"Oddělení pro komunikaci s mudlovskou veřejností bylo opět zpřístupněno. Zaměstnanci se mohou bez obav vrátit na svá pracoviště. Hermiona Grangerová, prosím, do kanceláře pana ministra." ozývalo se hlášení v atriu, kde se shromáždily evakuované osoby. Hermiona se nadechla, jako by si potřebovala dodat odvahu a potom vykročila směrem k výtahu a dál ke Kingsleyho kanceláři.

...

"Co myslíte tím podezřelý?"

"Chci tím říct, že, vzhledem k obviněním, která vznesl tisk, je při nejmenším zvláštní, že se na ministerstvu objeví zásilka s nebezpečným obsahem, adresovaná vaší osobě, zrovna v době, kdy se v budově pohybuje pan Malfoy." řekl s klidem Kingsley a sledoval Hermioninu reakci.

"To je nesmysl. Malfoy s tím nemá nic společného, je to jen hloupá náhoda." odmítala jeho prohlášení a zběsile procházela po kanceláři, zatímco ji současný ministr sledoval zpoza psacího stolu.

Kingsley si promnul kořen nosu mezi palcem a ukazováčkem a hlasitě si povzdechl. "Hermiono, dobře víte, že na náhody nevěřím."

"On... přišel jen obchodně." zoufale se opřela o parapet a zadívala se na panorama města.

"Rád bych, abyste věděla, že článek, který Věštec vydal, neovlivní vaše čtvrteční jmenování, dávejte si však pozor na to, s kým se stýkáte. Taky vám bude přidělena ochranka z řad bystrozorů. Ministerstvo také podniklo kroky proti Ritě Holoubkové."

Čarodějka přikývla. "Děkuji. Pokud by to bylo možné, mohla bych dostat jako ochranku Theodora, prosím?"

"Uvidím, co se dá dělat. Už jsem mluvil s Harrym, nejradši by se toho zhostil sám, to je vám nejspíš jasné."

"Ne, Harry má dost práce s vedením oddělení a taky se musí věnovat doma Ginny a Jamesovi." odmítla okamžitě nesmlouvavě.

"Nasadím nejlepší lidi, aby zjistili, kdo vám ten dárek poslal. Nedělejte si starosti, chytneme ho velmi brzy." Kingsley jí věnoval milý úsměv, v jeho tváři však byly vidět obavy.

...

"Dobré ráno, pane Malfoyi." pozdravila sestra, která zrovna kontrolovala pacientčiny životní funkce pomocí diagnostických kouzel.

"Dobré." zabručel Draco a přistoupil k posteli. Prohlédl si s vráskami na čele ženu, která v ní ležela, políbil ji na čelo a chytil ji za ruku. "Dobré ráno..." pozdravil tiše a otočil se zpět k sestře. "Jak je na tom?"

Žena se mírně napnula a se smutným úsměvem se zvedla od práce. "Nezhoršila se."

Vyhýbavá odpověď - proběhlo Dracovi hlavou, stejně tak jako vzpomínky na páteční ráno:

Draco se ztrápeně podíval na ženu, která před ním ležela. Byla hubená, její kůže měla nezdravou, nafialovělou barvu.

"Vypadá jako mrtvá," pomyslel si a srdce se mu bolestně sevřelo. Dal by vše co měl, celé své jmění, za to, aby ji slyšel ještě jednou se smát.

"Pane Malfoyi?" vyrušil ho hlas lékouzelníka, který stál ve dveřích. "Můžete, prosím, se mnou do kanceláře?"

Draco vstal a bez řečí ho následoval. Starší muž mu nabídl židli, na kterou se posadil.

"Pane Malfoyi, provedli jsme několik dalších testů a lokačních kouzel, abysme zjistili příčinu stavu paní Malfoyové." odmlčel se, jako by sbíral odvahu pokračovat. "Je velmi vážně nemocná a..."

"Kolik mě to bude stát?" přerušil ho Draco. Astoriiny problémy se začaly projevovat se začátkem těhotenství. Měsíc byla v domácí péči, před týdnem, v ono ráno, kdy se u Dory v kavárně stavoval pro Astoriinu oblíbenou snídani, se všechno grandiózně podělalo.

Muž vypadal zaskočeně, sundal si z očí brýle a složil je na stůl před sebou. "Pane Malfoyi, svou práci dělám přes 30 let a za ty roky jsem přišel na to, že neexistuje žádný správný způsob, jak sdělovat špatné zprávy. Vaše žena umírá, pane. Poškození životně důležitých orgánů je příliš velké a nevratné. Je to jen otázka času. Nemůžeme nic dělat. Je mi to líto."

V ten moment se pro Draca zastavil svět. Připadal si, že se okolní zvuky vytrácení, zalehly mu uši a vyschlo v krku. Hlava se mu motala.

Kdyby neseděl, určitě by ztratil pevnou půdu pod nohama. Měl pocit, že shoří zevnitř. "Dítě?" zašeptal opatrně s pohledem nevěřícně upřeným na své boty.

"Neudržíme ji naživu déle, než pár týdnů. Plod nebude schopný života. Pane Malfoyi, je mi to opravdu velmi líto, nemůžeme zachránit ani jednoho z nich."

Všichni, které miluju, mě opouští. Trpí mou vinou.

V tom přišla obrovská vlna vzteku. Postavil se a popadl lékaře za kravatu. "Dělejte něco! Kurva, platím vám majlant! Udělejte něco!" byl rudý, na spáncích se mu rýsovaly žíly.

Lékouzelník vypadal vyděšený, snažil se však zachovat klid. "Pane, tohle chování nikomu nepomůže. Prosím, běžte za ženou. Pomůže jí, když uslyší známý hlas."

"Já půjdu kam sám budu chtít! A vy! VY jste ten, co u ní má být! Okamžitě něco dělejte!" povolil sevření a zhroutil se zpět na židli. "Já o ně nemůžu příjit..."

Jednou rukou pustil Astoriinu dlaň a pohladil ji po břiše, které bylo jen nenápadně zvětšené. "Ahoj, maličký..."

Zůstal tam sedět až do večerních hodin a mluvil... Mluvil klidným, vyrovnaným hlasem o všem, co ho napadlo - o Theových zásnubách s Astoriinou sestrou, o oslavě, která proběhla v pátek, taky o jeho ranním setkání s Grangerovou. Zaváhal, ale nakonec se jí svěřil i s tím, že jako jediná mu podala pomocnou ruku, jako jediná se zajímala.

Také jí četl její oblíbenou knihu, kterou jí minulý týden nechal na nočním stolku pro případ, že by se probrala. Astorie byla milovníkem klasiky, po válce se ponořila také do četby mudlovských autorů a zamilovala se do Jane Austenové. Většinu času na lůžku však prospala, jen občas byla při vědomí natolik, aby vnímala okolí. Číst si ale nedokázala.

Jakkoliv by se mu dříve četba podobné literatury příčila, Astorie ho naučila toleranci a zbavila ho spousty předsudků, které mu během dospívání vštípil otec.

A tak tu seděl, v jinak prázdném nemocničním pokoji a předčítal své umírající ženě Rozum a cit.

Nemůžeš mě tu nechat, jsi jediná, kdo se na mě dívá bez předsudků. Jediná, která vidí opravdu mě.