Prázdnota se usídlila v její duši. Nedokázala na nic myslet, jen seděla a zírala do prázdna. Gauč v Siriusově bytě byl na to dostačující místo.

"Lily, nechceš něco?"

Dívka sebou trhla a zadívala se na svoji nejlepší kamarádku. Jedinou kamarádku, uvědomila si, protože Alice už nebyla kamarádka. Zavrtěla hlavou.

Marlene si povzdechla a odešla do ložnice za Siriusem. Převzala si od něj malou Lucindu a oznámila mu, že se musí jít obě vyvenčit a ona neví, kdy se vrátí. V duchu ještě dodala, jestli se vůbec dneska vrátí.

"Pojď, půjdeš s tetou Marlene ven, tady by ta atmosféra dítěti jako tobě moc neprospěla," mluvila na ni dívka ještě, když odcházela. Bylo jí jedno, jestli ji někdo uslyší. Ona neměla pro koho truchlit.

Sirius se zatím v pokoji odhodlával zajít za Lily. Sám se potřeboval smířit s tím, co se stalo a co viděl. Smrt poznal už dřív ze všech možných úhlů, ale nikdy ne takhle blízko. Přišlo mu, jako by se pro ně Lestrange obětoval, když je přišel varovat. Ta představa se mu z duše příčila.

I tak by ale neuspěl, vždyť Regulus to odnesl. Zrovna když ho Sirius začal chápat. V duchu pořád viděl poslední chvíle, málem by se mohli stát přáteli. Málem. Jenže teď si měl Regulus projít tím stejným jako Lily.

Sirius přemýšlel, jestli se vrátí stejný. Jestli se vůbec vrátí. Regulus byl jiný než Lily, už proto se Sirius obával nejhoršího. Jeho bratr to nesměl vzdát, pak by ho Azkaban zničil.

Nemohl už dál přemýšlet o smrti, zničení, Smrtijedech a Azkabanu, potřeboval se posunout dál. Zvedl se a zamířil do obýváku za Lily.

"Můžu si přisednout?" ukázal na gauč.

Přikývla.

"Jsi v pořádku?"

Lily přikývla. Ani pak se na něj nepodívala. Jako by žila ve svém světě nalepeném na zdi druhé strany pokoje. Siriuse fyzicky bolelo ji takhle vidět. Trpěla a on netušil, jak jí pomoct.

"Kdo to vlastně pro tebe byl?"

Tentokrát měla jeho otázka větší odezvu. Lily se k němu otočila a překvapeně zamrkala. "Tebe to zajímá?" zeptala se vážně a udiveně zároveň.

"Samozřejmě, že ano. Pověz mi všechno, co budeš chtít říct."

Lily se přisunula blíž a opatrně, jako by se mohla spálit, položila Siriusovi hlavu na rameno. Vlasy jí spadly na jeho záda, ale ona si s tím nelámala hlavu. "Byl... On byl..." zajíkla se při těch slovech.

"Nemusíš, jestli nechceš."

Zhluboka se nadechla a chvíli vzduch zadržela v plicích. "Rabastana jsem poprvé pořádně poznala po šestém ročníku. Do té doby jsem ho znala jen jako jednoho z těch, kteří kdysi dávno studovali v Bradavicích."

Siriuse to nutilo přemýšlet, co pro ni bylo kdysi dávno. Vždyť Rabastan nebyl o tolik starší, nebo snad ano? Sirius se snažil přijít na to, kdy ho naposledy viděl v Bradavicích. Možná ve třetím ročníku? Ne, spíše ve druhém, uvažoval. Rabastan musel být starší o pět let.

"Já... O některých věcech toho léta jsem nikomu neříkala. Pamatuješ si, jak jsme si vyprávěli o prázdninách ve vlaku v sedmém ročníku? Měli jste všichni dokonalé prázdniny a já dřela na mudlovské farmě na ovoce," vzpomínala na to, o čem tehdy vyprávěla.

"Pamatuju, docela jsem tě litoval," začínal chápat, kam tím míří.

"Byla to lež. Žádná farma nebyla, já nikde nedřela. To léto jsem se neudržela, Petunie děsně vyváděla, nedokázala jsem být v klidu. Jednou jsme se pohádaly a já vybuchla. Nechala jsem lítat všechno, až jsem ji málem zabila vázou. Myslela jsem si, že jsem v právu, proč bych také nebyla, když o mně říkala tolik špatných věcí. Nicméně ještě té noci jsem utekla se všemi svými věcmi."

