Poznámka autorky: Haú! Mám ji, mám první bonusovku! Dobře, když odbočím k tomu, co bych chtěla v této předmluvě říct, moc vám děkuji, že jste měli tu trpělivost a nyní to čtete. Tato bonusovka je svým významem v příběhu (svým nulovým významem v příběhu, nutno podotknout) vcelku složitá a zasloužila by si hrozně dlouhou předmluvu...a tak jsem se tentokrát rozhodla předmluvu zpracovat dialogovou formou. Snad se vám to bude líbit!

P.S.: Ness, tahle kapitola je věnována tobě. Ty víš proč. Protože jsi úžasná.

P.S.S.: A musím říct, že jsem to dopsala, zveřejnila a hned běžela od počítače, takže jsem si to po sobě vůbec nezkontrolovala, takže je klidně možné, že tam budou hrubky, enormní překlepy a myšlenky, které jsem zapomněla označit kurzívou. Omlouvám se a budu vděčná, když mě na to upozorníte v komentářích!

Oheň: Předmluva

„To myslíš jako vážně?!" Hnědovláska si přísně posunula brýle na nos a probodla druhou dívku pohrdavým pohledem.

Děvče tlumeně fňuklo. „Copak to nemůžeš pochopit...?" Ztrápeně se schoulila ještě víc a přitiskla si hlavu na kolena. „Bylo to tam důležité... Jinak by nám to nedávalo smysl, rozumíš? Navíc, vždyť je to krásné...oni dva prostě mají být spolu..."

Její mučitelka si odfrkla a nepřestávala obcházet kolem ní. „Klišé! K-l-i-š-é! Tak se tomu říká!"

„Ne..." zavrtěla hlavou bezmocně. „Zase si to pleteš. ,klišé' je věc nevelké umělecké hodnoty, kterou sráží to, jak často je opakovaná. ,kýč' je také nehodnotná věc, která ale ztratila na ceně tím, že překračuje hranice nevkusu. Zaměnila jsi to."

„To je jedno! Navíc, ty si to taky pleteš!" Středoškolačka už to nevydržela a vrhla se na zem tak rychle, až jí málem spadl klobouk. Jakmile se ocitla naproti ní, agresivně popadla identickou dívku za límec. „Tak to vyklop, Azíku, jak to hodláš vyřešit?!"

„A-Ale...já už to vyřešila...povídku jsem uzavřela a-"

„Kecy! Vždy čtenáři mají ještě otázky! Například, cos to tam ve Výbušninách naznačila o Adelaideině rodině? A jaký význam měl v Netvorově dilematu Deireanez s pistolí?"

„Vždyť ty to víš...sama jsi to vymyslela..."

„Jo, já jo! Ale čtenář nám do mozku nevidí!" Stejně je tam prázdno.

„Ale já už s tím nemůžu nic u-"

„Samozřejmě, že s tím můžeš něco udělat! Jednu otázku si vezmi – třeba ,Co by se stalo, kdyby Syorean odešla do světa mrtvých o pár minut dřív?', napiš o tom jednodílovku a pak to zveřejni jako bonusovku!"

„Ale...to by to muselo být alternativní a tak..." zadívala se k zemi. „A navíc, zítra je ta písemka z matiky a já se musím učit..."

„Kašli sakra na matiku! A nedělej neviňátko, sama sis to tak dlouho představovala...tak to čtenářům ukaž!"

„Dobře...ale vážně to bude jenom tak ,co by kdyby', protože mně se ten šťastný konec líbí."

Obě Azerethie vstaly a ta jedna se odšourala k notebooku.

„Takže ty to vážně uděláš? Super! A jak tu bonusovku pojmenuješ?"

Teď už se její druhé já tak chudáčkovsky netvářilo. V očích jí tančily sadistické jiskry. „Jak asi?"

Oslovená se jen uchechtla.

„Oheň," pronesly obě zároveň.

...

Nyní přeskočíme z autorčiny hlavy zpět do světa, kde se povídka odehrává.

Čas vrátil Azík do momentu, kdy se v kapitole 18. Reineteril po své úvaze vrací k Adelaide.

Nuže... „Co by se stalo, kdyby Syorean odešla do světa mrtvých o pár minut dřív?"

Jakmile tam dorazil, ona tam samozřejmě stála a čekala na něj. Když ho uviděla, usmála se. „Věděla jsem, že se Reineteril nepokusí utéct."

Otřásl se. Vždyť je to pořád ta samá Jasnovidka! „Zase tak blbý nejsem. A jak vidíš..." Zvedl prázdné ruce nad hlavu. „...nemám zbraň."

„Vzdává se?" Ačkoli to působilo trochu chladně, usmívala se.

Náhlý zvuk výstřelu mu však nedal šanci odpovědět.

