Ahoj! Tak tu máme poslední týden a s ním i mou poslední povídku. Tedy ve výzvě. Každopádně tahle je speciální, neboť navazuje nejen na Syn, dědic a přítel, ale je to zároveň i díl této série, který jsem plánoval už od psaní epilogu. Snad se vám to tedy bude líbit.

***

Popis: Škyťák sní a vzpomíná na narození svých a Dravcových dětí.

VAROVÁNÍ! Obsahuje scénu popisující porod, a lehce téma depresí a pohlavního styku.

***

Škyťákovi se často v noci vracel jeden sen. Vlastně to nebyl ani tak sen jako spíš vzpomínka.... a nebylo to jen v noci.

Šlo o vzpomínku, jak se jemu a Dravcovi narodila jejich trojčata. Ta nejbolestivější ale především nejkrásnější vzpomínka.

Ironií bylo, že dnes ten sen začínal už u jiných dětí, a sice dětí Bezzubky a Bílé Běsky. Šipka, Vrhač a Drsnochodec byli staří jen pár týdnů, když konečně začali prozkoumávat jejich domov na Dračím hřebeni, a všichni měli co dělat, aby je s probíhající zimou uhlídali.

Obzvláště on, když byl v nejcitlivější fázi svého života.

"Huf!" zaúpěl Škyťák, když se i se svým obrovským bříškem sklonil, aby chytil malou Šipku, jež se snažila skočit do kupky čerstvě smeteného prašanu.

"Tak! A mám tě!" Sice ji dostal, ale i takhle malá dračice stačila, aby dala jeho zádům zabrat. Radši jí zase pustil a nahnal k Běsce se slovy: "Běž za mámou. Já si..." Prokřupl si bedra. "...mezitím sednu. Ach!" Opravdu si s neskutečnou tíhou a zároveň opatrností přisunul židli a skácel se na ni. V tu chvíli nemohl myslet na nic jiného, než že to těhotenství byl děs. Záda ho bolela jako nikdy a co teprve nohy. Jeho protéza ho skoro neunesla, musel si sestrojit novou, pevnější, a jeho jediný kotník byl tak oteklý, že ho nepoznával. Do toho byl nafouklý, pořád se mu chtělo na záchod a hrudník měl plný, že by nakrmil celou ves. Tahle konkrétní myšlenka ho opravdu děsila.

Vlastně... nejen tahle myšlenka.

Těhotenství a samotný porod nebylo něco, s čím v životě, jako muž i přes ženské tělo, počítal, a to, že se to každým týdnem blížilo, navíc dvojčata, ho děsilo o to víc. Trpěl depresemi, a úzkostí, pocitem bezmoci a sebenenávisti, zlostí ke svému tělu...

Ale i přesto se především snažil vnímat lásku ke svým dětem a svému partnerovi.

Dravec se jako vždy objevil, když ho potřeboval, a začal mu se vší láskou a něžností masírovat ramena. Během pár sekund se zase kroutil a sténal ve vší nestydatosti ze svého náhlého uvolnění.

"Ááách...!"

"Je to lepší?"

"Ty víš, že jo... Ach! Nepřestávej!"

"Vzpomínám si na dobu, kdy ses to bál vykřikovat."

Za to ho Škyťák praštil. Dravec se tomu naštěstí jako vždy zasmál a pak ho popadl kolem ramen se slovy: "No tak pojď. V posteli tě namasíruju líp. Potřebuješ to."

"A co dráčata?"

"Běska je už ohlídá, neboj se. Pojď. Potřebuješ se uvolnit."

"Tak dobře."

***

Za chvíli byli oba nazí v posteli, Škyťák seděl k Dravcovi zády mezi jeho nohama a nechávala si speciálními oleji masírovat záda i zbytek těla. Neustále se svíjel a byl vyloženě v extázi.

"Je až nelegální, jak se po tvém doteku cítím dobře..." vydechl slastí a Dravec, který si naléval jiný olej do rukou, aby mu mohl namazat břicho a stehna proti stryjím, řekl jen: "Pro tebe cokoliv. Klidně i to nelegální."

