Křičela. Jako by jí život měl každou chvíli vyskočit z hrudi, zuřila a trhala sebou. Řetězy řinčely, až to budilo lidi kolem. Snad z každé cely se vyšli podívat. Zírali na ni přes mříže a v duchu si mysleli jen jediné. Ta sem nepatří.

Nepatřila. Všichni to věděli, jenže nikdo to nemohl akceptovat. Důkaz byl jasný.

"Pusťte mě!" řvala dívka a znovu se pokusila utéct. "Nemůžete mě tu držet! Jsem těhotná!" vykřikla svůj poslední trumf.

"Na to jsi měla myslet dřív, tady ti to sotvakdo uvěří," jeden z bystrozorů otevřel celu. Dívka vpadla dovnitř. Po tvářích jí stékaly slzy, jak se pokoušela bránit, ohnout mříže nebo je vytrhat z pevné zdi.

Křičela až do ochraptění, jenže každá další minuta byla zbytečná a delší. V krku ji bolelo, nedokázala polknout přes suchost, již si vytvořila křikem. Dala by cokoliv za to, aby ji pustili.

"Zařídím vám to! Cokoliv! Smrt, život, peníze, postavení! Jen mě proboha pusťte ven!"

Z cel se ozval vzrušený šepot. Dívka se neodvolávala k Merlinovi, nemohla být čistokrevná. Takhle svět nefungoval, tohle se nestávalo.

"Cokoliv!" její poslední slova zněla slabě, když klesala na ledovou zem a vkládala hlavu do dlaní. Oknem zafoukal studený vítr a přivál s sebou pár sněhových vloček. Dívka si to ani neuvědomila. Tohle byl totiž konec. Nikdo se nedostane dál než do Azkabanu. To je konečná stanice.

***

V temnotě bouřícího moře stál ostrov. Kdysi poklidný a nudný se změnil. Půda už měla být navždy znesvěcená bolestí a utrpením. Zemřely tam za ta léta stovky kouzelníků, tisíce trpěly a ještě víc jich nechtělo mít s tímto místem nic společného.

Vítr se proháněl kolem oken, občas zavítal i dovnitř. Vítaly ho zmrzlé obličeje vězňů a jejich prokřehlé prsty. Chtěli se zahřát, ale neměli energii. Zima byla to nejmenší.

Mladá dívka, kterou toho rána přivedli, byla nalepená u zdi. V rohu z chladného kamene se cítila bezpečně. Mohla jí být zima, ale aspoň se nemusela bát těch bytostí.

Říkali si mozkomoři. Azkabanští strážní. Dívka se jich k smrti bála. Přivedli ji sice bystrozoři, ale mozkomoři byli noční můrou pro každého. Jejich dlouhé a černé pláště až přílišně připomínali Smrtijedy, ústa bez možnosti mluvit byla vytvořena jen k vysávání vzpomínek a života, kápě přes hlavu dokazovala zrůdný vzhled obličeje a kostnaté pařáty se uměly zakousnout do duše jako nic.

Jeden z nich zrovna obcházel kolem cely s novou dívkou. Zrzka si pokusila přehrnout vlasy přes obličej v naivní touze nebýt spatřena. V srdci už ale cítila, jak ji jejich přítomnost ničí. Stačilo pár hodin a už si ho chtěla vytrhnout, aby nic necítila. Necítit tu bylo darem.

Mozkomor se přiblížil, dívka se odtáhla více k rohu místnosti. Seděla na posteli a snažila se zůstat tiše sedět v tenké přikrývce. V duchu si šeptala slova odchodu. Mozkomor by měl odejít a nechat ji být.

Nebylo to možné, neměla tu žádné slovo. Dveře klaply a mozkomor vplul dovnitř. Dívka se natiskla ke zdi a z posledních sil vyjekla. Chabý pokus o přivolání pomocí.

"Prosím, Bože, moc tě prosím, ochraňuj mě na každém kroku a buď po mém boku," špitala si každičké slovo zřetelně, aby Bůh rozuměl každému z nich.