Odmlčela se, jako by hledala slova pro další vyprávění. Sirius ani nedutal, nechtěl přerušit tu chvíli, kdy se mu Lily svěří s jedním ze svých tajemství.

"Neměla jsem ani ponětí, co dělat. Vzpomněla jsem si, že v Brightonu bych měla mít zázemí po babičce. Chtěla jsem jet tam. Myslím, že jsme utekli z domu ve stejný čas, akorát já na rozdíl od tebe nebyla připravená. Bylo mi šestnáct, nesměla jsem kouzlit, do teď si pamatuju, jak jsem se cítila bezradně. Musela jsem tak i vypadat."

"Na tohle není člověk nikdy připravený," odsouhlasil to Sirius.

"Někde uprostřed cesty vlakem mi ale otrnulo. Začala jsem se přesvědčovat, že vůbec neutíkám, ale jedu prostě jen tak, kam se mi zachce. Najednou jsem se cítila svobodná a drsná," zasmála se nad svojí tehdejší hloupostí.

"Jenže v Brightonu jsem žádné zázemí neměla, byt po babičce byl dávno prodaný, já neměla nic a už ani peníze. Stála jsem jen tak uprostřed mostu a opírala se o zábradlí. Dívala jsem se nahoru na pomalu vycházející hvězdy, když se tam objevil vedle mě a začal se mnou mluvit. Nepřemýšlela jsem a nechala se vtáhnout do hovoru.

Ten večer mi nabídl místo k přespání. Neměla jsem co ztratit, tak jsem šla. Vlastně jsem mu během několika dnů vyklopila všechno. O Cokeworthu, o mé rodině, o přátelích i o tom, proč jsem se najednou v Brightonu ocitla. Nikdy jsem si nemyslela, že ve světě existují zachránci, ale existovali. Nechal mě u sebe a nenutil mě odejít."

Příběh zněl krásně, léto a dva zatracení lidé, kteří podporují jeden druhého. Škoda že ten druhý byl Lestrange.

"Postupem léta jsme se dostávali blíž a blíž tomu druhému, až jednou došlo na ten rozhovor o Smrtijedech. Vlastně jsem ani netušila, že to dělám, že o tom přemýšlím jako o skutečné možnosti. Ideologie zachování kouzel totiž zněla moc dobře, zvlášť když mě pro kouzla sestra tak mučila. Chtěla jsem jí toho tolik dokázat a Rabastan uměl neuvěřitelně dobře přesvědčovat. Byl to prostě jeden z jeho talentů."

Sirius se usmál, i když Lily to myslela smrtelně vážně.

"To léto se prostě stalo hodně věcí, netřeba se k tomu vracet. Rabastan nebyl svatý, ale pomohl mi, když mi bylo nejhůř. Můžu říct, že tehdy jsem se do něj zamilovala, ale která holka na mém místě ne?

Do Bradavic jsem se vrátila trochu přesvědčená a zároveň s pocitem, že tohle léto musí zůstat jen v mých vzpomínkách. Proto nikdo nic neví, ani do deníku jsem si to nenapsala. Jinak by to už věděla Will. Četla mi deník, vím to. Pamatuješ si na ni? Já ano, netuším jak, ale pamatuju. Možná protože jsem si právě kvůli ní nenapsala do deníku to, co jsem přes celý Azkaban uchovávala."

Sirius musel přiznat, že tahle slova ho trochu bolí. Lily si v Azkabanu uchovala spoustu věcí, několik bohužel ne. A to, že vzpomínky s ním z Bradavic považovala za méně důležité než vzpomínky na léto s Rabastanem, ho ranilo. Zároveň ale chápal, o co Lily šlo a proč to udělala.

"Já vím, Willow byla hrozná drbna, navíc nedokázala rozlišit to, co se skutečně neříká, a to, co může beztrestně rozšířit," přikývl Sirius a snažil se přestat myslet na pocit ublíženosti.