Škyťák nezvládl nic než sténat, když mu přejížděl po stehnech až na oteklé břicho.

Dravec se usmál a pokračoval nejen v příjemných dotycích, ale i v řeči. Pronesl: "Když už mluvíme o dárcích pro tebe, zítra budeš mít narozeniny a pořád jsi neřekl, co bys chtěl. Byl tu zmatek, co se dráčata vylíhla. Máš nějaké zvláštní přání?"

"Aby tohle celé už skončilo..." vydechl svou pravdu. A byla velká. "Já... nevím, zda to zvládnu, Dravče. Další dva týdny těhotenství... a pak porod... Je to moc velký nátlak na to, kdo jsem. Do toho se Bezzubka bohové ví kde svléká z kůže a... já nezvládám hlídat jeho malé. A když nezvládám uhlídat dráčata, jak zvládnu..."

"Klid, jen klid, ty můj divochu," uklidnil ho nejen slovy, ale dalšími tahy po těle. Něžně přejel palci po vnitřních stranách jeho roztažených stehen, a pravil: "To zvládneme. My spolu! Máš mě, Bezzubku a Běsku, a pomůže i Jia s Lóugū a kdokoliv z Blpu. Věř mi, když říkám, že nejsi na nic sám."

"Těžko se tomu věří, když tu sedím s měnícím se tělem, a ty vypadáš lépe než v den, kdy jsme se potkali." Na důkaz Škyťák sáhl za sebe a přejel rukou po tom dokonal vypracovaném, tetovaném těle. Chtěl s ním dělat tolik nezbedností, ale přitom se styděl za to, jak vypadal on.

"Už je to dlouho, co jsem se styděl za své tělo," pronesl myšlenku nahlas. Jeho ruka přitom jedním prstem sjela až dolů do jeho klína. Při kontaktu s jistou částí to obzvláště zabolelo.

"Ani nevím, jestli se po tomhle všem budu zase někdy cítit jako muž."

Dravec chápal, proč se tak cítil. Aspoň tak, jak jen mohl. To mu však nebránilo být mu jako vždy oporou a říct: "Nesmíš zapomenout na to, co ti s Jiou pořád opakujeme. Musíš na tom těhotenství vidět to dobré. Víš, co je na něm dobré?"

"J-Jo..." Už ho zase masíroval a to ho uklidňovalo. "... vždycky... vždycky mi říkáš, že je to dar... že jako muž můžu mít děti..."

"Správně. Dál?" Něžně ho masíroval kolem nateklého hrudníku a Škyťák až povyskočil, když odpovídal: "Výchova dětí bude další dobrodružství... To největší ze všech."

"Ano." Za tenhle důvod ho políbil. Přitáhl si jeho tvář k té své, i když k němu byl zády, a políbil ho tak, že kdyby už nebyl těhotný, otěhotněl by znovu.

Bohužel byl Škyťák citově až příliš křehký na to, aby si troufl se s Dravcem pomilovat, a tak mu po krásně dlouhém polibku pohlédl do očí a řekl: "Věř mi. Byl jsem u mnoha porodů. Až poprvé uvidíš naše děti, na všechny starosti zapomeneš. Bude existovat jen láska. A jiná než při našem milování. Ta NEJČISTŠÍ láska! Láska otce a jeho dítěte..."

Škyťák mu chtěl věřit. Celým srdcem ano! Avšak bylo tam jedno velké ale.

"Co když pro naše děti budu matka a ne otec?"

Na to Dravec nedokázal odpovědět. Snad jen: "To záleží na tom, jak se budeš vnímat ty."

A nato už Škyťák nedokázal odpovědět vůbec. Nevěděl, jak sám sebe v tomhle stavu vnímat. Vždycky věděl, že je muž, ale těhotenství a porod...