Nějak mu to do té chvíle nepatřilo, ale slyšel to. Řev momentu, kdy někdo zmáčkl spoušť, by on nikdy s ničím nezaměnil. Patřilo to k jeho dětství.

Adelaide se pokusila udělat krok směrem k němu, ale svezla se k zemi.

„Jasnovidko!" Vůbec neměl tušení, co se to stalo. Odvíjelo se mu to před očima jako zpomalený film. Ve vteřině se vrhl k ní.

„Jasnovidko!" zopakoval naléhavě a jemně s ní zatřásl. Ztrácel se v tom. Nevěděl, co má dělat. Uvědomoval si jenom, že klečí u ní na zemi a svírá ji v náručí. Jeho mysl nějak krajně registrovala, že někdo volá jeho jméno, ale k němu se nedostávalo nic jiného než to, že se dívka nehýbe, sice ještě dýchá, ale vůbec nereaguje... Panikařil. Jakoby v transu jí přejel dlaní po vlasech. Zděšeně si všiml, že mu na ruce ulpěla krev.

„Reine!" Když konečně zaregistroval křik a prudce trhl hlavou jeho směrem, Deireanez už seskakoval z přelezeného plotu.

On si to v hlavě nedokázal spojit, jenom jako ve snu zíral na tu scénu. Oči se mu však zúžily nenávistí. Pohled se mu zastavil na pistoli v přítelově ruce.

„Reineterile!" Mladší z nich doběhl až ke studentovi s bezvládnou Adelaide a klekl si k nim. „Promiň...musel jsem! Pusť ji a utečeme odsud..."

Jeho spolubydlící se však ani nehnul.

„Pojď..." Deireanez upustil zbraň, položil svou ruku na jeho a pokusil se mu jí odtáhnout. „Musíš ji pustit! Střelba určitě aktivovala bezpečnostní systém... dostanou nás, když se neschováme!"

„Ona není mrtvá!" vyštěkl po něm Reineteril agresivně.

„Pokud ji tady nenecháš, umřeme i my!"

„Není...mrtvá!"

„Reineterile, prosím!"

Když ale nereagoval ani na tohle, aristokrat polkl na prázdno a zesnulou černovlásku mu z náručí vytrhl násilím. Dívčino tělo bylo ještě teplé.

„O-Ona není mrtvá!" odporoval starší student a oči se mu leskly slzami.

„Reineterile..." Šlechtic jemně položil zastřelenou na zem a vzal svého přítele za loket. „Musíme jít!"

Vstal a svého spolubydlícího zvedl na nohy taky. „Pojď!"

Jeho rodina také vlastnila podobnou hrobku, takže dobře věděl, jak bezpečnostní systémy fungují. Zahrada a okolí se brzy naplní přízraky, proti kterým nebudou mít šanci. Jedinou možností se zdálo schovat se vevnitř. Docházelo mu, že by tam mohl běžet sám, ale prostě tam Reineterila nedokázal nechat.

„Jdeme..." zašeptal a rozběhl se. Jeho starší spolužák si s ním bez jediné hlásky srovnal krok. Deireanez se na něj podíval. Polkl na prázdno. Takhle bledého, vyplašeného a očividně úplně nepřítomného ho ještě nezažil.

Neměl jistotu, že se hnědovlásek nezastaví, když ho pustí, takže ho držel dál a společně proběhli masivními zakulacenými dveřmi dovnitř. Do nevelké stísněné vstupní haly pronikalo světlo z venku, ale dál už se rozprostírala tma. Otřásl se. Tělem mu projela iracionální vlna strachu.

Opatrně našlapoval. Pomalu vedl Reineterila vstříc temnotě. Celý se chvěl. V tom černu před ním, co tam číhá? Po kolika krocích spadne a zlomí si vaz? Každá částečka toho prázdna mu protínala kůži. Bál se dýchat. Měl pocit, že nejde vpřed, ale že se zmítá na místě, že je to temno smrtelná past.

„B-Bude to dobré...Reine..." Zvuk vlastního hlasu ho děsil do morku kostí.

Nejraději by tam vůbec nešel – ne do tmy, kde na něj všichni vidí, zatímco on je slepý. Ne do tmy, kde si s ním budou dělat, co chtějí. Každé zašimrání bral jako dopad obrovského pavouka nebo ohavného červa. Každý šelest byli netopýři.

Nechtěl tím procházet. Toužil však dostat svého přítele do bezpečí.

Zkoušel se uklidnit a myslet na jiné věci. Je to normální chodba... Co by mu řekl Reineteril, kdyby byl při sobě? Jenom nesvítí žárovka... Určitě by se mu vysmíval a popichoval ho, že sarahského šlechtice, co se bojí tmy, ještě svět nezažil. Ale on nevěděl to, co on, on neslyšel to, co on. Neuměl si představit, jaké to je, nic nevidět, zatímco se každý vzdálenější zvuk ve vašich uších mění na hrčení, skuhrání a syčení. Je to jenom chodba...

