Než začnu psát na samotné zadané téma, chci zde jen uvést krátké info o postavě, která toho bude účastí.

Postava

Jméno: Himiko

Věk: cca 30 let

Něco o: Himiko je poměrně malého vzrůstu cca kolem 155 cm na výšku, váhově by spadala do lehké kategorie, jelikož má jen necelých 50 kg. Chováním by dokonale seděla k japonské gejše, ale zdání u ní umí klamat. Není totiž asijského původu. Své předky vede z Evropského kontinentu. Na dálném východě ji však nazývají Rudou liškou. Důvod je prostý, proč tomu tak je. Je to kvůli tomu, že má zrzavé až rudě vypadající vlasy, které se ji táhnou až na spodní část zad. Na to, že je mezi všemi těmi lidmi odlišná si už zvykla. Krom jejich vlasů jejímu netradičnímu vzhledu dominují i její oči, které má do světle modrého nádechu, tudíž by mohla být nazývána i jako Modroočka, ale Rudá liška se uchytila poměrně rychle a snadno, než to druhé. Svoje původní jméno si nepamatuje, lidi kteří ji našli ji pojmenovali Himiko.

Spousta lidí ji považuje za slušnou a nevinnou mladou ženu, ona však skrývá jedno velké tajemství. A to je to, že je skrytá samurajka, umění boje s katanou a jinými zbraněmi se učila po taji mimo dohled všech lidí z města kde vyrůstala. Nikdo by totiž nestál o ženskou samurajku, když tomuto postavení dominují ve směs jen a jen muži. Proto se dokonale maskuje, aby zatajila svůj původ pohlaví a hraje si na muže než na ženu, když už má jít do akce pochopitelně. Mimo toto tajné povolání je však čistě jen ženou, jako každá jiná.

Jejím jediným úkolem je chránit pro ni ty nejbližší a zbavit svět, který osobně zná od nepřátel a zla. Proto se vždy objevuje tam, kde se něco velkého děje, aby si i ona mohla vychutnat pocit slávy a výhry. Je to samurajka v utajení, která slouží jako nájemný zabiják a ochránce v jednom. Ti kdo ji zkříží cestu poznají co je Rudá liška zač. Pod vší tou tvrdou slupkou je to něžná osoba, která taky touží po lásce a pochopení, tak jako po uznání a rovnoprávnosti mezi muži a ženami.

Vzhled:

Tady máte odkaz další podoby vzhledu, tak snad vás to nasměřuje na správný obrázek. Stačí, když si to rozkliknete jako kdyby jste k této sekci chtěli napsat komentář, a dáte kopírovat adresu, případně přejít rovnou na stránky obrázku, jakmile celý ten text označíte.

https://easy-peasy.ai/ai-image-generator/images/azula-powerful-young-woman-blue-eyes

.................

.................

Leta páně roku 1756 kdesi na Japonském ostrově Honshu.

Seděla jsem na pobřeží v prefektuře Ósaka hledíc do dálky na vodní hladinu. Chladný vítr mi bičoval konečky rudých vlasů, hladil mě po tváři a snažil se mě utěšit od smutku nad smrtí dalšího osadníka tohoto místa. Nechodila jsem k němu tak často, ale přesto jsem toho muže znala, sice od vidění, ale i tak. Nebyl kdoví jak mladý a zdatný, už to byl starší muž, přesto však byl ještě plný života, ale i skrz ten fakt, pár dní nazpátek se ke mě dostala zpráva o jeho skonu. 

Mnoho lidí z okolí si myslí, že zemřel přirozenou smrtí na stáří, jenomže tomu jsem prostě nechtěla věřit, a nebyla jsem sama, kdo to tak měl. Jeho dvě dcery a nejmladší syn, o kterého se ty dvě musely nyní starat naprosto samy, to měli taky tak. Sice jim bylo jedenáct let, ale mohu Vám s klidem říct, že ta dvojčata věděla mnohem víc, co se kolem nich děje, než kterýkoliv strážný, co sem jednou za čas zavítal, aby to tady nějak zkontroloval na bezpečnosti a chodu práce. Byly si tak naprosto jisté, že za smrt jejich otce může někdo, kdo by sem ani za mák nevkročil, jelikož toto místo je plné nepodřadných lidí, kteří jsou tak akorát hodni na práci dělníků nebo nanejvýš kupců a prodejců.