Dravec nemusel umět číst myšlenky, aby poznal na co myslí. Bylo to viditelně temné. Proto ho chytl za ruce a navrhl: "Co třeba tohle? Na tvé narozky si uděláme výlet. Malý! Jen po ostrově! Uvolníš mysl, dráčata se vyblbnou, a trochu si užijeme než se narodí děti..." Přitiskl ho k sobě v objetí. "Jia s Lóugū to tu ohlídají a Bezzubka se do zítřka jistě svlékne, takže nás taky sveze. Uvidíš. Bude to prima."

"To nezní špatně," uznal. Chvíli o tom musel přemýšlet, a u toho si hladit břicho, protože děti zase začaly kopat, ale jakmile se uklidnily, tak odpověděl: "Tak fajn. Dobře. Souhlasím. Půjdu si připravit věci. Nejspíš mi to chvíli potrvá. Ach!" Už vstával, když ho Dravec zase posadil s: "Ne ne, nech to na mě. Ty se musíš šetřit. Všechno zařídím a ty si to jen užiješ. Zní to jako plán?"

"Dokonalý plán," souhlasil a jeho tělo jakoby se už jen při té představě uvolnilo. Dočista v Dravcově náruči roztál a on ho i přes tu váhu navíc k sobě s láskou tiskl a mazlil jeho i jeho břicho.

"Já tě miluju."

"I já tebe." Samozřejmě ale musel dodat: "Je ti ale jasné, že až budu rodit, budu tě proklínat, že jsi mi to udělal, že jo?"

Tomu se Dravec místo odpovědi od srdce zasmál a ještě ho za to políbil.

***

Druhý den přišel co nevidět a s ním i výlet. Večer předtím se vrátil Bezzubka zářivý jako nikdy, a tak se mohli hned ráno sbalit, a po příletu Jiy a Lóugū i s Běskou a dráčaty vyrazit na výlet po ostrově. Asi netřeba zmiňovat, že si to dráčata po přistání užívala. Blbla ve sněhu, na jazyk chytala vločky, a Škyťák to sledoval z bezpečí jeskyně, kde Dravec akorát rozdělal oheň. Za chvíli bylo teplo, a on si mohl pohled na draky a zasněžený hřeben užívat opět z pohodlí náruče svého partnera.

"Jestlipak i naše děti si budou spolu takhle bezstarostně hrát," uvažoval a nemohl ani po vyřčení těchto slov nahlas nad tím přestat uvažovat. "Oba jsme jedináčci, co víme o sourozencích? Budeme mít dvě stejně staré děti... Nevím jak zvládnout jedno dítě, natož dvě. Co když se kvůli mě budou nesnášet? Co když...?!" Už zase panikařil a to sotva přiletěli.

"Klid! Jen klid, ty můj noční běse," utěšil ho naštěstí Dravec rychle pevnějším objetím. "I pro mě je to nové... Ale dokud máme sebe, vím, že to zvládneme. Pořád si píšeš s Astrid kvůli Ildri, a taky čteš ty knihy od Jiy.... Ale především nezapomeň, že jsme draci, a ti mají instinkt chránit své nejbližší...." Něžně mu přejel prsty po tváři. "Naučíme se to spolu. Věř mi."

"Pořád říkáš "věř mi" a já ti věřím. Problém je, že já nevěřím SOBĚ!" To myslel vážně. Zdálo se, že výlet nepomáhal.

"J-Já nikdy neměl být rodičem. Natož MATKOU! Neměl jsem být těhotný, nechtěl jsem si ke svému tělu pustit NIKOHO, doslova ani metaforicky." Dočista šílel. "Já... Já chtěl být MUŽ! Klidně rodič, ale OTEC! NE MATKA!"

"Škyťáku, to z tebe mluví strach a hormony." Jak mohl pořád znít tak klidně?! "Ty BUDEŠ pro naše děti otec. Jen se musíš zhluboka nadechnout a... Nezačalo nějak víc foukat?"

"Neměň řeč! Já zažívám hlubokou existenciální krizi! Tohle jsi mi totiž udělal ty, ty jeden zatrolený...!"

