Horní patro. Jestli byl Azkaban hrozné místo, pak nejvyšší patro bylo tisíckrát horší. Tma a zima nebyla ničím oproti takové koncentraci mozkomorů. Žádný křik zvenčí, protože všichni v horním patře už to vzdali, žádná rozumná myšlenka a žádná Evansová.

Nejhorší ze všeho ale byly ty hlasy napůl způsobené zoufalstvím proudícím z mozkomorů. V tichu vynikaly mnohem víc. Jeho vlastní hlava ho zradila a pustila dovnitř všechny ty řeči.

"Čekala tam na tebe," jeho hlava začala žít vlastním životem bez rozumu. Tehdy v Brightonu na něj určitě nečekala. Z Cokeworthu to bylo do Brightonu pěknou dálku, ona se tam ale stejně objevila.

"Kdyby ses s ní nesetkal, nikdy by nepřijala Znamení. Můžeš za to ty." Byla to pravda. Mohl za to všechno on. V duchu cítil její dech, šimrající vlasy, které tehdy nosila ještě ve dvou copech, později už neměla sílu se o ně starat.

Vzpomínal si, jak ji potkal u výhledu na moře. Dívala se za obzor a on se postavil vedle ní.

"Je vůbec něco tam dál?" zeptala se tehdy.

"Myslíš Francii?" uchechtl se Rabastan.

"Myslím svět. Ten, který nemusí vidět všechny tyhle věci."

Zvláštně si s ní rozuměl. Oba měli několik svých tajemství, která si neřekli, oba předstírali, že nejsou kouzelníci a oba čekali, až se ten druhý přizná. Věděli o sobě od začátku, ale ani jeden necouvl.

"Měl jsi toho nechat," vyčítala mu hlava.

"Copak jsem to mohl vědět? Chtěl jsem ji jen chránit, vždyť byla mudlorozená," promluvil Rabastan nahlas.

"A teď už snad není? Odstraní Znamení její původ?" hádala se hlava.

Rabastan se snažil zoufale myslet na jiné věci. Vkradla se mu tam Evansová. Ležela v trávě na zádech a dívala se na oblohu.

"Někdy bych si přála," začala, "abych mohla všem ukázat, že nejsem jenom jejich poskok." Někdy si to přece přál každý, všichni se tak občas cítili.

"Tak se přidej," vyhrkl tehdy Rabastan.

Kdyby ho tehdy neodmítla, považoval by ji za blázna. Vždyť si z ní dělal jen legraci. Aspoň na počátku. Jenže čím víc se poznávali, tím víc viděl, že Lily nemá šanci válku přežít. Měla hrdinské sklony, obětovala by se bez mrknutí oka za kohokoliv. S takovými předpoklady nemohla vydržet do konce, ať už by vyhrála jakákoliv strana. Snažil se to změnit.

"A všechno jsi to pokazil ještě víc," volala ho hlava do přítomnosti. Nechtěl odcházet z těch krásných vzpomínek. Tehdy si ještě nic nedlužili, oba byli poměrně čistí a nevinní. Aspoň Evansová byla.

"Nemusela přijmout. Nebyla to moje vina," zacpal si uši, hlas ale pokračoval v jeho hlavě.

Plazil se mu uvnitř a naváděl ho ke špatným činům. Vždycky tam byl. Stejně jako matka, jež mu tyto činy sama předávala. Věděla, co udělá, jaký bude jeho život, jak bude slavný a čistokrevný. A když nesouhlasil, Rodolfus byl potrestán. Nakonec Rabastan vždycky souhlasil.

Každý má na výběr, jenže Rabastanovo podvědomí vědělo, že on na výběr v žádném případě neměl. Nikdy neměl na výběr.

Věčně dělal něco pro okolí. Nakonec se nejvíce obětoval on. Vzdal se vlastního myšlení, aby za něj mohli rozhodovat oni a nikdo netrpěl. Dal přece životu tolik, tak proč mu život oplácel takhle? Azkaban a v něm jediná osoba, kterou tu vidět nechtěl. Dal přece všechno za to, aby byla v pořádku!

Život nebyl fér, bral si a nikdy nevracel. A navíc mu Rabastan nemohl předložit dlužní úpis.