„N...navíc...já nevyrůstal na Saraže..." zdůvodňoval si to tichým a roztřeseným hlasem, aby myšlence dodal váhu. Byla to pravda. Jak se u něj mohlo rozvinout noční vidění, když žil celou dobu v Jižním Anardu u hranic se Zorfolkem, kde panují naprosto normální světelné podmínky?

Znenadání ucítil, jak mu noha došlápla do prázdna. Z úst se mu vydral výkřik a ve zlomku vteřin ztrácel rovnováhu. Reineteril ho však vytáhl zpět.

„Pozor, schody!"

„Díky..." Deireanez cítil neskutečnou úlevu. Nevěděl, jestli je to tím, že právě unikl stejné smrti, jaké bylo dopřáno jeho otci, nebo tím, že už se jeho společník ze šoku začíná vzpamatovávat. To, že komunikuje, bylo výborné znamení. Usoudil, že už ho může pustit a přestal svírat jeho loket.

„Vedou dolů a vypadají dlouze."

„Ty... vidíš?"

„Jen trošku. Obrysy. Chtělo by to rozsvítit."

Ta věta spojila v aristokratově mozku dvě a dvě dohromady. „Rozsvítit!" vyjekl radostně. „U schodů bývá na levé stěně vypínač!"

„Něco tam...je..." Student medicíny opatrně přešel ke zdi a přiložil dlaň na místo, kde zaznamenával trošku světlejší čerň než všude kolem.

S hlasitým cvaknutím se řada ušpiněných zářivek na stropě napřed vratce rozblikala a poté rozsvítila úplně.

Deireanez by v tu chvíli řval štěstím. Konečně si mohl prohlédnout věci kolem sebe. Zašedlé, kovovo-kamené stěny držely tunel pohromadě. Někdo si dal tu práci, aby na ně naškrábal sarahská motivační hesla a vyryl fresky výjevů z historie jejich země. Poznával kulturu lesních kmenů, vedle ní obraz z pozdější krvavé občanské války a závěrečnou scénu toho období - zástupce dvaceti-osmi poražených vládnoucích rodů, jak se klaní vítězným Sarahským a slibují jim věrnost. Saražanské lpění na minulosti ho pořád udivovalo. Ty události se staly před dvaceti milénii a pořád zdobí zdi.

„Proč musíme jít hlouběji?" ozval se Reineteril a vytrhl ho z přemýšlení. Pořád byl smrtelně bledý, ale už se vážně zdálo, že funguje normálně.

„Protože tahle hrobka má určitě na konci labyrintu východ ústící přímo v Anardu. Vyhneme se tak přecházení přes melleossefinskou bránu."

Starší z nich kývl a on podle jeho rychlé reakce usoudil, že má s balancováním na lávových kamenech své zkušenosti.

„Deii, poslouchej..." začal bývalý student naléhavě, když scházeli schody. „Adelaide není mrtvá."

„Reine, já...moc se omlouvám...musel jsem...zabila by tě..."

„Neublížila by mi!" vyštěkl oslovený, ale potom se zase uklidnil. „To je jedno...totiž...Vážně, ona není mrtvá. Přísahám!"

„Chápu, že si to nechceš připustit. Ale ona dostala kulku do hlavy, takové zranění nemůže nikdo přežít." Deireanezovi se ta slova zasekávala v krku. Nenáviděl se za to, že musí říkat něco tak bezcitného.

„Ona ano. Už to jednou udělala, viděl jsem to!" Chodba, kterou procházeli, byla lemována různými dřevěnými dveřmi.

„Promiň..."

„Nemáš se za co omlouvat, jen mě sakra poslouchej! Pravděpodobně jde za námi a možná je naštvaná! Jsme ve velkém nebezpečí!"

„Poslyš, Reine," pronesl nejistě a zastavil se. „Bylo by ti lépe, kdybychom se na chvilku zastavili? Ty místnosti kolem nás jsou užitkové komory. Můžeme si tam chvilku odpočinout, možná se i trochu prospat."

Jeho přítel se na něj váhavě podíval a pomalu přikývl.

Aristokrat vzal za kliku náhodných dveří a prošli dovnitř. Ocitli se mezi čtyřmi holými stěnami, které zdobily jen skříně. Deireanez jednu z almar otevřel. Vevnitř se nacházelo několik obvazů, nůžtiček, desinfekčních prostředků a léků. V další bylo pár konzerv jídla. Měli štěstí. Ze všech možností narazili zrovna na něco jako sklad.

„Deii," začal hnědovlásek trošku rozklepaně. „měli bychom zamknout. Až tady přijde, než jí potom vysvětlím, že to všechno bylo nedorozumění, raději bych s ní mluvil přes dveře."

Poté, co si vyslechl tichý a unavený souhlas, šel ke dveřím a pootočil klíčem.

