Lily sebou bolestivě trhla. Cosi uvnitř jí říkalo, že se něco stane. Přijde problém. Bolelo ji břicho, příšerně jako při opravdu silné menstruaci. Jenže tu už čtyřikrát nedostala, v tom by problém být neměl.

Opatrně sunula ruku po svém těle níž a níž. Bála se, co najde. Její podvědomí to už vědělo, ale odmítalo si to přiznat. Všechno to byla jen předzvěst.

Když ruku zvedla k obličeji, nechápavě na ni zírala. Krev. To nemohlo být dobré znamení.

Přisunula se na posteli blíž ke zdi, jako by chtěla něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Stejně by ze sebe dostala jen vzlyky. Navíc ji znovu přepadla bolest v podbřišku.

Tiše sykla a pokusila se otočit na bok. Nepomáhalo to. Zkusila záda, ale bolest se jen zhoršila. Cítila, jak krvácí. Oblečení se jí lepilo k sobě, k tělu i k posteli. A krve přibývalo.

Lily zkroutila obličej z bolesti, oči se jí zaplnily slzami. To, čeho se celou dobu bála, se právě dělo. Nestihla se zachránit. Nedokázala ho udržet naživu. Zdálo se jí, že její plíce přestávají pracovat, že nervová zakončení odmítají nést odpovědnost. Kyslíku se jí nedostávalo, mozek pak neuměl pracovat správně.

Viděla jen bolest a smrt. Ta nastávala právě teď uvnitř jejího těla. Když už byla bolest tak nesnesitelná, začala křičet.

"Evansová!" zpoza zdi jí ale pomoc přijít nemohla. "Co se děje?" slyšela ho jako v mlze. "Co ti je?"

Její vědomí pomalu odcházelo pryč. Příšerně to bolelo, její duše se lámala s každým novým zachvěním tolik podobnému porodu.

"To nic," slyšela se šeptat. "Právě přicházím o své dítě."

***

Alice se pokusila překročit střepy, ale nakonec si to rozmyslela a prudce do nich šlápla. Nebyly to její střepy, nemuselo ji to zajímat. "Jamesi, vylez!"

Z pohovky se ozvalo zamručení. Alice se tam podívala a zamračila se. James ležel jen tak v oblečení na pohovce lehce polité čímsi alkoholickým. I James byl politý, láhve ležely u jeho hlavy. Všechny prázdné. Alice vzdychla.

"Vstávej," šťouchla Jamese do břicha. Ten sebou zavrtěl, ale neprobudil se. "Řekla jsem Vstávej! Nebudu se opakovat. A nebudu tak měkká jako jiní, takže se zvedej."

"Běž pryč, Forcus... Fortecu... Forces... Alice," ani neotevřel oči.

To dívku naštvalo. "Jak chceš, Pottere."

James v duchu snil. Díval se na Lily. Byla tak krásná. V Bradavicích ji miloval a ona ho nesnášela. A pak ji miloval a ona ho milovala. Dokonce to jednou i řekla. Ještě v Bradavicích po famfrpálovém zápase.

Pak vyšli Bradavice. Přihlásili se k bystrozorům, aby kosili jednoho za druhým. Všechny Smrtijedy dostali do Azkabanu, až nezbyl ani jediný. Lily si začala notovat jakousi písničku a protáčela v prstech hůlku.

James ji chytil za ruku a zatočil jí. Lily se smála, ale nechala se vést. Něžně ji chytil za pas a ukročil na stranu. Lily se usmívala, zářila na všechny strany. Tolik ji miloval.

"Co to tu v pracovní době provádíte?" vlétl do místnosti Moody.

"Je to můj sen, můžu si dělat, co budu chtít," odsekl James, načež mávl rukou a Moody se rozplynul v obláčku mlhy.

"Jsi tak krásná," zašeptal dívce a pokusil se ji políbit na rty. Byly jako plátky okvětní jedné z rudých růží jeho zahrady. Kam se ale růže hrabaly na Lily?

"Nikdy tě neopustím, Jamesi," slíbila mu v odpovědi.

"To by mě zničilo. Miluju tě hrozně moc, nedovolím ti nikdy odejít. Klidně zemřu před tebou, nabídnu za tebe sebe, ale nesmíš mi odejít."

