Kdykoliv měla Lily říct svůj největší strach, uváděla smrt milovaných. Říkala, že by nepřežila, kdyby někdo zemřel a ona tomu nedokázala zabránit. Teď po Azkabanu bude už navždy uvádět mozkomory. Nic horšího si totiž představit nedovedla.

Nutili ji vzpomenout na nejhorší, zapomenout na nejlepší a myslet na zoufalství. Pár vzpomínek si chránila, snažila se je bránit, dávala mozkomorům ty z Bradavic sama. Nabídla jim svůj první ples, nabídla jim famfrpálové zápasy i oslavy po nich. Dala jim svoje první roky života, dala jim Severuse i Petunii. Držela si ale všechno, co se stalo po Bradavicích.

Dlouhé dny se utápěla v samotě a snažila se do zdi vydlabat větší díru. Tu, kterou Rabastan prozradil, totiž zazdili. Lily tak měla aspoň zábavu.

Začala si mluvit pro sebe. Vyprávěla si příběhy ze svého života, sama sebe přesvědčovala, že udělala správně. Aspoň na konci. Ubezpečovala se, že všichni, na kterých záleží, jsou v pořádku.

"Dívali jsme se, jak se paní Norrisová belhá po hradě se zastřiženým ocasem. James se příšerně smál. Jednu jsem mu za to vrazila, byl to skvělý pocit. Jo, tuhle jim dám příště, o tu můžu přijít," vyčlenila si další ze vzpomínek k těm, na které bude myslet během další návštěvy mozkomora.

Znovu zabořila ruku do zdi. Zlomila si další nehet, teď se jí lámaly více než venku, neměla pro ně potřebné minerály. Bylo jí to ale jedno, potřebovala jen otvor ve zdi, aby si přesvědčila, že tam Rabastan pořád je.

"Pak mám ještě tu o naší výhře v lektvarech. Se Severusem jsem vyhrála první cenu. Jak by také ne," nutila se mluvit, zatímco škrábala do zdi nehty a snažila se ulomit další kus kamene. "A Severus se skoro usmál."

Došlo jí, že nemluví dost a někdo by mohl zaslechnout škrábání o kámen. "Nechápu to. Proč byl takový? Vždyť já přece měla taky Znamení, tak proč se mnou pak nikdy nemluvil? Bál se snad toho, co jsem udělala?"

Křup. V kameni se objevila prasklina.

"A jak nesnášel Jamese. Vždyť byli jak malí ještě v sedmnácti," prudce kopla do kamene. "Neskutečně hloupí a malí."

Kousek odpadl. Lily ho popadla a začala jím dřít zbylý kámen ještě usilovněji. "Tu jim taky dám. K čemu školní léta? Ať si je vezmou mozkomoři."

Musela si odkašlat, aby vůbec mohla mluvit. "Už mají Marlene, naše první setkání. Mají rozlučku s Bradavicemi, mají všechny. Jsem asi příliš sobecká, ale nemůžu jim dát svůj první polibek. Patřil Peterovi, to prostě nemůžu," vzlykla.

"Moment," zarazila se. "Ti hajzlové!" zařvala do prázdna, následně se sesula na postel a přitáhla si nohy k hrudníku. "Peter byl jen opilý na nějakém večírku, nebyl první. To jim přijde draho," brečela.

"Vemte si celé Bradavice! Vemte si celý můj život!" posadila se. "Nakrmte se jím, až prasknete! Štěstí mám ještě dost! Jen pojďte a vezměte si kousek!" ječela na dveře.

Ty se opravdu otevřely. Lily se odsunula ke zdi. "Nemyslela jsem to tak, jděte pryč, nechtěla jsem..."

"Hysterák, Evansová?" ozvalo se elegantně ode dveří.

Lily si rychle setřela slzy. Mozkomoři přece nemluvili. Možná byla zachráněna. Vzhlédla a musela rozmrkat zbytek slz. "Malfoyi?"

"Zdravím tě, Evansová. Až se zeptáš, co pro tebe mám, tak nic. Narcissa si přála, abych ti vyřídil, že den tvého slyšení se blíží. Dnes tu jsem pro Rabastana. Ten už se ti sem nevrátí, o to jsme se všichni postarali. Tvoje slyšení ale můžeš rovnou vzdát, nehneš se odsud."

