Jednu věc, kterou si Jonathan úplně neuvědomil byla, že když se vrátil po deseti letech tak ho rodiči asi jen tak nebudou chtít pouštět ven. Proto se musel plížit oknem aby mohl vůbec opustit palác a jít za Eliotem. To byla další věc kterou vlastně dělal za jejich zády. Neřekl jim o Eliotovi, protože se bál reakce.

Proto teď šel tiše kolem království aby ho nikdo neslyšel a na koně nasedl až pěkný kus od paláce. Byl to příjemný pocit sedět najednou na normálním koni a ne na nějakém přízraků z močálů. Šel přes les, protože i když už nevypadal jako kdyby byl už několik let mrtvý, stále se mu tady líbilo.

Došel až na kraj lesa kde si všiml nedaleko stojícího koně. Uvědomil si, že je to Eliotův a tak slez z toho svého a došel k němu. Usmál se když tam uviděl sedět Eliota v trávě.

Potichu k němu došel a bafl na něj. A rozesmál se na celé kolo jak Eliot vykřikl a bleskově se otočil. Když zjistil, že je to jen Jonathan obdařil ho nepříjemným pohledem. ,,tak tohle si vypiješ" řekl a Jonathan se rychle zvedl a začal utíkat. Moc dobře věděl co chce Eliot udělat.

Jenže ten ho dohnal a srazil k zemi kde ho začal lechtat. Jonathan se začal smát a snažil se mu v tom zabránit. Bohužel neúspěšně. Naštěstí se nad ním Eliot slitoval a po chvíli přestal a políbil ho na rty. Jonathan okamžitě polibek opětoval. A tak tam tak leželi a líbali se. Po chvíli se od něj Eliot odtáhl a zvedl se Jonathan se taky zvedl a rozešel se ke svému koni.

,,To je tvůj kůň?" Zeptal se ho Eliot. Jonathan kývl a koukl za sebe. ,,je to hříbě mé bývalé klisny. Otec mi ho dal aby se mi nestýskalo po Sidy" odpověděl a pohladil koně po čumáku.

Pořád nemohl uvěřit jak se všechno v jeho království změnilo. Jeho mladší sestra najednou byla starší jak on. Byla zasnoubená a čekala dítě. Dokonce jeho mladší bratr byl teď stejně starý. Království se rozrostlo a stále ho všichni mají rádi. ,,aha tak to jo, ale určitě nebude rychlejší jak ten můj" ušklíbl se provokativně Eliot. ,,myslíš?" S tím se vyhoupl na hřeb koně a koukal na něj. ,,tak to pojďme zjistit vaše královská výsosti" provokoval ho.

Eliot na nic nečekal a i hned se vyhoupl na svého koně. ,,k tvému království, platí?" Zeptal se. ,,platí" a na tři se oba dva rozeběhli k Jonathanovo království. Oba měli rychle koně to museli uznat oba. První dojel o pár sekund na před Jonathan. ,,první!" Vykřikl nadšeně a seskočil z koně. Eliot mu uznale zatleskal.

Jonathan přišel k Eliotovi a políbil ho. V tom se ozvala rána jak kdyby někdo vystřelil. A pak se všechno stalo až moc rychle. Ani jeden si nejprve neuvědomili co se stalo, až když se Eliot neudržel na nohou a spadl k zemi. Jonathan ho jen tak tak chytil. Zmateně se na něj podíval, ale když uviděl červenou skvrnu na jeho bílé košili jak se zvětšuje, jeho výraz se změnil na vystrašený.

,,J-Jonathane..." Zašeptal vystrašeně Eliot. Z koutku úst mu vytekl pramínek krve. Jonathanovi začali téct slzy po tvářích. ,,budeš v pořádku, slibuju.." zašeptal roztřeseně a snažil se zastavit krev, která mu tekla z rány. Nemohl ho ztratit. Nemohl prostě.

I Eliotovi tekly slzy po tvářích. Nechtěl zemřít ne teď když byl konečně šťastný. Bohužel neměl na vybranou. Cítil jak slábne, jak to jeho tělo vzdává. Koukal na Jonathana, který vzlykal a prosil ho aby to ještě chvíli vydržel, že za chvíli tu určitě bude pomoc. Jenže to už zavřel oči.

Jonathan se rozbrečel naplno. Věděl, že už je pozdě, i tak ho políbil na rty. Ucítil na rtech Eliotovu krev. Klečel u něj a hlasitě vzlykal. Po tvářích mu tekly slzy proudem. Ani si nevšiml, že k němu už zdálky běží jeho bratr a za ním ještě jeho sestra. Neslyšel jak na něj volají co se děje. Jejich přítomnost zaznamenal až když ho bratr chytil za ruce a vytáhl do stoje. Bránil se chtěl zpátky k němu, ale on ho držel pevně a objal ho.

Jonathan to po chvíli vzdal a položil si hlavu na jeho hruď. Ty slzy ho docela dost vyčerpaly proto nebylo divu, že se mu začala podlamovat kolena, proto ho bratr podepřel a lehce ho od sebe odtáhl. ,,půjdeme dovnitř jo? Musíš si odpočinout" jen poraženě přikývl a nechal se odvést do pokoje. Kde nechal průchod všem těm slzám znovu.
.
.
.
.
Ehm... Já nic?

751 slov