A jsme za půlkou! Je tu pátý týden a s ním moje nejoblíbenější Disneyho princezna, i když je to v podstatě už královna 👑, Elsa!

Tenhle nápad jsem dostala už dávno, ale neměla jsem odvahu takový ship vydat, tak jsem to zahodila. Jsem ráda, že tato výzva mi umožnila ho nějak využít, protože v mém případě mi to jako hezká jednodílovka stačí. Dost už ale otálení: Tady je popis:

I přesto, že má úžasnou sestru a přátele, si Elsa vždycky přišla kvůli svým kouzelným schopnostem sama. Copak se na celém světě nenajde nikdo jako ona?

Dál už to znáte:

***

"Elso, čaruj!"

Domem se nesl dětský smích. Pocházel od dvou malých děvčátek. Jednalo se o pětiletou zrzku a osmiletou blondýnku. Vlasy oné blondýnky, Elsy, byly ale tak moc světlé, že byly skoro až bílé. Už to říkalo, že je něčím výjimečná.

A že byla.

Na příkaz své sestry trochu zakroužila rukama a z těch najednou vyšla zář, třpyt a spousta sněhových vloček. Ty se postupně nakupily a vytvořily tak sněhovou kouli, kterou Elsa vyhodila do vzduchu. Tam se magicky rozletěla do všech stran, a tak se sníh z ní postupně snášel k zemi.

Malá zrzka začala tančit. "Jů! Sníh!" volala. Bylo jí jedno, že má jen noční košilku a ne bundu. Měla zimu ráda. Takže když její sestra vykouzlila na zemi vysoké kopečky sněhu, bez váhání do jednoho skočila. Byl to tak jemný prašan, že se ponořila tak hluboko, až se v něm ztratila.

Elsa se smála. A u sněhu její síly nekončily. "Anno, počkej!" Dupla na zem a od její nohy začal po zemi růst led. Po něm se pak dívky spolu se smíchem klouzaly. A jak se Elsa radovala, poslala do nebe ještě více sněhu. Byla tak šťastná!

Ale to bylo před mnoha lety.

Teď byla dospělá.

A její sestra taky.

Byla sama sebou nucena jí pomáhat nakládat věci do auta.

Stěhovala se.

Když jistý pohledný mladík naložil jednu obzvláště těžkou krabici, protřel si ruce a s úlevným oddechem řekl: "Tak. Ta byla poslední."

"Díky, Kristoffe," řekla nyní dospělá Anna. Hned nato ho objala a políbila ho na rty. "Jsi zlatý."

"Pro tebe cokoliv, lásko."

Elsa je sledovala od dveří jejich obřího domu.

Vlastně.... Teď už jejího domu.

Anna si všimla, jak Elsa stojí opodál, tak poslala svého přítele pryč a sama ke své sestře přistoupila.

"Elso, jsi v pořádku?"

Blondýnka si protřela paži a s pohledem upnutým k zemi řekla: "Jo. Jo, nic mi není."

Anna se podívala na své ruce v hanbě. Věděla totiž, co znamená, když její sestra řekne, že je v pořádku. Nebyla v pořádku.
"Nesmíš skrývat své pocity," řekla jí. Pak se na ni podívala a navrhla: "Možná bych tu měla zůstat. Já" "Ne, Anno," přerušila ji Elsa. Dokonce se i usmála. "Našla jsi lásku. Takovou, se kterou chceš žít. To ti nemůžu odepřít. Musíš bydlet s Kristoffem."

Anna se ohlédla za svým přítelem, který čekal u dodávky. Tohle musela uznat. "Jo, já vím."

Elsa se usmála o něco víc, i když smutně. "Vážně. Budu v pořádku." Objala ji. "A navíc, já taky nebudu sama. Zapomnělas?"

V tu chvíli z domu přiběhl sněhulák. Ano, to není vtip. Skutečný oživlý sněhulák se sněžícím mráčkem nad hlavou, co ve svých větvovitých ručičkách držel hrníček, ze kterého viditelně vycházela pára.
"Anno, ještě jsi neodjela?!" zeptal se sněhulák.

"Ne, Olafe," zasmála se Anna. Hned svou sestru pustila a začala se věnovat jemu. "Bez rozloučení bych neodjela." Dřepla si a taky ho objala. "Kam jsi zmizel?"

"Udělal jsem ti kakao!" Ukázal hrníček. "Se dvěma marshmallowny! Jak to máš ráda!"

"Ó," dívka byla dojata. Hrníček si mile ráda vzala. "Děkuji, Olafe. To jsi nemusel."

"Ale musel! Zůstaneš teď s námi a vypiješ si to?"

Anna zase zklesla, avšak stále statečně se u toho usmívala. "Olafe, já už musím jít. Kristoff na mě čeká."

Sněhulák byl vážně smutný. "Ale... Co si bez tebe počneme?"

"Vy to s Elsou zvládnete. Jste oba silní," přesvědčovala je oba. "A navíc budu jezdit často na návštěvy. Ani si nevšimnete, že jsem pryč."

"Ale už to nebude stejné," řekl tak nešťastně, že by ho i ten nejchladnější člověk politoval.

Anna povzdechla a podívala se na Elsu. Svým pohledem zažádala o pomoc. Elsa naštěstí vyhověla. Přiklekla si ke sněhulákovi, jemně si ho otočila k sobě a do jeho živých očí mu řekla: "Olafe, mluvili jsme o tom. Anna jde v životě dál a my bychom se z toho měli radovat. Našla přece svou spřízněnou duši. A to je důvod k radosti, nemyslíš?"

Olaf nad tím nemusel přemýšlet dlouho. "Máš pravdu." Najednou mu bylo zase veselo, jak bylo u něj typické. Zeptal se: "A Elso, kde máš svou spřízněnou duši ty?!"

To Elsu zarazilo. Pravda byla, že kvůli svým kouzelným schopnostem byla přesvědčená, že pravou lásku nikdy nenajde. Nikdo nebyl jako ona. Nikdo! A žádný obyčejný smrtelník by nezvládl břímě, které ona nese.

"Elso?"

Dívka se trochu oklepala a pak se podívala na svou sestru? "Ou. Promiň," omluvila se. "Říkala jsi něco?"

Anna si vážně dělala starosti. Odložila hrníček na verandu. Hned potom se narovnala a otočila na svého přítele. Řekla: "Počkej tu ještě na mě. Za minutku jsem zpátky."

Kristoff nebyl proti. "Jistě."

Anna tedy vzala svou sestru za ruku a odvedla ji dovnitř. Zavřela dveře, aby měly soukromí a až pak promluvila: "Elso, tohle je vážné téma a nechci ho nechat otevřené. Upřímně, dotkla se tě nějak Olafova slova?"

Elsa tolik chtěla říct ne. Chtěla, aby Anna odjela naprosto spokojená.

Ale taky jí nedokázala lhát.

"Trochu se mě to dotklo, ale ne tak, jak myslíš," přiznala se.

Anna byla zmatená. "Tak... Jak tedy?"