Nedalo mi to, a šla jsem se jich optat, koho z oné možné vraždy svého otce podezírají. Odpověď byla naprosto šokující. Prý ho nechala odstranit jedna z konkubín zdejšího vladaře, jelikož jejich otec věděl něco, co vědět neměl. Evidentně byla svému choti nevěrná, a to i skrz ten fakt, že to byla konkubína vládce této říše. Jistě pán této země měl mnoho manželek a žen, přesto všemu tomu chodu mezi hierarchií žen vládla jedna jediná, a to hlavní manželka. Jenomže žena, která měla hned pozici pod ní, si chtěla nárokovat místo pro sebe, a nemohla tak učinit jinak, než aby prodávala, no prodávala, spíš zadarmo nabízela své tělo zdejším vojákům, kteří by ji mohli pomoci k uzmutí pozice hlavní manželky panovníka. 

Zdejší hlavní manželka totiž už léta nemohla počít potomka, a proto se její manžel, panovník uchyloval na lože, i se svými vedlejšími ženami a konkubínami. Mnozí si říkali, že prý to panovník je neschopen zplodit dědice, jelikož ženy, které kdysi mýval a vyhostil je ze svého paláce, po čase počali dítě s někým naprosto jiným, a vše šlo naprosto v pořádku dál. Sice by se zde toto dít nemělo, ale vladař byl kupodivu citlivý muž, a dával ženám, které neuspěli v jeho držení a tradici plodit silné potomky druhou možnost. Za to ho lid měl rád a vzdával mu patřičnou úctu nad tímto soucitem. Jenomže co když to je pravda, i hlavní manželka si to do jisté míry musí myslet, když už několikrát po sobě nepřišla žádná nová zpráva o tom, že by snad byla v očekávání. 

Bohužel konkubína, která usilovala o její místo, vedla mylné domněnky o tom, že prostě ženy, které měl vladař celé ty roky u sebe, byli jen neschopné a nedokázali ony potomky zplodit, a že ona by mohla být ta pravá, která u dá dědice. Jenomže na pozici se musí dostat jedině tak, že se zbaví hlavní manželky, a převezme pak tak i otěže možného nástupu na trůn, jakmile se zbaví i pána říše. Její ambice šli totiž ještě dál, než k získání pozice hlavní manželky. Chtěla vládnout této říši po svém, což zahrnovalo i smrt panovníka. 

A tím se vlastně dostáváme k tomu důvodu, proč zemřel onen postarší muž, otec těch dvojčat a onoho chlapce, které tu zanechal na pospas světu jen tak bez zkušeností přežít. Jednou prý totiž zahlédl ženu, oděnou do krásného hávu, což značilo, že se jedná o někoho vysoce postaveného, nebo aspoň pocházel z palácového komplexu. Nikdy by sem někdo takový nevkročil, tím si byl jist, a jeho dvě dcery taky. Doprovod ji dělala dvojice žen, kterým naprosto důvěřovala, že nic neprozradí. Prý tu měla ona dotyčná mít dostaveníčko, skryté dostaveníčko s jedním z palácových strážných, který tu měl dočasné bydlení ve zdejší krčmě/hospodě (Nějak si to nazvěte sami) 