"Rabastana jsem znovu viděla až v Prasinkách o Vánocích. Sice jsme si napsali pár dopisů, ale všechny kvůli bezpečnosti skončily v krbu. Tehdy jsem byla ovlivněna vámi, hlavně Jamesem. S Rabastanem jsem se pohádala právě kvůli Znamení.

Musím ti o něm říct jednu hrozně důležitou věc. Nikdy mě nenutil ho přijmout. Bylo to moje rozhodnutí, ne jeho. Když mi Pán zla nabídl místo, prve jsem odmítla, při druhé výzvě jsem se s ním ale sešla. Rabastan říkal, že je důležité poznat toho, komu se chci nebo nechci zavázat, tak jsem šla."

Sirius se stejně nemohl zbavit dojmu, že Rabastan je nepřímo odpovědný za to všechno, co se stalo.

"A tehdy jsem mu padla do pasti. Měla jsem mít jiné učení, jiné zacházení, samé výhody. Byl milý a šarmantní, přesně jak Rabastan sliboval. Neváhala jsem, přijala jsem ještě na místě.

Často jsem trávila čas s Rabastanem nebo Regulusem, vlastně nikdo z nás netušil, co dělal. Já stála v pracovně Pána zla a zajímala se o silná kouzla na protivníka a proti štítu. O měsíc později jsem nutila pavouka tančit. Malé krůčky vedly k velkým věcem."

Znovu se odmlčela, aby se mohla s příběhem vrátit zase na začátek.

"V Brightonu se tehdy něco stalo. Mezi mnou a Rabastanem to nikdy nebylo přátelské. Vždycky tam byla chemie. Nehodlám chodit kolem horké kaše, spali jsme spolu."

Sirius seděl a čekal, co ještě dodá. Přišlo mu, že takhle ta věta končit nemůže. Spali jsme spolu, ale... To by dokázal pochopit. On taky neměl čistý rejstřík, ovšem Lestrange a Lily, na to by si zvykal jen těžko.

"A pak se to najednou stalo, Regulus to všechno zjistil, šli jsme do jeskyně a odtamtud to znáš. Když jsi mě zavřel do Azkabanu..."

"Já tě nikam nezavřel, Lily!"

Dívka sebou trhla, jak jí příkrý hlas vyrušil z přemýšlení a vzpomínek.

"Já ne. A jestli si to myslíš, pak možná pláčeš na nesprávném rameni."

"Chytil jsi mě, vzpomínáš? Mezi padlými těly bystrozorů jsi to byl ty, kdo mě spoutal. Nevyčítám ti to, jen chci, abys nazýval věci pravými jmény," přejela mu prsty po tváři a zlehka ho tím uklidnila.

"Nikdy jsem neměl v plánu ti ublížit, nikdy jsem nechtěl a nikdy bych to neudělal."

"Já vím. Vím to a cítím se s tebou v bezpečí, všechno to vím. Ale stejně tak vím, že jsi mě nemohl uchránit přede mnou. Já si mohla za všechny ty problémy, to moje vina zabila Macnaira, Dawlishe i Traverse. Když už jsem věděla, že po mně půjdou, snažila jsem se jich vzít co nejvíc s sebou. Dolohova nebo Yaxleyovou, nakonec jsem dostala oba."

"Tys zabila Dolohova?" vyhrkl.

"Myslím, že ano. Spadl do mé pasti, které jsem při cestě kladla. Málokdo by přežil. Rabastan to tehdy věděl. Bylo to zvláštní, ale nikdy na mě nic nepověděl, i když musel vědět, kde jsem."

Sirius viděl, jak Rabastan proplouval životem Lily poslední roky a nedokázal se rozhodnout, co si o něm myslet. Na jednu stranu to byl on, kdo pomohl Lily ke Smrtijedům, na tu druhou zase stál na její straně v každé situaci. Život Rabastana Lestrange byl prostě záhadou.

"Než jsem odešla do Azkabanu, setkala jsem se s Pánem zla. Jen nakrátko, ale i tak jsem pochopila, že zemřu. Jakmile bude mít možnost, zabije mě."

"To nedovolím," vzal její obličej do dlaní. Snažil se celou dobu, teď nemohl přestat. Lily musela žít za jakoukoliv cenu.

"Ne, to je v pořádku. Jsem s tím smířená, jen jsem se chtěla ještě o několika věcech ujistit. Až zemřu, chci mít všechno dokončené," mluvila s klidem a odtažitostí.

