Chodba byla bílá a tichá. Se Siriusem se všechno točilo, ačkoliv seděl na jedné z plastových židlí. Seděl sám, nikdo mu nemohl dělat oporu, protože od sebe všechny odehnal. Navíc nikdo ještě nevěděl, co se seběhlo. Peter se teprve snažil dostat k ostatním.

Unikli z Ministerstva a dostali se až na roh londýnské ulice. Lily se snažila běžet, ale v polovině kroku upadla.

"Hej, vzbuď se," snažil se ji Sirius probrat, ale Lily odmítala nabrat vědomí. "No tak, Lily!"

A teď byl tady. Ani netušil, jak se sem dostal. Nenapadalo ho rozumné řešení, nevzpomínal si, že by Lily nesl k Mungovi, ale nejspíše přesně to dělal.

Mohl se tak akorát dívat, jak mu Lily berou a nesou ji do svých místností. Sirius ještě teď viděl, jak měla zvrácenou hlavu dozadu a nejevila známky života.

Takové to mělo být? Tohle jim chtěl život ukázat? Měla Lily zemřít během prvních minut svobody? K čemu pak to mučení v Azkabanu? Sirius stále tápal ve tmách s vysvětlením.

"Pan Black?" vytrhl ho z přemýšlení příjemný hlas ženy v bílém plášti.

"Ano, to jsem já," vyskočil Sirius na nohy a pokusil se nevypadat tak zmateně. "Jak jí je?"

"Pěkně popořadě, pane Blacku," usmála se na něj žena a posadila se vedle jeho předchozího místa. Byla docela mladá, usměvavá a milá. Dokázala ho uklidnit, aby aspoň na chvíli věřil, že je Lily v pořádku.

"Jak je na tom?"

"Žije, uklidněte se," poplácala ho po ruce a znovu se usmála. "Potřebuji od vás ale několik informací. Jméno, datum narození, alergie nebo nějaká magická omezení," diktovala, pak se na něj ale podívala pečlivěji. "A také to, proč je v takovém stavu."

Sirius se pomalu vzpamatovával. Žije. Teď bylo třeba postarat se o zbytek. "Kolik toho uvedete v záznamech?" zeptal se prvně.

"Mou povinností je nahlásit všechno. Je s tím snad problém?"

"Můžete ji ze záznamů vynechat?"

"Proč?" pojala podezření.

"Utajení bystrozorské akce," zašeptal Sirius teatrálně. Tohle mu na holky vždycky zabralo.

Žena ale jen pozvedla obočí a více stiskla propisku mezi prsty. "Tohle na mě nezkoušejte, pane Blacku. Hezká tvář není všechno a já už jsem příliš stará na to, abych vám naletěla," poklepala propiskou o desky s papíry, aby si pospíšil. Ve skutečnosti nemohla být o moc starší než on, zřejmě jí ale tahle věta zabírala stejně jako ty Siriusovy.

Sirius si frustrovaně vjel rukou do vlasů a posunul se na židli tak, aby se mohl opřít o zeď. "Jdeme přímo od soudu. Lily se právě dostala z Azkabanu," svěřil jí. Copak na tom snad záleželo? Stejně je nahlásí.

"To vše vysvětluje," cvakla propiskou a položila ji na desky, ty odsunula stranou. "Všechno mi ale stejně musíte nahlásit, abych věděla, jak pomoct."

Překvapeně se na ni zadíval.

"No nedivte se. Ne všichni držíme strany, ať už jste, z jaké chcete, vaše tajemství je u mě v bezpečí. A teď mi povězte jméno, příjmení, datum narození, alergie, omezení a poslední dny, které za tenhle stav můžou," vyzvala ho stejně pracovním tónem jako předtím.

"Lily Evansová, narozena třicátého ledna roku šedesát. Slabá alergie na jahody, vanilku a jakési mudlovské léky. Něco jako com... Máte pravdu, nezáleží na tom," pochopil její mávání rukou. "Omezení žádná, pokud vím. A může za to ten bastard Vol..."

"Jeho jméno se tu neříká, to je pravidlo, pane Blacku!"

"Záleží na tom vůbec?"

"Je to jediné pravidlo, které od vás požaduji, je snad i toto pro vás moc?" navezla se do něj. "A teď, pokud chcete zůstat v utajení, buďte nenápadný a nechte mě pracovat. Pan Potter přijde také?"

"Jak...?"