Brightonem to všechno začalo, Azkabanem končilo. Víc jak dvouroční cesta neskončila dobře. Jak by mohla? Smrtijed z přesvědčení a Smrtijedka s hrdinskými sklony? Kdo to kdy viděl?

***

Alice zazvonila na dům Petera a Marlene. S Jamesem teď nedokázala mluvit. Ne tak brzy po tom, co viděla.

"Alice, teď není vhodná chvíle," pokusil se jí opět zavřít před nosem Peter, ale Alice vsunula mezi dveře a futro nohu.

"Nejdu za tebou, jdu za Marlene. Je mi jedno, že se zbláznila, tohle jí říct musím. Byla jsem v Azkabanu," zašeptala a mezitím se protáhla dovnitř kolem zkoprnělého Petera.

"Marlene!" začala ječet přes celý dům, než ji mohl Peter zarazit.

Nikdo jí sice neodpovídal, Alice ale znala jejich dům jako vlastní. Vyrazila do jeho nitra, aby našla Marlene jako vždy zasunutou mezi komodou a zdí v malé mezírce, kam by se člověk jen sotva vešel.

"Marlene, co to máš?" klekla si k ní Alice a pomalu jí z rukou vzala fotku. Byla to ta, kde stála Lily vprostředku a usmívala se. Remus ji tehdy fotil, aspoň to Alice soudila, když ho na fotce nenašla a Sirius jeho jméno vyslovoval nehlasně sám.

"Nedokážu ji zničit," šeptala blondýnka.

"A proč to chceš? Tahle fotka má viset. Je moc pěkná, všichni u sebe a šťastní. Hezká vzpomínka." Hlavou jí ale blesklo, jestli si tuhle chvíli pamatuje Lily. Jestli si ji ještě pamatuje.

"Zradila nás. Zradila mě." Marlene si přitáhla nohy blíž k hrudi. Alice by se ráda vtěsnala k ní, ale nevešla se do mezery ani sama, natož s někým. Marlene využívala své drobné postavy, to Alice nemohla.

"Mám ti od ní něco vyřídit."

"Cože?" vyjekla Marlene a v rychlosti si otřela slzy. "Kdy ti to řekla? Řekni mi to! Nebo ne. Neříkej mi to, nechci to slyšet, nezajímá mě to. Zradila mě."

Alice si povzdechla. "Byla jsem tam. S Jamesem."

"A mě jste nevzali proč?"

Druhá dívka překvapeně zamrkala. "Nemyslela jsem si, že vůbec budeš chtít. Že ji bude chtít někdo z vás vidět."

"Nech toho! Já moc dobře vím, o co ti jde. Myslíš si, že jsi lepší než my, když to říkáš tak klidně. Přestaň se nad nás povyšovat, Alice. Možná jsi hodná, ale taky tě to muselo vzít víc než dáváš najevo," obvinila ji Marlene.

Alice si povzdechla. "Máš pravdu, bylo to příšerné. Bojím se, že kdybych uronila jedinou slzu, už nikdy nepřestanu brečet. A to nemůžu, někdo jí musí pomoct."

"Jak se má?" špitla Marlene. "Co říkala?"

Chvíli to trvalo, než Alice znovu promluvila. "Nechce, aby k ní někdo chodil. A vzkazuje ti, že už se to stalo."

"Cože?" zaječela Marlene a okamžitě vstala. "Ví to Potter? Do hajzlu!" začala přecházet po místnosti. "Zasraná Lily a její tajemství. Jak to zvládá?" otočila se na nechápavou Alici.

"Potratila, ne?" ujišťovala se Marlene.

"Tys věděla, že je těhotná?" vyskočila na nohy i Alice.

"Samozřejmě! Jsem přece její nejlepší kamarádka," štěkla na ni Marlene. "Nepila alkohol ani na konci roku ani o Vánocích. Dávala si pozor, aby to někdo nevěděl. Nechtěla být odstavená z práce doma. Nevím proč pro ni byly její úkoly důležitější než dítě."

Alice neměla slov. V rychlosti jí vypověděla všechno, co se tam stalo.

"Já toho Jamese zabiju!" šílela Marlene. "Vykuchám ho a jeho hlavu si vycpu nad postel!"

"Počkej," křikla na ni ještě Alice, ale Marlene už sbíhala schody, brala si bundu a jen v ponožkách otevřela dveře a vyběhla ven. K domu Jamese to bylo sotva dvě stě metrů, uběhla to jako nic a už bušila na dveře.