Elsa povzdechla a raději se odvrátila. "Je to složité. Víš, není lehké být na světě sama." Jak mluvila, chodila a očima i rukama přejížděla po nábytku v jejich obýváku. "Já jsem smířená s tím, že si nikoho nenajdu, protože se ke mně nikdo nikdy hodit nebude, ale pravda je, že by bylo fajn znát ještě někoho, jako já. Nemusela bych s ním hned chodit. To vůbec." Najednou se zastavila, spojila ruce a na ty se s ne příliš šťastným smířením podívala. "Jenom prostě vědět, že nejsem sama."

Anna nevěřila tomu, co slyšela. "Sama? Elso, ty nejsi sama! Máš mě, Kristoffa a Olafa! My jsme tvá rodina. Nepotřebuješ někoho dalšího, komu od rukou šlehají vločky a rampouchy. Jsi prostě výjimečná."

Elsa se objala, když to slyšela. "Jo," souhlasila s povzdechem. "Výjimečná."

Anna viděla, jak je nešťastná, tak k ní opatrně přišla a dala jí ruku na rameno. "Elso. To bude dobrý."

Elsa ji místo odpovědi nečekaně vzala za ruku a někam ji odtáhla. "Elso, co to děláš?!"

Dotáhla ji do prázdného sálu. Ironicky jejich nejoblíbenějšího místu z dětství.

Elsa se s ní zastavila uprostřed místnosti. "Elso, co to do tebe vjelo?!" Tam ji pustila.

Její sestra udělala pár kroků od ní a pak vystřelila svou moc do stropu. V místnosti začalo sněžit. Anna byla v šoku. "Elso?" Else to ale zjevně nebylo ještě dost. Sníh padal příliš pomalu, tak ho sesílala kolem sebe na zem tak dlouho, dokud nebyla zasněžená celá podlaha. "Elso?" A jakmile bylo sněhu dost, Elsa vytvořila z ledu hotové hradby kolem místnosti. Mocné ledově modré pilíře vystoupily z podlahy a orámovaly celou místnost. Anna byla naprosto unešená. Elsina moc ji stále dokázala překvapit.

Když Elsa měla doděláno, byla radostí bez sebe. Podívala se na Annu a řekla: "Pojď si hrát!"

Anna se musela smát. "Cože?!"

"Jako když jsme byly malé! Pojď si hrát! Chceš skákat do kopečků?!" Mávla rukama a rázem se pod každou vytvořil kopec sněhu. Anna ale stále jen se smíchem nevěřícně třásla hlavou. "Elso" "Nebo bruslit! Chceš bruslit?!" Dupla a v tu chvíli se po jisté ploše odhrnul sníh a dal tak prostor nové ledové ploše. Hned na ni skočila a trochu se sklouzla. Byla v tom opravdu zdatná i bez bruslí.

Ale Anna se nepřipojila. "Elso, já už musím jít."

"Tak si aspoň postavíme sněhuláka!" Vyskočila z ledu zpátky do sněhu a tam vytvořila celý zástup různých sněhuláků. Normálních. Ne oživlých jako Olaf. "Notak, Anno! Stavíš ráda sněhuláka?!"

Anna se usmála, když slyšela větu, kterou jako malá říkala pořád.

Elsa postavila dalšího sněhuláka, ale když viděla, že ani to s Annou nehne, přestala. Úplně. Ani si se svou sestrou nemusela nic říct. Prostě se na ni tak podívala, pak k ní smířeně přišla a objala ji.

Anna už vážně musela jet, tak se s Elsou a Olafem naposledy před domem objala. Poté nastoupila do dodávky, zavřela za sebou dveře, skrz okénko ještě zamávala, a potom... Byla pryč.

Elsa tam stála ještě dlouho potom, co odjela. Olaf jí několikrát přinesl kakao, ale ona pokaždé odmítla. Zůstala tam, dokud nebyl čas večeře. Poprvé za dlouhou dobu jedla u toho rodinného stolu sama. Olaf měl totiž svůj vlastní malý stolek. Na velkou židli nedokázal vylézt.
Hned po jídle šla spát. Hrozně špatně se jí usínalo s vědomím, že ve vedlejším pokoji nikdo není. Další den vstala, nasnídala se, šla do práce, vrátila se, četla si a pak se opakovalo to, co předešlého dne. Nachytala večeři, najedla se a šla spát. A dalšího rána se zase nasnídala, šla do práce, vrátila se, četla si, uvařila večeři, najedla se a šla spát. A to se dělo i dalšího dne. A dalšího. A dalšího. Míjely dny. Míjely týdny. Nakonec se z toho staly měsíce. To už si ale na svůj nový život celkem zvykla. Neměla na výběr.

***

Jednoho dne opět vyrazila do práce. Den začal špatně. Rozbil se jí budík, takže vyjela pozdě. Když ale nebude zácpa, byla tu šance, že to stihne.
Zatím to vypadalo dobře. Semafory i další auta jí vycházela vstříc. Zrovna projížděla krajinou, když si něčeho všimla.

Kouře.

"Co to..." Šlo to od skal. Nedalo jí to a zajela blíž, aby zjistila, co se to děje. Čím blíže byla, tím byl kouř jasnější. Dokonce z otevřeného okénka začala cítit ten zápach popela a sazí. Bylo to jasné. Zuřil tam požár.
I když by se to nemělo, ještě za jízdy zavolala hasiče. Jakmile měli polohu, přijela k hořícímu domu, který se nacházel na samotě u hor. Jen co to viděla, zatajil se jí dech. "To ne." Zastavila, honem si odepla pás a vylezla ven. Přímo před ní řádilo hotové peklo. Dřevěný dům plál od základů až po střechu.

Co ten dům dělal takhle sám v horách?! Široko daleko nebyl nikdo, kdo by mohl pomoct! A kde byl ten, co tam žil?!
.
.
.
Musel být ještě uvnitř, došlo jí s hrůzou. To byla jediná možnost. Třeba byl ještě v pořádku!

Elsa se rychle rozhlédla, jestli tam skutečně není někdo, kdo by pomohl. Během jediné sekundy si ale stihla uvědomit, že nikdo jiný nepomůže a že jestli tomu někomu uvnitř dokáže někdo pomoci, je to ona. Odhodlaně se tedy nadechla, zaťala pěsti a šla na to. Musela jednat rychle. Honem ze sebe shodila šaty a pouze zakrytá v ochranném oděvu z jejího kouzelného ledu vběhla dovnitř. Jen co otevřela hlavní dveře, začala svými schopnostmi hasit plameny, které jí překáželi v cestě. Snažila se přes kouř vidět, zda je někdo v přízemí. Šlo to špatně, tak zavolala: "Haló?!" Rozkašlala se. "Je tu někdo?!" Nikdo nevolal o pomoc, tak hádala, že je v bezvědomí. Prohledala přízemí, koukala se pod každý stůl a do kuchyně, ale tam nikdo nebyl. Vyběhla tedy schody. Nahoře určitě byla ložnice. Dřevo pod ní vrzalo. Jeden schod se dokonce zlomil, ale to jí nezastavilo. Zase vstala a vyběhla zbytek. Nahoře bylo ohně nejvíce. Tam nejspíše požár vznikl. Neustále kolem sebe vířila svou moc, aby situaci alespoň trochu krotila.
Vyhýbala se spadlým kusům dřeva, dokud nenašla dveře. Bez váhání je otevřela. Měla pravdu, byla to ložnice. Nebo aspoň to, co z ní zbylo. Postel, stůl, všechno hořelo! Hořelo všechno, kromě něčeho na posteli.

