Vítám Vás u poslední kapitoly Annabethiny výzvy. Dnes se budeme věnovat tolik oblíbenému párování, Škytstrid. A obrázek v úvodu napovídá, že se bude jednat o rodinný příběh už s jejich dětmi Zephyr a Nuffinkem.

Jinak vím, že jsem říkala, že to bude dlouhé, ale nakonec je to kratší, než jsem plánovala. To se omlouvám.

Ale teď k úvodu:

Od odchodu Bezzubky uběhla dlouhá doba a Škyťákův život nabral zcela nový směr. Otázkou zůstává: Je takhle spokojený?

A co dál, už víte 😉.

***

Sestřelení nočního běsa z oblohy, zpříznění se s ním, svěření se životní lásce, bitvy s draky o velikosti hor, ujmutí se trůnu, objevení nového světa a nakonec osvobození všech svých věrných přátel.

Příběh Škyťáka Šelmovské Štiky Třetího se stal legendárním.

Tento hrdina dokázal mnohé. Především uvedl mír mezi Vikingy a draky. Spolu s nimi a svými přáteli podnikal nejedno dobrodružství. Všichni ti lovci, divocí draci a ničení nepřátelských lodí se stalo jeho denním chlebem.

Ale to bylo.

Už dávno takový život nevedl. Kde je náš hrdina teď, ptáte se? Tak o tom je tento příběh.

Začínáme brzy ráno. Slunce již začalo ohřívat zmrzlou půdu Nového Blpu. Sníh pokrýval každičkou střechu s dračím i nedračím motivem. A jeden takový dračí dům byl vskutku majestátní. Byl velký, postavený na kopci a zdobil ho motiv nodra smrťáka a nočního běsa.

Tato stavba vypadala šťastně, avšak byli ti, co v ní žili, také tak šťastní?

Škyťák s Astrid ještě polehávali v posteli. Škyťák se však s prvním příchodem světla probral. Trochu se zavrtěl, zamrkal, a když jeho pohled padl na ženu vedle něj, s úsměvem se posadil. Ještě se protáhl a už byl úplně vzhůru. Být náčelníkem tak velkého ostrova vás už naučí být včas bdělým.
Škyťák věnoval své nejdražší Astrid ještě jeden lehký polibek na tvář a pak vstal. Teda samozřejmě potom, co si nasadil svou nohu.
Když si zašel pro své každodenní oblečení, i Astrid se konečně probrala. Oči ale měla poněkud unavené a z červeného nosu jí jen teklo, tak si ho otřela a hned nato zachraptěla: "Lásko, to už jsi vzhůru?" Sotva to dořekla, spustil se jí hrozný kašel.

Škyťák byl v momentě u ní. Klekl si k posteli, dal jí ruku na rameno a starostlivě se zeptal: "Stále ti není dobře?"

"Nic to není," zachraptěla znovu. Když to Škyťák slyšel, samozřejmě namítl: "Tos říkala už včera. Nelíbí se mi to. Dneska ti zajdu pro lék ke Góthi."

"To přejde," řekla stále chraplavým hlasem. "Vážně nemusíš" a dál se nedostala, neboť se znovu rozkašlala. I tak to ale překonala a posadila se. "Jenom musím jít" "Nene," přerušil ji její manžel, "ty dneska nikam nepůjdeš." Dal za ni polštář, aby se o něj mohla pohodlně opřít a pak se ještě ujistil, že je pořádně přikrytá. "Zůstaneš v posteli a já se o všechno postarám."

"Jak chceš všechno zvládnout sám?" nechápala. "Náčelníkovat a ještě se postarat o mě a dvě děti? Nechci, aby sis toho naložil moc."

"To zvládnu," ujistil ji. Ještě ji mile políbil na čelo, dodal: "Maminka tu s tebou mezitím zůstane," a když řekla: "Dobře," odtáhl se a popadl šaty. Jakmile byl oblečený a upravený, zašel do jiného patra jejich ohromného domu. Tam na jedny dveře nejprve zaklepal a až pak je pootevřel, aby nakoukl dovnitř. Potichu do nich zašeptal: "Zephyr? Nuffinku?"

Pokoj obývaly dvě děti. Holčička s ohnivě hnědými vlasy a malý blonďatý chlapeček. Oba ještě leželi a nejevili ani nejmenší zájem o to vstávat. Avšak Škyťák už věděl, jak na ně.