Mladší student si vyčerpaně sedl ke zdi a zoufale sklonil hlavu ke kolenům. „Promiň, Reine. Moc se omlouvám. Nevěděl jsem, že je pro tebe tak důležitá."

„Neomlouvej se pořád, říkám ti, že Adelaide je v pořádku. Nic jsi neudělal." Reineteril se posadil vedle něj. „To já se ti musím omluvit... Že jsem před tebou tak dlouho utíkal. Měl jsem ti to vysvětlit."

„Ale...teď už jenom stačí, abychom se dostali do Akademie a bude po všem." Jeho hlas měl v sobě i trošku nedočkavosti. Konečně osvobodí svého nejlepšího kamaráda a zachrání Foiren. Konečně.

Už nemuseli říkat nic víc. Na vyprávění bude dost času, až tahle noční můra skončí.

Ticho ovšem přeťala ozvěna ledového smíchu.

Deireanezem projel mráz. Slyšel čísi podpatky, jak se odrážejí od betonové podlahy.

Ten člověk se smál. Pobaveně, ale ne hřejivě. Znělo to zhýrale, jako cynický chechot provinilce. Jako když se člověk snaží vzbudit smíchem dojem, že je nad věcí.

A poté to utichlo. I kroky se vytratily.

On se malátně zvedl a šel ke dveřím. Musel zkontrolovat, že tam nikdo není. Odemkl a vzal za kliku.

Bytost za dveřmi na něj zírala z těsné blízkosti.

„Zdravíčko..." pronesla a zvlnila rty do úsměvu.

Nedokázal ze sebe vydat hlásku.

Vyděšeně se pokusil zabouchnout dveře. V ten samý moment se zableskla její dýka. Zoufale se snažil uniknout. Přetlačovala se s ním, neúprosně se snažila vetřít dovnitř. Co mezitím dělal Reineteril, to netušil. Neměl čas se ohlížet. Chtěl prostě jen mezi sebou a tou psychopatickou zombie postavit zeď. Ona šla proti němu, ale on byl silnější. Podařilo se mu dveře s třesknutím zavřít a rychle otočit klíčem.

S přerývavým dechem se svezl na zem. Na jedné z dlaní cítil jakési teplo a mravenčení, ale toho si nevšímal. Před očima měl jen ji. Sice se převlékla do jiných, honosnějších rudých šatů a vlasy si vyčesala nahoru, ale dozajista to byla ona. Žena, kterou před přibližně dvěma hodinami zastřelil. Nemohl tomu uvěřit. Viděl ji mrtvou. To on přece zmáčkl spoušť!

„Deii!" Reineteril s ním zatřásl. Už na něj pravděpodobně volal delší dobu.

Rudovlasý mladík zmateně zamrkal.

„Tak už mi věříš?" zeptal se jeho spolubydlící, jakmile si byl jist, že ho přítel vnímá. On ho však místo odpovědi náhle objal.

„Promiň, Reine...O-Ona je naživu..."

„V pořádku." Student si ho do sebe odtáhl. „Ukaž, ošetřím ti tu ruku."

Deireanez zděšeně pozvedl dlaň. Mělká, ale bolestivě vypadající řezná rána se mu táhla až skoro k zápěstí. V šoku si toho nevšiml, ale čepel mu musela protnout kůži, když se pral s Adelaide o dveře. Díky adrenalinu to doteď ani neštípalo, ale čím více ochromení ustupovalo a čím více si to uvědomoval, tím vytrvaleji se bolest ozývala. Připadalo mu, že ta ruka hoří.

„Tady bys do toho dostal infekci raz dva," poznamenával Reineteril, zatímco se k němu vracel s obvazy a jakousí divnou lahvičkou. „Teď zatni zuby," poručil a aplikoval mu pár kapek té podezřelé látky.

Aristokrat bezmocně zařval, neboť se bolest v tu ránu zdesetinásobila. „Pa...rchante!"

„To byla jenom dezinfekce. A pokud sebou budeš šít, zavážu ti to blbě," sekýroval ho starší z nich a pečlivě mu upevňoval obvazy.

„Díky..." šeptl vyčerpaně. Nepálilo to o nic méně, ale teď měl alespoň záruku, že už to nebude bolet více.

„Měl jsem tam jít já, ne ty. Objevila se moc zničehonic. Ale až se s ní setkáme příště, budu s ní vyjednávat a všechno jí vysvětlím. Tohle celé je jenom pitomé nedorozumění." Jeho hlas překypoval předstíraným klidem. Ačkoli šlechtic dobře věděl, že je Reineteril ještě vyděšenější než on, nějak mu docházelo, jak to, že dovede mluvit tak vyrovnaně. Zjevně pořád Adelaide důvěřoval.

„Hele, Deii, jak dlouho už jsi nespal?"