Lily na něj zírala. "Nikdy jsem si nemyslela, že by mi někdo od vás pomohl ven."

"Náš Pán, Evansová, nám zakázal se v tom angažovat. Buď jak buď, o tobě rozhodne osud. A pokud rozhodne příznivě začni rovnou utíkat. To první ti říkám já, to druhé vzkazuje Narcissa. Sbohem, Evansová," domluvil a zavřel za sebou dveře.

Lily se ještě víc skrčila. Stočila se do klubíčka a donutila se dýchat. Pomalý nádech a výdech. Soudní řízení, na to vůbec nepomyslela. Měla za to, že už je vše hotové, že už je tu navždycky. Ne, že by se soudním řízením něco mohlo změnit. Zlomí jí hůlku před očima a donutí ji dívat se, jak její přátelé trpí.

Přijde vůbec někdo? Možná Alice. Jestli vůbec. Odhodlal se vlastně Frank k druhé žádosti o ruku? A co Frank? Snažila se myslet na ty dva, aby si nemusela připustit, že nikdo jiný nepřijde.

Vždyť proč by chodil třeba Sirius? Řekl jí to přece jasně. Měla by se stydět za své činy. Styděla se. Nesmírně moc. Nebo snad Remus? Proboha, došlo jí. Remus tam nebyl, když ji odváděli. Dozvěděl se to vůbec?

A co Peter s Marlene? Pamatují si na ní ještě vůbec? Nezrušili snad kvůli ní svatbu? Lily najednou došlo, že ona tam v žádném případě nebude. Neuslyší, jak Peter váhá a rozmýšlí, jestli je pro ni dostatečně dobrý. Neuvidí Marlene v šatech, které si vybrala tři měsíce zpátky. Přijde o to všechno. A koho si vůbec Marlene vezme za svědka? Alici?

Jak to asi snáší oni dva? James a Sirius? Lily se na ně snažila nemyslet. James. James ji tak ranil. James přišel. James ji už nechtěl vidět, proto odešel dřív než Alice. James, to všechno on. James.

A Sirius? Ten ani nepřišel. Jestli vůbec našel aspoň jeden její vzkaz? Proč by je měl vůbec hledat? Vždyť jí nevěřil, nenáviděl ji jako svoji rodinu, možná víc. Nemohl to nikdy pochopit.

Dýchala zhluboka. Už se nemusela snažit vydloubnout kámen ze zdi. Rabastan odcházel, ať už byl kdekoliv. Jak by pro něj mohlo slyšení nedopadnout příznivě, když se do toho vložil Lucius? Za dobu, co Lily nosila Znamení, spoustu věcí pochopila. Lucius stál za každým v Azkabanu. Prakticky Azkaban ovládal, financoval ho, takže si v něm mohl dělat, co chtěl. To on chodil pro vězně, kteří měli vyhrát. Všichni pak museli vidět, že tenhle už se nevrátí. Subjekt, který vede Lucius Malfoy odchází, ukliďte celu!

Kdy mělo vůbec proběhnout to její slyšení? Snažila se vzpomenout, jestli náhodou neví, ale zjistila, že má v hlavě prázdno. Nemohla si vzpomenout na jedinou věc společnou se slyšením.

Bude to prostě náhoda, jak to řekl Malfoy. Jenže za nitky tahá Pán zla, nemohla ani doufat ve vysvobození. Své lidi si chránil, proto Rabastan odejde. A proto ona zůstane tady.

***

"Kdy bude slyšení, Franku?" usmála se Alice a posadila se na druhou stranu stolu bystrozora Longbottoma.

Frank do ní byl beznadějně zakoukaný, miloval ji už takovou dobu, ale Alice si stále nebyla jistá, jestli má o jeho lásku stát. Nechtěla si vybrat špatně. Zvlášť, když to nevyšlo ani Lily s Jamesem. Jak pak mohla poznat lásku ona, když to ani oni nezvládli?

"Za týden. Ptala ses na to už ráno," pousmál se.

"No jo," zasmála se Alice. "A mohla bych třeba nějak... Pomoct?"

"Jako pomoct Lily ven?" ujistil se Frank. "Snažím se něco najít. Falešné obvinění nepůjde, ani nepřesná výpověď. Nemůžeme prakticky nic zpochybnit. Je to až příliš jasné a pokud někdo někoho nepodplatí, nemáme šanci," pošeptal jí důvěrně.