"Ach, Jamesi," fňukla Lily a pověsila se mi kolem krku. "Jsi moje famfrpálová hvězda, která nikdy nezajde, že jo?"

"Slibuju, Lily. Protože tě miluju, Evansová," tanec by mohl jistě ještě pokračovat, kdyby nezačalo pršet. Malé kapky dopadly na Jamesův obličej a chlapec je neuměl odehnat.

"Zmizni z mýho snu," zavrčel na déšť.

"To bych moc ráda, Jamesi, ale na to se musíš probudit," promluvil déšť.

James sebou trhl a otevřel oči. Nad ním stála Alice a kapala mu vodu přímo do obličeje. "Vstávej, je čas začít zase žít a ne jen přežívat."

"Nikam nejdu, nemá to cenu," zavřel opět oči a pokusil se vrátit ke snu. Lily, sladká Lily, kterou vymazal ze života. Měl by si vybrat jiný sen. Každý sen byl ale lepší než realita.

V tu ránu mu na hlavě přistála ledová sprcha. To na něj Alice vylila celý kýbl vody. Zase do něj šťouchla, ale James už věděl, že neusne. Už to nešlo.

"Vstávej. Jdeš do sprchy. Pak vyneseš tuhle pohovku do smetí, nemá cenu to čistit. Já udělám snídani," oznámila mu, jako by se nic nestalo. "Kde tu Lily schovávala pánvičky?"

James při vyslovení jejího jména zavrčel. "Nikdy tu nebyla."

"Ty jsi taky případ. Radši běž, pak si o tom promluvíme. To už snad budeš střízlivější."

Neměl jinou možnost. Zvedl se a zamířil do koupelny. Neprotestoval. Vlezl si do sprchy a pustil vodu. Nenapadlo ho sundat si oblečení. Alice řekla do sprchy, byl tam.

Stál a díval se vpřed. Kdesi tam na zdi bude srdíčko. Malovala ho... Bude třeba vytapetovat koupelnu. Stejně tak se musí zbavit ještě pár věcí, ale už pomalu docházel svému cíli.

Přestal přes brýle vidět. Zamlžily se a on je neotřel. Aspoň se nemusel dívat na to srdíčko. Takhle to bylo mnohem lepší. Střepy u umyvadla zůstaly. Jak by mohly zmizet, když je neměl kdo uklidit? Koště na podlahu, ona mu nějak říkala. Mop? Možná tak to slovo bylo. Často s ním vytírala podlahu. James dostal neuvěřitelnou chuť ho zlomit. Jen tak na truc.

"To se tam topíš samým zoufalstvím ze života? Vylez ven nebo tam vlítnu," bušila mu na dveře Alice.

James vypnul vodu a vylezl ven. Otřel si brýle, aby mu pohled padl rovnou na mop. Vzal ho do rukou a pokusil se ho přerazit o koleno. Nešlo to. Nějak to jít přece muselo. Vyrazil proti dveřím. Mop jimi projel na druhou stranu a zapříčinil výkřik Alice.

"Jdi do hajzlu, Pottere, vždyť ty jsi normálně nebezpečnej!" vytrhla mop ze dveří a prorazila jím tak mnohem větší díru. "Pojď ven!"

James vylezl ven. Voda z něj odkapávala na zem, v rukou stále držel poslední kousek mopu, který se přece jen utrhl, a zíral na Alici. Ta pozvedla obočí. James mávl mopem. "Je potřeba to spálit."

"Hele, já vím, že tě to vzalo, ale Frank už na tom pracuje. Určitě jde o nedorozumění, všechno se to vysvětlí a Lily se vrátí," položila mu ruku na rameno. "Imperius nebo něco podobného, Frank na to přijde, Jamesi. Musíš jen věřit," přesunula ruku na místo, kde měl srdce. "Věř a Lily se ti vrátí."

James zavrtěl hlavou.

"Víš, jak by jí bylo, kdyby věděla, co tu všichni provádíte? Až se vrátí, zabije tě za to všechno. Tak toho, prosím tě, nech."

"Nechápeš to," začal James tiše. Pustil mop. "Je pryč. D-docela p-pryč," vzlykl. "Byla to o-ona. M-měla Z-Znam-mení."

Nevypadal, že by došel nahoru. Beze slova se svezl podél zdi na zem a hlavu vložil do dlaní. Něco zamumlal. Alice si vzdychla a posadila se vedle něj. Položila mu ruku kolem ramen a objala ho.