"Kdo chce palačinky?" Sotva se zeptal, děti v tu ránu vystřelily do sedu a začaly jásat: "Jo! Palačinky!"

Škyťák se zasmál. "Tak umýt, oblíct a pak dolů." Potom zavřel dveře a nechal je se připravit. Sešel schody a tak vešel do kuchyně, ve které už byla Valka a chystala těsto. Pozdravila: "Dobré ráno, Škýťo."

"Dobré ráno," pozdravil na oplátku. I jí dal pusu, ale na tvář. Valka se hned ptala: "Co máš tak dobrou náladu takhle po ránu?"

"Ani nevím," přiznal se, přitom ochutnal trochu onoho těsta. "Sám se divím. Astrid je pořád nemocná. Po snídani jí vyzvednu u Góthi lék."

"Mám ti pohlídat děti?" zeptala se, ale Škyťák ji ujistil: "Ne, to zvládnu. Půjdou se mnou. Po tobě spíš potřebuju, abys pohlídala Astrid."

"Astrid?" podivila se.

"Vždyť ji znáš," vysvětlil. "Bude dělat bojovnici, ale já chci, aby zůstala v posteli. Udržíš ji tam?"

"Bez problému," ujistila na oplátku jeho. "Neměj strach." Pak se vrhla na ty palačinky. Když se děti dostaly z pokojů k nim dolů do hlavní místnosti, byly už připravené na stole i s marmeládou. Jakmile je uviděli, rozzářily se: "Jů, palačinky!" "Děkujeme!"

"Sednout," řekl jim táta, tak si tedy skákli do židlí a začali jíst. Mezitím, co Škyťák chystal jednu porci na tácek pro Astrid i s horkým čajem, zeptal se všech: "Jak se vám spalo?"

"Úžasně!" odpověděl Nuffink s plnou pusou. "Měl jsem ten nejlepší sen!"

Valka se tedy zeptala: "A copak se ti zdálo, zlatíčko?"

"A nejdříve polkni," upozornil ho Škyťák. Nuffink poslechl a polknul své palačinky. Až pak své babičce odpověděl: "Zdálo se mi, jak letím v oblacích na drakovi!"

Když to Škyťák slyšel, na chvíli přestal chystat snídani a místo toho se zarytě zaposlouchal.

Nuffink vyprávěl: "Byl velký a bílý, s černými skvrnami a měl takové velké, zelené oči! Byl úžasný! SPOLU jsme byli úžasní! Žádný nepřítel se nám neopovážil postavit!"

"To zní skvěle, broučku," řekla Valka. Pak se otočila ke své vnučce. "A co ty, Zephyr? Taky se ti zdálo o dracích?"

"Vlastně ano," řekla dívka popravdě. "Já je ale zkoumala. Pozorovala jsem je a zaznamenávala do svého zápisníku. Pak ti nakreslím, jaké všechny draky jsem viděla."

"To budeš hodná."

Zephyr se hned podívala na svého tatínka a zeptala se: "Tati, budeš chtít taky obrázek?"

Škyťák dal všechno jídlo i s čajem na tác a jak se dal k odchod, odpověděl jí: "To víš, že ano, zlatíčko." Přešel ke schodišti a když už byl na něm, Nuffink se zeptal: "Tati, kam odnášíš ty palačinky?"

"Mamince do postele," odpověděl. "Není jí dobře. Po snídani jí spolu zajdeme pro medicínu. Pomůžete mi, že ano?"

"Ano, tati!"

Když tohle měli vyříkané, Škyťák donesl Astrid tu snídani. Položil jí tác do klína a nechal ji, ať ji ovinou vůně, které bohužel přes svůj ucpaný nos necítila. Ale ani to jí nezabránilo v tom si jídlo vychutnat.

"Díky moc, lásko," poděkovala. "Jsi nejlepší."

"Vlastně většinu nachystala máma," přiznal se, přitom se posadil na pelest. "Nezapomeň, že co má vnoučata, už umí vařit."

"Pravda," uznala. Pak se chtěla zase postavit. "Měla bych se přidat k vám ke stolu."

"Ne ne ne. Jen lež." Zase ji opřel o čelo postele. "Všechno je dobrý. My jen chceme, aby ti bylo líp a to se nepovede, když nezůstaneš v posteli."

Když to Astrid slyšela, nakonec povzdechla. "Fajn. Ale jen proto, že nechci být v posteli dýl, než je to nutný."