Podíval se na něj. „Asi den...dva..."

„Tak si odpočiň. Já budu na hlídce."

„Opravdu...? Díky..." Znaveně se opřel o zeď a zavřel oči. Když pronásledoval Reina a tu vražedkyni, nemohl se prostě zastavit a zdřímnout si, protože potřeboval dohnat jejich náskok. A toto putování podzemní kobkou mu taky moc energie nedodalo.

Reineteril seděl před dveřmi. Uběhlo už několik desítek minut od chvíle, co řekl Deiovi, ať se prospí. Vypadalo to, že jeho přítel už dávno usnul. Ovšem on ho napodobit nemohl. Ačkoli také cítil únavu, nedovedl si představit, jak by v takové situaci zamhouřil oči. Slyšel neutichající kroky. Ona obchází chodbu pořád dokolečka...?

Přemýšlel, jak jí oslovit, co jí říct. Najednou se ovšem ozval její hlas: „Nemám žádný zájem prolít Reineterilovu krev."

„To já vím!" vykřikl, ale potom si uvědomil existenci spícího Deie a ztišil hlas. Doufal, že ho uslyší. „Všechno je to jenom nedorozumění."

„Nemám zájem. To ovšem neznamená, že to neudělám." Kdoví proč se rozchechtala.

„Co je tu tak vtipného?"

„Slova na ,i'. Ironie. Idiocie. Naivita. Mé vlastnosti. Chtěla jsem ho jen chránit...a místo toho umřel."

Její studený, zkroušený tón i obsah jejích slov ho děsil, ale byl rád, že s ním alespoň komunikuje. „Počkej, nemusíme si povídat přes dveře. Pustím tě dovnitř." Vstal a už se natahoval po klíči.

„Dobře. Pokud to Reineteril udělá, zabiju ho i jeho přítele."

Ta slova ho zastavila.

„Proč?"

„Někomu to dlužím. Je zavřený na hrozném místě. On tehdy z pekla odvedl mě, já odtamtud vysvobodím jeho," špitla. Zněla bezbranně. Její slova mu vůbec nedávala smysl, nenavazovala na sebe, ale byl jistý, že dokud s ním mluví, je všechno v pořádku.

„Mluvíš...o svém bratrovi?"

Nějak věděl, že ona sedí opřená z druhé strany dveří. Dělila je jenom jedna dřevěná deska.

„Myslím, že je času dost. Nikdo nás nenutí ukončit tento banket před svítáním. Řeknu mu to. Já chci, aby to Reineteil věděl."

Na několik okamžiků se odmlčela a začala vyprávět.

O šest let dříve

„Chceš mi ten kámen vzít, přiznej si to!" otcův hlas rušil polední klid.

Četla si. Už měla dávno po večerce, ale to ji nezajímalo. Stejně jí to připadalo hloupé. Jak by mohla spát, když jí nedají klid? Pořád se jen hádají. Navíc, ta knížka, co jí bráška půjčil, nebyla jednoduché čtivo. Už si jednu větu projížděla očima potřetí.

„Leze ti to do hlavy!" matka se nedala a oplácela mu to stejným tónem. Stejně hlasitě a pronikavě, nutno říct.

„Ten kámen...je část mě! Moje světlo, moje záchrana! A ty mi ho chceš ukrást!" křičel tak moc, až mu i přes jedno poschodí a dvoje dveře rozuměla skoro každé slovo.

Nevěděla, o čem to mluví. Ten „kámen" znala, taťka jim ho přinesl domů ukázat, jako jeden z magických artefaktů, které vyrábějí v jeho rodné vesnici. Říkal tomu „Kaithan, drahokam štěstí". Ten název si pamatovala. Líbil se jí. Znělo to...kouzelně.

Ale rozhodně nechápala, proč by to mělo být něčí světlo nebo dokonce „záchrana". Ale táta na to byl čím dál tím víc háklivější, nosil si to u sebe a nikomu už to neukazoval, ani když ho o to prosila ona. Také se často choval zmateně, říkal divné věci a bezdůvodně vybuchoval vzteky. Zdálo se jí, že je nemocný.

„Samozřejmě, že ti ho ukrást nechci! K čemu by mi byl?!"

„Nelži!"

Hádka jejích rodičů neustávala. Ji to neděsilo. Byla na to zvyklá. Jen si přála, aby už konečně přestali.

Odložila knížku na noční stolek a rozhodla se alespoň se pokusit usnout. Nějakým zázrakem se jí to za pár desítek minut povedlo.

Zničehonic ji ovšem probudil příšerný a hlasitý zvuk. Byla to rána, ale ne jakoby něco vybuchlo, úplně jiná. Rozklepalo ji to. Lekla se tak, až se jí rozbrněla každá částečka v hlavě. A pak se ten hrozný rámus ozval zase. I teď cítila, jak ji to probodává. Krve by se v ní nedořezal. Bála se. Věděla, že to nemůže znamenat nic dobrého, ale byla příliš vystrašená, než aby vylezla z postele a šla se podívat.

