaměnitelná vůně drahé kolínské a peprmintu.

Jeho ostré rysy, křivý úsměv a zvláštní lesk v bouřkově šedých očích se jí zaryly hluboko pod kůži. A ona si nebyla jistá, jestli se za to ráda, nebo ne.

Tohle byl velmi, velmi tenký led.

...

Za okny začínalo svítat, když blonďatý muž vešel do nemocničního pokoje. Tmavovláska na posteli nespala, její kalné, ale upřímné oči se zaleskly radostí, když ho uviděla dosedat vedle postele.

"Ahoj Astie." pozdravil ji tiše a vzal její kostnatou, hubenou ruku do své.

"Ahoj Drakie." zašeptala a usmála se, když si ho prohlédla. "Vypadáš... jinak." její hlas byl velmi tichý a zastřený, ale něžný. Astorie vždycky, za každých okolností, poznala, že se něco děje. "...šťastně."

Blonďák se pousmál, ale ve tváři se mu mihl stín viny. "Jak ti je?" pokusil se stočit téma.

"Dobře." zalhala. Popravdě ji držel při vědomí jen lektvar proti bolestem. "Jak se má Grangerová?"

Dracovi ztuhla krev v žilách a citelně se napnul. Střelil po Astorii pohledem. "Jak...?"

Uchechtla se. "Znám tě, Draco."

Teď už by tu vinu, která se mu zrcadlila ve tváři nezapřel, ani kdyby se snažil sebevíc. Ale nelitoval.

Povídali si dlouho do noci, popili ohnivé whiskey a, i když netušil, jak se to stalo, usli ve společném objetí na gauči. A ačkoliv si to nechtěl přiznat, tak dobře se dlouhé týdny nevyspal.

Její horké tělo prosakovalo do toho jeho a nabíjelo ho energií. Její úžasná vůně mu útočila na smysly a zastírala mysl. Spal tak klidně, nepronásledovaly ho žádné noční můry a to si myslel, že už se jich nikdy nezbaví, že jsou tu s ním navždy.

Přál si, aby se nikdy neprobudil, aby takhle mohl zůstat navěky. Přišlo ale ráno a s ním i náhlý příval reality. Grangerová pravděpodobně ani netušila, v jaké poloze strávili noc, rozhodně ale nechtěl být v jejím bytě, až se probudí. Opatrně ji vzal do náruče a odnesl ji do její ložnice, do její vlastní postele a pak v tichosti odešel. Nechtěl být v bytě, až se probudí, nechtěl čelit jejímu vzteku. Chtěl si zachovat tuhle verzi vzpomínky na jejich společnou noc.

"Přátele si drž u těla, nepřátele ještě blíž." řekl chladně. "Ví, že jsi tady, chtěl jsem se ujistit, že nebude mluvit dál."

Astorie nevěřícně zakroutila hlavou. "Drackie... Jak už je to dlouho? Šest let nebo víc?" ztrácela hlas, jak jí docházel dech. "A ty pořád křičíš její jméno ze spaní..."

Události na Malfoy Manoru, kdy jen bezmocně přihlížel tomu, jak Bellatrix Grangerovou mučí, nikdy nevytěsní z hlavy. Vzpomínky se mu vracely stále dokola jako bumerang. Měl něco udělat. Měl zasáhnout. Ale pravděpodobně by tím odsoudil k smrti je oba a s nimi celou jeho rodinu.

Jako už tolikrát předtím v něm Astorie opět četla jako v otevřené knize.

Z jejich nanejvýš soukromého rozhovoru je vyrušilo zaklepání jedné ze sester, která se objevila ve dveřích a v ruce držela obálku s až příliš známým rukopisem. "Pane Malfoyi, promiňte mi, že vás vyrušuji, ale přiletěla vám naléhavá sova."

Blonďák natáhl ruku, aby si dopis převzal a pokývnutím poděkoval.

Astorie sledovala, jak se jejímu muži třepou nervozitou prsty a když zahlédla rukopis, rychle pochopila.

Draco rozlepil pečeť s velkým M a rozložil pergamen, který byl uvnitř.

Draco,

píši ti velmi znepokojena tvým chováním v poslední době.

Ačkoliv jsme tě tím nechtěli zatěžovat, tvůj otec je již nějakou dobu zpět na Manoru v domácí péči, jelikož je velmi nemocný.

Tvůj nevhodně blízký vztah se slečnou Grangerovou vrhá na naši rodinu velmi špatné světlo, jsi ženatý muž, tvůj otec potřebuje klid a ne číst v novinách jak hanobíš naši krev.

Velmi dobře si rozmysli své další jednání.

S láskou

Narcissa Malfoyová

Draco nevěřícně hleděl na text vepsaný do pergamenu. Bylo to absurdní - věděl, že se jeho matka po válce zbláznila, ale nečekal, že bude opět stát po Luciusově boku, po tom všem, co si jejich rodina kvůli němu prožila.

Co víc, nikdy ho ani nenapadlo, že by se jeho otec dostal z vězení. Nějakou dobu zpět na Manoru... Propuštění schvaluje Ministerstvo. Grangerová by to nikdy nepodepsala, o tom byl přesvědčený. Znamená to tedy, že to udělal Pastorek, než opustil svou funkci?

Proč to nikdo neví?

Taková zpráva by proletěla média, Holoubková by si nenechala ujít rozhovor. Co když je to všechno jenom výplod pomatené ženy, která se utopila ve své vlastní mysli?