"Copak vy nečtete noviny? Posledních pár týdnů se na vás tři snaží najít leccos. Buďte rád, že jste narazil na mě. Slečna Evansová bude v pořádku, potřebuje jen spánek a klid, proto vás prosím, nechoďte dovnitř. Jakékoliv rozrušení by jí mohlo velice uškodit. Stačí, co jí budu muset oznámit já," povzdechla si ošetřovatelka.

"Co je s ní? Je v pořádku? Jak moc je to špatné? Můžu něco udělat?" začal se okamžitě vyptávat Sirius.

Dívka se usmála a vstala. "Nejlepší pro ni i pro vás bude, když odejdete domů a vrátíte se zítra večer. Zbytek vám musí říct sama, nemám oprávnění vypovídat o stavu svých pacientů."

"Nikam nejdu, každou chvíli si pro ni můžou přijít. Podruhé už ji nikdo nikam neodvede," stál si za svým Sirius.

"Jak chcete," vzdychla žena. "Automat na kávu je támhle, mudlovská novinka, takže hádám, že pro vás, pane Blacku, nic moc," poukázala na jeho čisté jméno.

"Jsem Sirius. A vy jste?" nabídl jí ruku.

"Jména nejsou podstatná. Kdyby se ale něco stalo, shánějte se po lékouzelnici Bellové," ukázala na cedulku na její hrudi, pak se rozešla zpět do pokoje k Lily.

Sirius seděl a díval se na dveře. Pomalu přestával vnímat čas a prostor, hlava mu ztěžkla a padla na zeď. Pohled se rozostřil, až zčernal docela.

"Vážně, Siriusi?" vytrhl ho ze spánku jiný hlas. Také ženský, ovšem méně příjemný. "Lily jde o život a ty tu spíš? Jsi hlídací pes na houby, ti povím."

"Co?" vytrhl se Sirius z polovědomí. "Co se děje? Kde je Lily? Kolik je hodin?"

"Uklidni se, nic se neděje. Lily je v pořádku, říkala to Bellová, a je něco kolem čtvrté. Spal jsi skoro hodinu," oznamovala mi Alice.

"Udělal jsi toho dost, jdi spát," promluvil i Peter, dosud mlčenlivě stojící stranou. "Postaráme se o to."

Sirius neměl slov. Přátelé tu byli navždy, pro něj i pro Lily. Parta se sice trhala, některé svazky ale zůstávaly. Až teď si Sirius uvědomil, jak byl slepý. Koho považoval za nejlepšího přítele a koho jen za člena jejich podivné party. Tolik se mýlil.

"Díky," dostal ze sebe přiškrceně.

"Snad nám tady nebudeš brečet," protočila oči Alice. "Radši běž. Až se vyspíš, vrať se," vyhodila ho z nemocnice.

Sirius skutečně odešel. Alice osaměla s Peterem. To se jí skutečně dlouho nestalo, ale nestěžovala si. Potřebovala stejně něco málo vědět. "Ty, Petere," začala, "proč jsi dneska odmítl vypovídat?"

Peter chvíli váhal, pak se ale také rozhodl k rozhovoru. "Protože si to Lily přála. Vím, že by nikdy neřekla nic, co by je ohrozilo. Jejího Dvanácteráka nebo Tichošlápka. Navíc to bylo hlavně Náměsíčníkovo tajemství. Vím, že by je nikdy neprozradila."

"Věříš, že by nikdy nezradila je, ale tebe ano?" nechápala Alice.

Peter pokrčil rameny. "Co já vím? Možná si mě ani nepamatuje. Netuším, jak její vzpomínky fungují, ale proč bych v nich měl zabírat místo já?" zeptal se jí vážně.

"Protože jsi její přítel, Pete," otočila se k němu Alice. "Jeden z posledních, které má. Ačkoliv všichni tvrdí, že jí odpustili, já vím, že ne. Bude to chtít ještě hodně času, než zapomenou na to, co dnes u soudu řekla. To Znamení je druhá věc."

"Marlene odpustí," dovolil si Peter aspoň tohle.

"Jak to s ní vůbec máš?" zajímala se Alice. Věděla, že kdyby se nic nestalo, svatba by byla za dva týdny, poslední únorový den, shodou okolností dvacátý devátý.

"Svatba bude, já také umím odpouštět," usmál se, ale Alice v tom viděla bolest. "Navíc jsem nebyl dokonalý, nikdy nebudu."

Dívka mlčela. Nevydržela to ale nijak dlouho. "Hej, Pete, jdeš se mnou k tomu automatu? Mám chuť si do něčeho praštit, snad to půjde tam."

Nakonec v automatu ulomili nějakou plastovou krytku, lékouzelnice Bellová jim pěkně vynadala a oni dva se zase vrátili k hlídání. Nepadlo mezi nimi už ani slovo.