"Hodná." Políbil ji do vlasů a pak vstal. "A neboj. Budu hned zpátky."

"Já vím."

Škyťák jí ještě věnoval jeden láskyplný úsměv a až pak se vrátil ke zbytku rodiny.
Ve chvíli, kdy bylo dosnídáno, navlékl dětem jejich kožichy na ven. Nuffink se během zapínání svého kabátku ještě ptal: "Proč nemůžeme vidět maminku?" Škyťák mu odpověděl: "Protože byste se nakazili. Ale nebojte. Za chvíli jí bude zase dobře."

"Bezva!" Když byli dostatečně v teple, Škyťák popadl vlastní plášť a pak vzal děti ven. Nestihl ani za nimi zavřít dveře a už se mu rozutekly. Jakmile totiž uviděly sníh, myslely jen na něj.

"Jů! Sníh!" volal Nuffink. "Zephyr, pojď se koulovat!" Už si začal dělat kouli, ale jeho táta ho vtom okřikl: "Nuffinku, ne! Jdeme za Góthi! Ne si hrát!"

"Ale tati! Jen na chvíli! Prosím!" zaškemral. Avšak na jeho tátu to neplatilo.

"Až se vrátíme, tak si můžeš hrát." Raději k němu přišel a vzal ho za ruku. To samé pak udělal i se svou dcerou. "I ty, Zephyr."

"Dobře, tati." Zephyr souhlasila bez problému, ale Nuffink spokojený nebyl. "Fájn."

Všichni tři spolu opatrně sešli zmrzlé schodiště, které vedlo z jejich domu rovnou do vsi. Kráčeli ní ruku v ruce. Po cestě zdravili všechny Vikingy, kteří se již probudili a chystali si svá živobytí. Říkali: "Brý ranko, náčelníku!" A "Jak se má Astrid?" Škyťák vše obratně odkýval a odpovídal. Pokračoval však v cestě. Podobně jako na starém Blpu si Góthi postavila chýši nad vsí, aby měla nad všemi Blpany rozhled, takže museli jít do kopce. Jejich národ už ale po éře draků chodil skoro deset let jenom po svých a navíc ve sněhu, takže to nebyl zas až takový problém i s přihlédnutím ke Škyťákově špatné nože. Co nevidět stály přede dveřmi léčitelky, která už pro ně měla nachystaný lék. Byla i šamanka, tak věděla, že si pro něj přijdou.
Škyťák za něj poděkoval a pak se otočil s tím, že to donese honem za Astrid. Pak si ale všiml, že si jeho syn zase hraje se sněhem.
"Nuffinku, co jsem ti předtím říkal?" zeptal se velmi nelibě.

"Že si budeme hrát," odpověděl Nuffink.

Škyťák povzdechl. "Ano, ale až se vrátíme domů," připomněl mu. "Maminka potřebuje svůj lék. Chceš, aby jí bylo lépe, ne snad?"

Nuffink se rázem cítil hrozně. Pustil kouli, co držel, sklopil pohled a místo hraní si se sněhem se začal tahat za prstíky. "Asi jo," špitl. "Promiň, tati."

Škyťák přikývl a zase ho vzal za ruku. "To nic. Ale teď honem. Musíme jít za maminkou." Opět vzal obě děti za ruce a vyrazil s nimi rovnou domů.

***

Mezitím doma Valka posedávala s Astrid v jejich ložnici. Astrid byla zachumlaná a přitom popíjela čaj z hrnku, ze kterého se jen kouřilo. Ta pára jí příjemně uvolňovala dutiny. Konečně mohla pořádně dýchat. Na to teď ale popravdě nemyslela. Povídala si totiž se svou tchýní o vážné věci:
"Já vím, že to se mnou Škyťák myslí dobře, ale nerada se cítím omezená."

"Cítíš se omezená?" podivila se Valka a Astrid nad tím jen povzdechla: "Já vím. Je to jen nachlazení a postel, ale stejně. V našem manželství se mi líbí, že netrpíme těmi předsudky. Já nejsem těhotná u plotny a nevařím a Škyťák zase nemusí za mě bojovat, protože se obhájím sama. Ale teď..." "Ach zlatíčko," zasmála se Valka, "jsi jen nachlazená. To není konec světa. Navíc jsi unavená. Jak jinak by tě napadla taková šílenost, jako že tě Škyťák omezuje."