O pár dlouhých minut později se otevřely dveře jejího pokoje a dovnitř vletěl Saiteirin.

„Adelaide, vstávej!" Jeho hlas byl plný hrůzy a paniky.

„Co se-" chtěla se zeptat, zatímco se vymotávala z peřin, ale on ji přerušil.

„Rychle, pojď!" Popadl ji za ruku a vedl ji pryč. Ona, stejně vyděšená a zmatená jako on, ho následovala.

„Co se děje?" Její vlastní tón jí zněl moc vysoce a moc tiše.

„P-Půjdeme k babičce," oznámil jí bratr a ona poznala, že se z nějakého důvodu snaží znít silně. Na chodbě, kterou procházeli, byly zatažené závěsy, takže viděla mnohem lépe. Všimla si, jak je její bráška bledý.

Seběhli po schodech a kráčeli přes vstupní halu. Adelaide zaregistrovala přivřené dveře do kuchyně. Bylo jí to divné. Mamka je vždycky nechávala otevřené.

Chtěla se Saiterinovi vytrhnout a jít se tam podívat, ale on jí to nedovolil. „Ne!" vykřikl jenom, ale jeho hlas a výraz říkal víc než několikavětné vysvětlení. Poznala, že bratrovi na tom, aby neviděla, co je v kuchyni, záleží víc než na vlastním životě.

Pokračovali dál k botníku.

„My vážně jdeme k babičce?" pípla zaskočeně. Hiana, vesnice, kde babička bydlela, ležela hodinu cesty od jejich domu a venku vládla zima a to nejzářivější světlo. Její oči ještě ani náhodou nebyly zvyklé na obojí, takže ona jakožto rodilá Saražanka v poledne neviděla na krok před sebe.

„Jo, ale neboj se," zakýval hlavou bráška, ale vypadalo to spíše, jako by se snažil uklidnit sám sebe.

Zmateně a urychleně popadl otcův kabát z věšáku a přehodil jej přes nechápající sestru. Poté jí podal boty. Jakmile si je nazula, otevřel dveře. Otřásl se, když ucítil chladný venkovní vzduch. Uvědomil si, že se chystá jít jen v pyžamu a trepkách, zatímco Adelaide má na sobě krom toho, co jí hodil před chvílí, jen pastelově modrou noční košilku.

Rozum mu říkal, že to není dobrý nápad, ale něco uvnitř něj křičelo, že musí pryč. Marně se snažil vypudit ten obrázek z paměti, přesvědčit sebe samého, že to je jenom sen. Ale hlavně potřeboval dostat sestřičku do bezpečí. Nemůže dopustit, aby v tom domě strávila byť jen minutu navíc.

Zapudil i poslední střípek logického uvažování a následován zmateným dvanáctiletým děvčátkem se vydal na cestu.

Znovu v přítomnosti

„Takže...tvůj bratr tě vzal za vaší babičkou?" otázal se Reineteril zdráhavě.

„Ano. Byla mi zima a jemu také. Když jsme tam došli, mysleli jsme si, že umřeme," přisvědčila.

„A co tedy bylo v té kuchyni? Co se stalo s tvými rodiči?"

„To, co Reineteril tak dobře zná," pronesla jakýmsi chladným tónem. „můj zrádný otec nevydržel tlak, který kámen vytvářel na jeho mysl. Myslel si, že mu matka touží Požírač duší ukrást, a tak vzal pistoli a zastřelil ji. Potom ale na chvilku přišel k sobě, uvědomil si, co udělal, ale nepostavil se k tomu čelem. Utekl."

„Utekl?"

„Do pekla. Zastřelil se taky," zasmála se. Její posluchač dobře věděl, že na tom nic veselého neshledává – směje se proto, že by na jejím místě každý jiný plakal. „Bráška je našel. Vyděsil se. Zpanikařil. Ale ochránil mě. Díky němu jsem to neviděla."

Litoval, že jsou mezi nimi ty dveře. Odmítal ji vnímat jako krvežíznivého nepřítele. Byl si jistý, že pro to všechno má dobrý důvod. Mátlo ho to. Připadal si sám sobě strašně naivně. „To od něj bylo...hezké."

Nevěděl, co víc říct. Neuměl si představit sebe, jak se snaží ochránit své mladší sourozence. A jak se někdo z jeho starších bratrů nebo sester stará o něj, to mu přišlo ještě nereálnější.

„Takže to Reineteril chápe. Buďto ho usmrtím, nebo nechám svého brášku navždy trpět."

„Ale...určitě existuje jiné řeše-"

Její nezaujatý hlas ho však přerušil. „S kořistí se nemluví." Slyšel její kroky, jak se vzdalovala po chodbě pryč.