"Možná něco mám," skousla si ret Alice.

"Tak sem s tím, cokoliv je lepší než to nic, co máme," klepl rukou do stolu Frank.

"Nepíše se někde v zákoně, že se do Azkabanu nesmí zavírat lidé s jistými indispozicemi? Těhotenství například?"

Frank vytřeštil oči. "Lily byla...?"

"Byla. Už není."

"Promerlina," zašeptal zděšeně Frank. Dokonce udělal rukou cosi, co mohl být kříž. Alice pozvedla obočí. "No co? Prateta byla mudla a křesťanka k tomu."

"Tak co s tím? Půjde to nějak použít? Můžeme ji skrz to vysekat ven?" navedla ho zase zpět Alice.

"Nevím, nejsem právník," vrtěl hlavou Frank. "Ale vím, kdo je."

"Nepomůže nám. Smrtijedi jí zabili manžela," připomněla Alice.

"A bratra," dodal Frank. Měl chuť brečet, ale nakonec jen zavrtěl hlavou. "Amélie by to vyhrála."

"To ano," poklepala mu Alice na rameno. "A nebyla by žádná šance ji přesvědčit?" zkusila to ještě.

"Nemyslím si. Amélie je proti Smrtijedům tak zaujatá, že zapomene na všechno, co Lily udělala předtím. Nemá to cenu, ať už bylo těhotenství jakkoliv nelegální, smetou to ze stolu."

Alice kývla. "Jaká by byla šance, že vyhrajeme, kdyby za nás šla Amélie?"

"Tak padesát procent, to už je hodně dobré," usmál se na ni Frank, který vůbec nechápal, kam tím Alice míří.

"Pak věř, že jí přesvědčím."

***

Marlene tiše scházela schody dolů. Zaslechla hlasy. Peter musel mít návštěvu. Probírala se zrovna deníkem Lily, byl psán nějakým divným jazykem, ani tam nebyla písmena. Šlo jen o tečky a čárky.

Nechtělo se jí dolů. Raději si sedla na schody a chvíli poslouchala. Nejspíše přišel Remus.

"Udělám ti čaj," promluvil zrovna Peter. "Musíš se uklidnit."

"Ty to nechápeš, Pete. Lily by tohle nikdy neudělala. Radši by zemřela. Nemohla to být ona," snažil se ho přesvědčit Remus.

"Takže co? Byla pod Imperiem? Je to blbost a ty to víš!" konvička třískla o dřez.

Marlene na schodech skoro nadskočila. Od kdy byl Peter tak hrubý? Nikdy přece nezvyšoval hlas. Ale teď? Že už by tu Remus byl předtím, když se hrabala v denících?

"Můžu to dokázat. Deníky, dopisy, něco takového. Všechno je to pryč! Určitě v tom má někdo prsty."

Na schodech si Marlene skousla ret. Remus po nich pátral. Možná by mu měla říct, že je má ona. Jenže co když je Remus chtěl k něčemu špatnému? Mohla mu vůbec věřit?

"Třeba je James spálil jako ten zbytek. Kdo ví."

"Ne. Tohle by ani James neudělal. Věř mi trochu," prosil jo Remus.

To už Marlene nevydržela a seskočila schody dolů. Vešla do společnosti mužů a usmála se na ně.

"Marlene," oplatil jí pozdrav Peter.

"Reme, pojď se mnou nahoru," přikázala mu. Žádost zrovna od ní jen v triku, které ani pořádně nezakrylo černé spodní prádlo, byla doopravdy divná. "Prostě pojď a neptej se," protočila oči.

Remus s ní vyšel schody až nahoru. Marlene ho táhla do pokoje. "Marlene, nemyslím si, že... Chci říct, že jsme všichni rozrušení, ale... Ty a já, to by nefungovalo."

"Sklapni a poslouchej. Mám její deníky. I dopisy. Zachránila jsem je Jamesovi pod rukama, jistě by je spálil. Jsou ale psané takovou divnou řečí," podala mu deník na náhodné stránce.

"To je morseovka," poznal to okamžitě Remus, až mu zasvítily oči nadšením.

"Vážně? A co to je?" nechápala Marlene.

