Ráno přišlo brzy a Walburga se vypařila ještě za ranního kuropění, aby se alespoň v prvních obchodech, které navštíví, vyhnula největším frontám.

Orion u snídaně sdělil synům, že matka se vrátí nejspíš až pozdě odpoledne nebo navečer a chlapci to přivítali jásotem, neb tušili, že když kočka není doma, myši budou mít pré. Otec jevil daleko menší tendence zarazit jim jejich lumpárny hned v zárodku.

Zkusili vyhlídku na bezvládí oslavit bitkou s ovesnou kaší, ta ale skončila hned po prvních dvou kolech, když Regulus špatně zamířil a místo bratrova obličeje trefil šálek s Orionovou ranní kávou. Sirius na brášku udělal dlouhý nos.

„Vedleee, netrefil," poškleboval se mu.

„Jen počkej, ty budeš, uvidíš," vyhrkl Regulus a nabral si další munici, aby se mohl trefit do Siriusova rozesmáté tváře.

„Tak dost," houkl Orion, až kluci nadskočili. O své ranní kávě nikdy nežertoval. „Přestaňte blbnout, nebo půjdete každý do svého pokoje a stokrát napíšete ‚Nemám si hrát s jídlem'."

„Když já neumím psát," fňukl Regulus.

„Tak se to naučíš," řekl přísně Orion a rychle se natáhl po sklenici s džusem, aby zamaskoval cukající koutky.

Zbytek snídaně proběhl relativně v klidu a po snídani Orion chvíli kluky zabavil kreslením. Speciální pastelky totiž způsobily, že se obrázek po nakreslení pohyboval. Kouzlo sice po několika dnech vyprchá a bude ho případně nutné obnovit, ale pro teď se jednalo o skvělou aktivitu a chlapce nadchlo i zadání. Navrhl jim totiž, aby pro strýčky a tetičky a jiné příbuzenstvo nakreslili vánoční přáníčka, a tak byl za chvíli stůl posetý čtvrtkami s tančícími stromečky a soby, padajícími kometami a sněhovými vločkami a třepotajícím se jmelím. Orion si spokojeně četl Sportovní přílohu a občas zvedl oči, aby syny pochválil a dohlédl na to, že se neperou o pastelky.

Když zaregistroval, že Regulus Siriusovi málem vypíchl oko, protože se přetahovali o stejnou pastelku, a že už celkově kreslení asi nedokáže příliš dlouho udržet pozornost jeho dětí, obrázky i s pastelkami opatrně uklidil a musel si dát záležet, aby výtvory obou chlapců nepomíchal, jinak by s nimi totiž nebylo k vydržení. Měl v záloze ještě ,Kouzelníku, nezlob se' a pexeso s motivy různých magických tvorů, které po nalezení správného páru kartičky vydaly zvuk vyobrazeného zvířete. S tím si vystačil až do oběda.

Po obědě by Orionovi přišel vhod šlofík, ale Sirius a Regulus měli jiný názor. Společenské hry už nedokázaly upoutat jejich pozornost. Potřebovali nějak vybít energii, ale venku bylo počasí, že by psa ven nevyhnal. Po několika minutách honičky v domě, kdy Orion skoro nestíhal hůlkou chytat a na původní místa vracet výzdobu, obrazy, sochy, lustry a lampy musel opět zasáhnout. Nevěda, jakou aktivitu vysypat z rukávu vytáhl z kapsy dva galeony, podal je synům a řekl:

„Kdo ho nosem na zdi udrží déle, může si je oba nechat."

‚Jsem zvědav, jestli se vítěz rozdělí, nebo bude hamoun,' blesklo mu hlavou. Oběma dětem zasvítily oči a vzápětí už stály vedle sebe u zdi. Orion se vítězoslavně ponořil do spisu pojednávajícího o ceně žaberníku a vlivu ročního období na její vývoj. Asi dvacet minut vládlo v pokoji požehnané ticho.