...

„Promiň...usnul jsem," zašeptal Deireanez provinile.

„Měl jsi spát," opravil ho Reineteril. „Už je ti lépe? Nezapomeň, že dneska se z téhle kobky dostaneme."

Rudovlásek přikývl. „Můžu určit, jestli je Adelaide blízko, nebo daleko. Pokud nebude číhat za rohem, možná bychom mohli projít." Trošku se zarazil. Nemohl si nevšimnout, jak sebou jeho přítel škubl, když vyslovil její jméno.

Vytáhl z kapsy svůj stopařský „kompas" a pevně ho sevřel v dlani. K přeladění přístroj potřeboval tělesné teplo člověka, který ho ovládl, a vzpomínku na kontakt s cílem. Pokud se osoba, která tento kousek východně zaměřené technologie poháněla, pronásledovaného nikdy nedotkla, chytit stopu bylo nemožné.

Po chvíli šlechtic sledovátko rozevřel a pozoroval tečky, které jezdily po obrazovce.

„Adelaide se nachází přibližně míli od nás, podle všeho ale pořád v podzemí. Neměla by být na dohled."

Reineteril jen soustředěně kývl. Jeho spolubydlící přemítal, jestli je tak zamlklý prostě proto, že ho ta situace děsí, nebo proto, že sám neví, jestli utéct chce.

Odemkli a vyšli na chodbu.

„Půjdeme hlouběji do labyrintu. Tam někde by měl být východ," pronesl Deireanez nejistě. Zašedlý prostor osvětlovaly jen ty nespolehlivě se tvářící lampy. Co když vypoví službu?

Po chvilce cesty se pořád nic nezměnilo. Jen sivé betonové zdi a strop stejné barvy, dveře vedoucí do postranních místností a konec v nedohlednu.

„Reine, můžu se na něco zeptat?" prolomil stopař ticho, aby se přivedl na trošku méně deprimující myšlenky.

„Ne, nebudu vědět odpověď." Pomalu vcházeli do další části chodby. Tato byla zdobenější, na strop někdo připevnil tenkou mramorovou desku, do které vyznačili další motivy sarahské historie, tentokrát trochu novodobější. Nejspíš to udělali proto, že oslavovat krále Elmera a další osobnosti zlatého věku Sarahy na pouhém betonu se jim zdálo jako urážka.

I přesto odmítnutí však jeho přítel zdráhavě vyslovil svou otázku. „Tobě na Adelaide záleží?"

„To asi nepochopíš," odvětil student medicíny kysele. „udělala toho pro mě hodně. Byli jsme spolu jen pět dní, ale...myslím, že nás to spojilo. Jo, záleží mi na ní. Hodně."

Jeho spolubydlící jenom přikývl.

A v tom momentě zhasla světla.

Kolem Deireaneze se opět rozprostřelo to černé nic. Zastavil se. Obalilo ho to. Zpomalilo ho to. Zbavilo ho zraku a nechalo nepřátelům napospas. Každé zašumění se stalo tisíckrát hlasitějším.

„Jasnovidka našla vypínač. Chce nás jenom znervóznit, za chvilku zase rozsvítí," prohodil Reineteril, ale šel dál. Nevšiml si, že se mladší z nich zastavil a že ho nechává za sebou.

„Re-Reine..." špitl slabě rudovlásek ochromený strachy. Ovšem on ho neslyšel. Podle zvuku jeho kroků se vzdaloval.

Teď to bylo jiné než tehdy před několika hodinami. To měl u sebe šokem zborceného Reineterila - a starost o něj, odpovědnost za jeho osud, to mu dovolovalo překonat hrůzu z všudypřítomného nepřítele, z všeobjímající tmy. Jenže v tento okamžik se ocital sám. Úplně sám.

Svět přestal existovat. Krvežíznivá Adelaide se ztratila. Zbyl jenom on a temnota. Bál se pohnout. Měl pocit, jako by mu nehybnost umožňovala s tou černotou splynout, že dokud takhle zůstane, nic se mu nestane. Byla to však chabá útěcha. Ta prázdnota kolem něj neutichala, pořád mu předhazovala nové a nové děsy.

Znenadání mu někdo přiložil ke krku nůž. Vyjekl.

„Odstraním překážku. Není to osobní," zašeptal ženský hlas bezbarvě a čepel proťala jeho krční tepnu.

...

„Deii!" zavolal Reineteril do prázdna. „Deireanezi!"

Ovšem nedostávalo se mu žádné odpovědi. Shánět se po něm začal hned, jakmile si všiml, že jeho přítel nejde vedle něj, ale na jeho křik nikdo nereagoval. Děsilo ho to. Kvůli té tmě šel pomalu a opatrně, takže si byl jistý, že z doslechu se dostat nemohl.