"Neřekla jsem, že mě omezuje."

"Ale řekla."

"Vážně?" podivila se. "Bohové, tak to musím být z té rýmy opravdu mimo."

Valka se lehce zasmála. Poté dala Astrid ruku na rameno a řekla: "Spousta lidí si myslí, že manželství omezuje, ale tak to není. Znamená to mít až do konce života u sebe někoho, komu věříš celým svým srdcem. A to je maximální svoboda. Jestli by to měl někdo vědět, tak vy dva. Škyťák se o tebe stará jen proto, že tě miluje. To je celé."

Astrid se nás tím usmála. "Vždyť já vím." Pak se napila svého čaje. V tu chvíli se ale ozvaly hlavní dveře a z nich tolik milovaný hlas: "Už jsme doma!"

"Mami!" Chodbou se rázem rozezněly dva páry nožek. Kroky postupně sílily a sílily, dokud se jejich majitelé neobjevili u ní v pokoji. Co v pokoji? Když viděli, jak si jejich babička sedí vedle maminky, skočili rovnou do postele a ukázali lahvičku, co Zephyr držela. "Neseme ti lék!" řekla a Nuffink se zeptal: "Půjdeš si pak s námi hrát ven?!"

Astrid se musela smát, když je slyšela. V tu chvíli se v pokoji objevil i Škyťák. Nevěřil tomu, co viděl. "Co jsem vám dvěma říkal?!" Zephyr s Nuffinkem měli ale až příliš práce s objímáním maminky, než aby se staraly, co jejich táta říkal, takže jen povzdechl a omluvil se: "Promiň. Nešlo je zastavit."

"To je dobrý." Astrid odložila hrnek a pořádně ty své ratolesti objala. "Až budou nemocní, aspoň jim budeme moct říct, že jsme jim to říkali."

Škyťák tak na ně koukal a nemohl jinak, než se k nim připojit. Přisedl si k tomu obřímu lidskému chumlu, popadl svou dceru a pořádně ji objal, mezitím co Astrid objímala jejich syna.

***

Až do oběda byli všichni doma a čekali, jestli Astrid lék zabere. Zephyr si u stolu kreslila, Škyťák naproti ní řešil mírové smlouvy, Nuffink se o kus dál oháněl se svým dřevěným mečem, přitom se houpal na houpacím dřevěném dráčkovi a Valka vařila. Nad ohněm se zrovna opékal pořádný kus kančího, když se Škyťák oznámil: "Brzy bude zase načase podepsat mírovou smlouvu se Zběsilci. Snad do té doby ten sníh přejde. Nerad bych, aby v tomhle počasí cestovali."

"Jsou to Zběsilci. Však oni to zvládnou," řekla Valka. "Navíc, co se k nimi připojili Ochránci křídla, stal se z nich bojově nejzdatnější národ. Nějaké počasí je nezastaví."

"Asi máš pravdu." Tohle tedy odložil a vrhl se na další papír. Avšak místo smlouvy omylem vzal jednu z kreseb jeho dcery. Byl to drak. Pořádně se na něj zadíval. Byl si dost jistý, že to má být nodr. Zephyr na svůj věk kreslila opravdu úžasně, nicméně tam bylo pár chyb ze strany faktografické, což se dalo pochopit, vzhledem k tomu, že Buřinu viděla jenom jednou.

Ten den měl stále před očima.

To, jak se jeho milované děti tiskly k Astrid, když poprvé spatřily draka i to, jak se Bezzubky dotkly. Bylo to tak kouzelné. Dávalo mu to naději, že jednou bude generace, která draky přijme v míru... Otázkou však zůstalo, jak dlouho to ještě bude trvat.

"Tati, líbí se ti obrázek?"

Hlas Zephyr ho vytrhl z tranzu. Když se na ni podíval a uviděl, jak se nadějně usmívá, jeho vlastní úsměv se rozšířil. Obrázek jí vrátil se slovy: "Je to dokonalé."

Malá brunetka byla nadšená. I Škyťák. Dokonce i Valka, která tajně poslouchala a koukala. A na radosti jim jen přibylo, když jejich nejdražší maminka, žena a snacha sešla schody a připojila se k nim. Doteď spala, tak všechny pozdravila: "Ahoj," zcela čistým hlasem bez jakéhokoliv náznaku rýmy.