"Otevři, ty idiote!"

James se objevil ve dveřích s rudýma očima, pod kterými se začínaly pomalu rýsovat fialové kruhy. Ihned dostal facku a vteřinu na to druhou. Pak se mu Marlene pozvala dovnitř a zabouchla za sebou dveře.

"Co sis myslel?!" ječela na něj.

"Já totiž to, no... Nemyslel jsem, že..."

"Nemyslel! Vždyť to byla Lily! Tvoje Lily, naše Lily, prostě Lily. Bez ní za chvíli umřeš, protože ona se o tebe starala. Jako o nás všechny," uvědomila si Marlene tiše. Najednou jí bylo do breku. Copak mohla Lily prostě zmizet? Bylo to jako příšerná noční můra, ze které se nedalo probudit.

"Zradila."

"Tys jí zradil. Nezasloužíš si ani jedinou její věc," vyběhla schody nahoru a zuřivě rozrazila dveře do ložnice. Většina jejích věcí byla pryč. James se činil, nemohl ale myslet na všechno. Marlene vytrhla ven šuplík ze skříně a převrátila ho. Ten ne, ten druhý byl pravý. To samé opakovala se čtyřmi dalšími, až konečně našla ten, ve kterém to bylo všechno schované.

Její šperky, její dopisy, její deník i myšlenky. To všechno nestihl James zničit. Marlene popadla i její nejoblíbenější knihu. Náhle si však všimla ještě něčeho. Hůlka. Nebyla její, ale byl u ní účet od jakéhosi obchodu. Nebyla od Ollivandera. Lily nechtěla, aby o ní někdo věděl. Marlene vykulila oči a okamžitě hůlku i s účtem popadla. Schovala ji pod pár dopisů, aby ji James ani nezahlédl.

"Uhni mi z cesty!"

James neměl na výběr. Marlene byla bez sebe vzteky. Prohnala se domem zpátky a vyběhla ven bez rozloučení. Do svého domu došla už v slzách. Poslední síly ale věnovala tomu, aby všechny ukořistěné věci schovala k sobě do pokoje. Tím se může zaobírat později.

"Marlene," vešla do pokoje Alice, ale dívka sebou trhla a obešla ji ke koupelně.

"Marlene," zavolal za ní Peter a pokusil se dostat dovnitř do koupelny.

Marlene mu ale zavřela před nosem a zamkla. Bylo slyšet, jak podložila kliku židlí.

"Nechte mě už všichni na pokoji!"

***

Alice se jako stín přesunula k domu Jamese. Vešla dovnitř, James si už ani nezamykal. Po Marlenině řádění už ani nebylo co chránit. Co nezničil James, to s sebou vzala Marlene.

"Jamesi?" zavolala nejistě dívka. Přešla k jeho pokoji. Zamčeno. Nejspíše se odmítal bavit se světem. Docela jako Marlene.

Procházela kuchyní, až našla na okně malou krabičku. Chtěla se podívat dovnitř, ale byla zamčená. Alice pohotově vytáhla z vlasů sponku. Takovouhle krabičku ještě dokázala otevřít. Jemně zakroužila v zámku sponku. Nešlo o těžké zamykání.

Víko odskočilo od spodní části a odhalilo svůj vnitřek. Alici se tak naskytl pohled na zlatý šperk. Polovina srdíčka fungující jako medailon jen dohromady. Bylo to kouzelné a bez druhé půlky se nikdo nemohl dostat dovnitř.

Alice vzala řetízek do rukou. Musel patřit Lily a Jamesovi ho bylo líto zničit. Byl to poslední důkaz jejich lásky. Jenže co když Jamesovi zase hrábne a zničí i tohle?

Dívka se rozhlédla kolem sebe. Nikdo jí neuvidí. Opatrně schovala řetízek do kapsy. Krabičku zase zavřela a zamkla. Sponu vrátila do vlasů. Následně se naposledy rozhlédla kolem. Byli to šílenci. Nemohli by Lily pomoct, ani kdyby chtěli.

Vyšla ven a zabouchla za sebou dveře. Chovali se hrozně. James, Marlene i Peter, když nic neudělal. Pokud měl někdo šanci zabránit nevratnému zlomení hůlky Lily Evansové, byla to právě Alice. Přesně to si myslela.