Zprvu by tomu nikdo moc nevěnoval pozornost, kdyby ovšem nevyšlo najevo, že to je právě konkubína panovníka říše, která měla být spíš v paláci mezi ostatními, případně po boku svého pána. Jenomže dáma to měla úplně jinak. S oním strážným se odebrala mimo dohled všech, aspoň si to ti dva mysleli, že je nikdo nesleduje, když pak odcházeli bokem do jedné ze zapadlých uliček. Tam se poté zastavily, a no, co Vám budu vyprávět, stalo se tam to nejvíc neočekávané, v tomto případě očekávané, ale pro druhé pravý opak. Měli se k sobě až moc, až to došlo tak daleko, že onen stařec zahlédl i to, jak se k sobě tisknou těly a vykonávají akt lásky, jako divoká zvířata. Když bylo dílo dokonáno, tak se oba rozešli svou cestou, a tím pro ně dohoda byla uzavřena. Postarší muž vědom si toho, co viděl, se pokoušel nějak z uličky dostat včas, aby se vyhnul strážnému, který by mu mohl ukončit život mečem, rozhodl se to vzít směrem, kudy procházela ona tajemná žena. Pro jeho smůlu však tato žena, ona konkubína byla velice všímavá osoba, a hned poznala, že stařec něco tuší. Prohlédla si ho pohledem a zapamatoval si jeho tvář. Pak o den na to, byl právě tento starší muž nalezen mrtev. 

Jeho tvář nebyla pokroucená strachem, naopak vypadala klidně, jako kdyby skutečně zemřel přirozenou smrtí, jen kdyby ta smrt nepřišla příliš rychle. Kousek od místa, kde jeho tělo leželo byl jeho domov, těsně u vchodu do domu byl pohozený pohár na pití, který evidentně byl nástrojem jeho smrti. Do vody, kterou pil z tohoto poháru byl totiž přidám jed. Naprosto nenápadný, bezbarvý a ne moc výrazný na zápachu. Přesto byl ve větších dávkách smrtící, i když v těch menších mohl pomoct od bolesti a nebo uzdravit nějaké ty neduhy těla. Ale když se to přežene, tak to skončí vždy smrtí. Dáma se evidentně vyzná v léčitelství a nebo v jedech jako takových, proto bych ji měla najít dříve, než se stane ještě něco mnohem horšího. Musela jsem se však na tento svůj krok připravit, a to taky zahrnovalo naprosto klidnou mysl a trochu toho spánku. Proto jsem se rozhodla jakmile začalo zapadat Slunce, že se trochu vyspím, a časně brzo ráno, spíš pozdě v noci, ale i tak nad ránem dalšího dne, že se vydám na cesty. Vstala jsem z místa a vydala jsem se tedy směrem, kde onen zesnulý muž a jeho děti přebývali, abych se tam mohla vyspat. Cestou do místnosti kde kdysi spával jejich otec jsem se na ty tři podívala, a pokusila se na ně skrz ten smutek ještě pousmát, abych jim dodala trochu té naděje na lepší dny. ~Nebojte se, pomstím smrt vašeho otce, neznala jsem ho tak důvěrně, jako jiné lidi odtud, ale pomstím ho, slibuji~ S těmito slovy jsem se odebrala do říše snů, doufajíc, že nový den mi naskytne možnost ihned pomstu vykonat.

.........

Další den

Vstala jsem časně nad ránem, mohlo být tak kolem páté hodiny, Slunce bylo ještě mimo obzor, napomáhalo tomu i zatažené počasí venku, které provázel chladnější vzduch. Zašla jsem si pro své věci do tajného úkrytu, tam jsem si je převlékla a opět jsem po delší době stála venku v hávu samuraje. Podívala jsem se na svou katanu a menší meč, a lehce jsem se ušklíbla nad představou, jak se na mě lidé budou tvářit, až mě takto opět uvidí. ~Je čas~ řekla jsem si v duchu, jakmile kolem mě prosvištěl větrný závan. V tu ránu jsem z místa vyběhla do prostoru před sebou, a poté jsem to už brala všemožně po střechách a cestičkách, abych se co nejrychleji dostala směrem k paláci. To taky zahrnovalo cestu na koni, nechtěla jsem si kupovat, tak jsem si prostě "vypůjčila" od jednoho místního sedláka ze stáje. Na vratech od stodoly jsem mu nechala vzkaz, že kůň se vrátí domů v pořádku, takže si nemusí dělat starosti, že jsem tak učinila pro dobro těchto osadníků a jejich rodin.