"Já ne..."

"Rabastan byl v Azkabanu se mnou," přerušila ho v ujišťování, že nezemře. "Vedlejší cela, náhody se dějí. Vlastně jsem s ním mluvila poprvé od Brightonu pořádně. Zachránil mě, víš? Už zase. Před mozkomory, před bystrozory, všude. I tady venku mě varoval. Dvakrát," dostávala se k tomu nejbolestivějšímu okamžiku.

"Na čí byl vlastně straně?" zajímal se Sirius.

Lily se usmála a v očích se jí opět zaleskly slzy. "Na mé. Rabastan byl vždycky na mé straně. A pak tam letělo to kouzlo a on..." vzlykla, "zachránil mě. Zase vzal všechno na sebe a umřel místo mě."

Brečela. Téměř okamžitě si osušila slzy a omluvila se za ně. Posadila se opět vedle něj, aniž by se ho dotýkala, a zadívala se na bílou zeď jako předtím.

"Klidně breč, křič nebo něco rozbij, ale neuzavírej se tak," rozohnil se Sirius, když Lily popotahovala, ale odmítala brečet.

"Nebude ti to vadit?" vydechla tiše. Když zavrtěl hlavou, znovu se k němu vrhla, tentokrát ho objala a schovala si hlavu do jeho ramene. Tam začala brečet pořádně. "Bylo z něj tělo."

"Dokud si ho budeš pamatovat, bude žít," řekl jí jednu z mnoha moudrostí, které pochytal od jiných lidí a uchoval do tohoto okamžiku.

Lily tekly slzy, cítila všechnu tu bolest a beznaděj, měla pocit, že se Azkaban přesunul sem do pokoje. Pomalu se sesula po Siriusově těle až k němu do klína. Tam položila hlavu a svůj hrudník si objala rukama. "Neodcházej, prosím," zašeptala ještě, než zavřela oči a nechala z nich téct slzy dál.

***

Probudila se v posteli. Sama. Cítila se sama, jako by její přátele odcházeli. Regulus do Azkabanu, Marlene ven, James prostě pryč a Rabastan...

Zatažené závěsy ji uzavíraly před okolním světem a ona za to byla ráda. Zaslechla kroky, až pak uviděla siluetu Siriuse. Vešel dovnitř a optal se, jestli už je to lepší.

"Asi bych si to měla přiznat, Rabastan je pryč a já budu i za něj doufat, že neexistuje nebe a peklo. Těžko bychom se znovu setkali ve společném kotli při mučení na věčnost," odpověděla mu s pokrčením ramen.

Sirius si přisedl na postel k ní. Lily poplácala místo vedle sebe, tak si na její pokyn lehl a zadíval se do stropu. "Nepůjdeš do pekla."

"Jak to děláš? Jak ve mně můžeš vidět pořád to nejlepší, když jsem ti skoro všechno řekla? Zabíjela jsem, jak můžu být dobrá?" zvedla se na rukách a zadívala se mu do obličeje.

"Ale ty jsi," vedl si svou pořád dokola.

"Jsi neuvěřitelný. Asi mě musíš mít fakt rád," zasmála se.

"Vykradl jsem kvůli tobě hrob, takže ano, vážně tě mám rád," vyklouzlo mu něco jiného, než chtěl původně říct.

Lily se vykašlala na veškeré zásady. Sama si v duchu řekla, že brzy stejně zemře. Tak jako Rabastan. Život byl krátký a bolestivý, všechno v něm bylo příliš složité, jen tahle chvíle se zjednodušila. Naklonila se k němu ve stejnou chvíli jako se on zvedl k ní.

Setkali se uprostřed cesty, něžně a lehce se jejich rty otřely o sebe, než oba ucukli. Elektrický výboj a náhlý žár nemohli nechat bez povšimnutí.

Znovu už to nezkoušeli, možná to totiž až tak dobrý nápad nebyl. Nemluvili spolu, jen žili vedle sebe. Bylo to moc divné na to, aby fungovali jinak než v tichosti.

"Musím ven, promiň," vydechla po hodině takového žití v dusnu Lily. Bylo to mučení, proto odešla. Měla namířeno k tomu poslednímu, který jí z přátel ještě zbyl. K Peterovi.