Nevěřila tomu, že po válce ještě někdy bude čelit tomuhle čistému zlu.

Černé dlouhé kápě, stříbrné masky, každá jinak zdobená a závan smrti, který s sebou nesou.

Bylo jich osm. To bylo o dost víc, než by sama dokázala zvládnout. Víc, než by dokázali i ve dvou.

Věděl Ron, že po ní jdou?

Pohledem zavadila o zrzavé vlasy nalevo od ní. Vypadalo to, že je v bezvědomí, neviděla ale krev. To je dobré znamení.

"Ale, ale. Šmejdka. Půjdeš po dobrým nebo po zlým?"

V ten moment jeden ze Smrtijedů vypálil kletbu, kterou Hermiona zvládla odrazit. Následovala další z druhého směru a za ní hned další.

Hrají si se mnou jak kočka s myší.

"Takže asi po zlým."

Další dvě kletby, které se jí povedlo odrazit. Vypálila Stupefy v naději, že si prorazí cestu, ale Smrtijed její útok hravě odrazil.

Dva kroky vlevo, blokáda, úskok vpravo. Štítové kouzlo. Měla pocit, že se kruh kolem ní zmenšuje. Přibližovali se.

A pak na jednu kletbu zareagovala moc pozdě a hůlka jí vyletěla z ruky. Následovala hned další kletba mířená na hlavu. S výkřikem se instinktivně skrčila a stiskla si zápěstí pravačky, ve které ještě před chvilkou držela hůlku. Ruka jí nepříjemně vibrovala vlivem magie.

Je konec.

Stiskla víčka v očekávání nevyhnutelného.

Nic se ale nestalo. Namísto toho se ozvala hlasitá rána značící přemístění, vzduchem se několikrát prohnalo zasvištění kleteb, nadávky a další rány značící přemístění - tentokrát několik.

Než se vzpamatovala, někdo ji zvedl na nohy, vrazil jí do ruky její hůlku a pak se svět zatočil a ona ztratila pevnou půdu pod nohama, když se společně přemístili.

A nebo to byl možná závan drahé kolínské, co jí tak pomátlo smysly.

Když přistála nohama pevně na zemi, rychle zvedla hlavu, aby se ujistila, že se neplete. Dolů se na ni díval pár ledových šedých očí a jí srdce vynechalo úder.

"Jak jsi..."

"Nic se nezměnilo, Grangerová." odsekl jí chladně a ona viděla, jak je každý jediný sval na jeho těle napnutý k prasknutí. "Jenom mi dlužíš za svůj život. Zase." A s prásknutím zmizel.

Pár vteřin zírala do prostoru, kde ještě před chvílí stál. Najednou nevěřila tomu, že byl vůbec skutečný.

Když se rozhlédla kolem, zjistila, že stojí na ulici před svým domem.

O několik desítek minut později už seděla v křesle v obývacím pokoji spolu s Theodorem, Harrym a Pansy, která trvala na tom, že jde za každou cenu s nimi.

"Jak je Ronovi?"

"Zrzek bude v pohodě, dostal trošku ránu do hlavy, ale kde nic není, ani Salazar nebere, znáš to."

"To není vtipný Parkinsonová. Mohlo to dopadnout mnohem hůř." soptil Harry. Stalo se to ministerstvu přímo pod nosem, není divu, že byl poněkud... podrážděný a Pansy ještě přilévala olej do ohně.

"Nečerti se, HáPéčko, dobře to dopadlo. Řekl vůbec zrzek, proč neposlal Grangerovou letaxem? A jak sakra věděl něco, co nevěděl vedoucí bystrozor?"

Pansy píchla do vosího hnízda. Hermiona viděla, jak Harry zatnul čelist, aby si ušetřil poznámky směrem k Pansy.

Theo, který doteď jenom poslouchal, konečně promluvil. "Řekni nám to ještě jednou, Mio."

"Začalo blikat světlo, Ron mě vzal z atria. Svítil hůlkou, všude byla tma. Otevřel do ulice, všechno vypadalo v pořádku a najednou se ozvala rána a obklíčili nás. Ron nestihl zareagovat, hned ho odhodili stranou. Chvilku jsme bojovalli."

"Kolik jich útočilo?" Theo soustředěně propaloval pohledem koberec.

"Nikdy ne víc než dva najednou. Pak mě jeden odzbrojil. Skrčila jsem se a pak se objevil Malfoy a během chvilky zmizeli. Jako by utekli, když ho viděli."

"A jak Malfoy věděl, kdy se ukázat? To vám není divný?" skočil do toho Harry.

Hermiona jen pokrčila rameny. Nechtěla si přiznat, že by v tom mohl mít prsty Malfoy. To by znamenalo, že celou tu dobu...

"S dovolením, já to vím." Pansy vyskočila ze svého místa na pohovce a sedla si na pravou opěrku Miina křesla. "Poprvé jsi říkala, že sis stiskla ruku, že?"