***

"Tak jo, teď to trochu píchne, tak lež klidně, Lily," slyšela uklidňující hlas a následně bolest v ruce. Několik let ji nezažila, naposledy jako úplně malá, ještě v mudlovském světě. Možná to byl všechno sen, možná měla nějakou nevyléčitelnou nemoc a celý svět si představila, aby nemusela trpět. Ne, hloupost, Azkaban by si vytvořila jen těžko.

"Výborně, vypadá to, že už máš v pořádku aspoň základní životní funkce."

Lily se zavrtěla. Základní životní funkce, to znělo děsivě.

"Jsi vzhůru? Lily, slyšíš mě? Dokážeš mi odpovědět?"

Chtěla zavolat jméno, ale nevěděla jaké. Nikdo jí nemohl pomoct. Ani James, ani Rabastan, ani Sirius. Žádný z jejich dalších přátel tu jistě také nebyl, byla na všechno sama. Azkaban takový byl.

"Uklidni se, jsi v pořádku. Ten tvůj Sirius čeká někde na chodbě s těma dalšíma dvěma idioty, kteří si neumí koupit ani kafe v automatu," hlas k ní pronikal skrz závoj mdlob, přes který se právě díky hlasu dostávala.

"Tak pojď, je tu moc hezky, svět kolem je super místo," povídala dál, až Lily konečně otevřela oči.

"Že ti to ale trvalo," ozval se opět ten hlas. "Vítej zpátky v životě, doufám, že se tu zdržíš dlouho."

"Kde...?" musela si odkašlat. "Kde to jsem?"

"V nemocnici svatého Munga, oddělení rychlé záchrany života neboli na oddělení lékouzelnice Bellové. Nacházíme se v přízemí, protože výš mě nechtějí šoupnout kvůli neprofesionálnímu chování, no věřila bys tomu?" zasmála se.

Lily se chabě pousmála a pokusila se posadit.

"Ještě chvíli lež, tvůj problém byl, že jsi najednou spotřebovala mnohem víc energie, než jsi dokázala vyrobit. Prakticky jako když otočíš vypínačem světla. Chvíli prostě trvá, než se nahodí, že jo? No nic, nech to být," mávla rukou. "Dopomohla jsem si trochu mudlovskou medicínou, snad nebudeš proti."

Lily se už skutečně usmála. "Mezi mudly jsem vyrostla, nemohla jste mi udělat nic, co už bych neviděla."

"Vidíš a já se bála, že budeš vyšilovat."

"Je to vaše metoda vždycky? Však víte, začít mluvit a nepřestat, dokud pacient nezareaguje?"

"A funguje to?" usmála se na ni slečna Bellová.

Lily pokrčila rameny. "Možná ano, možná ne."

"Jo," protáhla lěčitelka, "to už je naším osudem nevědět. Já ale vím něco, co vám před odchodem musím oznámit. A není to moc příjemné."

"Tak o co jde?" Lily zhluboka dýchala, aby se připravila na nejhorší.

"Podle vašich přátel jste byla několik týdnů v Azkabanu, takže kromě běžného podvyživení, dehydratace, psychické bolesti, vašeho mozku a zejména jeho paměťové části, slabého těla a nejspíše i sexuální frustrace," zadívala se na Lily vesele, ovšem Lily do smíchu nebylo. Bellová něco nechtěla říct, proto tolik mlžila.

"Něco je špatně. Co je to?"

Bellová si povzdechla. "Hele, podívej, Lily. To, co jsi přežila, je úžasný. Divím se, že se vůbec dokážeš po takovém zážitku usmát, možná to bude těmi sedativy, ale i tak mi přijedeš poměrně příčetná. Tam v Azkabanu se ti ale něco stalo. Noviny říkají, že se řízení urychlilo, protože jsi prý šla do Azkabanu těhotná. Co je na tom pravdy, nevím, jedno je ale jisté, teď těhotná nejsi a už ani nikdy nebudeš."

Lily ztuhla. Chvíli jí onen význam nedocházel, nemohla se jen tak smířit s tím, že Harry byl její jediná šance.

"Copak to ještě nejde... Kouzlem?" viděla, jak lékouzelnice vrtí hlavou.

"V Azkabanu se do tebe nejspíš dostala nějaká infekce, protože už se nedalo zachránit vůbec nic, sotva tvůj život. Je mi to líto."

"Líto? Vám je to líto?" rozječela se na ni Lily. "Přišla jsem o dítě, mělo jméno! Viděla jsem ho, vypadalo lidsky," hlas se jí zlomil. "Cítila jsem, jak ve mně umírá, a vám je to líto?!"

