Jonathan se procházel močály a přemýšlel o dnešním druhém setkání s tím klukem. Něčím mu byl sympatický, ale nemohl přijít na to čím. Unaveně si povzdechl a porozhlédl se kolem sebe kde by si mohl lehnout a trochu se prospat. Jak moc toužil po tom aby se mohl vrátit domů.

Uvědomil si co za blbost udělal, ale už to nemohl vrátit. Kdyby jen nebyl tak arogantní tupec, tak by teď nebyl tady a nevypadal takhle. Jenže on se tak zachovat musel.

V tom zamyšlení si ani nevšiml, že došel na kraj lesa. Když zvedl hlavu zahlédl blízko království, které mělo stejný erb jako měl ten kluk na jeho oblečení. Což znamenalo,  že to bylo jeho království. Vyšel ven a sedl si do mokré trávy. Už mu bylo jedno jestli ty šaty zničí. Stejně se už domu nikdy nevrátí. Jak by taky mohl, stejně se nikdy nenajde nikdo kdo by ho měl rád.

Po několika minutách zvedl hlavu a zahlédl v jednom pokoji pohyb, zaostřil na to místo a zjistil, že je to ten kluk co ho potkal. Rozhodl se ho sledovat. Rozešel se blíž až najednou stál u toho okna a pozoroval ho.

Mezitím Eliot se připravoval na spaní, a tak si ho za oknem nejprve ani nevšiml. Když se, ale rozešel k oknu aby ho zavřel leknutím vyjekl a uskočil tak daleko až se hlavou praštil o postel. Jonathan se rozesmál a dál na něj koukal.

,,bože já se tě lekl! Co tady děláš? Nemáš náhodou být v tom tvém lese?" Sypal jednu otázku za druhou. Nevěděl proč, ale vůbec necítil jakýkoliv strach. Jonathan se odrazil od parapetu a vlezl do Eliotova. pokoje. Ten se postavil a zamračil se na něj. ,,tak nemáš být tak lekavej, za to já nemůžu. A co tady dělám? Říkal jsem ti, že se nevidíme naposledy. A nemusím být furt jenom v lese" odfrkl si na konci.

Eliot couvl a Jonathan k němu udělal krok. A takhle to pokračovalo dokud za sebou Eliot necítil zeď. Na sucho polk a koukal na něj. Jonathan se zapřel rukama vedle jeho hlavu a koukal na tu ranku na jeho krku. Sklonil se k tomu a jedním prudkým pohybem mu strhl ten strup co se mu tam už stihl vytvořit.

Eliot bolestně zaupěl a z oka mu vytekla neposedná slza. Jonathan se ušklíbl a sledoval jak mu po krku začínají stékat malé kapičky krve. Nahl se a ty kapičky krve olízl. Usmál se a přivřel oči.

Druhý chlapec začal zrychleně dýchat. Nevěděl co dělat a tak udělal první blbost co ho napadla a to ta, že vzal knihu, kterou měl položenou vedle dveří a majzl ho po hlavě, pak se rychle rozeběhl ke koupelně kde se následně zamkl a odstoupil ode dveří.

Jonathan bolestně zaupěl a než se vzapatoval byl už Eliot v koupelně. ,,ty jeden malej" zasyčel a opřel se o zeď za sebou. Ránu mu dal pořádnou to musel uznat.

Když se z toho tak nějak vzapatoval přešel ke dveřím a silně do nich praštil.

Nic

Ticho

,,hele koukej otevřít" zavrčel Jonathan a čekal na odpověď. ,,to tak, já otevřu a ty mě zabiješ. Ani mě nehne" odporoval Eliot. Nechápal proč to ten přízrak alias Jonathan udělal. Jonathan si na druhé straně dveří povzdechl a odešel ode dveří k oknu. Tam si sedl na zem a nechal proudit své myšlenky. Ani nevěděl kdy, ale usnul.

Eliot ještě chvíli čekal u dveří než se rozhodl odemknout a vyjít ven. Čekal, že na něj někde ten přízrak skočí nebo něco podobného, ale rozhodně nečekal, že ho najde sedět nebo spíše ležet u okna a spát. Přišel k němu a klekl si před něj. Až teprve teď si všiml, že se třese. Opatrně ho vzal pod koleny a pod zády a zvedl se s ním. Překvapilo ho jak lehký byl. Jako kdyby nic nevážil.

Eliot přešel i s Jonathanem v náruči k posteli kam ho následně položil. Ještě než ho, ale přikryl mu sundal jeho už na pohled dost špinavou košili spolu s kalhoty a dal mu alespoň čistou jeho košili. Eliotovi přišlo roztomile jak mu byla větší.

Po chvíli si i on lehl do postele a po chvíli usl.
.
.
.
.
.
Já nikdy nevím co psát sem na konec xd
Enjoy this

704 slov