Po několika dnech cesty jsem se konečně dostala ke svému cíli. Kůň už mi doprovod nedělal několik hodin, bylo by to moc nápadné, takže jsem to brala přírodou, dokud jsem nespatřila onen palác, který se tyčil mezi tím vším ostatním, co na něj čekalo za hradbami. Po městské části jsem se musela pohybovat nenápadně, takže jsem volila zapadlé uličky a jiná místa kam moc nikdo chodit nechtěl. V jedné z takových uliček jsem si odpočinula a počkala jsem si až padne tma, jelikož tma je pro mou práci výhodou a nikdo by mě tak moc nepodezíral jako za světla.

Strávila jsem na tomto temnějším místě několik desítek minut, kdy jsem si doplnila pití a taky se pořádně najedla, abych měla ještě vůbec nějakou tu energii, kdyby došlo na odpor. Sice jsem s ním nepočítala, ale jeden nikdy neví. Když jsem po svém odpočinku uznala za vhodné, že je čas vyrazit, tak jsem tak učinila. Poupravila jsem si zbroj, dala si zbraně na svá místa a vyrazila jsem směr hradby paláce, vybrala jsem si to nejméně střežené místo, ono střežené bylo, ale slaběji než samotný hlavní vchod. S klidnou myslí jsem se dostala přes stěnu na ochoz, kde jsem postupně potichu procházela prostor před sebou až ke schodišti, které jsem pak sešla, abych se mohla dostat na hlavní nádvoří a pak někam do křoví nebo do jakéhokoliv jiného porostu.

~Je to krásné místo, to se musí nechat, vládce této říše má zajímavý styl žití. Škoda, že to takto nemají i jiní lidé po jeho říši, hned by bylo všem lépe, a nemuseli se trápit s tím, z čeho budou žít.~ pomyslím si v duchu a jen si tu architekturu sjedu pohledem, tak jako zdejší zahrady. Cestou k místu, kde jsem chtěla šplhat jsem musela učinit krok, který mi usnadní průchod dál. Stráže co tu byli, byli až moc aktivní, takže jsem musela některé z nich odstranit z cesty, pochopitelně nesmrtící formou, jelikož nestihli ani klást odpor. Jednoduše jsem je uspala a doufala jsem, že si toho nikdo další nevšimne. Moc času jsem taky neměla, jestli totiž ta konkubína touží po smrti hlavní manželky panovníka a i po jeho smrti, musela jsem konat rychle.

Vylezla jsem na jeden z balkónů a odtamtud jsem pak šla skrz šoupací dveře do nitra paláce. Pohybovat se ve stínech bylo ve zbroji sice složitější, ale lepší něco než-li nic. Nejsem ninja, ti jsou schopni lézt i po stropech, ale já bych byla slyšet jak pěst na oko, kdybych se o něco takového pokoušela. Takže jsem to musela brát stylem gerily. Potichounku a s klidem, abych nevyvolala moc pozornosti. Občas jsem si počkala až přejde nějaký ten strážný nebo osadník paláce, a pak jsem postupně procházela jednotlivá místa, než jsem se nedostala do vrchního patra, kde už byli místnosti pro zdejší dvorní dámy a jiné důležité osoby pro vládce říše. V paláci panoval až podezřelí klid, sem tam jsem zaslechla jak se někdo o něčem baví, nebo dohaduje, ale jinak tu bylo hrobové ticho. Pak jsem přeci jen uslyšela cosi podezřelého, tak jsem se zastavila u jedněch dveří, co vedli do místnosti, a opatrně jsem nahlédla do nitra, kde jsem spatřila postarší dámu, která připravovala věci na další den. Nebyla tam však sama, společně s ní tam byla ono konkubína, která se snažila od ní dostat jakési informace. Pak se ty dvě rozešli a já se musela opět schovat.