Chlapce.

Nebo spíš mladíka. Do tváře mu neviděla, neboť měl obličej schovaný v kolenou, která si objímal. Navíc všude byl kouř. Musela ho odtamtud dostat dřív, než to všechno na ně spadne! Což určitě nebylo daleko, neboť slyšela, jak strop praská.
Přiběhla k chlapci s tím, že ho odnese.

Ale on se jí vycukl.

Byl při vědomí!

To jí šokovalo vzhledem k tomu, že v domě bylo nedýchatelno, ale tím se v tu chvíli nemohla zabývat. Musela ho dostat pryč! Chytla ho tedy za paži a zabrala: "Honem, musíme pryč! Není tu bezpečno!" řekla rychle. On se jí ale zase vytrhl. Tentokrát promluvil: "Nechte mě být."

Elsa se ale o tom nehodlala hádat. "Co to povídáš?! Za chvíli to tu spadne! Musíme pryč!"

"Neměla jste sem chodit."

Elsa byla zmatená. Než se ale stihla zeptat, co tím myslel, uslyšela silný praskavý zvuk. A když vzhlédla, stihla spatřit, jak se trámy podkroví prolamují.

"POZOR!" Oba reagovali. Mladík vyskočil z postele a Elsu odhodil z dosahu a ona vystřelila proud ledu, který ztuhnul a zachytil tak padající dřevo.

Stalo se to tak rychle.

Oba leželi na podlaze zcela bez dechu.

Elsa s hrůzou sledovala, co to provedla. Mladík ležel na ní obličejem dolů, takže si doteď ničeho nevšiml. Pak se z ní ale zvedl a ohlédl se. Zalapal po dechu, když viděl ten obří rampouch. Požár už činil své, takže po něm stékaly kapičky vody.

"Jak jsi to..."

Elsa očekávala mnoho. Otázky, nařknutí z čarodějnictví, to především. Ale on se jí jen podíval zhluboka do jejích ledově modrých očí a naprosto unešeně řekl: "Jsi jako já."

Elsa nechápala. "Cože?"

Nemohli si pomoct a chvíli na sebe hleděli. Ty jeho zelené oči byly tak podivně hypnotické. Něco v nich bylo. Nedokázala ale ukázat na to co.

Když však zaznělo další praskání, vzpamatovali se. Mladík vstal, vzal Elsu za ruku, pomohl jí se postavit a u toho rychle povídal: "Musíš mi pomoct! Nesmí mě najít!"

"Popopočkat?!" brzdila ho Elsa. "Kdo tě nesmí najít?!"

"Nikdo!" odpověděl hlasem plným paniky.

Elsa se chtěla ptát dál. Ale pak si něčeho všimla. Ta ruka, co ho držela....

Měla na sobě tlustou koženou rukavici.

To v ní vyvolávalo vzpomínky. Jako malá neovládala své schopnosti, a tak musela nosit rukavice, aby všechno, čeho se dotkla, nepokrývala ledem.

Proč by ale on měl mít...

"POZOR!" Strop zase padal, tak stále ruku v ruce vyběhli z místnosti. Požár příliš pokročil. Celý dům se rozpadal. Co nejrychleji přeběhli chodbu, pak seběhli schody a nakonec doslova vyskočili ze dveří, neboť za nimi se už dům vyloženě propadl.
Skončili opět spolu na zemi. Tentokrát však v trávě a vedle sebe místo na sobě.
Konečně se mohli nadechnout, tak pomalu vstali a dobelhali se ještě kus od domu a od kouře. Elsa vážně kašlala, tak jí ten neznámý mladík chtěl nabídnout podporu. "Jsi v pořádku?" Když se jí ale měl dotknout, ucukl, jako by se spálil.

Elsa si toho nemohla nevšimnout. Hned udělala zděšeně krok od něj. Ona to věděla. Bojí se jí. Tak jako všichni.

Chlapec okamžitě pochopil, na co myslí. "Nene, to není tebou! Přísahám!" uklidnil ji.

Elsa byla zmatená. Neustále mu však musela hledět na jeho ruce v rukavicích.

I hnědovlásek se na ně podíval. Pak se rozhlédl, a když nikdo kolem nebyl, rukavice si s třesoucíma se rukama sundal. Když byly dole, třásl se snad ještě víc.
Rukavice schoval pod paží a ruce pak dal k sobě. V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného.

V jeho dlaních se objevil plamínek.

Vznášel se těsně nad kůží a přitom ho vůbec nepálil.

Bylo to tak.... Hypnotizující! Ano! Přesně jako jeho oči! To, jak ten plamínek kmital ze strany na stranu bylo tak..... Živé! A... A vabivé!

Chtěla se ho dotknout.

Opatrně zvedla ruce a nechala své dlaně se ohřát.

Bylo to... Magické.

Toto slovo to vystihovalo.

Avšak když se chtěla ještě víc přiblížit, vzduch protrhl vzdálený zvuk sirén. Chlapec dal okamžitě ruce pryč. Plamen zhasl, takže si mohl zase nasadit rukavice. Udělal to velmi rychle, a zároveň rozklepaně. "Musíme odsud zmizet. Prosím." žadonil. Svýma očima prosil o azyl.

Elsa se podívala směrem, odkud šla siréna hasičů. Hnědovlásek ale opět promluvil, takže se zase podívala na něj. "Já tě prosím. Jsi jediná, kdo mi může pomoct."

Elsa naposledy kmitla pohledem mezi hasiči a ním, ale nakonec se souhlasila s ním. Rozhodně přikývla, řekla: "Dobře," a rozeběhla se s ním k autu. Po cestě popadla své oblečení. To hodila na zadní sedadlo a sama si pak sedla za volant. "Nastup si."

Mladík provedl. A jakmile si zapnul pás, Elsa vyjela dřív, než by je hasiči mohli vidět.

***

"Nene, Agnes. Dnes do práce nedorazím..... Něco mi do toho skočilo.... Ne, nejde to odložit.... Prostě mě omluv! Já to vyřeším, až přijdu!... Měj se."

Elsa povzdechla a zavěsila. Dál se věnovala řízení.

Jeli v tichu. Mladík neustále koukal z okna a ona na cestu. I když by ale měla dávat pozor, sem tam si dovolila se na něj pouhým koutkem oka podívat. Byl hezký, musela uznat. (Samozřejmě jen v duchu)
Měl krásné, zelené oči a i přes saze v jeho obličeji našla pár pih. Co jí nejvíce ale dostalo byly dva copánky v jeho huňaté kštici. Na ty ale momentálně špatně viděla, když k ní byl z téhle strany.