Nuffink se okamžitě přestal houpat a Zephyr se Škyťákem odtrhli oči od svých papírů.
"Ahoj," pozdravil i Škyťák. Náčelnická práce ležela zapomenuta na stole. Místo ní běžel dát své ženě pusu. Po ní se jí zadíval do očí a hladíc přitom její tvář se starostlivě zeptal: "Jak ti je?

Astrid ho pohladila po ruce na jejím obličeji a pak ji i něžně dala dolů. "Dobře," uklidnila ho. "Díky tobě."

"Myslíš, díky Góthi," opravil ji. Ona ale zatřásla hlavou. "Ne." Objala ho, dala mu pusu a pak si šla sednout ke stolu s: "Tak copak máme dobrého?"

"Kance." oznámila Valka z kuchyně. Astrid to nadšeně odkývala a pak se začala věnovat dětem. Konkrétně Zephyr a její tuně obrázkům, co se váleli všude po stole. Samí draci. Jak jinak. Jak tak Zephyr své mamince popisovala všechny druhy, co si její tvůrčí mysl vymyslela, Nuffink si nenápadně jeden obrázek vzal. Pak se s ním i se svým mečem rozeběhl po pokoji a dělal, jakože létá. Volal: "VÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ, JSEM DRAČÍ JEZDEC! VIDÍŠ MĚ, TATI?!"

"Ano, vidím, ale opatrně, Nuffinku!" Škyťák se snažil svého syna krotit, ale on byl až příliš rozjetý. A Zephyr byla navíc naštvaná, že jí ukradl obrázek. "Hele, vrať mi to!"

Nuffink se jen smál. Pak se začal točit jakože dělá se svým drakem vývrtku. To se stal bohužel neovladatelným, takže to naboural hlavou přímo do stolu.

"NUFFINKU!"

Chlapec spadl na zem. A když se zase posadil, nemohl se udržet a pořádně se rozplakal.
Rodiče i s babičkou byli v mžiku u něj. Astrid se ho zeptala: "Zlatíčko, co tě bolí? Hlava?" Nuffink přikývl, tak ho vzala do náruče, pochovala ho a pak mu dala na bolístku na hlavě pořádnou pusu. Když ho pak k sobě přitiskla, opatrně ho zkontrolovala. S úlevou vydechla, když nic nenašla. "To bude dobrý," oznámila rodině. "Jenom se uhodil. Bude to jen malá boule."

To se Škyťákovi s Valkou také hned ulevilo. Jenomže pak se zničehonic k nim donesl pach, jako by se něco pálilo, nemluvě o tom kouři. Valce to hned došlo. "Kančí!" Honem ho běžela zkontrolovat. Na jedné straně bylo už černé. "Ale ne. Úplně se mi to spálilo," povzdechla.

Škyťák vrátil Zephyr obrázek, co předtím Nuffink vzal, a pak všem řekl: "Holt si budeme muset zajít do Velké síně. Tak honem. Kdo má hlad?"

"Já!"

Tak šli. Nová Velká síň se nacházela jen pár metrů od jejich domu. Opět museli dávat pozor na zamrzlé schodiště, ale jakmile byli uvnitř, uvítalo je teplo a vřelost tolik milovaného místa, kde se scházel jejich drahocenný lid. A i když kvůli zimě lidé zacházeli s jídlem s mírou, všichni si připadali jako na krásné hostině. U rodiny Štik tomu nebylo jinak. Dokonce i když Astrid musela Nuffinka ke stolu donést, jen co před sebe dostal Tlamounovu jačí polévku s nudlemi, byl zase jako to sluníčko.

***

Dobrá nálada mu vydržela i po obědě, kdy si konečně směl jít hrát ven. Se Zephyr se chvíli kouloval, ale když ji trefil a jí se to nelíbilo, rozhodli se, že radši postaví sněhuláka. Stavěli ho před kovárnou, neboť tam jejich táta pomáhal Tlamounovi s jeho turbínou. Přestala se točit. Škyťák opatrně lezl po střeše přičemž ho kovář zezdola jistil. "Tak jak to vypadá?!" ptal se.

Když byl Škyťák na místě, dřepl si a podíval se zblízka. "Jo! Jak jsem předpokládal!"

"Co s tím je?!"

"Co by?! Zamrzlo to! Musím to odsekat!" Vzal si své nářadí, co si pro tento případ přinesl a popadl kladivo s dlátem. Věděl, že to bude pidlačka, ale někdo to musel udělat. Navíc, šlo přece o Tlamouna. Co by pro něj neudělal? Posadil se a dal se do toho. Led a nahromaděný sníh byli skutečně silní protivníci, ale jeho šikovné ruce si s tím uměly poradit.