"Ne ne! Zvedá se vítr! I víc sněží! Podívej na nebe!"

Škyťák chtěl zrovna říct, že nemusel ani rodit, aby ho začal obviňovat za svou vnitřní bolest, ale ukázalo se, že měl pravdu. Nebe se začalo zatemňovat sněhovými mračny a vítr skučel a bil tak, že se stromy začaly ohýbat. Nemluvě o stále větším přívalu vloček, které už malým nočním bleskům nedělalo takovou radost jako předtím.

"Dráčata se v tom větru neudrží!" uvědomil si Škyťák rychle a díky tomu zapomněl na svůj vztek. Místo toho začal jako lidský alfa dávat rozkazy: "Musíme se schovat než to přejde! Bezzubko! Běsko! Vemte mláďata dovnitř! Musíme do bezpečí!"

Běsové ani v nejmenším nenamítali a co nejrychleji nahnali své malé k nim do jeskyně. Oheň byl naštěstí dost daleko od vchodu, a tak je mohl dál zahřívat, pokud to už neobstaralo zmíněné vzájemné náručí. Bezzubka s Běskou udělali chumel kolem svých trojčat a Škyťák se podobně jako včera v posteli opřel zády o Dravce mezi jeho nohama, a snažil se uklidnit. Z té náhlé změny se mu rozbušilo srdce. V jeho stavu nemilé.

"Snad to brzy přejde..." dýchal, zatímco ho jeho partner opět masíroval. "Udělalo se mi z toho všeho blbě.... Huf!"

"Děti kopou?"

"Jo... Ach! Promiň mi ten náhlý výbuch." Zhluboka oddechoval. "To jen že ACH! Už zase. Tenhle byl velký...."

"Jsi v pořádku?"

"Nevím..." přiznal kapku vyděšeně. "Je mi divně..."

"Nemyslíš, že..."

"Ne ne, je moc brzo. Ještě máme..." A pak ucítil vlhko mezi nohama. Pořádné.

"To ne..."

"Praskla ti voda?"

Škyťák nedokázal odpovědět. NEMOHL odpovědět. Ne kvůli blížící se bolesti, ale kvůli té realitě.

On, muž, bude rodit.

Nemusely přijít ani kontrakce, aby začal vyloženě hyperventilovat. Sotva to Dravec zpozoroval, přivolal Bezzubku, aby se Škyťák opřel prozměnu o něj, a on sám ho tak mohl chytit za ruku a uklidnit ho.

"V pořádku, dýchej. Jen dýchej. To zvládneme. Běska skočí pro Jiu a ÁCH!" Najednou zahučel dovnitř takový vítr i se sněhem, že bylo jasné, že v tomhle nikam neodletí. Nemluvě o tom, že někdo musel dohlížet na dráčata.

"Takže jinak," úplně útočil. "JÁ vím, jak se rodí děti. Pamatuješ? Už jsem u několika porodů asistoval, i je řídil, a tak vím, co dělat, nemusíš se bát. Potřebujeme deky a taky horkou vodu. Udělám ti pohodlí a pak..."

"ÁÁÁCH!"

"Dobře dobře! Jdu na to. Jen dýchej. Tak, jak tě to Jia učila."

Škyťák měl veliký problém to splnit. I když měl za chvíli lůžko z kožešin, kalhoty dole a jedna deka mu zakrývala klín, zatímco Dravec ho kontroloval při stále se zrychlujících kontrakcích, měl plnou hlavu jen a pouze toho, že tohle se dít nemělo. Měl být muž, s vousy a tak. Ne rodit. Nebyl připravený být.... matkou.... Při myšlence na tuto roli se těžko pravidelně dýchalo.

Ať už byl ale psychicky připravený nebo ne, Dravec mu už po druhé kontrole řekl: "Jsi naplno otevřený. Jde to rychle. Jsi připravený na to začít tlačit."

"Ne! To nejsem!" vyšiloval jako nikdy. "Dravče... NEMŮŽU rodit. NEMŮŽU být máma! Já jsem..."