"Lily, já vím, čím si procházíš," mluvila k ní starší žena, ale Lily jí sama přerušila.

"Nemáte ani tušení, jaké to tam je! Člověk volá o pomoc, kdyby chtěli, zachránili by ho, ale kdo by se snažil pro dítě vraha?" shodila nohy z postele a pokusila se na ně přenést váhu. "Odcházím."

Udělala sotva krok, když se pod ní nohy podlomily.

"Sedativa nejsou žádný čajíček a ty jsi potřebovala spát. Pojď zase zpátky," popadla ji za ramena a vyzvedla zpět na postel. Lily pochopila, kolik váhy musela ztratit, když ji Bellová sama bez námahy zvedla.

"Mohla jste to zachránit, určitě to nějak šlo! Ach bože, Harry!" houpala se na posteli dopředu a dozadu. "Určitě se něco dělat dalo."

"Lily, poslouchej mě," pohladila ji ošetřovatelka něžně po rameni. "Chápu tě, protože jsem to zažila. Vím, jaký je to pocit, když ti řeknou, že jako žena končíš. Stihla jsem ještě porodit dítě. Holčičku. Než mi ji vzali Smrtijedi. Nejspíš mi taky umřelo dítě."

Lily poslouchala a snažila se to všechno pochopit. "Jak," vzdychla po chvíli ticha, "jak můžete být tak šťastná? Copak vás to vůbec netrápí?" slzy se konečně dostavily spolu se vzlyky.

"Víš, dlouho jsem pak měla volno. Snažila jsem se dát svůj život dohromady, pochopit jeho smysl. Myslela jsem si, že nemůžu nikdy najít štěstí, ale víš, co se říká? Čas všechny rány zahojí. Já vím, je to blbost, nemusíš se tak tvářit, ale je to docela pravdivá blbost. Nezahojí všechno, díky němu se soustředíš na jiné věci. Teď ale klidně breč, je to potřeba," uhladila jí vlasy a nechala jen tak ležet na posteli. "Až budeš chtít jít, řekni mi. Budu vedle," ukázala na dveře, za nimiž musela mít kancelář.

Lily v tu chvíli dokázala jenom brečet. Litovala všeho života i svých rozhodnutí. Snažila se smířit s tím, že Harry je skutečně pryč. Pokoušela se najít smysl existence, který v tu chvíli neviděla.

A tak se stalo, že po pár hodinách přestala brečet a jen ležela na posteli, dívala se do prázdna a snažila se donutit své tělo jednat.

Zvedla se až o mnoho minut později, už nebrečela, na tváři se jí místo toho usadil kamenný výraz. Nikdo neměl zjistit, co se pod ním skrývá za bolest. Aspoň to světu dlužila.

Došourala se do vedlejší místnosti. "Půjdu. Díky, slečno Bellová."

"Počkej, Lily. Je to lepší? Kdybych mohla cokoliv udělat, stav se tu," loučila se s ní. Nemusela ji propouštět, prostě odejde.

Lily došla až ke dveřím a chtěla odejít, když se otočila. "Slečno Bellová?" počkala si, až lékouzelnice zvedne hlavu od papírů. "Vaše holčička..." už měla její plnou pozornost. "Nejspíš není mrtvá. Pokud je to ona, viděla jsem ji několikrát, jmenuje se teď Canis Trixie, ale já jí říkala Katie."

"Jako já," zašeptala ošetřovatelka. "Katie." Dívala se vpřed skelným pohledem, během nějž Lily vyšla na chodbu.

Zabouchla za sebou dveře a zůstala u nich nerozhodně stát. Ihned se k ní seběhli všichni její přátelé. Alice, Marlene, Peter i Sirius. Bez Alice by tu jistě už nestála nemocnice, ovšem Alice tu byla, aby dohlédla na pořádek. Během hodin si vystřídali čas a teď tu na ni čekali.

"Tak co? Prý se ti něco stalo?" vyzvídala Marlene.

"Nemusíš nám to říkat," pokračovala Alice.

Sirius se chtěl nadechnout a něco přidat, ale nakonec jen zavrtěl hlavou. Byla to její volba, měla by si rozhodnout sama, co jim řekne nebo neřekne.

"Nebudu mít děti. Už nikdy," prohlásila nezúčastněně. "Takže, kam jdeme teď?"

"Jsi v pořádku, Lily?" zeptal se jí tiše Sirius. Tohle celé bylo špatně, co to Lily vůbec dělala?

"Je mi fajn," usmála se na ně. "Naprosto fajn."