Po chvíli sekání se Tlamoun zase ozval. Zeptal se: "Jak to jde?!"

"Dobře!" odpověděl mu Škyťák. "Ale možná to chvíli zabere!"

"Tohle nemyslím!" opravil ho kovář. "Co život?! Jak to jde?!"

Škyťák pokrčil rameny. "Jak by to šlo?! Jako vždycky! Astrid se snaží být samostatná, Nuffink se zase praštil, máma spálila jídlo! Jak říkám! Nic novýho!"

"Já myslel, že už umí vařit!"

"Má svý dny!" Stále sekal, avšak ho vyrušil nový hlas. "No né!" Byl to Ťafan. "Copak se to tu děje?! Pan Velký náčelník kouká na všechny z vrchu?!"

Škyťák se jen smál. "Nazdar, Ťafe! Nechceš mi pomoct?!"

Ťafan pokrčil rameny. "Proč ne." Ještě si ťuknul s Nuffinkem. "Čau, Nuffe," a počechral Zephyr vlasy. "Nazdar Zeph." Potom se vyšplhal nahoru k jejich tátovi. Opatrně se došoupal až k turbíně, vzal si od Škyťáka nářadí a přidal se. Škyťák se hned ptal: "Tak... jak jde strejdování?"

"Je to super," řekl. "Jenom je to těžší, než se zdá."

"To věřím."

"Ale těžší než rodičovství to nebude," uchechtl se. Pak dal Škyťákovi lehkou pěstí do ramene. Opravdu jen lehkou. Aby nespadl dolů. "Víš, že mám pravdu."

Škyťák se nenechal rozhodit a i když odpovídal, sekal led dál: "Jo, občas je to těžší, ale je to radost. Pravda, Nuffink je neřízená střela a Zephyr je taková uzavřená, ale já bych to jinak ani nechtěl."

"Tak to je fajn."

Ještě párkrát odchlípli námrazu od dřeva a než se nadáli, do lopatek se opřel vítr a ten se už o zbytek ledu postaral. Turbína se konečně zase točila.

"Už to funguje, Tlamoune!"

"Vidím!"

Pánové mohli slézt. Jakmile byli dole, Škyťák dvojčeti poděkoval: "Díky moc, Ťafe," a on jen na to: "Maličkost. Dej zase vědět, až budeš potřebovat s něčím pomoct."

"Dám," ujistil ho. Pak Ťafan odešel. Škyťák ale chvíli klidu neměl, neboť se ozval Nuffink: "Tati tati, podívej na našeho sněhuláka!"

Škyťák neváhal ani chvíli a hned se šel podívat. Jen co obešel kovárnu, uvítaly ho jeho děti s kouzelným: "Tadá!" Mezi nimi totiž stál klasický sněhulák s uhlíky místo očí a mrkví místo nosu.

"Páni, ten je úžasný," řekl jim. Jenomže pak se na něj víc zadíval. "Hm." Ještě si ho obešel a přitom si mnul bradu, jako by nad něčím hluboce uvažoval.
Zephyr se zeptala: "Co je, tati? Něco se ti nelíbí?"

Škyťák se zastavil s pohledem upřeným na sněhuláka a řekl: "Hm. Já jen že..." "Co?! Co?!" naléhaly děti, tak jim Škyťák odpověděl: "Upřímně. Něco mu chybí."

"A co?"

"Já vím co," vložil se do toho Tlamoun. Všichni se na něj podívali. Ukázalo se, že drží malou vikinskou helmu. Jen co jí děti uviděly, věděly, že je to to pravé. Tlamoun tedy dal helmu Nuffinkovi, neboť Zephyr vytvořila sněhulákovi obličej, a pak ho nechal dělat své. Chlapec okamžitě přiběhl k jejich sněhovému výtvoru. Mermomocí se mu snažil helmu nasadit, avšak ať si stoupal na špičky sebevíc, na vršek hlavy prostě nedosáhl. Škyťák neváhal a pomohl mu s tím. Popadl svého synka za pas a zvedl ho tak vysoko, až mohl dát starou helmu rovnou na sněhuláka. Slušela mu.

"Jo!" radovaly se děti.