Pak mu ale všechno zapadlo do sebe, z tváře se mu vytratila veškerá barva a v ústech mu vyschlo.

"Draco?" oslovila ho Astorie, když viděla náhlou změnu v jeho tváři. "Co se děje?"

Draco vystřelil ze židle na které doteď seděl. "Astorie promiň, já... musím jít, než se něco stane." vykoktal ze sebe a vyběhl z pokoje tak rychle, že než se tmavovláska stihla vzpamatovat, viděla jen vlající černé sako, jak mizí ve dveřích.

Kurva, kurva, kurva...

Opakoval si blonďák v hlavě, když vybíhal z nemocnice do dvora, odkud by se mohl bezpečně přemístit. Měl strach, že kdyby se ve svém momentálním rozpoložení přemístil uvnitř, napálil by do nejbližší zdi.

Dvorem Svatého Munga se ozvalo hlasité prásknutí, které se však ztratilo v hluku blízkého staveniště - staveniště Malfoyova křídla.

O zlomek vteřiny později se stejná rána ozvala na jiném místě v Londýně.

"Alohomora." zašeptal Draco s hůlkou schovanou nenápadně v rukávu. Vchodové dveře se s cvaknutím otevřely a on spěšně vešel do chodby bytového domu, schody nahoru bral po dvou. Adrenalin mu koloval v žilách, měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi, jak zběsile mu bilo.

Doběhl do patra a když uviděl pootevřené vstupní dveře, spustil hůlku z rukávu přímo do dlaně a pevně ji sevřel. Pomalu se přiblížil ke dveřím.

Cítil ve vzduchu chvění magie a smrad kouře.

Strčil levou rukou do dveří, ale o něco se zasekly. Zabral silněji a opatrně nakoukl do chodby. V ten moment vtrhl dovnitř a padl na kolena vedle dívky, která ležela na zemi. "Hej, Grangerová!" začal s ní v panice třást. "Notak, prober se!"

Kurva!

"Hermiono, prober se!" odhrnul jí divoké kadeře z tváře a krku a pokusil se nahmatat tep. Její kůže byla horká a měkká, tep znatelný.

U Salazara, aspoň že tak.

Když se začal rozhlížet okolo, všiml si růže, kterou držela Grangerová v ruce a pergamenu, který se válel o kousek dál. Hůlkou růži odhodil a následně zamířil na čarodějku. "Aguamenti."

Mokrá Hermiona vystřelila do sedu a šokovaně lapala po dechu, zatímco si utírala vodu z tváře. "Zatraceně, co to..." zarazila se, když se její oči spojily s bouřkově šedýma. Malfoy stále klečel na zemi vedle ní a sledoval ji upřeným pohledem. "Co tady..."

"Okamžitě si sbal věci." řekl polohlasem, když se zvedal ze země.

"Proč?"

"To nebyla prosba, Grangerová, ale příkaz. Stěhuješ se." dal si záležet, aby jeho slova zněla autoritativně.

Čarodějka byla zmatená jak Křiklan, když zjistil, že Ron se nejmenuje Rupert. "Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat, Malfoyi!" s námahou se postavila. Co to má znamenat?

Draco se zamračil. "Teď není čas na tu tvoji tvrdohlavost a nebelvysíračskou odvahu." Udělal dva kroky a uvěznil Hermionu mezi jeho tělem a zdí. Naklonil se k ní dost blízko na to, aby cítila jeho horký dech na tváři. "Uděláš přesně to, co ti řeknu, dřív, než tě někdo zabije." v pohledu mu plály zuřivé plameny, které se mísily s ledovou barvou jeho šedých očí.

Čarodějka stála natisknutá na zeď, srdce jí splašeně tlouklo. Vnitřně bojovala se strachem, který jí naháněl jeho pohled a vzrušením, které vyvolala jeho bezprostřední blízkost.

"Víš, kdo ti to poslal?" pokývnul k růži a pergamenu, pohledem však stále visel na ní.

Hermiona jen zakývala hlavou. Neměla nejmenší tušení.

"Fajn." viditelně se mu ulevilo, přestal znít tak podrážděně. "Nebyl to tvůj přítel, tady zůstat nemůžeš. Půjdeš ke mě a já zařídím tvou ochranu." udělal krok stranou, aby jí uvolnil cestu. "Tak si běž vzít, co potřebuješ."

Nebelvírka zůstala stát na místě a s otevřenou pusou zírala na muže, který před ní stál. "K tobě? Proč bys..."

"Přestaň se vyptávat, Grangerová, než si to rozmyslím." zavrčel.

Dolehl k ním další závan kouře. Dívce se rozšířily oči, když si uvědomila jeho zdroj. "U Merlina, kuře!"

Blonďák, který absolutně nepochopil co se děje, když se Hermiona rozběhla do kuchyně, se rozhodl situaci ignorovat a místo toho se sklonil k pergamenu, aby si ho mohl přečíst.

Další přírůstek na hrob.

Užívej si, dokud můžeš, zrádkyně!

Po zádech mu přejel mráz. Rukopis nepoznával, ale to mohl být účel. Byl jeho otec i po letech v Azkabanu stále tolik posedlý krví, aby byl schopný jí ublížit?

I kdyby odpověď zněla ano, byl odhodlaný udělat všechno pro to, aby tomu zabránil.

I kdyby měl Luciuse sám zabít.