Na co to myslíš?! Řiď! okřikla sebe v duchu a věnovala se řízení. To ale dlouho nemohla, protože chlapec promluvil: "Díky. Za všechno."

Elsa se usmála. "Maličkost."

I on se na ni usmál. "Jak se jmenuješ?" zeptal se.

"Elsa," odpověděla. "Ty?"

"Škyťák."

"Promiň, cože?" Asi špatně rozuměla. Ale ona ne. On zopakoval to, co slyšela: "Škyťák. Proč? Tady to není obvyklé?"

Elsa se zdržela smíchu. "Ne, to teda opravdu ne. Odkud jsi?"

"To asi nebudeš znát. Je to malý, chudý ostrov na severu. Nenajdeš to ani na většině map."

"Aha," pochopila. "A jakto, že tam už nežiješ?"

Škyťákova tvář najednou vypadala jaksi zlomeně. Pomalu ji odvrátil a opět se zahleděl z okýnka. Řekl jen: "To je na dlouho."

Jeho tón ji velmi znepokojil. "Aha." Ale nehloubala v tom. Nechtěla ho vyděsit. "Promiň."

"Nemusíš se omlouvat. Ty za nic nemůžeš."

"Jasně." Otočila se zase na cestu. Ale ticho opět nevydrželo. "Asi se nemusím ptát, co způsobilo ten požár."

Škyťák povzdechl. "Nebylo to schválně."

"Někdo ti umřel, co?"

Chlapec se na ni překvapeně podíval. Nestihl se zeptat, jak to uhodla. Odpověděla sama: "Když zemřeli mí rodiče, zmrazila jsem celý pokoj. Dokonce v něm i sněžilo."

Škyťák ji naprosto chápal. "Zemřel mi otec," přiznal se. A matka mi zemřela, když jsem byl malý."

"A není nikdo jiný, kdo tě bude postrádat?" zeptala se dodatečně, ale Škyťák odpověděl: "Nikdo jiný neví, že existuju."

To Elsu překvapilo. "Počkat. Jako doopravdy?"

Škyťák přikývl. "Doopravdy." Pak začal vyprávět svůj životní příběh: "Víš, narodil jsem se předčasně. První dny byly těžké, ale rodiče to se mnou nevzdávali. Prý to byl zázrak, že jsem přežil. Vypadali jsme jako jedna velká, šťastná rodina. Ale pak se něco stalo. O pár týdnů později se má matka nevrátila domů. Začal jsem plakat. A tehdy se to stalo. Má kolébka sama od sebe vzplála. Plameny z nějakého důvodu nešly ke mně, ale od kolébky. Otec si toho naštěstí všiml a zachránil mě. Když viděl, co jsem způsobil, pochopil, že mé přežití se netýkalo žádného zázraku." Elsa celou dobu napjatě poslouchala. "Dlouho se nic nedělo. Tak velký žal jako ztrátu matky jsem už jako dítě nepocítil. Ale čím jsem byl starší, má moc sílila. Táta se bál. Nesměl jsem chodit ven. Učil jsem se doma. Pamatuju si ale, že jednou jsem ho přemluvil, aby mě vzal na hřiště. Jenom jednou. Slíbil jsem, že budu hodný. Hrál jsem si na pískovišti." Nad touhle vzpomínkou se musel usmát. "S tátou jsme postavili hrad. A k němu draka. Vždycky jsem měl draky rád. Asi proto, že jsou jako já. Ale pak se přiřítily tamní děti a hrad i s drakem rozšlapali. Byl jsem smutný a přitom i naštvaný. To byla špatná kombinace." Vyprávění najednou bylo hrozně těžké, tak zavřel oči a hlavu si položil do sedačky. "Táta viděl, jak se cítím, tak mě bez přemýšlení popadl a odnesl pryč. Utíkal se mnou až domů." Elsa tušila, kam tohle vede. "Spálil jsem ho. Hodně."

"Páni."

"Ale jemu to bylo jedno," řekla najednou. "Ošetřil se a večer jsme si sedli ke krbu. To byla naše zábava. Rádi jsme sledovali, jak oheň tančí. Já v něm viděl draky. Dokonce jsem potají zkoušel oheň v krbu na draky měnit. Nikdy se mi to ale nepovedlo. Neměl jsem prostor proto své schopnosti pořádně vyzkoušet. Oheň má totiž svoji vlastní mysl. Roste bez toho, aniž bys mu to přikázala.... To jsem pochopil ještě ten den."

"Co se stalo?"

"Byl jsem smutný, že se táta spálil, tak jsem v noci plakal," odpověděl. "Jelikož necítím horko, nevšiml jsem si, že můj pokoj začal hořet. Požár byl velký. Zničil jsem všechno. Navíc to způsobilo otázky v sousedství. Můj otec nechtěl, aby se cokoliv prozradilo a abych někomu ublížil, tak mě odvedl z ostrova. Připluli jsme do Norska, protože byla menší šance, že nás tu někdo najde. Skryly jsme se v horách a tam žili svůj poklidný život u krbu a v rukavicích."

"To znám," přiznala se. Ten příběh ji uchvátil. Nikdy neslyšela takový, co by se tolik podobal jejímu. "Já strávila skoro celý život zavřená doma. Taky s rukavicemi. Táta vždycky říkal: Co skryješ, to necítíš. A nikdo nic neví."

"A kromě rodičů, věděl někdo o tobě?"

"Myslíš o mých schopnostech?"

"Ano."

"Ví o mně sestra Anna, její přítel Kristoff a kamarád Olaf," odpověděla. "Ou. A ještě trollové."

"Fakt trollové?" podivil se. "Táta tvrdil, že nejsou."

"Ále jsou," ujistila ho s přesvědčivým úsměvem. "Mnohokrát mi pomohli."

"Myslíš, že by pomohli i mně?" zeptal se nadějně. "Mohli by mě mé moci zbavit?"

Elsa málem přidala na plyn víc, než by měla, jak byla překvapená. "Ty... Se jí chceš zbavit?"

"A ty se mi divíš?"

"Vždyť ses tak narodil. Je to dar!"

"Dar? Zapálil jsem svůj dům!" připomněl jí. Poté se zahleděl na své ruce podobně jako Elsa před dvěma měsíci. "Žádný dar. Jenom prokletí."

Elsa mu chtěla pomoct, ale zatím mohla jen mluvit. "Taky jsem to tak brala, ale pak se o mé moci dozvěděla Anna. Když jsem měla někoho, s kým se o to tajemství podělit, bylo mi líp... A mělo to i jiný důvod."

"Vážně? Jaký?"

"Mou moc ovládají emoce," řekla prostě. "Dlouho jsem nevěděla, jak se ledu a sněhu, co jsem vytvořila, zbavit, ale když mi došlo, že láska zahřívá" "To je kýč." "Ne, není! Je to pravda!" skočili si vzájemně do řeči, ale Elsa to rychle utla: "Hele, nechci se hádat. Chci ti pomoct."