"Vím, jak ti asi je, ale věř mi, že se to vyřeší. Musíš ji podpořit. Víš, jak teď asi trpí v Azkabanu? Pro nevinného to musí být muka. Odpoledne mi Frank zařídí návštěvu. Tedy tobě."

James se rozbrečel ještě víc. "M-myslíš, že trpí?"

Alice se kousla do rtu. "Vím, že tolik nebude, až tam přijdeš."

"J-jak...?"

"Mlč," požádala ho. "Věř mi, bude to v pořádku. Zítra, nejpozději pozítří ji tu máme zpět a celé to šílenství může skončit. Lily je dobrý člověk, neudělala by nic špatného. Pšššt, Jamesi, to bude v pořádku," přitáhla si ho k sobě. Šeptala mu slova o tom, jak bude všechno už jen lepší. Protože hůř být - aspoň podle ní - nemohlo.

***

"Bystrozor!" mlátil Rabastan do dveří, až se prohýbaly. "Zabiju se, když nikdo nepřijde! Omlátím si hlavu o zeď a vy mě nebudete moct mučit!" vyhrožoval.

V duchu viděl, jak ve vedlejší cele Lily umírá. Co jiného by ji mohlo potkat? V Azkabanu si nesměla dovolit komplikace života.

"Bystrozor!"

Kolik času mohlo uplynout, to netušil. Věděl jen, že pokud udělá opravdu velký problém, přijdou. Něco ho napadlo. Bylo to riskantní a nemožné. Prozradil by se, prozradil by to jediné, co ho ještě udržovalo při vědomí.

Stejně to musel udělat. Vzal do ruky vyvolněný kámen, díky kterému měl díru mezi jeho a vedlejší celou. Až uvidí ten kámen bystrozoři, najdou tu díru a nějak ji zalepí. Nenechají jim možnost spolu mluvit. Pokud si ale nepohne, možná už nebude mít ke komu mluvit.

Sevřel kámen pevněji. Přešel ke dveřím a udeřil. Praštil do nich podruhé. Odlétlo několik třísek, možná kdyby se snažil, mohl by to tu rozmlátit.

Třetí rána, čtvrtá, pátá. Najednou se dveře otevřely a málem srazily Rabastana k zemi. V nich nestál mozkomor ale bystrozor.

"Vedle v cele Evansová umírá!" vyhrkl Rabastan bez ohledu na to, co s ním ještě bude. Jestli za to má platit, tak ať! Nezáleželo na tom, byl ochoten přistoupit na cokoliv.

"Horní patro. Noc tam tě naučí," odsekl mu bystrozor.

"Ne!" trhal sebou Rabastan. "Evansová! Musí to přežít!"

Odváděli ho pryč. Viděl, jak se bystrozor vydal zpátky. Nešel se ani podívat.

"Ne! Tohle ne! Evansová!"

Rabastan se vytrhl bystrozorům, kteří ho odváděli dolů do sklepa, a rozběhl se dveřím od cely Lily. Zabouchal na ně. "Evansová!"

"Mozkomory! Přiveďte mozkomory!" povyk kolem docela přehlušil Rabastanův křik. Popadly ho ruce a táhly pryč. Trhal sebou, kopal a snažil se utéct, ale nebylo mu to nic platné.

"Evansová!" jeho hlas se vzdaloval a vzdaloval, až zmizel docela. Nedokázal jí pomoct. Stejně jako vždycky.

***

Lily se třásla zimou. Nemohla přitáhnout nohy k tělu, bylo to divné. Věděla, že už je po všem. Byl pryč. Venku z jejího těla. Cítila, že krev přestává téct. Možná to i přežije.

Bála se. Celé čtyři měsíce se o něj bála. Měl to být chlapec. Věděla to, takhle byl uvnitř cítit jen chlapec. Harry. Možná Henry. Teď už se bát nemusela.

Zato ji stravovala bolest. Jako matka zřejmě skončila. Bolest v břiše jí v tom jenom utvrzovala. Stejně tak se děsila toho pohledu. Až si prohlédne, jak přesně by vypadal, kdyby nešla sem. Kdyby se mohl Harry vyvinout správně. Poprvé byla ráda, že tu byla taková tma.