~Copak asi od ní chtěla, ta starší dáma byla neprůstřelná, přesto v její tváři byl vidět strach. Nejspíš něco tuší, ale nechce ji to sdělit. Nemám ale čas, ta ženská se mi někam vytratila, musím ji odstranit co nejdřív, jinak může být už pozdě.~

Rychle jsem se ji tedy pokusila najít, mou snahu o to tak učinit, přehlušil pád několika váz. V tu ránu ve mě hrklo, tak jsem vtrhla do místnosti, kde jsem spatřila hlavní manželku a onu konkubínu jak se mezi sebou rvou jak samice divé zvěře o kus jídla. Souboj to vypadal vyrovnaný, přesto ta zmije měla navrch. Do pokoje vrhly i dva strážní co ji přišli na pomoc, a své zbraně už stihli mít od krve dřív, než se tady cokoliv mohlo dál odehrát. Takže asi cestou pozabíjeli pár svých starých přátel. ~Zatraceně, musím tu ženu zachránit~ 

Sjela jsem si je pohledem, a když jsem zaslechla jak mě nazvali, tak jsem se jen pousmála a v tu ránu jsem vyrazila proti těm dvěma, zatímco ty dvě se dál přetahovali o dýku. Jistou dobu jsem jim dávala slepou naději na to, že vyhrají, ale pak jsem jejich životy ukončila jedním máchnutím své zbraně. Teď už mi nic nestálo v cestě, abych mohla odstranit tu zmiji, co se snažila o nemožné.

"Kdo si myslíš že jsi, že se opovažuješ sem vtrhnout a hatit mi plány!?" pronese ona konkubína.

"Jsem tvá smrt" odpovím ji na oplátku. Jakmile to zaslechne, tak odstrčí hlavní manželku stranou, ta se udeří o stěnu do hlavy a upadne do bezvědomí.

"S tebou si to vyřídím později, teď se musím zbavit téhle rudovlasé pohromy." dodá na závěr a jen se proti sobě vrhneme. Za zvuku řinčení našich zbraní jsme se každá snažila uhnat tu druhou do kolen. Souboj to však byl kupodivu vyrovnaný, takže i tato dáma se evidentně v tajnosti učila nějakému obrannému umění se zbraněmi.

"Nenechám si vzít své právoplatné místo někým jako jsi ty"

"Nenechám Vás zabít nikoho z tohoto paláce, natož panovníka a jeho nejbližší členy rodiny."

"Hah jsi bláhová osoba, vždyť ani nedokáže zplodit potomka, je neschopná, slabá."

"Přesto ji ale někdo miluje a má vůči ní pochopení, to se o Vás nedá říct. Jste jen jedovatá zmije, která se snaží všem zkazit život, tak jako jste to udělala té rodině na pobřeží Ósaky. Co jste to za člověka, že necháte živořit tři malé děti na ulici a zabijete jim otce!?"

"Hehe ksss ten stařec věděl příliš, nemohla jsem to nechat jenom tak."  v tu ránu by se ve mě nikdo krve nedořezal, s křikem v ústech jsem se proti ní vrhla a máchnutím zbraně jsem ji ukončila život. Sice jsem taky nevyvázla bez zranění, ale byla jsem na tom pořád lépe než ona. Jakmile její život vyhasl, přešla jsem rychle k druhé ženě, která se zrovna probírala z bezvědomí. Do toho ještě vtrhli do pokoje stráže, aby se podívali co se tu odehrálo, když spatřily mrtvé strážné a konkubínu, ihned pohled stočily na mě, vytasily zbraně, ale ona přeživší je v tom co chtěli udělat zarazila. Vysvětlila jim jak se věci měli, a že jsem ji vlastně zachránila život, tak jako jeho choti.

Dalšího dne po odpočinku po tomto souboji jsem se měla opět vypravit do palácového komplexu, pro tentokrát mě chtěl vidět samotný panovník v doprovodu jeho nejvěrnějších strážných a poddaných, tak jsem mu tedy přání splnila. Řekla jsem mu vše co jsem věděla, a i důvod proč jsem tak učinila, krom toho jsem ho varovala, že tu pořád může mít nějaké lidi, kteří mu až tak moc věrní nejsou, tak ať si na to dá pozor, a nechá udělat inspekci. S poklidem mi na to přikývl a poděkoval mi ještě jednou za záchranu jeho života, tak jako za záchranu života jeho ženy. Poté jsem se mohla s klidem na duši opět vrátit domů mezi své. Tímto pro mě prozatím práce končí, budu ji následovat opět, až když mě někdo bude potřebovat.