***

Sirius bloudil ulicemi nebezpečných čtvrtí Londýna a doufal, že se někdo opováží a zkusí ho aspoň okrást. Aspoň to by snad někdo mohl. Jenže svým vzezřením budil v lidech strach. Měl to vepsané v očích, že chce zabíjet a mučit. Nejradši některého z bystrozorů a bylo mu úplně jedno, že šlo povětšinou o jeho přátele.

Vztekle nakopl jakýsi kelímek a byl by nakopl i kočku, kdyby před ním neutekla a nezasyčela na něj.

"Přestaň syčet nebo dostaneš," pohrozil jí do tmy.

Znovu v duchu přemýšlel nad vším, co mu Lily kdy řekla. Nedokázal se spokojit s tím, že byla prostě Smrtijedka. Takhle to nefungovalo. Spoléhám na tebe, Siriusi, jako vždycky. Slova v dopisu ho rozčilovala.

Copak na něj mohla spoléhat? A co jí vůbec dávalo tu víru, že její očekávání naplní? Neměla by v něj moc doufat, zvlášť ona ne.

Nakopl kelímek ještě s trochou piva. Musela se tu konat nějaká párty. Trochu piva mu vyteklo na boty. Vyteklo. Téct. Voda. Koupelna, přemýšlel najednou. Co to Lily přesně psala?

James už zdemoloval koupelnu. Postarej se o ně. Hlavně o Jamese. Hlavně o Jamese. Koupelna. Spoléhám na tebe. Jako vždycky. Jako vždycky.

Najednou mu to přišlo doslova logické. Lily mu nechala vodítko. A ne jedno. Vždycky když ji naštval James a ona si stěžovala, že je jako dítě, přišla za ním. V jeho bytě se vždycky rozpovídala. Jako vždycky.

Stěžovala si na tolik věcí, ale zrovna tohle si dokázal zapamatovat. James se chová jako dítě. Spoléhá na něj. Koupelna. Nepsala by takovou zbytečnost. Musel se rychle vrátit k sobě domů.

Nepřemýšlel, jestli ho může někdo vidět, vytáhl hůlku a přemístil se. Skoro okamžitě vyběhl do své koupelny. Spoléhám na tebe, jako vždycky.

Sirius začal přehazovat věci. Jako vždycky, co tu dělala vždycky? Osprchovala se, pak šla spát. Poslední dobou u něj spala často. Než se dozvěděl to o Znamení.

Vstoupil do sprchového koutu. Kde by tu mohla něco schovat? Prohlížel snad všechno, připadal si jako blázen.

"Co si to jen namlouvám?" sykl, když vystupoval ze sprchového koutu. Bylo to zbytečné, Lily nemohla nic skrývat.

Chtěl za sebou zatáhnout závěs, ale zarazil se. Na jedné z dlažek byla nepatrná rýha meruňkovým lakem na nehty. Skoro nebyl vidět, ale byl dost viditelný na to, aby si ho Sirius všiml, kdyby chtěl.

"Ach můj Merline, Lily, ty jsi geniální!" vyhrkl a dotkl se dlaždičky. Kývala se.

Natáhl se pro zubní kartáček, nic lepšího po ruce neměl, a druhou stranou zapáčil v malé mezeře u okraje dlaždičky. Dlažka vypadla na zem a roztříštila se. Odhalila tak díru pro dokonalé schování čehokoliv.

Sirius dovnitř strčil ruku a pátral. Cosi mu po ní přeběhlo, zřejmě pavouk. Nebral na to sebemenší ohled a šátral dál. Konečně nahmatal pergamen.

Vytáhl ho ven a okamžitě rozložil.

Drahý Siriusi,
věděla jsem, že mě pochopíš. Nebylo pro mě bezpečné nechávat všechno na očích. Jenom ty to můžeš pochopit. Mezi námi byli někteří, kteří nevěřili zcela. Začali pátrat po kořenech původu všeho a všech. Přišli na věci, kterým bys sám nevěřil. Jen jsem se snažila chránit ty správné. Udělej to taky, najdi ty správné a pochop je.
Spoléhám na tebe, jako vždycky,
Tvá zmučená mučednice Lily

Nebyl z toho moudrý. Lily byla příliš tajemná na to, aby mu něco řekla, ale příliš zoufalá, aby to nechala plavat. Sirius jí chtěl pomoct. Byl podle jejích slov jediný, kdo mohl. Musel. Jenže jak?