„Mě už to nebaví," pošeptal bratrovi Regulus.

„Mě už to nebaví od začátku," odpověděl Sirius. „Tak to pusť."

„To víš, že jo, až naprší a uschne," odsekl Regulus.

„Ne, fakt, pusť to, já se s tebou rozdělím," řekl Sirius vemlouvavě.

„Tak to pusť ty a já se rozdělím s tebou," opáčil Regulus. Jeho návrh nebyl přijat. Oba se horečně zamysleli nad způsobem, jak přinutit toho druhého pustit minci. Sirius uvažoval, že by bráchu prostě odtáhl od zdi, ale ke své smůle zjistil, že na něj nedosáhne. Pokusil se pomalu a nenápadně přisunout se blíž, ale galeon mu málem spadl, tak toho raději nechal.

„Je, hele, myš," vypískl najednou tlumeně Reggie.

„Kde, já si ji chci chytit a ochočit," vyskočil Sirius a ‚cink', jeho galeon byl na zemi.

„Chi-chi-chi," rozesmál se Regulus tak, že mu držený galeon spadl také.

„To nebylo fér," stěžoval si Sirius a chystal se po bráškovi skočit, aby mu ukázal, kdo je tu starší a má mít navrch. „Šprťouchlata si dělej z plastelíny."

„To bylo typicky zmijozelské," ozval se za nimi Orionův hlas s podtónem hrdosti.

„Pěkně podlý to bylo," prskal Sirius.

„To si vzájemně neodporuje, synku," odpověděl Orion.

Regulus sebral ze země oba galeony a ve snaze bratra ještě trochu poškádlit, než mu odevzdá jeho podíl, naznačil, že si je oba zastrčí do kapsy. V Siriusovi vzplál jeho temperament a po mladším bratrovi skočil. Za chvíli se už oba váleli po zemi a rvali se jako koně.

„Tak dost!" zařval Orion, popadl oba syny za límec, každého jednou rukou, a roztrhl je od sebe. Regulus ještě podnikl poslední pokus brášku nakopnout, ale zasáhl otce do holeně. „Momentálně vás mám plný zuby, pánové!" oznámil Orion stále ještě zvýšeným hlasem. Vzal Regulusovi oba galeony a strčil si je zpátky do kapsy.

„Já je ale poctivě vyhrál," fňukl Regulus.

„O poctivosti se moc mluvit nedá," odpověděl Orion. „Navíc, po tom, co jste teď předvedli, si je nezasloužíte." Sirius začal bráškovi strouhat mrkvičku.

‚Kiš, kiš,' naznačoval nehlasně a šklebil se u toho od ucha k uchu, ale jejich otci to neuniklo.

„Vyhlašuju další soutěž," houkl Orion a Sirius se přestal pitvořit. „Když vás celý zbytek dne neuvidím ani neuslyším, dostanete svoje galeony zpět a k nim každý ještě jeden." Kluci se zaradovali a začali na sebe mrkat. Rázem bylo po sporu. Tenhle úkol si vyžadoval spolupráci. „Máte pět minut na to, abyste se schovali," řekl Orion a pustil je. Zmizeli tak rychle, až se po nich zaprášilo.

Orion si spokojeně promnul ruce a vydal se zpět ke křeslu, kde na něj čekala práce. Když Merlin dá, tak se mu podaří ji dodělat, aby si mohl užít pár dní volna. Kluky hledat nebude, což ale pochopitelně nemusejí vědět. Za ty čtyři galeony mu klidné odpoledne stálo.

***

Sirius a Regulus ruku v ruce potichu jako myšky prošli celým domem. Regulus navrhoval, že by se mohli schovat v koupelně ve vaně, ale Sirius to smetl.

„Moc nápadný," utrousil pohrdavě s převahou toho, že byl o rok starší. Úplně stejně rychle zavrhl i bráškovy další návrhy, totiž půdu, spižírnu, i když pokušení předčasně ochutnat cukroví bylo velké, a komoru na úklidové prostředky.