"Evansová?" dveře se otevřely a zalily tak jemným světlem zkroucenou Lily a rudý chuchvalec u jejího boku. "Máte návštěvu povolenou Ministerstvem."

Lily se nedokázala pohnout. Návštěva byla jako jiný svět. Kdo na ni nezanevřel a přišel? Někdo ji ještě pořád neodepsal. "Kdo," musela si odkašlat, "kdo je to?"

Ode dveří se někdo uchechtl. "Prý jakýsi Potter. Nevypadá moc nadšeně, určitě to nebude láskyplné setkání. Má s sebou holku."

Další rána pod pás už nebyla možná. Toho dne si život vybral všechny bolesti najednou. Psychické i fyzické, nebral na to ohledy. A nejspíše ještě nekončil.

Lily se donutila vstát. Bolel ji každý pohyb, necítila nohy, záda se jí samovolně hroutila a síla v ní nebyla už žádná. Tohle bylo samotné dno. A stačilo na něj pár dnů.

Podívala se. Přejela pohledem rudý chuchvalec a rozeznala v něm základní obrys. Hlavička a ten zbytek. Zavřela oči. Jinak to ani dopadnout nemohlo. Natáhla ruku. Zlehka se ho dotkla a ihned ucukla prsty. Jak by se asi Potter tvářil, kdyby mu ho donesla ukázat? Kdyby mu ho dala do rukou a řekla, že tohle mohl být jeho syn Harry. Mohl ale nikdy nebude.

Ucukla znovu. To už ji ale za ramena braly cizí paže. Odváděly ji ven a svíraly tak pevně. Netrhala sebou, prostě se poddala a šla.

Zavedli ji do menší místnosti. Stůl a tři židle. Dva návštěvníci. Lily se marně snažila mžourat do ostrého světla. Nezáleželo jí na tom, jestli je od krve. Bylo jí už všechno jedno. Pomalu se došourala ke stolu. Posadila a sykla. V podbřišku jí stále tepalo.

"Lily," vyhrkla jako první dívka.

Lily v jejím hlase poznala Alici, svoji kamarádku. Přišla. Zrzka se rozbrečela naplno. Chtěla jim toho tolik říct, jí i Jamesovi. To, že tu byl on, bylo neuvěřitelné. Ani tomu už sama nevěřila.

"Jak se máš?" zkusila to Alice. "Promerlina, vždyť jsi celá od krve!"

"Právě jsem potratila," oznámila hluše Lily.

Dění kolem se zastavilo. Lily nemohla uvěřit tomu, že to řekla tak klidně. Vevnitř umírala, postupně slábla a mizela, ale navenek mluvila klidně a nezaujatě.

"Tys... Tys byla těhotná?" dostal ze sebe nechápavě James.

"Už šestnáct týdnů."

Alice vyjekla. Okamžitě k Lily přiskočila a přehodila jí přes záda svou bundu. Viděla, jak se dívka třese.

"Bylo to...?" James to nedokázal říct. Ani netušil, jak to formulovat, co dělat. Proč být tak klidný, proč nezačít šílet? A jak se to vůbec mělo dělat?

"Naše," potvrdila Lily.

"Naše dítě," zopakoval James bezduše. Jeho dítě bylo pryč. On a Lily měli dítě. A teď bylo pryč navždy.

"Nenávidím tě," vydechl James tiše.

"Já vím," Lily ani nemrkla.

"Miluje tě, neumí to říct, ranila jsi ho," naléhala na ni Alice. Šeptala jí to do ucha, ale Lily se jen sotva dokázala soustředit na něco jiného než na bolest.

"Jsi posraná Smrtijedka!" James praštil do stolu a vstal. Přešel místnost tam a zpátky. "Lhala jsi mi," dodával tišeji.

"Nemohla jsem. Nedokázala jsem. Nechtěla jsem," mluvila zrzka, aniž by věty dávaly smysl. Šlo o shluk omluv, proseb a zničených vzlyků.

Alice ji jemně hladila po zádech. "Všechno se vyřeší, nejsi Smrtijedka, brzy budeš venku."

Lily zprudka položila svoji levou ruku na stůl. Udělala tak na něm krvavé šmouhy, to, co udělala potom, ale bylo daleko horší. Vyhrnula si rukáv a nechala je, aby se podívali.