Škyťák rád viděl, jak jsou šťastní. To dělalo šťastným i jeho. Jenomže pak se objevil jeden farmář. Ten celý zoufalý ani nepozdravil a prostě spustil: "Náčelníku, utekla mi zvířata. Snažně prosím, pomozte."

Škyťák byl dočista v šoku. Podíval se na své děti, které měl na starost a pak vykoktal: "Ale já" "Moc prosím. Je to přece vaše povinnost," skočil mu farmář do řeči.
Škyťák věděl, že má pravdu, takže povzdechl a hned nato řekl: "Tak dobře. Hned jsem tam. Zkus tu zvěř zatím nějak uhlídat."

"Jistě." A farmář už utíkal. Škyťák mezitím přišel ke svým dětem. Bohužel jim oznámil, že musí jít domů, že má práci, tak je pohlídá babička. Ony to odkývali, ale bylo vidět, jak jsou smutní, tak jim slíbil, že se na večeři vrátí.

To ale nesplnil.

Práce se nakupila. Kvůli očekávané bouři musel ještě zkontrolovat množství jídla ve Velké síni a udělat celkovou inventuru. Potom musel pomoct s opravou lodě a na úplný závěr dokonce řešit manželský spor. Tyhle věci byly na dlouho.
Domů se dostal zase až večer. Tma padla brzy. Když otevřel dveře a objevil se v hlavní místnosti, zjistil, že už je po večeři. To ho mrzelo. Potichu se šel podívat do dětského pokoje. Když nakoukl dovnitř, zjistil, že Nuffink už spí, ale že Zephyr sedí na posteli ve své noční košilce a nejspíš na něj čeká.

"Zlatíčko, ty ještě nespíš?" zeptal se starostlivě a ona odpověděla: "Ne, čekala jsem na tebe."

Škyťák si k ní přisedl. "Bála ses?"

Zephyr stydlivě přikývla, tak se doptal: "A čeho vlastně? Není to poprvé, co se vracím domů pozdě. Zlobíš se na mě?"

"Ne. Já..... Měla jsem sen," přiznala se. "O tom, jak jsme létali na dracích."

"A? Já myslel, že se ti to líbilo," nechápal, tak Zephyr řekla: "Líbilo, ale v tom snu.... Ses už nevrátil."

To Škyťáka zasáhlo u srdce. "Nevrátil?"

Dívka přikývla. Pak zvedla své smutné oči a vyděšeně se ho zeptala: "Tati, že nás neopustíš kvůli drakům?"

Oprava. TOHLE ho zasáhlo u srdce. "Ach zlatíčko." Vzal ji kolem ramen a vtiskl si ji pevně do náruče. "To mě mrzí, že si tohle myslíš. Jak tě to jen napadlo?"

"Ten sen byl tak skutečný a dneska ses tak zasněně koukal na mé obrázky..." "Zephyr," přerušil ji, "já bych vás nikdy NIKDY neopustil. Jste moje všechno."

"Ale co Bezzubka?" zeptala se.

"I Bezzubka má teď svou rodinu," řekl jí. "A stejně jako já by udělal cokoliv, aby zůstal se svou rodinou a ochránil ji."

"Opravdu?"

"O tom nikdy nepochybuj." Dal jí pusu do vlasů a pak ji ještě jednou pořádně objal. "Ale teď už spi. Zítra si na tebe najdu více času. Slibuju."

"Díky, tati." Taky ho objala. "Mám tě ráda."

"Ja tebe taky." Dal jí ještě pusu na tvář, přikryl ji a pak vstal. Ve dveřích se zeptal: "Nemám tu zůstat s tebou?" A když řekla ne, přikývl a odešel a pomalu dveře zavřel. Ještě se přes škvíru naposledy podíval na obě děti a když věděl, že už bude dobře, zavřel je úplně. Odešel do své ložnice, kde rovněž byla Astrid vzhůru, ale s tím rozdílem, že ona si četla. Jakmile ale uviděla svého muže, knížku odložila a uvítala ho: "Konečně jsi doma. To jsem ráda."

"Promiň, že jsi čekala." Odepnul si plášť, odložil ho vedle na židli a pak se svalil do postele rovnou vedle ní. "To byl den."

"Špatný?"

"Ne, to ne." S menším zasténáním zvedl hlavu a podíval se na ni. "Jenom bych si přál mít na vás více času."

"Vždyť jsi byl s námi celé dopoledne."