Bůh ji ale nemohl vyslyšet okamžitě. Mozkomor se totiž přiblížil a chystal se na nejhorší. Dívka myslela na patrona. Laň, krásná, majestátní a stříbřitá. Laň, to bylo její zvíře.

Z druhé cely se náhle ozval vřískot a řinčení. Mozkomor se ohlédl. Vyrazil ven, ale dveře za sebou zavřel. Dívka osaměla. Snažila se poslouchat, odkud ty zvuky jdou. Slyšela je přímo za stěnou, o níž se opírala.

"Díky," zachraptěla slabě, když mozkomor po chvíli proplachtil kolem její cely a ani si jí nevšiml. Ať měla děkovat komukoliv, posílala mu své díky.

"Kdykoliv, Evansová," ozvalo se blízko jejího ucha.

Nadskočila leknutím. Až pak ji napadlo natočit hlavu a všimnout si toho nepatrného otvoru ve zdi. Ten z druhé strany nejspíše musel uvolnit jednu z cihel a nadobro ji vyndat.

Podívala se na místo, odkud slyšela ten hlas. Neviděla nic. "Blázním," vydechla bolestně. Už to bylo tady, podepsalo se to na ní.

"Ale vůbec ne, jen ještě nevidíš tak dobře ve tmě jako my, co tu jsme dýl," promlouval ten hlas dál.

Dívce až teď naplno došla jeho slova. Hlas byl zhrublý přítomností tady. Snažil se znít mile, ale odkrýval spíš bolest a dlouhé mlčení, klidně i celé dny, předtím. I přes to všechno měla pocit, že ho znala. Zná ho, určitě.

"Nemůžu. Je to příliš strašné. Azkaban," plivla to slovo do prázdna. V duchu si představila, jak boří zdi svou hůlkou.

Hlas mlčel. Zrzka pátrala rukama po otvoru ve zdi, ale žádný nenašla. "Jsi tam? Prosím, odpověz!"

Nic.

Ticho.

Bezmoc.

A dlouhé mlčení s pláčem.

Nedokázala se s tím smířit. Ona, Lily Evansová, přece nemohla skončit tady se všemi, které vždy tak nenáviděla. Jak se to mohlo všechno stát? Co jí to život zase provedl?

Nemožné. Celá ta situace, to místo! Bylo nemožné! Lily to věděla, proto se snažila zůstat vzhůru. Nesměla usnout. Pláč ji vyčerpal, jenže upadnout do spánku bylo jako se vzdát. Pak by vyhráli. A to Lily nesměla dovolit.

Dveře, ty viděla. V nich byla malá mezírka jako okénko. Ještě malé okno vedoucí přímo nad moře. Příliš malé, aby se jím protáhla, ale příliš velké, aby jím procházela zima od moře. Jiná okna tam nebyla.

Netušila, co dělat. Jak naložit se životem zde a jak zůstat aspoň trochu rozumná. Potřebovala něco. Znamení, že na to není sama. Jenže ona byla. Lily Evansová byla poprvé v životě na všechno sama, nikdo jí nemohl pomoct.

Tiskla se ke zdi a zoufale vzlykala. Byla by tak ráda, kdyby někdo přišel a řekl jí, ať nebrečí. Tak to vždycky dělal James. James. Lily myslela na něj, na všechno dobré, ne na ty špatné dny nebo poslední dobu, kdy už z něj jen pramálo zbylo pro ni. Pokud tedy ještě něco.

Najednou jí bylo lépe. Bylo to jako vyvolávat patrona bez hůlky a slov. Síla myšlenek stejně byla ta hlavní, vůbec nešlo o stříbrnou sílu kouzla. Zvíře bylo jenom ztělesněnou myšlenkou.

Lily v duchu viděla, jak James stojí v kuchyni ještě v Bradavicích a nechápavě kouká na prkénko se zeleninou a nožem. Až po jejich slovech si sedá a začíná krájet. Najednou se ozval výkřik. Lily sebou trhla, zabrala se do myšlenek natolik důkladně, že všechno viděla a slyšela. Tehdy jí bylo dobře na rozdíl ode dneška.