Alice se odtáhla. James sykl a ještě jednou si ji nenávistně změřil pohledem. "Jdeme," zavelel.

"Měla tvoje dítě," připomněla mu šeptem Alice.

"Víš, že tomu už ani nevěřím? Mohlo být kohokoliv. Když lhala o celém životě, jedna malá lež se v tom jistě mohla ztratit."

Lily se už ani nesnažila. Věděla, jak to skončí. Udělala chybu. Udělala tolik chyb, ale její nejhorší rozhodnutí se stalo ještě před půl rokem. Pak už nemohla z ničeho couvnout.

"Pustí tě odsud, Lily," pokusila se ji ještě Alice uklidnit.

"A až to udělají, ke mně domů se nevracej," dodal James.

Odepsal ji. Byla pro něj nadobro pryč. "Proč?" špitla Lily. "Proč jsi mě vůbec měl rád, když mě nechceš ani pochopit?"

James se rozesmál. V duchu se radoval z toho, že ji to bolí. Dlužila mu to. Jeho bolelo všechno, co mu prováděla, možná byl čas jí to obyčejně vrátit. Chtěl jí způsobit tolik bolesti, kterou si zasloužila, ale nedokázal to. Nějaký vnitřní hlásek mu říkal, že tohle nesmí udělat. Tak mlčel. Ale tím jí možná ubližoval nejvíce.

"Konec návštěvy!" zahřměl bystrozor od dveří.

"Prosím, Edwine, ještě chviličku," přiběhla k němu Alice a začala ho prosit. "Nevím, kdy jí zase uvidím, prosím. Ede," skoro se mu pověsila kolem krku.

"Pět minut," svolil Edwin.

"Díky, nikdy ti to nezapomenu, máš to u mě," Alice ho jemně políbila na tvář.

"Nestojím o ty minuty," prohlásil James tvrdě. "Budu venku. Nechci se na ni ani dívat."

"Jamesi!" křičela Alice.

"Nech ho, zasloužím si to," zašeptala Lily.

"James je někdy jako dítě, vážně. Lily, řekni mi, co potřebuješ. Zkusím to zařídit, udělám, co budu moct."

"Mohla... Mohla bys?" Lily nedokázala svoji myšlenku vyjádřit.

"Chceš někomu něco vzkázat?" pochopila to Alice a vytáhla odněkud z kapsy kousek papíru a mudlovskou propisku. Oboje podala Lily.

"Dala bys to Siriusovi?" naškrábala několik vět na papír a podala jí ho zpět. Alice kývla. "A ještě něco," vzpomněla si Lily. "Nesnažte se mě zachránit. Bude to tak pro nás všechny nejlepší."

Alice mlčela a dívala se na Lily. "O co ti jde, Lily? Jsi nevinná? Řekni mi, že jsi! Jsi přece ten nejčistší člověk, jakého znám."

"Už nějakou dobu ne," špitla Lily.

"Vzpomínáš, jak jsme si slibovaly, že jedna druhou neopustíme?"

Lily nechápala. "Kdy?"

"Na konci Bradavic. Copak si to nepamatuješ?" zděsila se Alice.

"Nevzpomínám si," zašeptala zděšeně Lily. "Nevracejte se pro mě. Tohle místo mě vám nevrátí stejnou. Myslete na Znamení, nesnažte se."

"Pět minut, Alice, víc opravdu nemůžu," vlétl dovnitř Edwin a krutě popadl Lily za ramena. Shodil jí z nich Alicinu bundu. "Žádné předměty zvenčí."

"Lily," vyjekla Alice a chytila dívku za ruku. Edwin ale trhl a Lily jí vyklouzla.

"Nevracejte se. Bolí to mnohem víc."

Alice cítila tu bolest, kterou jí způsobili. Nedokázala rozeznat, která z té bolesti je nová a která už tam byla. Nevzpomínala si. Jak to mohla být ta stejná Lily, když si nevzpomínala na to, kým je?

"Lily!"

"Vyřiď Marlene, že už se to stalo! Postarej se o ně, budou tě potřebovat!" křičela ještě v chodbě. "Sbohem, Alice," dodala šeptem, ale druhá dívka rozeznala ta slova.

Osud uměl být krutý. A to hlavně k těm, kteří trpěli nejvíce.