"Jak Lily? Jak ti mám pomoct?" vyjekl na celou koupelnu. Odpovědi se ale nedočkal.

***

"A proč byste měla učit jasnovidectví zrovna vy?" zeptal se starý muž s dlouhými bílými vousy.

Dívka před ním se usmála a natáhla ruku dopředu. "Protože vidím dál než za hranice naší představivosti," teatrálně vzdychla.

Ta vidí tak maximálně na hranice svojí peněženky, pomyslel si muž, ale na oko se pouze usmál. "Ozvu se vám," chtěl se zvednout a odejít, ale dívka ho zarazila.

Měla rozostřený pohled a cosi nesmyslně zachrčela. Jistě se snažila přehrávat, aby ji přijal. Tím si jen podepisovala rozsudek nepřijetí.

"Den se naplnil..." zakašlala.

Brumbál zlehka pozvedl obočí. "Opravdu? A jaký den?"

Dívka nechápavě zamrkala. "No, ten den." Odmlčela se. "Asi to nefungovalo, že?" zeptala se zcela normálně.

Brumbál pokrčil rameny. "Měla jste vůbec někdy vizi?"

"Jednou jako malá. Prý jsem se skelným pohledem předpověděla smrt pratety, ale možná je to rodinná pověra."

"A proč tedy chcete učit jasnovidectví?" nechápal Brumbál.

"Nic jiného vlastně neumím. Čtu z čajových lístků, sem tam něco vidím v křišťálové kouli, ale nejde o nic závažného. Běžně věci předpovím, ale věštbu, která změní svět? Ne, to po mně nechtějte," usmála se na něj. "Jsem na učení jako dělaná, naučím všechny základ, ale ti bez daru nebudou trpět. To přece chcete, nebo ne?"

"Chcete tím říct, že jste vhodná poloviční věštkyně?"

"Ale Brumbále, pořádná věštkyně vám tohle dělat nebude. Bude příliš pyšná na svůj dar, aby se snížila k učení."

Zatraceně, měla pravdu, pomyslel si Brumbál. Ačkoliv se mu jakkoliv nelíbila, byla jediná, která přišla. Neměl moc možností jí odmítnout. Zvlášť v téhle době.

"Jste přijata," vzdychl zoufale.

"Já vím. Řekla mi to křišťálová koule," málem na něj vyplázla jazyk.

Vstala od stolu a vzala si kabát. Nečekala, že jí do něj Brumbál pomůže. "Díky za máslový ležák, uvidíme se v září na uvítací hostině."

Rázně vypochodovala od Tří košťat do ztemnělých uliček Prasinek. Prakticky hned po tom se z ulice ozval křik. Brumbál vstal a vyběhl ven. "Co se stalo?" dožadoval se odpovědi.

"Omdlela, Brumbále!" volala nějaká žena. Jiný muž se ptal, jestli nemá přivést lékouzelníka.

"Slečno Trelawneyová," poklekl k dívce Brumbál. Popleskal ji po tvářích, což dívku probralo. Začala mluvit.

"Ten, který je předurčen k zastavení Temného pána... Narozen na samém konci posledního celého jarního měsíce těm, kteří mu tak věrně slouží... Daleko odsud nalezne sílu na zničení Pána zla jednou provždy a stejně jako se mu postaví jeho rodiče, zemře jako vítěz."

"Co to říká?" zděsila se madam Rosmerta.

"Rychle, Rosmerto, zapište to!"

"Pergamen? Máte někdo pergamen?"

"A brk! Inkoust mám!"

"Co to přesně říkala? Zemře jako vítěz? A kdo?"

"Vyvolený," zašeptala nábožně dívka z davu.

"Vyvolený porazí Pána zla," odpovídal jí jakýsi muž.

"Slavme Vyvoleného!"

"Slavme dokud můžeme!"

Do tohoto rozruchu se přemístila profesorka McGonagallová. Okamžitě přešla k Brumbálovi. Klekla vedle něj a mladé profesorky Trelawneyové si nevšímala. "Musím s vámi mluvit. Jde o Blacka a Evansovou, něco tam není v pořádku."

"To já také, Minervo. Slečna Trelawneyová právě pronesla věštbu o Vyvoleném."