"Já vím, kdo jsi," mluvil klidným hlasem s pohledem upřeným do jeho vyděšených očí. "Jsi Škyťák Strašný Treska III.. Jsi silný! Dokázal jsi a VYDRŽEL věci, které by ani největší bojovníci světa nezvládli. Skolil jsi Rudou Smrt, přežil ztrátu nohy, ukončil válku s lovci, Zběsilci, Vyděděnci... Ale hlavně jsi muž a to ti nikdo NIKDY nevezme." Místo kolen ho chytl za ruku. "Budou z nás tátové. Dva TÁTOVÉ a být tátou je ta největší výzva a dobrodružství, které ne všichni zvládnou celé. To vím. Ale my, spolu, to zvládneme. Tím jsem si jistý. Takže se zhluboka nadechni a až ti řeknu, začni tlačit, protože pokud to má někdo dokázat, tak ty."

"Dravče..." Škyťák sténal a potil se s láskou v očích. "... já... tě miluju.... A budu tě milovat, ať to dopadne jakkoliv."

"Dopadne to dobře. Ale už musíme začít. Takže se připrav, protože vycouvat němůžeme. Teď se chytni Bezzubky..."

Škyťák se pevně chytil tlap, které mu dělaly pevnou oporu...

"... Správně. A až řeknu, tak zatlačíš. Raz... dav..."

"ÁCH!!!"

"Teď! Tlač!!!"

Škyťák přestal křičet a místo toho tu energii dal do spodní části svého těla. Roztáhl nohy, co to šlo, a tlačil, a tlačil, dokud necítil, že se v něm něco pohnulo.

Dlouho to nevydržel, ale Dravec ho pochválil a řekl: "Skvěle, vedeš si skvěle. Při další kontrakci to zopakuj. Zase budu počítat. Raz, dva, TŘI! TLAČ!!!"

"ÁÁÁCH!!!" Škyťák nikdy nezažil takovou bolest. Připadal si, jako by se dovnitř něj dostal drak a ten si zase prožíral vestu ven. Drápal ho, a SÁPAL ho, dokud nebude vedví! Jeho nejproklínanější část těla si tak rozhodně přišla, když Dravec oznámil: "Ano ano! Už vidím hlavičku! Výborně! Jde ti to! Jde ti to! Teď budeš muset tlačit ještě déle. Na raz, dva... tlač a vydrž!"

Škyťák už vážně nemohl křičet. Zaťal zuby, div si je nevylámal a držíš se Bezzubky jako o život ze sebe vytlačil hlavičku, a aby to dotáhl, zaháknutý u Bezzubkovy tlapy si chytl nohy a roztáhl je ještě víc. Kolem byla krev a další tekutiny, naštěstí Běska byla s mláďaty dál v jeskyni, aby je toho ušetřila, ale Dravec i tak zůstával v klidu a vedl ho. I Bezzubka ho uklidňoval a lízal ho po zpoceném čele.

Jakmile hlavička byla po dalším dlouuuhém tahu venku, Dravec říkal: "Správně, správně," a pomohl miminku vyprázdnit nos. Jakmile to bylo, oznámil: "Teď přijdou ramena, to bude to nejtěžší. Budeš muset tlačit ještě déle."

"Já už nemůžu, Dravče," zavzlykal. Byl celý od potu, slz a hlenu, a to jen v obličeji, a už prostě víc nemohl. "Jsem unavený a bolí to...."

"Nejsme ani v půlce! Po tomhle přijde další!" namítal, ale s láskou. "No tak! Pamatuj, že jsi silný! Jsi nejsilnější muž, co znám. Takže až přijde kontrakce, tak..."

"ÁÁÁÁÁCH!!!"

"TLAČ!!!" Škyťák už s výkřikem tlačil, takže honem vzal deku a podpíral miminko, zatímco Škyťák ze sebe dostával ramena.

Jakmile byla venku ta, konečně nedlouho nato novorozená holčička skončila přímo v Dravcově náručí.