James tehdy křičel. Příšerně vyjekl, když se řízl. Lily dál viděla, jak ho tehdy ošetřila a James si svoji ránu mačkal tak dlouho, dokud z ní zase nevytekla krev. Lily si vzpomínala ještě na něco. Smích. Tehdy se oba smáli, na konci večera byli šťastní. Taková drobnost jí přišla samozřejmá, ale dnes - tady a teď - cítila vděčnost za ty dny.

"Jamesi?" zašeptala, aby zase slyšela to jméno plné lásky. Naivní a dětské lásky. V Bradavicích i potom byl příliš naivní. Nedokázal si všimnout, nemohl. Byl slepý, zaslepený Lilyinou krásou, že neviděl její duši.

Zvuk jejího hlasu ji vytrhl do reality. Tady žádný James nebyl. Lily za to byla jedině ráda. Možná ještě nejsem tak zlá, blesklo jí hlavou. To by potom ale neseděla tady.

Křik z vedlejší cely byl nesnesitelný. Byla to ta, odkud se ozval hluk i předtím. Její majitel ji zachránil od mozkomora. A teď sám trpěl. Lily položila svoji dlaň na studenou zeď. Vždycky by pomohla, chtěla pomáhat, jenže ne vždycky měla šanci.

Ustalo to. Lily se snažila zaslechnout šustění, které by prozrazovalo, že je mozkomor pryč, ale přes šumění větru venku se to skoro nedalo postřehnout.

"Dvě rady, Evansová," ozvalo se opět za zdí.

"Kdo jsi? Byl jsi to ty? Proč jsi mi pomohl?" vyhrkla najednou. Nemohla se zbavit pocitu, že už ho zná. Jen si nedokázala vzpomenout. Tohle místo jí zatemňovalo mysl.

"Nemám moc času, dlouho nevydržím vzhůru," sykal hlas. Jestli se pro ni obětoval mozkomorovi, bylo s podivem, že ještě dokázal mluvit a dýchat. Všechno jen proto, aby jí pomohl. Lily vděčně vzhlédla k obloze, kterou přes strop nebylo vidět.

"Děkuju," špitla.

"Dvě rady. Nikdy neseď opřená o zeď, musíš si uchovat teplo. A první dny nejez chleba a nepij vodu, bývá v nich veritasérum."

Lily se okamžitě odtáhla od zdi, aby si držela teplo. Stáhla nohy k sobě a objala je rukama. Teplo musela zachránit aspoň pro něj. Pro Harryho.

"Jsi tam ještě?" šeptala ke zdi. "Znám tě, že?"

Z druhé strany se ozval tichý smích, který ale brzy skončil. Nebylo správné se tu smát. Ani to nešlo. "Copak už si nevzpomínáš, má drahá Evansová?"

V tu ránu to Lily došlo. Má drahá Evansová. Jen jeden člověk jí takhle mohl říkat. Jen jeden jí tak říkal.

"Rabastane?" žádná odpověď. "Rabastane?!" tentokrát zněla hlasitěji. Stále nikdo neodpovídal. Lily zpanikařila. "Rabastane!" křičela. Snažila se dostat ven, aby zjistila, jestli aspoň žije. Proč jen neodpovídal?

"Pusťte mě ven! Rabastane! Chci ven!" bouchala do dveří, ale ty se ani nepohnuly. Nevzdávala to a bouchala, jistě její sílu podcenili a ona se dostane ven. Znovu do dveří praštila, ale prolétla do prázdna. Dveře někdo otevřel.

Lily křičela, vzpouzela se, dokud nepochopila, že to ji drží azkabanský strážný. Jeden z nich ji svíral ve svých pařátech. Lily se rozkřičela ještě víc, tentokrát hrůzou.

Ani si nepamatovala, jak se dostala zpátky. Když přišla k vědomí, měla pocit, že jí kousíček chybí. Jako by jí někdo vyrval ze srdce radostnou vzpomínku a ona netušila kterou. Pátrala po ní, ale najít ji nemohla. Byla totiž navždy pryč.