"Tam jsou jednotlivá písmena nahrazena tečkami a čárkami. Dívej, tohle je áčko. A vedle je písmeno ká. Můžu to přečíst," nabízel se, bral si deník a chtěl jít, ale Marlene ho zarazila.

"Kam s tím jdeš? Deník je můj, nedám ti ho."

"Musím domů, někde tam mám na morseovku návod," nechápal Remus její strach.

"Promiň, ale nevěřím ti. Lily jsem věřila a ona byla zrádce. Neudělám stejnou chybu dvakrát. Jdu s tebou," popadla hůlku a vyrvala mu deník z rukou.

"Není to tam příliš bezpečné pro holku," odporoval jí Remus. Vzpomněl si na všechny ty kluky venku. Kdyby uviděli někoho jako Marlene, jistě by se nedali zastavit.

"Když jsi to přežil ty, já to zvládnu taky. Jdeme," popadla i zbytek dopisů a chytila se jeho ruky.

Peter z kuchyně slyšel jen jedno prásknutí. Vyděšeně vyběhl do patra. "Marlene? Marlene!" rozhlížel se, ale po blondýnce ani stopy. Zmizela bez jediného slova.

***

"Zprošťujeme Rabastana Lestrange veškerých obvinění," klepl postarší soudce do stolu a jen s obtížemi zvedl svůj nepříliš hubený zadek.

Rabastan přímo viděl, jak si v ruce přehazuje váčky s galeony, kterými Lucius Malfoy vykoupil jeho duši z Azkabanu. Soudce by se v těch galeonech jistě teď mohl koupat.

Několik lidí si pro sebe brblalo cosi o protekci, ale většina buď tiše podporovala Smrtijedy nebo kývali na soudce, že se o výnosy musí podělit.

"Jsi volný, kamaráde, jdeme domů," objevil se v jeho zorném poli Regulus Black.

Rabastan sebou trhl. "Cože? Kam?" nechápal.

"Přece k nám. Tvůj dům už přece nestojí," připomněl mu tiše. "Shořel, vzpomínáš?"

"Ne," zavrtěl hlavou Rabastan. Neměl ani tušení, že už nemá domov.

"Stál jsi přece hned vedle," naléhal Regulus. "Dokonce jsi říkal, že takové plameny jsi ještě neviděl. Evansová vedle tebe říkala... Aha, proto si to nepamatuješ," pochopil, že mozkomoři mu tuhle krásnou vzpomínku jistě vzali právě kvůli té zrzce.

"Pořád tam je, že jo?" ujistil se Rabastan. "Je tam sama."

"Radši pojď, než tě někdo uslyší a jí to ještě ublíží," pomohl mu na nohy a vedl ho ven ze soudní síně.

U dveří je zastavila nějaká stará paní. Zhnuseně se zadívala na Rabastana. "Dlouho tam venku nebudete, o to se postarám," zamračila se. Nejspíše neviděla z peněz od Malfoye ani galeon.

"Dejte si pozor na jazyk," sykl Regulus naštvaně.

"Abyste mě nemuseli umlčet? Na mém životě už mi nesejde, drahý. Navíc nepředpokládám, že by kdokoliv z vás dokázal se mě byť jen dotknout."

"Radši pojď," pošeptal Rabastan svému příteli a odváděl ho pryč, i když to původně mělo být obráceně.

Šli spolu až na roh ulice, tam se Regulus rozhlédl kolem sebe a zatáhl Rabastana za kontejnery s odpadem. Vytáhl na něj hůlku a znovu se vyklonil za popelnice.

"Žije?" zeptal se prostě.

Rabastan kývl.

"Dítě?"

"Ty to víš?" vyhrkl Rabastan.

"Tak žije?" vyštěkl Regulus, až Rabastan ucouvl.

"Jak by mohlo, v Azkabanu. Bylo snad tvoje?" snažil se krutou realitu aspoň trochu odlehčit.

"Jdi do hajzlu, Rabastane. Říkala něco?"

"Myslíš mezi tím, co křičela bolestí a prosila mozkomory o milost? Ne, nic důležitého."

"Fajn," zastrčil hůlku zpět do hábitu Regulus. Usmál se. "Vítej zpět v životě, kámo," praštil ho do ramene a chtěl odejít, ale Rabastan ho chytil za ruku a zastavil.

"Co to mělo být?"

"Co? Vždyť se nic nestalo. Obliviate," dodal, jako by předtím jen zapomněl.