"Je to holka!" volal Dravec s úsměvem a vlastními slzami v očích. "Máme dceru!" Honem dezinfikovaným nožem odřízl pupeční šňůru. Potom ji očistil teplou vodou, zabalil do deky a první miminko bylo na světě. On, a hlavně Škyťák, byli tak šťastní, když ji viděli.

"J-Je krásná..." nevěřil až Škyťák a v tu chvíli se jeho vyděšenou myslí a splašeným srdcem prodralo nefalšované štěstí.

Asi to zní neuvěřitelně po všech těch obavách, ale najednou nechápal, proč se tak bál. Jak říkal Dravec. Sotva ji viděl a už svou dceru z celého dračího srdce miloval.

Avšak pak mu s čistší myslí došlo to hrozné.

"Proč nepláče?"

Dravec si to také uvědomil a přiznal: "Obávám se, že je malá a... možná podchlazená. Potřeboval bych ji zabalit do bezpečného tepla,... ale už máme jen dvě dečky, a ty budou nejspíše potřeba... Musíme něco rychle vymyslet, než přijde i druhé dítě."

Bezzubku naštěstí něco napadlo.

Zničehonic odběhl, a sotva se Dravec zeptal, co to dělá, vrátil se s něčím v tlamě. Byla to dračí kůže.

"Bezzubko... Ty jsi dračí GÉNIUS!" radoval se Škyťák bez dechu.

"Tak tady se svlékl." Honem si ji vzal a zabalil do ní maličkou.

"Jsi hrdina, bráško." Pohladil ho Škyťák vděčně a pak s ním spojil čelo. "Děkuju."

Byl to zázrak. Stačila jen minutka v uhlově černých šupinách a malá holčička se hlasitě rozbrečela. Dětský křik se i přes vítr nesl celou jeskyní a přivolal tak Běsku i s mláďaty. Chtěla je držet dál, dokud Škyťák nebude v pořádku, ale malá Šipka prostě musela vidět novou sestřičku. Proklouzla pod maminčiným křídlem a jen Škyťák dostal jejich dceru do náruče, ona tam byla, aby se pokochala. Nebyla obvyklé dračí mládě, byla růžová a svraštělá, a na hlavě měla jen drobnou hnědou srst, ale byla překrásná.

Už v ten moment věděla, že budou nejlepší kamarádky.

"Můžeme pokračovat?"

"Ano, teď už ano..."

***

Zbytek snu proběhl v rychlém sledu. Spousta tlačení a křiku, ale nakonec Škyťák porodil nejen jedno, ale další DVĚ děti a sice chlapečky. Jeden byl blond a křičel a kopal jako hotový raubíř, ten se líbil Vrhačovi, a druhý byl hnědovlasý a jakoby ostýchavý. Spíš fňukal než křičel, a Drsnochodec tam pro něj byl.

Škyťák ležel a byl vyčerpaný jako nikdy v životě. Dravec ho už svlékl, aby ho omyl, bouře naštěstí už přešla, ale on si i tak musel zachumlaný v kožešinách užívat pohled na jejich tři krásné děti.

"Nejlepší narozeniny na světě..." pravil s pohledem na holčičku v dračí kůži a Dravec s chlapečky ve své náruči: "Jo... Vlastně jsou to teď i jejich narozeniny."

"Další přestupáci?" uchechtl se a houpal přitom maličkou. "To si ještě užijou."

"Musíme je pojmenovat," připomněl blondýn a už i draci byli zvědaví, jak se noví členové smečky budou jmenovat.

Škyťák nemusel dlouho přemýšlet, aby řekl: "My v rodině nemáme talent na pojmenování, ale... mně se už dlouho líbí jméno Orm. Znamená to drak. Ke komu z nich myslíš, že se to hodí?"

"Těžko říct, všechno jsou to naše dráčata," zasmál se Dravec. Pak se ale začal hnědovlasý chlapeček vrtět a tak řekl: "Jemu se to líbí. Co třeba kdyby to byl Orm OMYLNÝ? Jakože bude omyl si s ním zahrávat? Dost nás totiž překvapil."