„A kam se teda schováme, když jseš tak chytrej?" zeptal se uražený Regulus s našpulenou pusou.

„Nech mě přemejšlet, prcku," odpověděl Sirius důležitě. „Už to mám."

Popadl bratra za ruku a odtáhl ho k pokoji, který sloužil jako výhradní království jejich matky. Měla zde svou bohatou garderobu, jakož i úctyhodné množství bot, kabelek, klobouků a dalších doplňků, také rozsáhlou knihovnu plnou odpočinkové četby (většinou brakových feministických románů), obrazů a dalších věcí příliš cenných nebo milovaných na to, aby je nechala volně v domě a riskovala jejich zničení. Jelikož pokoj sloužil i jako ,trucovna', jak to žertem nazýval jejich otec, byla zde rovněž obrovská postel s nebesy.

„Sem ale bez mámy nesmíme," namítl Regulus.

„Babo," utrousil Sirius. „Proto nás tady táta taky hledat nebude, to dá rozum, ne?"

„Já nechci průšvih," namítal Regulus.

„Tak se jdi schovat jinam," odsekl Sirius. „Táta tě najde a čtyři galeony budou moje. A ještě se rozmyslím, jestli ti dám aspoň jeden, ty srabe." Ne, že by byl takový lakomec, nakonec by se rozdělil, ale chtěl bráchu vyhecovat a taky trochu přinutit, aby skákal, jak on píská.

„Tůdle, jdu s tebou," řekl Regulus. Nenápadně se proplížili a opatrně za sebou zavřeli dveře.

„Hlavně na nic nesahej a nic nerozflákej," poučoval Sirius. „Jestli máma zjistí, že jsme tady byli, je po nás."

„A no jo, furt," ohradil se Regulus, který si právě prohlížel šperkovnici, na jejímž víku seděl porcelánový gryf vymodelovaný do nejmenších detailů.

„Schováme se pod postel," navrhnul Sirius a jako první se tam začal soukat.

„To bude nuda," povzdechl si Regulus.

„Ale nebude, naučím tě piškvorky," nabídl Sirius.

„Tss, ty už dávno umím," bránil se Regulus.

„Tak mi to můžeš předvést," vyzval ho Sirius. Tuhle výzvu Reggie nemohl nepřijmout.

***

Walburga dorazila s rukama plnýma balíčků a tašek, které hned v předsíni uklidila do velké skříně, kterou zajistila kouzlem, aby nedošlo k jejich odhalení dřív, než bylo vhodné. U Reguluse se nebála, ale měla pocit, že Sirius má ohledně nošení dárků jisté podezření a ona chtěla, aby si to kouzlo Vánoc ještě chvíli udržel. Navíc, jakmile se dozví, jak to s Otcem Vánoc je, vsadila by své nejlepší boty, že to nezapomene vyžvanit Regulusovi.

Když se konečně zbavila všech důkazů své celodenní činnosti a vkročila do obývacího pokoje, kde našla svého muže zadumaně listujícího jakýmsi obchodním rejstříkem.

„Ty už jsi doma, drahá," přivítal ji úsměvem. „Jaké to bylo?"

„Úmorné," odpověděla a nalila si čaj z konvice na stole. „Kde jsou vůbec děti?"

V Orionovi hrklo. Už dobré dvě hodiny si na ně ani nevzdechl, vděčný, že má klid na práci.

„To by mě taky najímalo," utrousil bezmyšlenkovitě.

„Cože!?" vyjekla Walburga výhrůžným tónem.

‚A sakra, já to řekl nahlas,' zaklel Orion v duchu. ‚Co teď?' Usoudil, že je čas improvizovat.

„No, víš, přemluvili mě ke hře na schovávanou, já pikal, a pak jsem je půl hodiny hledal," vyprávěl Orion, div se mu od pusy neprášilo.