"Začínám pochybovat, že mi kdokoliv může pomoct," povzdechl chlapec nešťastně.

I Elsa povzdechla, když se na něj tak dívala, ale nevzdávala to. "Chtěla jsem ti říct, že i tebe ovládají emoce. Jenom musíme zjistit, která ochlazuje a tiší."

Teď byl překvapený Škyťák. "A to je všechno?"

"Je to víc, než si myslíš," řekla s pohledem upřeným na cestu. "Už jsme skoro doma."

"Nebydlíš v dřevěném domě, že ne?"

"Ne, neboj."

Zbytek cesty, který byl krátký, projeli opět v klidu. Jeli lesem, dokud nenarazili na plot s bránou a obří dům, který připomínal spíše vilu. Škyťák nestačil zírat. "Co to je?!"

"Můj dům."

"To je palác! Jak v těch knížkách, co mi táta četl, když jsem byl malý."

"Poslouchal jsi pohádky o princeznách?"

"O tom se nechci bavit."

Elsa se zasmála, ale vůbec ne škodolibě. Upřímně jí to přišlo moc roztomilé.
Zaparkovala na příjezdové cestě, odepla si pás a i se Škyťákem vystoupila. "Tak pojď. Ukážu ti to tu." Doprovodila ho dovnitř domu. Tam to bylo ještě majestátnější než uvnitř. Okna sahala od země až ke stropu a všechen nábytek dokonale ladil k sobě navzájem, jako by to někdo vyrobil na míru. Bylo to skutečně jako na zámku, ale o něco modernějším. Byla to dokonalá kombinace elegance a součastnosti.

"Páni."

"Líbí se ti to?"

"Nikdy jsem nic takového neviděl." Neustále se rozhlížel. Jenomže pak si všimnul, jak oproti té vší čisté bílé vypadá on. Pořád byl od sazí.

Když si Elsa odkládala šaty, všimla si, jak se na sebe kouká. Vlastně ani ona nebyla nejčistší.

"Můžeš použít sprchu, jestli chceš. Ale varuju tě. Koupelna je holčičí."

"To zvládnu." Nechal se doprovodit do správné místnosti. Bože, i ta koupelna byla obří! "No téda."

"Najdu ti čisté šaty."

"Díky." Elsa chtěla odejít, ale on ji ještě zastavil: "A Elso!"

Zastavila se a ohlédla. "Ano?"

Škyťák se stydlivě usmál. "Ještě jednou díky.... Však víš. Za všechno... ostatní."

Elsa uchopila kliku od dveří a s úsměvem přikývla. Dále jen řekla: "Půjdu pro to oblečení," a pak už ho nechala osamotě. Zavřela dveře a popošla k dalším dveřím. Když je viděla, musela se zhluboka nadechnout.

To byla ložnice jejích rodičů.

Nebyla uvnitř celou věčnost.

Ale v šatníku zůstalo oblečení jejího otce. Nikdy ho nevyhodila. Jiné pro Škyťáka neměla, tak se zhluboka nadechla a vešla dovnitř. Zůstalo to tam naprosto stejné, jak si to pamatovala. Stejná ustlaná postel, stejné dlouhé závěsy a stejná obří skříň v rohu. Opatrně k ní přišla a ještě opatrněji ji otevřela. Bála se, že se rozpadne. Ale ona ne. Normálně se otevřela a odhalila tak dlouhou řadu šatů, ženských i mužských. Začala projíždět pánskou část. Našla především saka a košile. Poněkud formální. To její táta byl. Ale jedna položka v šatníku vyčnívala. Mikina. Stará, ale měla velký význam. S dojatým úsměvem ji i s ramínkem sundala, aby si ji pořádně prohlédla. Byla černá a měla na sobě potisk s královskou korunou. Pamatovala si ji moc dobře. Dala mu ji totiž ona. Její táta vždycky říkal, že ona a Anna jsou jeho princezny, tak mu dala tu mikinu, protože on byl potom logicky král. Když nemusel mít sako, nosil ji, kdy šlo.

Tohle Škyťákovi nemohla dát.

Dala mikinu zpátky a místo toho vzala tričko a džíny. Oblečení pak strčila Škyťákovi za dveře a potom se šla osprchovat do vlastní koupelny.

Když byla hotová, převlékla se do čistého a šla se podívat do kuchyně, zda má něco k jídlu, co by svému hostu nabídla. Bohužel nenašla nic. Teď kupovala jídlo jen pro sebe.
Zavřela dveře od lednice s rozhodnutím, že bude muset jet nakoupit. Avšak málem dostala šok, když se za dvířky najednou objevila jistá postavička. "Ach!"

"Ahoj, Elso!" pozdravil veselé sněhulák.

"Olafe, co mě lekáš?!"

Sněhulák na to odpověděl otázkou: "Co děláš doma? Tys nemusela dneska do práce?"

Elsa popravdě na Olafa úplně zapomněla. Jak mu jen měla vysvětlit jejich situaci?

"Elso, jsi v pořádku?" zeptal se Olaf starostlivě.

Blondýnka nevěděla, co říct. "No, víš, Olafe..... My.... Máme... návštěvu."

Olaf byl i přes její tón nadšen. "Návštěvu?! Je to Anna s Kristoffem?!"

"Nó," "Ta sprcha byla úžasná!" Do kuchyně náhle přišel Škyťák oblečený v čistém oblečení, avšak stále se svými rukavicemi. Měl ještě mokré vlasy, ale nevypadal, že je mu zima i přesto, jak bylo v domě chladno. "Nevzpomínám si, kdy jsem si naposledy zažil takový proud vody." Najednou si všiml sněhuláka u Elsy. Jenom koukal. I Olaf koukal. On měl ale narozdíl od chlapce nové lidi rád, takže se ani trochu vyděšeně zeptal: "Elso, kdo to je?"

Elsa odpověděla: "Olafe, to je Škyťák."

Olaf tedy přišel k chlapci a nabídl náruč. "Ahoj, Škyťáku! Já jsem Olaf! A mám rád vřelá objetí!"

Škyťák udělal krok od něj. "Ne!" vykřikl s hrůzou.

Elsa ho ale uklidnila: "Nene, neboj. On ti neublíží."

"Toho se nebojím," přiznal se a udělal další krok od něj. "Jen mu nechci ublížit."

"Ublížit?!" zasmál se Olaf. "Jsem ze sněhu! Jednou skrz mě prošel rampouch! Ani jsem to necítil!"

Elsa si klekla k Olafovi. Chytla ho, aby už radši blíž nechodil. Věřila, že Škyťák nikomu ublížit nechce, ale taky byla realista, pokud šlo o jejich živly. "Olafe, víš, Škyťák je jako já. Jenom ovládá oheň místo sněhu. Je na tebe moc horký. I s tvým mráčkem by to nemuselo dopadnout dobře."

"Ale každý potřebuje obejmout!"

"To určitě potřebuje."

"No... Tak ho obejmi ty!"