„Deii! Ozvi se!" zařval ještě jednou. „Tohle fakt není vtipné!"

Mladší z nich stále neodpovídal, k jeho uším se ovšem doneslo něco jiného. Kovově zvonivý zvuk, jako když taháte ostří zbraně přes hrbolatý beton. Reineteril moc dobře věděl, co to způsobuje, ale stejně jeho nitrem projížděl děs. Krom tohohle ji ale do té chvíle neslyšel se blížit. Dokud ještě šel, musela své kroky přesně sladit s jeho.

„Jasnovidko?" zeptal se tiše.

Zapraskalo to, když přiložila dlaň na skrytý vypínač a znovu rozsvítila světlo.

Teď si ji mohl pořádně prohlédnout. Z nějakého důvodu se upravila, převlékla se do splývavých krvavě rudých šatů a onyxové vlasy si sepnula výraznou třpytivou sponou. Pokud to mělo mít výstražný efekt, tak to zabralo. Teď už nevypadala jako Jasnovidka, podivínský tvor, ale jako Adelaide, hrdá královna pastí.

„Promiň," pronesla a s jednou rukou za zády kráčela směrem k němu. „promiň, promiň, promiň..." Její další slova už splývala v mumlání.

„Po-Počkej!" Chtěl jí to vysvětlit, ale najednou si ani nedokázal vzpomenout, co přesně jí toužil říct. Jak by jí mohlo něco „vysvětlovat", když sám nevěděl, o co se jedná?

Instinktivně pomalu couval, jenže ona se blížila rychleji a za několik příliš dlouhých okamžiků je dělilo sotva několik palců prostoru.

„Jasnovidko..." zašeptal zmateně. „To se nějak vyřeší-"

„Už se to vyřešilo." S těmito slovy vytáhla zpoza zad injekční stříkačku a než stačil nějak zareagovat a uskočit pryč, zabodla mu ji do paže. Spíše šokem než bolestí vykřikl.

„P-Proč...?" zasyčel.

„Právě jsem Reineterilovi podala sedativum. Oběť k otevření dveří musí být ubodána. A ubodávání není bezbolestná smrt. Ovšem když bude Reineteril spát, bezbolestnou se stane. Je to silná látka. Zabere rychle." Zatímco mluvila, cítil, jak se mu začíná točit hlava. Měla pravdu. Vážně to zabíralo hned.

Než se zhroutil sám, objala ho a ohleduplně se s ním svezla k zemi.

„Tohleto bolí. Moc to bolí. Nicméně, nemám na výběr. Když Reineterila zabiji, odešlu jeho duši do nebe, kde se po určité době bude moct reinkarnovat a začít nový, lepší život. Tím pádem mu vůbec neublížím! Zatímco kdybych ho ušetřila, můj bráška by navždy zůstal uvězněn mezi světy," šeptala mu Adelaide do vlasů tiše. Nereagoval. „Ach, Reineteril už spí?"

...

O chvíli později se dívka vracela se sesbíranými kousíčky citrínu v rukou. Kámen byl zničen na oltáři, bráška nyní může klidně spát. Z plných plic se rozesmála. Mise splněna. Naprosto...splněna.

„Dokázala jsem to!" pronesla, když došla zpátky ke svému jedinému příteli. „Bráška je volný! Má Reineteril také takovou radost?"

Klekla si k němu a naaranžovala kousky kamene kolem něj. „Reineteril neodpovídá. Je mrtvý."

Poté se znova vzdálila, aby nanosila z vybrané místnosti slámu, olej a sirky. Dalo jí pěknou práci najít v tom množství pokojů zrovna tyto věci. Původně plánovala připravit to celé na určitém místě, ale došlo jí, že by bylo složité tam Reineterilovo tělo dopravit. Věděla, že ho neuzvedne, a odmítala ho vláčet.

Nakonec posypala slámou prostor kolem mrtvého a pár stébel nastrkala i pod něj. Celé to místo, včetně něho, polila kanystrem oleje.

„Konečně," zašeptala. Měla strach. Do každého pohybu se musela nutit. Ale když si lehala vedle svého zavražděného druha a škrtala zápalkou, cítila klid. Vyrovnanost. Prázdnotu. Obětovala všechno a nelitovala toho ani trošku.

„Svět obrátí se v prach..." vyslovila a pousmála se. Na bolest, na neskutečná fyzická muka, která přijdou, se připravila. Věděla, že si je zaslouží.

Zlomek chvíle jen tak pozorovala, jak drobný plamínek na sirce hoří.

Po tváři jí stekla slza.

A pak zápalku upustila.

Poznámka autorky: Na druhou bonusovku si sice asi ještě chvilku počkáte, ale nebojte, už bude "platit" (nebude to alternativní) a hlavně, bude o hodně pozitivnější. (Tak pozitivní, že váhám, jestli to mám vůbec sepisovat :) )