Kudrnatá dívka přikývla a čekala, kam tím Pansy míří. Ta ukázala na její zápěstí, na kterém se zaleskl zelený smaragd vložený do zlatého řetízku. "Tohle, to totiž není jenom tak nějaká ozdobička. Je to náramek pro ochranu blízkých, zatraceně vzácná věc, v rodině Malfoyů se dědí po staletí. Mia se ho dotkla v momentě ohrožení života, tím aktivovala štítové kouzlo a zároveň dala signál majiteli - Dracovi a ten věděl, kde ji má hledat."

Hermiona se podívala na náramek a pak zpátky na Pansy, když jí to začalo všechno zapadat do sebe. "Proto jsem ho nemohla sundat."

"Sundat ho může jen ten, kdo ti ho nasadil. Ať už osobně, nebo jen přáním. Pokud by Draco opravdu, z celého srdce, chtěl, abys mu ho vrátila, náramek by jednoduše zmizel."

"Jak to všechno víš, Parkinsonová?" Harry si ji měřil přes svoje kulaté brýle. "Co když je to nějaká pohádka, kterou jste si s Malfoyem vymysleli?"

"Za ty roky, co jsem strávila ve společnosti Cissy, jsem ledasco pochytila. Ráda se chlubí." zaujatě si prohlížela dokonalé zpracování zlatého hada. "A byla doba, kdy bych pro tenhle náramek zabíjela." vstala a opřela se o pohovku za Theovými zády. "Takže, Draco to nebyl, kdo teda? Theodore?"

Ten frustrovaně oddechl a prohrábl si rukou vlasy. "Já nevím. Já to, kurva, nevím!"

Pansy ho poplácala po rameni. "Fajn Kolombo, vem s sebou tady Sherlocka a koukejte se snažit. Já pohlídám Grangerovou."

"Pansy, to je dobrý, nemusíš tady zůstávat."

"Rozhodně musím. Samotnou tě tu nenecháme a nás dvě čeká holčičí pokec." s mrknutím jí věnovala jeden ze svých křivých úsměvů.

A tak dva bystrozorové odešli plnit svoje povinnosti a Nebelvírská princezna zůstala sama se Zmijozelskou královnou.

Povídaly si dlouho do noci a když Hermiona usínala, v hlavě jí pořád dokola zněly Pansyiny slova. Pokud by to Draco opravdu, z celého srdce chtěl, náramek by jednoduše zmizel.

Znamenalo to, že ten jeho ledový pohled, který jí před pár hodinami věnoval, byla jen maska?

Pořád mu na ní záleží a chce, aby byla v bezpečí?

...

Ráno ji probudila vůně čerstvě pražené kávy. Zamotala se do svého županu a s hlasitým zívnutím vešla do kuchyně.

"Dobré ráno, Šípková Růženko." pozdravila ji Pansy. "Dáš si kafe?"

Jen co Mia zase rozlepila oči, vyjekla a celá rudá se k otočila zády. "U Merlina, Pansy!"

"Co je?"

To už Mia v rychlosti sundávala svůj župan a podávala ho Zmijozelce, zatímco si druhou rukou zakrývala oči. "To takhle normálně chodíš na návštěvě nahá?"

"Většinou." přiznala bez okolků se smíchem a župan přijala. "A nejsem nahá, mám kalhotky, ty jedna jeptiško. Přece sis nemyslela, že se dneska ráno nacpu zpátky do večerních šatů?"

"Mělo mi to dojít, měla jsem ti něco půjčit, promiň Pans." Otočila se zpátky k ní a věnovala jí omluvný pohled těsně před tím, než ji vtáhla do objetí. "Díky Pansy, za všechno."

Zmijozelka by to nepřiznala, ale zahřálo ji to u srdce. Pohladila Miu po zádech a usmála se. "My ženský musíme stát při sobě, no ne? A mimochodem, nemáš se za co omlouvat, jsem majitelka stripklubu, jsem ta poslední, komu by vadila nahota."

"Ale já jsem radši, když je mezi náma aspoň nějaký oblečení." zamumlala lvice do hustých tmavých vlasů Pansy. Ta se uchechtla.

"Nebudu si to brát osobně. Tak mi, prosím, najdi něco, v čem nebudu vypadat jak realitní makléřka a půjdem se mrknout za zrzkem."

...

Návštěva u Svatého Munga přinesla víc otázek než odpovědí. Ron si na většinu večera vůbec nepamatoval, když mu dvě dívky dopodrobna popsaly události, které ho na nemocniční lůžko přivedly, byl bledší než Malfoy v lednu.

Pansy seděla na židli, vedle postele, na které ležel a na které seděla Hermiona. Podezřívavě si Rona měřila pohledem, jako by hledala známky zaváhání, viny, nejistoty.

Hermiona, která vzala jeho ruku do té své, měla oproti němu tvář naprosto čitelnou. Vděk za to, jak se ji snažil bránit, výčitky z toho, že kvůli ní leží čtyři dny před Štědrým dnem u Svatého Munga a zároveň upřímná radost, že se mu nestalo nic vážného.