Elsa i Škyťák se zarazili. Překvapeně se na sebe podívali. Obejmout se? Jako oni? A-Ale vždyť se ani pořádně neznali!
Po chvíli zírání dost zrudli, tak se radši odvrátili.

"Páááááni," užasl Olaf, když je viděl. "To je dusno."

"Cože?" řekli oba lidé. "Né."

Olaf ale rychle změnil téma: "Tak fajn! Škyťáku, ukážeš mi kouzla!"

Škyťák nechápal. "Kouzla? Já ale neumím kouzlit."

Sněhulák se ale nechal odradit. "Elsa říkala, že ovládáš oheň! To musí být přece kouzlo!"

"No" "Vždycky jsem chtěl mít oheň za kamaráda!" nešlo ho zastavit. "Vyčaroval bys mi nějakého, jako vyčarovala Elsa mě?!"

Škyťák se celý vyděšený rozklepal. "A-Ale oheň je nebezpečný!" Podíval se na své ruce. "A... A nevím, jestli vůbec něco takového dokážu!"

"Určitě ano!" povzbuzoval ho. Začal hopkat na místě. "Čaruj! Čaruj! Čaruj!"

Škyťák se podíval na Elsu pro pomoc.

Elsa vyhověla jako tenkrát s Annou a dala ruce na Olafova malá ramena, aby ho zastavila. "Olafe, uklidni se. Škyťák má za sebou těžký den. Určitě je unavený."

"Ale vždyť není ani deset hodin!"

"Olafe, já budu muset jít do města nakoupit. A po tobě chci, aby ses tu ke Škyťákovi choval hezky. On totiž s námi teď bude bydlet. Budeš tak hodný a provedeš ho tu?"

"No jasně!" Olaf si šťastně poskočil a pak se vydal směrem dál do domu. "Tak pojď, Škyťáku! Ukážu ti to tu! Máme tu ložnice a koupelny! A taky úžasnou společenskou místnost!"

Olaf se pomalu vytrácel z pokoje, ale Škyťák zůstal na místě. Ještě se musel podívat na Elsu pro ještě jednu pomoc. Ta ho ale svým pohledem uklidnila. Řekla: "Neboj. Hned jsem zpátky. Zvládneš to."

"Tím si nejsem jistý."

"Olaf je úžasný," ujistila ho. "Jsi v dobrých rukách.... Teda vlastně větvích. Však uvidíš."

"Tak jo."

Elsa ho ještě naposledy uklidnila svým úsměvem a pak odešla. Škyťák se taky usmál. Pak se zadíval na všechno kolem. Tolik krásných věcí. Bál se čehokoliv se dotknout. Bál se tolik, že si ani nevšiml, že se Olaf pro něj vrátil. "Kam ses mi poděl?!" ptal se. Pak ho úplně nečekaně vzal za ruku a odvedl ho do další místnosti. "Pojď. Musím ti všechno ukázat."

Škyťák vyděšeně koukal na to, jak ho ta větvovitá ručička svírá. Co nejrychleji se mu vytrhl. "NE!" vykřikl a s rukou přitisknutou k hrudníku vycouval. Byl úplně bez dechu.

Olaf zůstal překvapeně stát na místě. "Ty.... nechceš vidět náš dům?"

"Ne! Chci! Já jen že...." nevěděl, jak mu to vysvětlit. Bylo toho na něj nějak moc. "jsem hodně... unavený. Nemohl bych si tu někde zdřímnout?"

"No ovšem! Máme tu Elsinu postel, starou Anninu postel, moji postel, postel Elsiných rodičů" "Víš," přerušil ho, "mně by bohatě stačil gauč."

"Vážně?" podivil se, avšak hned na to byl zase jako sluníčko. "Ale i ten máme! Pojď!" A zase utíkal pryč. Škyťák se musel usmát, když ho viděl. Ten sněhulák byl neuvěřitelný. Ta pozitivita byla nakažlivá.
Rychle za ním šel, aby se taky chvíli natáhnul.

***

Elsa chtěla nakoupit tak rychle, jak jen to šlo. V obchodě projížděla regály a přitom brala všechno možné, aby mohla uvařit. Zrovna sahala po krabici s rýží, když se po ní náhodou natáhl někdo další. Někdo, koho moc dobře znala.

"Anno?"

"Elso!" Opravdu to byla ona. Elsa neodolala a okamžitě ji objala. "Ach Anno. Tak ráda tě vidím."

Anna ho objala nazpátek. "Já tebe taky."

Jen co objetí skončilo, Anna se omlouvala: "Ach, tak strašně mě mrzí, že jsem se neozvala. S Kristoffem ten čas tak ryche utíká."

"To se ti nedivím," byla za ni vážně ráda. "Takže se ti líbí s ním bydlet?"

"Moc," i ona byla jako sluníčko. "A co ty? Jaké je to bydlet sama s Olafem? Dává ti zabrat?"

"Ne, je hodný," zasmála se a pak dodala: "A vlastně už taky nebudu bydlet sama.... Našla jsem si spolubydlícího."

To Annu překvapilo. "Opravdu? Ty?! Jak je to možné?!"

Elsa se rozhlédla. Moc lidí tam nebylo. Jelikož se pracovalo, tak hlavně matky s kočárky a stáří lidé, ale i tak raději řekla: "To ti povím pak. A proč nejsi ve škole?"

"Mám volno a Kristoff maká. Nechceš, abych k tobě přišla?"

"Hrozně ráda!"

"Tak jdeme!" Když bylo rozhodnuto, obě dotlačily své vozíky k pokladně.

***

Škyťák mezitím spal na gauči. Měl krásný sen.

Jeho táta, typická vikinská korba, ho jako malého zvedal do vzduchu. Dělal všechno pro to, aby se jen smál a nikdy neplakal.

I ve spánku se musel usmívat.

Pak mu bylo asi pět. Byl na pískovišti. Měl své oblíbené dračí hračky a k tomu hrad z písku. Neustále kolem něj pobíhal a dělal, jakože létá. Jeho táta ho o kus dál pozoroval. Proč si ale nehrál s ním?

"Tati!" zavolal svým dětským hláskem. "Pojď si hrát! Budeme Vikingové! Osvobodíme a zkrotíme všechny draky na světě!"

Jeho táta ale neodpověděl. Zůstal stát na okraji parku. To ho zmátlo. "Tati, co ti je?"

Jeho táta se místo odpovědi otočil a odešel z parku.

Škyťák okamžitě své dráčky pustil. "Tati!" Rozeběhl se za ním. On sice utíkal a táta šel, ale nějak ho nedokázal dohonit. A jak tak utíkal, vyrostl. Najednou zjistil, že je mu už dvacet. To se jeho otec zastavil.

Přímo uprostřed silnice.

"Tati?"

A pak přijelo auto.

"TATI!"

"Škyťáku?"

"NEEEEEEEEEE!" Škyťák pocítil, jak mu někdo sápe po noze, tak instinktivně onu věc odkopl. Bohužel, jak byl rozrušený a bohužel i bos, od nohou mu vyšlehl plamen.