Rabastan zmateně mrkal. "Co tu dělám?" nechápal. "Sakra, mozkomoři mi museli poškodit paměť, už si nepamatuju vůbec nic. Neříkal jsi, že jdeme domů? Přemístíš nás už?" ukázal na Regovu hůlku. Všechno si ihned odmyslel sám, Regulus se nemusel ani snažit.

Mladší z dvojice se ještě naposledy rozhlédl, než je přemístil k sobě domů. Sám si nemohl pomoct, pomyslel si, že by pro Lily možná bylo dobře, kdyby už byla mrtvá.

***

James se díval na krabičku na okně. Srdíčko. Jeho a Lily. Proč ho tu vůbec měl? K čemu mu bylo? Vztekle popadl krabičku a vyhodil ji ven z okna. Dopadla kamsi na zahradu, snad tam zapadne sněhem a zmizí. Hlína ji pohltí a zničí. Tak jako Lily zničila jeho.

Začal přecházet po pokoji. To by se jí jistě líbilo, kdyby kvůli ní trpěl. Na mysl mu přišla vzpomínka z Azkabanu. Potratila. Ale bylo to doopravdy jeho dítě? Ano, ptal se jí a ona říkala, že ano, problém byl v tom, že už jí nevěřil.

Když lhala v tolika věcech, proč by nemohla i v tomhle? V duchu hledal tu chvíli, kdy se připojila ke Smrtijedům. Byla nějak podezřele pryč? Ne, všechno dělala jako vždycky. Chodila do práce, večery trávila s ním. Sama byla jedině na odpoledních procházkách. Často ale chodila s někým jiným, s Marlene nebo Remusem. James zaťal pěsti. Žádné procházky, smrtijedské schůze.

Jak jí mohl takhle slepě naletět?

Viděl, jak přibíhal do té budovy. Všechno plavalo v temnotě, jen světla z hůlek tvořila dojem barevných ohňostrojů. Červená a zelená světla, sem tam bílé nebo modré. Křik a tříštění skla.

A v tom všem byla ona. Zrzavé vlasy jí vlály kolem hlavy, až přes ně málem neviděla. Pálila jedno kouzlo za druhým. Červená, zelená, odzbrojující, smrtící, bylo jí to jedno.

Šlo jich proti ní čtrnáct. Do konce vydrželi dva. Čtyři mrtví, osm v bezvědomí s poraněními. Pak ji dostali.

James si vzpomínal, jak stál u dveří a nedokázal se pohnout. Když jí jeden z bystrozorů svázal a vyhrnul rukáv, stála už za Jamesem dobrá polovina Řádu.

Tehdy ji Sirius předal svému kolegovi se slovy, že by se měla za své činy stydět. Jak by s nimi mohla žít? Řekl to tak klidně a přirozeně. Když Lily s druhým bystrozorem zmizela, prorazil díru do dřevěné desky stolu holou rukou. Stůl byl sice zpuchřelý a už značně rozlámaný, stejně byl ale Sirius naštvaný.

Řád tomu dlouho nevěřil. Až vznesení obvinění je přesvědčilo. Lily byla Smrtijedka. Byla zlá, udávala je. To kvůli jejím informacím byla Dorcas i s bratry Prewettovými mrtvá. Mohla za to všechno ona, jako by je zabila vlastní rukou.

Každý pak šel k sobě domů a vyrovnával se s tím po svém. Ještě teď musel James zhluboka dýchat, když na to myslel. Přišlo mu to jako tak dávná doba, ale zároveň jako by to bylo včera. Čas jako by běžel jinak.

S Lily zažil nebe na zemi, snesla mu modré z nebe, stejně jako on snesl modré z nebe jí. Možná jí to prostě přestalo stačit. Nevěděl.

Jedno bylo ale jisté. Jeho nebe zmizelo, teď mohl jen hledat jiné. Zadíval se na zahradu ponořenou ve tmě. Tam vyhodil tu část srdce zasaženou a spálenou od Lily Evansové.

Cítil se volněji, jako by se zbavil toho nejhoršího. Aspoň části jejího vlivu. Nic jí nedlužil. Byli vyrovnáni doživotně. Ať už se s ní stane cokoliv, Jamese to nepoznamená. Tak se rozhodl a nehodlal ustoupit.