Natáhla se k němu a letmo ho políbila na tvář, díky čemuž se Ronovi zase vrátila do tváří barva. "Odpočívej, nedělej si s ničím starosti. Ať už za tím byl kdokoliv, Harry s Theem dělají všechno pro to, aby ho našli. Ty teď musíš nabrat sílu, ať můžeš jít brzo domů. Děkuju, Rone. Upřímně a za všechno."

Pansy přimhouřila oči a pozorně sledovala každou jednotlivou reakci, pak se zvedla a následovala Hermionu k východu. "Měj se, lišáku."

Řeč těla je svině a i ty nejtrénovanější jedince prozradí. A jestli má někdo dar umět tyhle signály číst, je to právě Zmijozelská královna.

To je důvod, proč Pansy ví vždycky všechno první.

...

Následující dny byly pro Hermionu ve znamení přátel. Od Vánočního plesu, který mimochodem dostal skvělé hodnocení v Denním věštci, protože nikdo z přítomných neměl nejmenší tušení o dramatu, které probíhalo jen kus od nich, trávila většinu času buď s Pansy, Daphne nebo s Ginny, které pomáhala zvládat všechen ten předvánoční shon. James byl sice hodné dítko, ale s blížícím se termínem porodu byla Ginny víc a víc unavená a tak se jí pár rukou navíc rozhodně hodil.

Hermiona byla navíc vděčná, že nemusela myslet na fakt, že ona bude na Vánoce sama.

Samozřejmě, že ji k sobě zvali jak Potterovi, tak budoucí Nottovi a sovu poslali i Weasleyovi, ale nechtěla být nikde navíc. Už tak se cítil provinile, že kvůli ní není Harry a Theo skoro vůbec doma, navíc s nimi poslední dva dny pátrala i Pansy.

Vypadalo to, že mají stopu, nikdo jí ale nechtěl říct podrobnosti, prý dokud to nebude jisté, aby ji zbytečně neděsili, což ji popravdě vůbec neuklidnilo.

Večer před Štědrým dnem trávila ve svém bytě a zdobila svůj skromný stromeček spíš pro atmosféru, než že by pod ním snad čekala nějaké dárky.

Hudba z gramofonové desky, která vyplňovala ticho během toho, co si Hermiona četla ve svém křesle, ji ukolébala do říše snů a ona měla ten nejintenzivnější sen, který kdy zažila.

Nebyl to ucelený obraz, ale spíš útržky, když ale procitla, cítila obrovský příval emocí, které spalovaly její tělo.

Upřímný úsměv Astorie, když zašeptala ta slova. "Dávno vím, že jediná žena jeho srdce, jsi ty."

Pansy, která seděla vedle ní na sedačce jen před pár večery. "Draco je komplikovaný muž, jeho srdce ale dávno není z ledu. Ne od té doby, co ho dal tobě."

Upřený pohled šedých očí, ve kterých se odrážela touha a vášeň, jen zlomek vteřiny před tím, než se jejich rty spojily.

Letmý dotek prstů na její tváři.

Tolik vzácný úsměv na jindy tak ledové tváři.

Naprostý pocit bezpečí, když ji poprvé ukládal ke spánku v jeho posteli. "Dobrou noc, Grangerová."

Klidný výraz v jeho tváři, na kterou dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce.

Jizva na jejím předloktí a letmý dotek jeho rtů. "Oba máme jizvy války..."

Dokonalá souhra dvou těl, které proplouvají tanečním parketem.

Čistá, divoká vlna vzrušení, která se jí zmocnila, když se jejich těla poprvé spojila v jedno. Jako by to bylo přesně to, po čem celé její bytí odjakživa toužilo. Jako by byla konečně opravdu celá.

Celá jeho.

Znovu si ty obrazy přehrávala v hlavě. Prostupovala jí vlna energie, která probouzela každou jednu buňku v jejím těle k životu.

Když otevřela oči a obraz v její mysli se rozplynul, srdce jí zběsile tlouklo a bylo to jako by z ní někdo vysál ve vteřině všechno štěstí. Její tělo křičelo po přítomnosti milované osoby.

Takové to je. Milovat Malfoye. Bolí to, když není nablízku, ale dává vám pocit, že můžete létat, jen pouhou přítomností.

Ťuk, ťuk.

Hermiona se vrátila do reality a uvědomila si, že ji předtím něco vzbudilo, neprocitla sama od sebe. Letmo přejela pohledem hodiny, bylo pár minut po jedné ráno. Byl Štědrý den.

Ťuk.

Vstala z křesla, zabalená do deky a pomalým krokem vykročila směrem k oknu, které vedlo do ulice. Po cestě ze stolku sebrala hůlku a opatrně odhrnula závěs, přesně v momentě, kdy na její okno dopadl další kamínek.

Ťuk.