Eliot se vesele hnal na svém koni směrem k lesu, ale ne, kdejakému lesu. Nýbrž k černému lesu. Již několik týdnů ho tento les lákal, avšak nevěděl proč.

Proto se teď hnal do již zmiňovaného černého lesa. Nebe už se z tmavovalo, aby taky ne když už bylo něco kolem půl šesté hodiny.

Zanedlouho dorazil k začátku lesa. Slezl z koně a přivázal ho ke stromu. Pak se vydal do vnitř. Věděl z pověstí a báchorek na co by tu mohl narazit. Zároveň, ale chtěl zjistit zda je to pravda.

Někdo říkal že tu žijou víly ale ne ty malé roztomilé co znal Eliot z pohádek co mu maminka četla na dobrou noc, ale velké lidem asi po kolena, bez křídel a strašně agresivní

Celou cestu co šel měl pocit, že ho někdo sleduje.

Kdyby jen věděl, že se nemýlil

Pořád se ohlížel za sebe a ruku měl položenou na opasku kde měl dvě dýky. Na jednu stranu chtěl aby na něco narazil ale na druhou ho to strašně děsilo. Jelikož věděl, že kdyby se mu něco stalo, rodiči by ho už asi zabili. Protože by nebyl den kdyby neudělal nějaký průšvih nebo se mu naopak něco nestalo.

Byl tak zamýšlený do svým myšlenek, že si ani nevšiml že se za ním někdo objevil. Došlo mu to až když ho ten někdo přirazil na kmen stromu a ke krku mu přitiskl dýku. Tmavovlásek se na něj vylekaně podíval.

Nevěděl kdo to je, ale vypadal jako kdyby byl už dávno mrtvý. Bledá kůže, děsivé bledě modré oči. Přes pravou tvář měl velkou řeznou ránu, ale to co Eliota překvapilo bylo, že neměl v té rané normálně červenou barvu, nýbrž modrou. Měl modrou krev a vlastně i svaly. A taky ho udivilo jeho oblečení. Bylo královské. Respektive měl na sobě to stejné oblečení jako Eliot.

Nechápal to. Kdo to byl? Pokusil se pohnout ale onen kluk mu dýku přitlačil ještě víc na krk až hnědovlásek cítil jak mu po krku teče malá kapka krve. Vystrašeně těkal očima a snažil se vymyslet jak se odtud dostane a zda vůbec živý.

,,co seš zač?.." odvážil se nakonec zeptat. Onen kluk se na něj na chvíli překvapeně podíval pak ale zpátky nasadil svou ledovou masku a dál ho propaloval pohled. Když už si myslel, že mu neodpoví záhadný kluk promluvil. ,,co myslíš?" Zeptal se ho, Eliot neměl nejmenší tušení přes to řekl tu první věc co ho napadla. ,,Přízrak?.."

Klukovi se na tváři vytvořil úšklebek. ,,dalo by se říct. Ale co tu děláš ty? Já myslel, že princatkum je sem zákaz" zeptal se stále s tím přiblblým úšklebkem na tváři.

,,můžeme sem, a vůbec jak se jmenuješ a co po mě chceš?" Zeptal se, teď už jeho hlas neměl žádné známky po strachu. Přece se nebude bát něčeho takového. Tomu klukovi se to zjevně nelíbilo jelikož dýku přitlačil ještě víc a druhou ho chytl za zápěstí při čemž mu ho bolestně zkroutil. Eliot bolestně sykl.

,,na mě drzej nebudeš" zasyčel mu blízko obličeje. ,,a jak se jmenuju? Jsem Jonathan a to je dobrá otázka co po tobě chci. Si v mém území tím pádem si s tebou můžu dělat co chci"

Eliotovi to jeho jméno něco říkalo ale nevěděl co. Ale co ho znepokojilo více bylo, že měl pravdu s tím, že si s ním může dělat co chce jelikož Černý les nikdo nechtěl vlastnit a tak ho nechali všichni volně. Jonathan se dal najednou do pohybu když zaslechl jakési hlasy. Eliota udivilo, že se tak rychle od něj odtáhl, ovšem jeho nepustil.

,,nevidíme se naposledy, princatko.." zašeptal mu u ucha a pak se vypařil. Ne doslova, ale než Eliot zareagoval už byl kluk pryč.

Radši to neřešil a rychle se rozeběhl k místu kde nechal svého koně. Když k místu doběhl nasedl na koně a dál se rychle ke království.

Celou cestu přemýšlel co to mělo znamenat. Slyšel o vilách, dokonce někdo říkal i kelpie, ale nikdy neslyšel o nějakém přízraků. Byl to vůbec přízrak? Přemýšlel co se mu asi stalo, nebo jak zemřel. A proč měl modrou krev.

Eliot si povzdechl. Měl tolik otázek, a ani na jednu odpověď.
.
.
.
.
.
První kapitolka na světě, snad líbí. Nikdy nevím co sem na konec napsat.

701 slov