"Hlavně mě tedy," zasmál se lidský král draků sám. "Ale souhlasím. Co druhý chlapeček?"

"Je to divoch. Ten náš všechny určitě rozcupuje, tak co třeba Cupovač?"

"To je spíš přídomek." přemýšlel. "Co třeba Cep? Je to taky na C."

"Cupovač Cep. Jméno hodné Vikinga. Snad to ale Vikingem skončí..." Vzpomněl si na svého otce.

Škyťák byl naštěstí příliš šťastný než aby si toho všiml. Koukal na holčičku a zeptal se: "A co ty, náš malý dráčku?" V té dračí přikrývce jí to tak slušelo. Nutilo ho to se usmívat.

"Ty jsi nejmenší," přiznal jí . "A přesto ses narodila první... Určitě budeš silná."

"To bude chtít silné jméno."

"No právě." Dračí dečka se trochu uvolnila a v tu chvíli to vypadalo, jako by holčička poprvé roztáhla svá křídla, jako opravdový drak. Škyťák díky tomu hned věděl, jak ji pojmenovat.

"Kožatka. Kožatka Křídlatá," pravil naprosto jistě. "Jméno hodné draka."

S tím se Dravec nemohl přít. "Dokonalé. Kožatka, Cep a Orm. To bude silná trojka. Asi jako tihle tři." Myslel noční blesky. A pak mu to došlo.

"Hele! My i Bezzubka s Běskou vlastně máme tři děti! To je náhoda."

"Náhoda, nebo osud?"

"Odkdy ty mluvíš o osudu?"

"Nevím," přiznal Škyťák a opět se zahleděl na holčičku ve své náruči. "Prostě.... těhotenství bylo těžké, ale... teď vidím, že to tak asi mělo být.... Miluju je a i když je znám tak krátce..." Sám nevěřil, že to řekne. "...kdybych se měl vrátit v čase a narodit se jako muž, neudělal bych to..." Nemohl si otřít slzy, tak jen popotáhl. "...Bez toho, kdo jsem... bych neměl je.... a možná ani tebe."

"Mě bys měl s jakýmkoliv pohlavím."

"Možná. Ale i tak. Miluju tě a miluju i je. Už se nemůžu dočkat, až je budeme vychovávat. Bude to určitě těžké, ale... jak jsi řekl. Spolu to zvládneme."

"Spolu to zvládneme," zopakoval a s následným polibkem...

...se Škyťák probudil. Ještě byla tma, když do ticha otevřel oči a Dravec vedle něj spal jako starý pálibrk. Bez dalšího otálení se tedy otočil a spal dál, s jeho paží něžně kolem něj.

Nemohl být vděčnější, že měl jeho i své děti spící v pokoji vedle. Tolik je miloval a jak řekl, rozhodně nelitoval těhotenství, kterým si prošel. Ve snu se už sice neobjevilo to, jak vychovávali trojčata s přesvědčením, že mají dva táty, ale to bylo v pořádku. On věděl, jak to bylo. Jak řekl Dravec, a vlastně i Kožatka, VŽDYCKY byl a bude jejich táta. A to se nikdy nezmění.

S touto pravdou usnul, a snil o dalších dnech a i letech strávených s jeho lidsko-dračí rodinou.

***

Tak. A jsme na konci. Upřímně nevím, zda mé letošní povídky byly z mých nejlepších, nebo nejhorších. Mám pocit, že to není nic mezi. Rozhodně si věřím, že jsem do nich dala dost kreativity, a to je myslím dobré, stejně jako u vás ostatních účastníků ❤️❤️❤️. Tak či tak se mi má i vaše díla líbila, snad i vám, a snad si to i příští rok tímhle stylem zopakujeme. Už vím, co si příští rok vezmu za postavu 😈.

Ještě jednou děkuji všem účastníkům a vy i ostatní dejte vědět, jaká povídka se vám u mě letos líbila nejvíc, a brzy u jiného díla. Zatím a příští rok!