"Ale asi to není dost," povzdechl. "Věřila bys, že si Zephyr myslí, že vás opustím kvůli drakům."

"Neříkej," nevěřila. Škyťák se ale i tak musel zeptat: "Ty víš, že bych vás za nic na světě neopustil, že ano?"

Astrid se díky bohům usmála a pohladila ho po vlasech. "To víš, že ano."

I Škyťák se usmál, ale v zápětí ho zachvátily úvahy. "Asi bych toho měl dělat víc."

"Děláš toho dost," ujistila ho. "Jsi přece náčelník a my si to uvědomujeme."

Škyťák ale nebyl přesvědčený. "Ne, musím něco udělat." Zničehonic vstal a ji vzal za ruku. "A začnu u tebe."

"Cože?" Než se Astrid nadála, její manžel ji vytáhl na balkón. Byla sice noc a zima, ale měsíc krásně svítil. To Škyťákovi stačilo. Popadl svou ženu jemně za pas a pomalu s ní rovnou na tom balkoně začal tancovat. Astrid se tomu musela smát. "Škyťáku, co to do tebe vjelo?!"

Její muž se na ni jen usmíval. Řekl: "Miluju tě Astrid a je mi líto, jestli to tobě a našim dětem neříkám dost často. Odteď budu lepší manžel i otec."

Astrid stále nevěřila, že říká takovéhle věci. "Škyťáku, ty jsi ten nejlepší manžel jakého jsem si mohla přát a jsi i ten nejlepší otec. Zephyr i Nuffink tě milují a vzhlížejí k tobě. Jsi ten nejúžasněší člověk, jakého znám. Věřím ti a věřím i, že naše děti to vidí stejně."

Po těchto slovech ji Škyťák objal. Avšak nepřestával u toho s ní tancovat. "Miluju tě, Astrid," zopakoval a Astrid ho jen napodobila: "A já tebe." A i když bylo jasné, že druhý den budou oba nejspíš pěkně nemocní, tancovali v tom chladu dál. Astrid si totiž zasloužila jeho veškerou lásku a pozornost, protože ona mu dala mnohem mnohem víc. Škyťák si byl jistý. Dokud měl ji a celou svou rodinu, věděl, že bude šťastný, ať už mu život nadělí sebevíc vánic a splašených jaků.

***

A konec! Úplně! Uf. To byla výzva. Minulý týden jsem si to pro sebe všechno pročítala a žasnula jsem nad tím, co všechno za šílenosti jsem napsala 😅. Co jsem ale pochopila, tak se Vám to líbilo a zato jsem ráda 😊. Snad se Vám líbila i takhle poslední jednodílovka. Jak mě to napadlo, ptáte se? Možná někteří z Vás postřehli, že jsem použila všechny Škyťákovy podoby, co známe: Miminko (Hiccelsa), předškolní (Hiccelsa), první film (Toothcup, Mericcup a Hijack/Frostcup), první seriál (Heathcup), Závod na hřeben (Dagcup), druhý film (Hiccelsa), třetí film (Hiccanna a Hiccunzel) a nakonec epilog (Toothcup a Škytstrid). Věřte, nebo ne, ale když jsem si tuhle knihu plánovala, byla to náhoda. Nevěděla jsem si rady co s tou Škytstrid, protože to je široký sortiment možností, ale tehdy jsem neměla v Toothcupu naplánovaný ten posun v čase, tak jsem si řekla, že využiju toho epilogovýho Škýťu a napíšu rodinnou epizodku, protože to jediné mi chybělo. Takže takhle to vzniklo 😇. Pak mě jen tak mimochodem napadlo využít ještě ty dětské Škyťáky, ale jen ve vzpomínkách, protože ti logicky randit nemůžou 😁.

Ale to jsem toho zase nakecala. S některými z Vás se uvidím příští neděli zase u Zběsilce. Omlouvám se, že jste byli dva měsíce bez něj. Snad Vám to příští kapitola vynahradí. A pokud jde o Vás ostatní, ráda jsem zase od Vás získala nějaké hvězdičky a komentáře. Moc a moc děkuji, že jste na mě nezapomněli 😳.

Na závěr bych ještě jednou chtěla poděkovat Anabeth_Jackse za tuto příležitost. Byl to úžasný nápad.

Na závěr by mě zajímalo, která jednodílovka se Vám asi líbila nejvíc. A to je vše. Tak příště! K této výzvě tedy:

KONEC