„Jo, a pak sis sedl do křesla, ať se najdou sami? Nebo co mi chceš namluvit?" mračila se na něj Walburga.

„Přesně tak, miláčku, usoudil jsem, že nebudu lítat po celém domě jako utržená okenice, ale pěkně si na ně počkám. Však on je hlad vyžene," chrlil ze sebe, zpocený až na zádech. Walburga si povzdechla, popadla muže za ruku, a už ho vlekla domem. Vyvlekla ho na chodbu.

„Orione Blacku, já tě snad zahluším. To nevíš, že nechat naše syny o samotě déle než pět minut je recept na katastrofu," cedila mezi zuby.

„A co jsem měl dělat, když jsem je nemohl najít?" začal se bránit Orion. „Volal jsem je, ale ti dva samozřejmě nevylezli, protože chtěli vyhrát."

„A od čeho jsi, u Merlinových vousů, kouzelník?" procedila Walburga, vytáhla hůlku a pronesla: „Homenum revelio!" vlna kouzla proletěla celý dům.

„Jsou v mém pokoji," oznámila Walburga vítězoslavně. „Tak moment. ONI JSOU V MÉM POKOJI, KAM MAJÍ PŘÍSNÝ ZÁKAZ, A BEZ DOHLEDU! Jestli něco provedli, odskáčeš si to ty," zavrčela a zamířila do inkriminované místnosti. Její manžel se vydal za ní.

‚Jestli ti dva prozradí, že jsem jim řekl, že dostanou odměnu, když je neuvidím, nebo jestli něco rozbili, tak jsem mrtvý muž, a vánoční pohoda tu fakt nebude,' litoval se v duchu Orion. ‚Rozhodně ne letos. Ale do příštího roku by snad mohla vystydnout.'

Walburga vtrhla do svého království a rozhlížela se jako jestřáb, protože po jejích synech nebylo ani památky. Otevírala skříně a její vztek pomalu začínala střídat panika. Proč se ti dva neozývají? A proč tady není žádná spoušť? Pořádek v pokoji ji děsil možná ještě víc než to ticho.

Orion nahlédl pod postel a spatřil výjev, který ho rozesmál.

„Můžeš mi vysvětlit, jak se teď můžeš smát?" zasyčela na něj rozzuřeně jeho lepší polovička.

„Tak se podívej pod postel, ale tiše," řekl Orion. Walburga kupodivu bez dalších řečí udělala, co jí řekl. Při tom pohledu se musela usmát.

„Spinkají jako dvě štěňátka," řekl Orion.

„Vy. Tři. Máte. Takový. Štěstí. Že. Ani. Nevíte. Jak. Moc. Velký," usykávala Walburga. „Teď je vzbuď, ať se nachystají k večeři, já jdu dohlédnout na Kráturu," dodala a vystřelila z pokoje.

Potřebuje něco sladkého na nervy, nebo svého muže uškrtí, a ty dva syčáky taky, za to, že porušili zákaz návštěv jejího výsostného území. Když si však ve spíži potřetí kousla do čokolády a zapila to uleželým vaječným likérem, rozhodla se, být pro jednou velkorysá a nechat to být. Žádná škoda nevznikla. Jejího muže však čeká večer spousta žehlení.

Orion zatím probudil Siriuse a Reguluse a pečlivě jim vysvětlil, co jim všem hrozí, pokud by prozradili, jak to doopravdy bylo s tou jejich schovávanou. Každému dal slíbené dva galeony a zároveň přislíbil, že pokud to nepraskne, jejich výhru ještě zdvojnásobí. Oba bratři na sebe významně kývli. Tohle byl obchod, který se vyplatí.

1. a po čertech dlouhé okénko jsme s Bellou chystaly společně. Troufám si tvrdit, že kluci jsou bráškové, jak se patří, a Orion to může hravě dotáhnout na otce roku ;-)