Uslyšel výkřik.

Škyťák zděšeně otevřel oči. Honem se rozhlédl, kde to vlastně je. Na chvíli na to totiž zapomněl.

"Škyťáku?"

Mladík se se podíval za hláskem na zemi. Našel na ní Olafa... Napůl roztaveného!

"To ne."

Olaf vypadal vážně špatně. Obličej měl napůl pryč a jedna ruka trochu hořela.

"Proč jsi to udělal?" zeptal se nechápavým hláskem.

"Já..." Podíval na na své ruce. "Vždyť.... Mé rukavice..."

"Škyťáku, jsi v pořádku?"

Mladík došel k hrůznému zjištění. "Ne." Vstal z gauče. "Nejsem." Okamžitě utekl pryč. "Promiň, Olafe!"

Napůl roztavený sněhulák sledoval, jak odchází. "Počkej! Kam jdeš?!"

"Vyřiď Else, že mě to mrzí!" Vyběhl ze dveří na verandu a po ní ven na trávník. Ignoroval, že nemá boty a vydal se rovnou do lesa.

***

Netrvalo dlouho a k domu přijelo auto naplněné sesterským smíchem, a i nákupem.

"A pak Kristoff nakrmil toho soba a on ho začal honit!"

Elsa se té představě smála. "To... je... šílený!" Obě se smály. Pak Elsa zaparkovala, takže ze zadního sedadla mohly vzít tašky.

"Takže tys našla někoho jako ty! To ti přeju!" Anna změnila téma a přitom zabouchla dveře od auta.

"Díky, ale je to pro něj dost těžké," řekla Elsa popravdě. Taky u toho zabouchla dveře. "A nevím, zda mu dokážu pomoct. Je tak jiný než já.... Ale přitom i úplně stejný."

"Vážně?" zeptala se sestra škádlivým tónem. Elsa si ale nehrála. "Anno, já mluvím vážně. Neslyšelas jeho příběh. Už si prožil dost. Nemá nikoho."

"Teď má tebe," nadhodila.

Nad tím se Elsa musela zamyslet. "To je asi pravda."

Přesunuly se k hlavním dveřím. Z nich zrovna přikulhal zmožený sněhulák.

"Olafe!" zděsila se Elsa. Okamžitě tašky odložila a běžela mu na pomoc. Svou mocí ho uhasila a ještě opravila. Během momentu vypadal jako dřív.

Sněhulák okamžitě ožil. "Páni! To byla síla!"

"Olafe, co se stalo?!" ptala se celá vyděšená.

"No," Olaf se podíval hanebně na zem, "Škyťák si chtěl zdřímnout na gauči, ale když usnul, vypadal špatně. Chtěl jsem ho probudit, ale asi jsem udělal něco špatně. Vyšel z něj oheň. A když jsem se zeptal, jestli je v pořádku, utekl."

Elsa tomu nevěřila. "Utekl?! A kam?!"

"Elso!" ozvala se najednou Anna. "Podívej!"

Elsa se koukla směrem, kterým její sestra ukazovala. Z lesa vycházel kouř.

"To ne." Rychle vstala a rozběhla se tím směrem. "Anno, pohlídej Olafa!"

Anna za ní zavolala: "Elso, počkej!" Ale ona se nezastavila. Musela pomoct Škyťákovi.

***

Škyťák utíkal, co mu nohy stačily.

Větve ho bičovaly a do nohou se mu zabodávalo kamení.

To ho ale neunavovalo. Musel se dostat pryč.

Avšak jak se o něj otíraly větve a keře, neuvědomoval si, že tak všechno za sebou zapaluje. Pod nohama mu dokonce vznikala cesta ohně a popela.

Běžel tak dlouho, že už ani nedával pozor na cestu. Po dalších pár metrech zakopl o nějaký kořen a sletěl tak bolestivě rovnou na zem. Zničil tak oblečení, které mu Elsa dala.

Elsa.

Tolik toho pro něj udělala. Zachránila ho, i když nemusela, dala mu pochopení, přístřeší, čistou vodu a oblečení a pak mu ještě zajela pro jídlo! Bylo toho tolik...

A co udělal on? Ublížil jejímu příteli. Naprosto nevinnému sněhulákovi.

Byl monstrum. Nic jiného. Jenom monstrum.

Možná proto se draci skrývali. Asi jsou pro tento svět až příliš nebezpeční.

Jako on.

Jenom tam ležel. Kolem něj se tvořil kruh ohně, který rostl dál a dál směrem od něj a do výšky.

***

Elsa beze strachu utíkala kolem plamenů. Uvolňovala si cestu svou mocí. V jednu chvíli, když málem spadla z kopce, si dokonce vytvořila ledovou skluzavku, po které se sklouzla do bezpečí na druhé straně. Po cestě se snažila uhasit tolik plamenů, kolik to šlo, ale oheň se šířil až příliš rychle. Věděla, že musí najít Škyťáka. Ten jediný to dokáže napravit.
Běžela a běžela, dokud nenarazil na hotovou zeď z ohně. V tu chvíli ještě za běhu plácla rukama a pak je roztáhla. Vyšlehla tak dva proudy ledu a sněhu, které protnuly oheň a rozevřely ho. Vzniklým otvorem pak proskočila. Dopad si zmírnila menším kotrmelcem. Jakmile byla v klidu, s namáhavým dechem se ohlédla a zjistila, že ohnivá zeď se opět uzavřela a odřízla ji. Vlastně to nebyla jen zeď. Když se rozhlédla, zjistila, že je to kruh.

A uprostřed byl Škyťák v úplně stejné poloze, v jaké ho našla, když se to ráno setkali úplně poprvé. V sedě si objímal kolena a do nich tiskl svou nešťastnou tvář.

Rychle k němu přiběhla a klekla si před něj. "Škyťáku? Škyťáku?! Jsi v pořádku?!"

Chtěla se ho dotknout, ale stejně jako při prvním setkání se jí vycukl. "Nech mě být."

"Škyťáku, musíme něco dělat. Půlka lesa hoří!" vykřikla vážně.

"Ty to zvládneš," řekl jí na to. "Tvá moc je prospěšná. Má ne."

"Ne! Ty to dokážeš! Jsi silnější, než si myslíš!" přesvědčovala ho. "Mysli na něco chladného! Na něco, co tě uklidňuje!"

"Nic takového není!" Jak se rozlobil, plamenné stěny vystoupaly ještě víš.

"Ale je!" A jak bojovala Elsa, kolem ní se postupně začala tvořit sněhová bouře. "Škyťáku, máš tu moc z nějakého důvodu! Patří k tobě! Umíš ji ovládat!"

"Já to nedokážu, Elso!" Postavil se, jako by chtěl dokázat, že jeho slova měla větší sílu než její. "Ublížil jsem Olafovi! Co jsem to za monstrum, když ublížím i sněhulákovi?!"

"Monstrum?!" Přistoupila k němu s jasným názorem. "Ty nejsi monstrum! Jsi jako já."

Škyťák nechápal, co to ta holka dělá. Udělala velký krok k němu, naprosto bez toho, aniž by se bála, že se spálí a pak k němu natáhla ruku. Nemohl se hnout. Zůstat tam, jako by ho svou mocí zmrazila.

Dotkla se jeho tváře, zahlěděla se mu do očí a do nich pevně dořekla: "A já nejsem monstrum."

Škyťák byl bez dechu. Ta holka... Byla neuvěřitelná.

Ne.

Byla dokonalá.

Jako v pohádce.

Takže když se k němu naklonila, i on se naklonil a nadcházejícímu polibku tak vyšel naproti.

Tohle ale bylo víc než polibek. Jakmile se totiž střetli rty a pak se i k sobě přitiskli těly, oheň a sníh kolem splynuly do obřího víru kolem nich. Obklopil je a zamířil rovnou do nebe, kde se rozplynul v obří mrak, ze kterého rázem začalo prudce pršet.
Vydatná voda okamžitě smočila jak ty dva, co se zrovna našli, tak hořící les, který rychle začal pohasínat.

Nová vůně lesa přinutila Škyťáka se od té neuvěřitelné ženy odtáhnout. To už byli oba úplně promočení. Avšak k jejich štěstí ani jeden z nich nikdy necítil chlad.

Škyťák užasle sledoval, co se to vlastně stalo. "To.... My?"

Ani Elsa se nemohla vynadívat. "Už to tak asi bude."

"Jakto?"

Elsa pokrčila rameny. "Pro změnu asi prokletí zlomila princezna."

"Já věděl, že mi to vmeteš do tváře."

Elsa se smála. A poprvé se zasmál dokonce i Škyťák. Měl krásný smích. Smál se tak, že tentokrát bez sebemenší známky stranění se objal Elsu pevně kolem pasu, zvedl ji a pořádně se s ní zatočil za stálého padání deště. Pro jednou dělal to, co mu dělalo radost.

***

A jen točením to nekončilo. Jakmile došli domů, převlékli se a pak Elsa všechny doprovodila do jisté místnosti. Když otevřela dveře, odhalila stejnou zimní krajinu, kterou vytvořila před odchodem Anny. Škyťák na ni hleděl naprosto okouzlen.

Elsa do ní vkročila a začala tančit se svou magií. Sněhuláky odklidila a stejně tak i ledovou plochu. Na zemi zůstal jenom pevný sníh. A když zamávala rukama ještě víc, ledové pilíře srostly a pokryly tak celé stěny i strop v nezničitelné vrstvě ledu.

Tuto krajinu pak nabídla Škyťákovi.

On se ale zdráhal. Stále se díval na své ruce v rukavicích. Pak se ale podíval na ostatní v místnosti. Nejdříve na Annu, pak na Olafa a nakonec na Elsu, která přikývla. Jasně tím říkala, že může.

Ještě jednou se podíval na své zahalené dlaně.

Díval se na ně dlouho.

Ale pak se pohnul.

Začal rukavice odepínat.

Potom za ně zatahal a nakonec

Byly dole.

Zprvu nevěděl, co má dělat, tak se znovu podíval na Elsu. Ta mu věřila, tak vešel dál do místnosti, aby pro jistotu byl v bezpečné vzdálenosti od ostatních.
Když to uznal za vhodné, spojil ruce a nechal v nich vzplanout oheň. Byl malý, ale když viděl, jak se na něj sestry se sněhulákem dívají, zkusil toho víc. Dal jednu ruku pryč, takže plamen zůstal v druhé. Trochu ho zvětšil. Páni. Ani nevěděl, že to umí sám od sebe. Uměl ho i zmenšit?
.
.
.
Ano!

Nemohl tomu uvěřit. On to dokázal!

Pak ho zkusil přehodit z jedné ruky do druhé. I to se mu povedlo! Rozjel se tak, že dlaň s plamenem zhasl a druhou rukou vystřelil menší proud ohně rovnou do stropu. Pak to udělal i s druhou rukou. Bylo to tak osvobozující! Zatočil se, přitom mu od konců prstů šlehaly plamínky. Pak si dupnul. A pak znovu. A pak znovu! Pokaždé mu od nohou mu vyšly po zemi takové paprsky, že to připomínalo slunce. Bylo tady. Byl volný! Mohl dělat cokoliv chtěl, tak udělal to, o čem tak dlouho snil. Vytvořil ve vzduchu tolik ohně, kolik uznal za vhodné a pak ho i vytvaroval. Od země zvedl popel, co vytvořil dupáním a přidal ho do svého výtvoru. Z plamenného těla se začalo formovat tělo, hlava, ocas, nohy a nakonec majestátní křídla. Plameny po chvíli ustaly a daly tak vzniknout uhlově černému stvoření, které když přistálo, samo od sebe se oklepalo a pak otevřelo své velké, zelené oči.

Sestry na něj jen koukaly.

Zato Olaf začal křičet štěstím: "WOW!"

Škyťák sám žasnul, že to dokázal. Než ale mohl něco říct, Olaf už hlavu dračího stvoření objímal a volal: "TEN JE ROZTOMILÝ! ELSO, MŮŽEME SI HO NECHAT?! PROSÍM PROSÍM PROSÍÍÍÍÍM!"

Elsa se začala smát. Škyťák jí poslal tiché: "Promiň," a ona to naštěstí přijala.

V tom případě k ní Škyťák přišel a postavil se k ní, aby spolu mohli hledět na to, co vytvořili. Olaf si naprosto spokojeně hrál s překvapivě bezzubým drakem. Chvíli se honili a když drak sněhuláka dohnal, povalil ho na zem a z legrace do jeho sněhového bříška šťouchal svou obří tlapou.

Elsa se pořád smála. Pak se ale podívala na Škyťáka. Nejdříve do jeho usměvavé tváře, a pak na jeho osamocenou ruku, co visela vedle ní.
Na zkoušku se jí letmě dotkla. Jen krátce, ale Škyťák si toho všimnul. Taky se jí lehce dotknul. Na zkoušku. Neublížil jí, tak se odhodlal a za tu ruku ji pevně chytl. Byl to úžasný pocit. Celkově bylo krásné něco cítit. A doufal, že bude moct takhle cítit hodně hodně dlouho.

***

Všimli jste si, že střídám moderní dobu s tou z Jak vycvičit draka? Přísahám, že je to jen náhoda 😇.

Příště náhodou bude zase okolí Jak vycvičit draka, ale trochu pozměněný vesmír tak říkajíc. Další na řadě je totiž Toothcup. Ale nemějte strach. Změna vesmíru se týká podob našich dvou milovaných hrdinů, takže se neporuší pravidla Wattpadu. Jestli to ale i tak nebudete chtít číst, pochopím to. Jo a najednou mi do toho psaní skočila zase praxe (nechápu, že jsem na to zase kývla 😣😩) , takže kapitoly očekávejte spíše o těch nedělích. Bohužel.

A když už jsme za půlkou, jaká jednodílovka se Vám zatím líbila nejvíc?

Tak příště.